close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Červen 2019

GOP

27. června 2019 v 12:46 | honza |  Pojeď se mnou
GOP s GEOPSEM
V Radotíně se schyluje k půlnoci, je pátek 21.6.2019 , gympl ve většinové holčičí sestavě usedá do busu firmy ALVATOUR s Tomem a Jirkou za volantem. Máme před sebou solidní porci kilometrů, ale kupodivu Německo je dnes krásně průjezdné , dokonce si můžeme dopřát luxus hledání pumpy s WC, abychom do našeho prvního bodu programu dorazili nasnídaní a umytí. Tímprvním bodem programu je pevnost, součást Maginotovy linie - Fort Schoelenburg. Musíme se rozdělit na dvě party, každá má svého průvodce, je to proto, abychom se v těch nekonečných podzemních prostorách nepoztráceli. Armáda ve třicátých letech pamatovala na vše, pod tunami betonu je důmyslný svět kanónů, ale I kuchyní, nemocnic, ubikací , vzduchotechniky, skladů, generátorů a bůhví čeho dalšího. Po dvou hodinách v zimě a vlhku jsme rádi na čerstvém vzduchu, sedáme do busu a jedeme do hor. Ty se jmenují Vogézy, jsou porostlé vínem, jsme totiž v Alsasku a na vrcholcích mají tu a tam zříceninu hradu. Ten jediný nezřícený se jmenuje Haut Koenigsburg, a je to místní, ale I celofrancouzská senzace. Na začátku minulého století ruinu dostal darem od města Selestatu, tehdy německého, německý císař Vilém II. A s teutonskou dokonalostí na troskách vystavěl pýchu svého velenároda. Hrad je to obrovský, s plánkem v češtině procházíme ty nekonečné prostory, koukáme z hradeb na tu malebnost pod námi a ještě máme I čas zamíchat lžičkou v kávičce v bistru u parkoviště. Ale už toho máme pro dnešek plné kecky, ještě si trochu zanakupujeme na kraji Colmaru v obchoďáku a jdeme bydlet do kempu L'ill do chatiček s bazénem.
Ráno je obloha vypucovaná, prognóza počasí je skvělá, kdo dnes nevyrazil v kraťasech nebo v sukýnce hořce zalituje. Den začíná darovanou čerstvou bagetkou, jedeme do centra Colmaru. Jsme ve městě, jakých je na světě málo, všude stojí nádherné měšťanské domy s hrázděním, spousta muškátů, katedrála svatého Martina v ranně gotickém slohu, protestantský kostel Dominikánů, krytá tržnice, kanály s lodičkami, však se odpoledne na některých svezeme! Máme volno na obídek nebo třeba jenom kávičku, anebo si můžeme jen tak pocourat mezi tou spoustou kafíren, hospůdek a krámků. Přístav našich plavidel je ve čtvrti La Petite Venise, po našem v Malých Benátkách, na každém šífu je gondoliér nebo gondoliérka a my si to plujeme pod těmi kouzelnými domy. Na třetí máme zarezervovanou návštěvu v muzeu Unterlinden, galerie sídlí v bývalém dominikánském klášteře a chlubí se fakt jedinečnými kousky .Asi největším tahákem tu je Issenheimský retabl , několika křídlý oltář od umělce počátku 16.století Grünewalda .Krom toho sledujeme exkurs epochami , sochy, obrazy, vykopávky, ale I umění posledních staletí, fakt paráda !Ale honem do kempu, po krásném letním dnu nám bodne bazén před dokončením dnešního programu. Je to výlet do Turckheimu, jednoho z těch typických alsaských městečko, hrázděné domy, kašny, , kostelík, radnice, vstupní masivní brány, hospůdky a pochopitelně všudypřítomné vinice. Ale přece jenom se něčím vymyká. V deset večer nastupuje pravý ponocný s třírohým kloboukem a v černém plášti, v jedné ruce halapartnu, v druhé lucernu, na krku kravský roh. Jdeme za ním, dělá řadu zastávek, zpívá sytým basem a skvěle vypráví o všech místních zajímavostech. Domů se vracíme před půlnocí.
Dnes si můžeme přispat, zašopovat si, potěšit se s bazénem, v klidu se nasnídat, odjíždíme totiž kvůli povinné pauze busu až v jedenáct. Je azurovitě, chtěli bychom začít Na Opičí hoře, zní to podivně, ale fakt tu mají rezervaci Makaků . Jenže ouha! Jsme v zemi poledních siest ! Dorazili jsme přesně, pauza právě začíná, musí se improvizovat. Ukrajujeme že zítřejšího programu a jedeme do Riquewihr. Nádherné městečko v tom našem stylu, barevné fasády, hrázdění , pelargónie, vinotéky, jsme oblasti vín s přívlastkem Grand cru, vyšší klasifikace neexistuje. Vracíme se za opičáky, tentokrát je vše OK, fasujeme k lístku hrst popcornu a jdeme mezi makaky berberské. Kdo by to řekl, že ve Francii spatříme něco podobného! Makaci vybíhají z lesa, škemrají o popcorn, ládují se a mají výraz i pohyby lidí. Mají I několik mrňat, ta se musela narodit včera, starost o ně je společná, inu lidi. Ještě že jsou tu vzdálenosti skoro zanedbatelné, za chvíli už vystupujeme u továrny Haxaire, ta vyrábí ty úplně nejlepší " smraďochy" , oranžové sýry Munster. Starý sýrař nás provází provozem, pochopitelně za sklem a exkurze končí bohatou ochutnávkou a ještě bohatším nákupem. Nedaleký Keyserberg je zase o víně, nad městem zřícenina hradu, mají tu ale kouzelný románsko gotický kostel se zlatým deskovým oltářem a v rodném domě pana doktora Alberta Schweizera je muzeum tohoto statečného muže. A jedeme domů, uvaření , ale obohacení o další zážitky.
Dnes razíme už v devět, má to svůj důvod. Je totiž opět vedro už od rána a my máme za lubem zdolat hrady nad obcí Ribeauvillé. To se musí od parkoviště projít celá ta dědina poskládaná z měšťanských domů, jednou zastavujeme u radnice, ze zdejší kašny totiž vždy první neděli v září prýští místo vody bílé vínečko ! A potom už stoupání a stoupání, ten první z hradů stojí na vysokém návrší nad městečkem a jmenuje se St Ulrich. Zbroceni potem nakonec stojíme v rozvalinách, pod námi jsou ale za odměnu přímo letecké pohledy na obec I na její nekonečné vinice. Ten druhý z hradů nese jméno Girsberg , k němu už to není taková makačka. Po dvou a půl hodinách se vracíme do dědiny, máme volno , je čas oběda a ve dvě sedáme do busu , poslední zastavení nás čeká v Equisheimu. Zatímco dosud prošlé obce měly centrální ulici, na které bylo všechno podstatné, teď jsme na místě, kde je uprostřed šlechtické sídlo a městečko se koná v prstencích okolo. Cestou do kempu ještě musíme poplenit náš obchoďák, na rozloučenou totiž dostaneme " pravou" provencálskou bujabézu, poslední bazén, poslední pétanque, už nás čeká jenom uklízení a loučení, poslední den strávíme celý ve Štrasburku. Parkujeme skoro v centru, míříme ke katedrále, je celá červená, nesmírně zdobná, ale - zavřená ! No nic, však oni nám ji v jednu otevřou, jdeme zatím do čtvrti zvané La Petite France. Nad kanály řeky Ill jsou k vidění opět ty charakteristické hrázděné domy s tsunami muškátů, zahradní restaurace jsou pod prastarými platany a je odtud vidět na přehradu pana Vaubana. U již otevřené katedrály je rozchod, už ho potřebujeme, je fakt děsné vedro . Před třetí se vracíme k busu a je tu už úplně poslední bod našeho programu - Evropský parlament. Vcházíme do chrámu ze skla a oceli, provází nás sympatický Francois, dozvídáme se zajímavé věci, sedíme a čůráme tam, kde posedávají a čůrávají ti, jež jsme si zvolili, voní to tu penězi. Docela šok po těch vinohradech a perníkových chaloupkách! Ale i rozmanitost patří k cestování, že? Tak ahoj, váš průvodce Honza
Kuře po alsasku
Kuře osol a uvnitř potři utřeným česnekem. Na pánvi rozpusť na kostičky nakrájenou slaninu a prohřej v ní pořádnou hrst kysaného zelí. Nacpi kuřeti do břicha a spíchni párátky . Vlož do pekáče, pokryj vločkami másla a podlij pivem. Peč asi hodinu dozlatova , zelí podávej jako přílohu.
