close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2015

Z pohádky do pohádky

27. dubna 2015 v 13:19 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Z pohádky do pohádky
Sůl nad zlato
Když obroditelé českého jazyka oprašovali téměř zvetšelé lidové pohádky , aby jim dali literární podobu , jistě netušili , že původ té nejoblíbenější, o králi , který nepochopil ,že sůl je nad všechny poklady světa, má kořeny v polské Wieliczce. Když totiž vyslovil tu strašnou kletbu , všichni kupci , obchodníci , kuchaři i prostí lidé přijeli se svými povozy , vozíky a trakači a tu sůl vysypali do díry v zemi právě tady . Když panovník prozřel , nařidil dostat sůl z díry zpět , ta mezitím zkameněla a havíři museli vynaložit obrovské úsilí, aby ten drahocený nerost dostali zpět . Zbyly po nich nekonečné chodby , jeskyně , dvorany , chodiště a jezera , dokonce kaple a my , zákazníci Ck HAPTOUR , si tu nádheru můžeme projít a tu a tam si i olíznout nějakou stěnu . Je sobota 25.4. , počasí nám přeje , vyrazili jsme sice v nekřesťanskou hodinu , ale mohli jsme se kochat rozedníváním v našem Podkrkonoší i v kopcích na polské straně . Za volantem sedí sympaťák Petr . Po dvou hodinách kodrcáním vnitrozemím jsme konečně na dálnici a na jednu čůrpauzu přijíždíme ke " Kopalnii soli " do městečka Wieliczka nedaleko Krakova. Kupodivu tu nejsou žadné nestravitelné davy zvědavců, dokonce se dostáváme do dolů o hodinu dřív než jsme požadovali. Cesta dolů není nic příjemného ani pro zdravé sportovce , natož pro nás , musíme sestoupit po osmi stech schodech , nebo chcete - li padesát čtyři pater do útrob dolu, ale tam na nás čeká skutečná paráda , jsme v neuvěřitelných prostorách , které vytvořily lidské ruce a mozky . Těch chodeb je na tři sta kilometrů, nám je zpřistupněn, chválabohu, jenom zlomek z té nekonečnosti . Když jsme konečně a komplikovaně vyfárali, bylo stále hřejivě slunečno , signalizuje to příjemný večer , hnedle po ubytování v hotelu Alef , se vydáme do starého Krakova . Bydlíme kousek od Wawelu , kopec a jeho památky si necháváme na zítra a jdeme po předlouhé pěší zóně Gradska kolem spousty kostelů , dobře , vyjmenujeme si je : sv. Marcius , sv . Ondřej , sv. Giles zasvěcený památce na Katyň ,sv. Petr a Pavel , sv. Dominik , sv. František , uf ! Stačí ! A jsme na Ringu Glownem , největším středověkém náměstí na světě . A my dodáváme - i v největší zahradní restauraci na světě ! Strany 200 x 200 metrů jsou přímo obsypány předzahrádkami se slunečníky , všechny jsou narvané , před nimi postávají našňořené fiakry , mraky lidí , obchody se vším možným , uprostřed Sukienica , kdysi tržnice, dnes - tržnice a obrazárna , dvě obrovité věže Mariánské baziliky , z té vyšší troubí trubač , říká se mu " Hejnal " a fanfára končí ve chvíli , kdy jeho předchůdce sestřelil Mongol šípem přímo do krku . Trochu excentricky se na té olbřímí ploše krčí prastarý kostelík sv . Vojtěcha a aby byl výčet komplet , ještě zmíníme osamělou radniční věž . Po Jánské ulici se dojde k hradbám s třemi původními věžemi a s barbakánem za nimi. Zpět na Rynek po Florianske , rozchod a hurá někam do hospody !
O pejskovi a drakovi



Po pohádkové snídani ve starobylé jídelně našeho hotelu, posuďte sami : uzené , šunka , salám, sýry, vejce s majonézou, vejce jen tak, pomazánky , džemy, medíky , všeho co hrdlo ráčí, dobré pečivo , kafčo a džus , si voláme taxi a to nám odváží zavazadla k autobusu, který bude až do poledne stát na břehu Visly. A my si vykračujeme jen tak nalehko parkem se sochou pejska Džoka , asi jedinou na světě , psík přišel o pána a celých devět měsíců na něho trpělivě čekal , lidé mu nosili jídlo , nakonec si ho vzala jedna stará paní, ta mu také zemřela a zoufalé zvíře skočilo pod vlak . Když mu místní uspořádali sbírku na pomník věrnosti , postavila se proti církev, která sebevraždu odsuzuje . Inu, jsme v Polsku , tady vše berou vážně . Opodál stojí hrozný , kovový drak , co chvíli mu z tlamy vyšlehne plamen. Ten tu kdysi sužoval obyvatele, žral jim dobytek a panny až se objevil velmož Krak a vyzrál na něj . Do ovčí kůže zašil síru, tu zapálil a vhodil do dračí sluje . Hladová příšera kůži zhltla a hořící síra v jeho útrobách mu způsobila žíznivá muka. Vrhl se do Visly , hltavě pil , břicho mu explodovalo a bylo po ňom. Od autobusu se vracíme do starého Krakova, začínáme u Jagellonské univerzity. Fotíme si tu její nejstarší část, Collegium Maius , jsme ve středověku v atmosféře vědění . Na Ringu si procházíme Sukienicu a po Gradskej se vracíme k Wawelu . Komplex budov, ve kterých se rodila polská historie , je plný turistů , to hlavní se v neděli otevírá až půl hodiny po poledni, bereme zavděk aspoň tím , co je k mání . Ale výhledy z hradeb na mohutnou Vislu a kopce za ní jsou také nezapomenutelné ! Odjíždíme do Osvětimi , to žádná pohádka nebude . Taky není , přijíždíme naknop, podstupujeme zmatky s batohy a detekčními rámy , nakonec jsme uvnitř toho šíleného areálu, kde ta odporná německá mašina zlikvidovala naprosto nesmyslně statisíce nevinných lidí . A jestli je Auschwitz hrůza hrůz , tak nedaleké Birkenau, kam jsme se přemístili naším busem, je to vše ještě na druhou. Po tom živém a veselém Krakovu jsme se octli v říši smrti . Ale je dobře , že jsme to viděli , vidět by to měli především mladí, aby je ani nenapadlo začít sympatizovat s všemožnými nácky . Cestou domů si pouštíme české veselohry, abychom se vrátili do normálu . Tak zase někdy příště ahoj , váš Honza



https://track.adform.net/adfserve/?bn=6095349;1x1inv=1;srctype=3;ord=1430106340https://i.imedia.cz/impress?spotId=1864880&r=0.227368

Kdo čím zachází

21. dubna 2015 v 17:19 | HONZA F. |  A teď vážně
Kdo čím zachází ….
Ustálilo se u nás takové rčení, nebo chcete-li floskule, že dělat průvodce Čechům je práce jako každá jiná. Omyl, není práce jako práce, kdo by třeba chtěl makat jako horník v Číně, že ? Poslechněte si, že průvodcování je někdy stejně nebezpečné. Vydal jsem se do Paříže s jednou profesní skupinou, nebudu ji konkretizovat, možná, že na to z kontextu přijdete sami. Volal mi kamarád, majitel CK, má prý pro mě skupinu z jednoho nejmenovaného maloměsta, ať se nelekám, jsou to samé ženské . Bože, proč bych se měl lekat, ženy pěkně vyplňují můj život, mám je rád, uznávám, že jsou trochu jiné, ale v tom spočívá právě jejich krása. To, co se mi během čtyř dnů s nimi přihodilo, jsem mohl tak trochu očekávat, podcenil jsem několik "poslíčků špatných zpráv", moje vina. Tak třeba se mi v noci rozezněla pevná linka, kterou jsem nikomu nehlásil, volá jedna účastnice zájezdu, že ji posadili vedle Kratochvílové a ona s ní nechce sedět. Madam, povídám, sedněte si kam chcete, tohle já řešit nebudu, bum s telefonem. Druhý den, Kratochvílová , že se jí vzadu dělá špatně, že chce sedět vepředu. Madam, povídám, jste podnikový zájezd, sedněte si kam chcete, tohle já neřeším, bum s telefonem. Se skupinou jsem se setkal v Praze, představil jsem se, maličko zažertoval, bez odezvy, budiž, rozveselím je později. Abych se zavděčil, hnedle po setmění jsem nasadil do přehrávače film "Cesta do hlubin študákovy duše". Ještě neskončily úvodní titulky, už stála vedle mé sedačky dvojice rozhořčených, že tohle je ten nejblbější film, který kdy viděly, že mají svou "Prety Women". Před Paříží se dělá u poslední pumpy hygienická přestávka, děvčata dostala tři čtvrtě hodiny, poté jsme se opět sešli v buse, ale dvě chyběly. Všimněte si, že se vše odehrávalo ve dvojicích. Čekání deset minut, poté jsem poslal jejich velitelku do útrob toalet, aby je popohnala, vrátila se s tím, že tam nejsou. Ježíšmarjá, jak se můžou dvě ženské ztratit na parkovišti ? Potom mě napadlo, jestli, holubičky, nesedí v jiném autobuse . Ha ! Seděly, v modrém, zcela prázdném busu, vzorně na svých místech, my měli bus bílý, když zjistily svůj omyl, tvářily se nakvašeně. První den jsme courali po městě, a protože bylo krásně, provedl jsem je nakvetlými Tuilerijskými zahradami, kterými se dá přijít do Louvru. V pyramidě jsem jim dal rozchod a sejít jsme se měli u široko daleko jediné jezdecké sochy Ludvíka XIV., přímo před pyramidou. Sraz ve čtyři, já tam už o čtvrt hodinky dřív, nikde nikdo. Ve čtyři nikde nikdo, v půl páté nikde nikdo. To je problém, v tom termitišti dole nemáte šanci kohokoli najít. Vtom vidím mrak zvířeného prachu, stádo mých děvčat dusá z Tuilerijských zahrad. Důvod ? Dole se sešly a dvě vědmy prohlásily, že sraz je u zlaté sochy Johanky z Arku, kterou jsme mohli zahlédnout na pikosekundu v průhledu mezi stromy. Navíc ta socha stojí na ostrůvku uprostřed rušné křižovatky, to musel být úchvatný pohled na ten chuchvalec mých dcéreček, jak se drží koníka za stehna a okolo sviští auta. Až když se některé z nich rozbřesklo, že sraz je jinde, přemístily se ke mně. Protože je ta příhoda ale totálně vyřídila fyzicky i psychicky, uvolil jsem se s nimi popojet jednu stanici metrem. Velmi didakticky, vztyčeným palcem, jsem jim předvedl, kolik že je jedna , nasedli jsme a vyrazili. Po ujetí jedné stanice jsme vystoupili, ale dvě jely dál. Pozdějším vyšetřováním jsem zjistil, že k té jedné připočetly i tu , ze které jsme vyráželi. Nojo, ale to je problém. Ty inteligentní, jsem musel odstavit ke zdi, hned další soupravou jsem vyjel na stíhací jízdu a doufal jsem, že budou na té příští zastávce. Naštěstí byly a tvářily se nasupeně. Potom musíte složitě přejít labyrintem chodeb a pojízdných schodů na protější nástupiště, jet zpět, modlit se, aby ty odstavené nespadly pod vlak, nakonec jsme se šťastně sešli a den byl za námi. Dalším programem byla návštěva královských zámků, všechny jsem přinutil, aby si koupily muzejní pas /koupil jsem je já / a velice trpělivě jsem jim vysvětlil, že do prvního řádku se napíše dnešní datum, to je smrtelně důležité, neb od té chvíle platí pas dva dny, do řádků ostatních jména a příjmení. Za chvíli : pane průvodce, nám se tam ta rodná čísla nevejdou ! Dvě "bystroušky" si právě čtyřicetieurový dokument zlikvidovaly ! Poslední den chodím s lidmi na loď, říkal jsem si, že pokud žádná nesletí přes palubu, nemůže se nic stát. Jo, hovínko ! Ženštiny si posedaly na horní palubě a dvě si sedly mezi Japonce. A co se nestalo! Zaútočili na nás ekologičtí teroristé za to, že pomáháme znečišťovat Seinu. Zaútočili půlkilovými jogurty Danone bez příchuti, a protože největšími zněčišťovateli jsou přece Japončíci, vrhli své bomby na tu šikmookou enklávu. Obě naše dámy dostaly přímý zásah do hlavy a pokud jste nikdy jogurtem vrženým z mostu do hlavy nedostali, vězte, že ho máte úplně všude ! Loď přistála šťastně v přístavu a zlatí kluci šoférští zaparkovali bus přímo proti našemu plavidlu. Všechny jsem nahnal dovnitř, přepočítal je a slastně si vydechl, před námi už byla jenom cesta domů. " Já tam nechala deštník!", ozvalo se z útrob autobusu a dotyčná se spolu s ještě jednou vydrala ven, přeběhly k lodi, přelezly všechna ta žbrlení a ….. loď s nimi odplula ! Nezbývalo než čekat další hodinu a půl, mořeplavkyně se šťastně vrátily, deštník byl celou dobu v síťce nad sedačkami, a já je odvezl zpět do Prahy. Velmi vřele jsem se s nimi rozloučil, poděkoval kamarádovi z CK a jel se do Liberce opít.

S OAMB podvanácté

21. dubna 2015 v 15:35 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
S OAMB podvanácté !

Kdo četl Švejka ví , že podle něj se vše na tucty počítá lépe . Ano je to už podvanácté , co nasedám do busu PANGEA TRAVEL před boleslavským kulturákem a tajně si prohlížím tváře a postavičky holek , které vždy tvoří drtivou většinu našich společných akcí . Je středa 15.4. 2015, dojatí rodiče nám mávají a my se Zděndou a Jirkou za volantem vyrážíme do předaleké Francie . Poprvé zastavujeme až na Kateřině , to je poslední pumpa v ČR , omladina se vrhá do Mc Donalda , kdoví kdy se s miláčkem zase uvidí ! Cesta Německem i Francií je bez problémů , myjeme se na předposlední pumpě a ve vynikajícím čase vjíždíme na dálnici , abychom byli v Paříži . Jo , hovínko ! Takhle zasekanou dálnici jsem ještě snad nikdy nezažil ! Stojíme, popojíždíme, stojíme. Tak to jde stále dokola . Do Paříže přiskáčeme po dvou hodinách a další půlhodinu nám trvá než zaparkujeme pod Eiffelovkou na druhém břehu Seiny . Ale ještě pořád je čas skvělý , ještě se neprobudili Japončíci , na věži jsme mezi prvními , je kouzelné ráno s modrou oblohou , pod námi je to nekonečné město a před námi celodenní putování po něm . Začínáme procházkou přes venkovní areál muzea Branly , tady se dozvíte vše o třetím světě moderní dotykovou metodou. Zahrada vypadá velice exoticky , za ní nás čeká lávka pro pěší a po pravém břehu přicházíme k přístavu Alma . Cestou si povídáme o nebožačce princezně Dianě, která tu v tunelu vydechla naposledy . Loď společnosti Bateaux Mouches je mohutný, dvoupatrový " šíf ", my sedíme na horní palubě , pere do nás sluníčko a po obou březích nás míjí to obrovské město . Po přistání se přesouváme na druhý břeh a je před námi první větší dobrodružství . Pojedeme poprvé vlakem ! Brnkačka ! Na jeden přestup se ocitáme v Latinské čtvrti a bereme to přes kostel St. Sulpice, uličkou s básní Opilý koráb od Artura Rimbauda vyrytou ve zdi, do Luxemburské zahrady , kde už všechno kvete a študáci předstírají pilné studium vsedě na kovových křesílkách . Bulvár St. Michel je živý , zastavujeme na kus řeči u Sorbonny a zbytků římských lázní a už se nořