close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2019

Příbramáčci

5. října 2019 v 17:17 | honza |  Pojeď se mnou
Příbramáčci
CK PANGEA dostala zadání vypravit autokar na dalekou cestu do Paříže . V 17.00, jak bylo domluveno, přistává u příbramského bazénu SETRA s Jardou a Láďou za volantem. Na padesát studentů z gymnázia Legií či Komenského, vyberte si, nastupuje, tři kantoři s nimi a jede se. Je pondělí 16. září, pumpa na Kateřině v sedm, za půlkou Německa jsme o půlnoci a ranní hygienu už provádíme v šest ráno na poslední pumpě před Paříží. Je všední den, podle toho vypadá provoz na dálnici, je děsný, k tomu je město, zřejmě pod vlivem blížící se Olympiády, totálně rozkopané , to se nám to, panečku, pěkně drandí Ale nakonec jsme tam, kde chceme a v čase, v který jsme doufali, pod Eiffelovkou a čekáme až nás pustí dovnitř. Není sice bůhvíjaká viditelnost, ale ten pocit, že tam jsme! To noční nepohodlí nahrazujeme pohodlíčkem na horní palubě śífu společnosti Bateaux Mouches , sluníčko nám působí ospalost, byla by škoda prochrnět tu idylku , která podél nás plyne rychlostí naší lodě. Pod kaštany, pěkně ve stínu, kráčíme mezi Velkým a Malým Palácem na nejznámější ulici na světě, na Champs Elysées , zde sestupujeme pod zem a je před námi naše první cestování pařížským obávaným metrem. Ale nakonec to je brnkačka, na jeden přestup jsme u kostela St Sulpice, ano toho, který tak proslavila Šifra mistra Leonarda. A od něj už to je kousek do Luxemburské zahrady, tady na nás čeká hodinový oraz na křesílkách, která si můžeme dát kam chceme. Zatím jsme absolvovali takové ty turistické bonbónky, teď se pouštíme do pravého reje velkoměsta. Jdeme dolů k Seině po bulváru St Michel, kterému se říká mazlivě Bulmiš. Všude okolo jsou školy, tak třeba míjíme věhlasnou Sorbonnu, študákům jsou tu I přizpůsobené ceny oblečení I jídla v bufetech. Když jsme u toho jídla, ledva jsme minuli to, co zbylo z římských lázní, vnořili jsme se do změti uliček tvořených hospůdkami, bary , zmrzlinárnami a kavárnami, voní to tu kebaby , pizzami a čínou , tady máme další volníčko, hurá! Ovšem nelze opomenout katedrálu Notre Dame , tak těžce poškozenou velikonočním požárem. Na její obnově se čile maká, je odstrojená , bez vitráží , venkovní pilíře mají dřevěná lůžka a nad tím vším je propletenec obrovitého lešení. Jdeme přes dva mosty neb musíme přejít ostrov Cité , na něm vidíme Justiční palác s uvězněnou St Chapelle a gotickou Conciergerii, na pravém břehu pak dvě divadla, věž St Jacques se sochou pana Pascala a už jsme u krásné radnice a hup do metra a jede se na Place de la Concorde, kde už čeká náš autobus a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Bobigny.
Je středa, tedy všední den, to znamená, že je Paříž totálně zasekaná. Cesta do Versailles nám trvá dvě a půl hodiny! Ale úplná nuda to zase není. Tou klopotnou cestou se dozvídáme něco o králi Ludvíkovi XIV., na jehož obrovskou sebeprezentaci se jedeme podívat. Na nádvoří nejznámějšího zámku v Evropě je milé prázdno, ty strašné fronty tu vypuknou až o víkendu, ztracený čas máme pěkně zpět. Dav zvědavců je uvnitř, postupuje se pomalu, přece jenom architekti sedmnáctého století nebyli vizionáři a netušili, že jejich úzkými dveřmi se jednou povalí tsunami turistů, většinou šikmookých. Ale je na co koukat, ne že ne. Komnaty a salony jsou vymalovány včetně stropů, obrazy, koberce, nábytek, vše jak na zámcích bývá, ovšem vypíchnout se musí barokní divadlo, křišťálový sál a galerie bitev, paráda. V zahradách jsou všechny záhony vzorně osázené květinami všech barev, je to spolu se zlátnoucími stromy fakt nádhera. A tou nádhernou jdeme k Malému Trianonu, zámečku, který Ludvík XV. nechal postavit své milence Pompadource, za ním pokračuje park a na konci zíráme na vesničku Marie Antoinetty Hameau Pár chalup s doškovými střechami, rybník, mlýn s kolem, zahrádky se zeleninou a kořením, malý vinohrad a farma se živými tvory, jsme v pohádce! Pak trochu volna a přesun do čtvrti La Défense. To je zase jiná pohádka, jsme mezi mrakodrapy ze skla a betonu, každý je jiný, ve večerním sluníčku je vše, I ty spousty lidí, skvěle fotogenické. Ještě nákup domů a jídlo na zítřek a jedeme bydlet.
Ráníčko jako od pana Lady, po snídani balíme a vyrážíme do boje se semafory a zácpami. Nakonec vystupujeme přímo pod kopcem Montmartre na jehož vršku trůní bazilika Sacré Coeur. Je bílá, obří, majestátní a je bez fronty! Je sice už po deváté, to je ale na Paříž brzo, máme celý kopec pěkně sami pro sebe. Sraz u kolotoče a šup do metra. Když z něho vyjíždíme opět na sluníčko, stojí přímo před námi Vítězný oblouk. Nahoru se kvůli místním byrokratům v kase nedostaneme, musíme se spokojit s věčným plamenem nad hrobem Neznámého vojína a s nápisy a plastikami uvnitř I vně toho Napoleonova veledíla. Máme aspoň víc času na courání po Champs Elysées. Znovu do metra, jedeme do Louvru. Lístky jsme sice na dalších byrokratech vydyndali, ale to jsme netušili, co nás čeká. Mona Lisa je přestěhovaná, jediná cesta k ní vede přes děsivou frontu, za níž následuje fronta ještě děsivější a za ní ještě několik dalších. Návštěvníci jsou pouštění po etapách, je to nekonečné a velmi potupné. A tak v tom chaosu stoupáme po širokých schodištích, vzápětí z nich scházíme dolů, našli jsme Chamurappiho zákonník, vidíme čtyři další plátna od mistra da Vinciho, našli jsme Venuši Melskou, postáli před několika velerozměrnými obrazy , ztratili se v říši řeckých soch a sošek, viděli jsme mraky zlatých relikviářů a monstrancí, o šípy probodaných svatých Śebestiánech nemluvě. Venku je krásně, sraz máme u Berniniho sochy Ludvíka na koni a jdeme ten " kulturní " zážitek rozchodit. Zvolili jsme cestu po nábřeží rájem pro zahrádkáře, za chvíli už jsme u Centre Pompidou, pařížského kulturáku, jestli některá stavba rozpálila doběhla staromilce, byla to tahle. Má přezdívku " Rafinerie" , ten kdo ji vymyslel se moc nesekl. Ale co by byla Paříž bez svého dalšího kypícího pupku? Od bláznivé fontány Stravinskij jdeme co nejblíže k Notre Dame a potom už se rozdělujeme a koukáme si najít nějakou hospůdku v uličkách latinské čtvrti. Část jde společně do restaurace Le Latin vyzkoušet si poskládat tříchodové menu . Žabožrouti porazili šnekožrouty 10:5.Ještě jednou , a úplně naposledy , sedáme do metra , cílovou stanicí je Montparnasse a ze střechy místního mrakodrapu zíráme na tu nádheru pod námi. Paříž svítí, vše, co jsme stačili navštívit , krásně idenifikujeme, na rozloučenou jsme si nic kouzelnějšìho nemohli přát. No a pak už jen dlouhá cesta domů. Tak ahoj, nebojte se nepohodl, až vás přestanou bolet nohy a zadky, zůstanou vám zážitky, ty vám nikdo nevezme, váš Honza