Alsaský koláč
Do čtvrt kila hladké mouky rozdrob osminku másla, osol, opepři, dej hrst zelené petrželky tři lžíce studené vody a vše zpracuj do pevného těsta, dej zabalené na hodinu do lednice. Těsto rozděl na poloviny a každou vyválej na kruh větší než je průměr pizzaformy. Těsto do ní natlač, potři dijonskou hořčicí a poklaď silnou vrstvou na kolečka nakrájených rajčat. Posyp sušeným provencálským kořením a poklaď plátky goudy / eidamu. Dej zapéct do trouby. Mezitím si připrav druhou polovinu. Na těsto ve formě dej směs opečené slaniny a bílých částí pórku, zalij třemi ve smetaně rozšlehanými vejci a posyp nastrouhanou nivou. Dej zapéct a oba koláče podávej najednou.
Tarte flambée
Připrav si slané palačinkové těsto, do kterého zamíchej lžíci rozpuštěného sádla. Vlij na pánev a opeč z jedné strany. Otoč a na opečenou stranu nalij ušlehané vajíčko s kostičkami opečené slaniny. Posyp sýrem , přikryj poklicí a nech vše ztuhnout. Nakonec polij lžičkou vodky a zapal.

Vídeň v kraťasech

6. června 2019 v 7:42 | honza |  Pojeď se mnou
Vìdeń v kraťasech
Průmka , kde se studuje polygrafie a další výtvarné předměty se sídlem v Hronově ,se vydala v těch parných dnech začátku června do Vídně. Úkol zněl jasně : navštívit za jediný den aspoň dvě, ale lépe tři věhlasná muzea a co nejvíc památek tak, aby ještě zbyl čas na šmejdění a šopování. Je středa 5.6. 2019, čas odjezdu se nedá ani nazvat nekřesťanským, je spíš včera než dnes. Jede se busem SCANIA s šoféry, kteří mluví mnohem lépe polsky nežli naší mateřštinou. Ale šoférování jim jde náramně, a to je hlavní. Když se rozednívá, jsme již u Litomyšle, potom Svitavy, Brno, Mikulov, tady děláme čůrpauzu a už jsme v Rakousku. Do Vídně to máme 70 km, je nejvyšší čas si o ní povyprávět. Povinné dějiny jsou krátké, je lepší poslechnout si klevety o císařovně Sisi, o válce mezi rodinami Sacherů a Demelů o autorství dortu sacher , o vykutáleném českém kuchaři, který chybějící ingredience pro milánský řízek nahradil něčím jiným a přivedl na svět Wienerschnizel. Ani jsme si nevšimli jaká je na příjezdu do města zácpa, naší Poláčci prokličkovali k Hundertwasserovu Hausu tak brzy, že je ještě všechno zavřené. Tak blik blik pár záběrů na tu fantasy architekturu a jedeme raději zaparkovat na Maria Therese Platz a dopřát šoférům povinný odpočinek. Je devět hodin, v Albertině otvírají až v deset , máme fůru času. Sochu císařovny si strategicky volíme jako místo našich budoucích srazů a kráčíme v tom vedru do největšího objektu ve městě, do královského, císařského a dnes prezidentského paláce Hofburgu. Do muzeí nejdeme, tak jenom verbálně, tady se po šest set let tvořily dějiny Evropy, sídlili tu velcí panovníci a panovnice , ale I slaboši a poloblázni. Dnes je tu jezdecká škola lipicánů a klučičí pěvecký sbor. Krom jiného. Máme pořád ještě čas projít si kouzelné pěší zóny Kohlmarkt, Graben a Körnten strasse , je deset a jde se na umění. V krásné Albertině jsou jak stálé tak I putovní výstavy, porce je to náramná. Docela ucaprtaní se jdeme " osvěžit " do polední výhně, u Štefaňáku, jinak se tu jejich katedrále neřekne, si dáváme konečně volníčko, kdo chce, může ještě pohlédnout na Figaro Haus, ano tady žil a tvořil génius Wolfgang Amadeus, ale taky se jde mrknout do talířů těm šťastlivcům, kterým se zadařilo usednout do lokálu restaurace Figlmüller a dát si ten jejich šnycl, jaký svět neviděl. Ale honem znovu za uměním. Ještě musíme do Kunsthistorische Muzea nechat se pohltit tsunami obrazů. A je tu večer, ochladilo se, jdeme na sraz s naším busem , musíme prokličkovat hustým provozem, na náplavce zíráme na to, jak Vídeňané dovedou masově pařit a zrcadlově uháníme domů, do pelíšku. Až nás přestanou bolet nožky a zadky zůstanou nám vzpomínky na krásné město, do kterého se rádi někdy vrátíme. Tak ahoj někdy, váš Honza Flégl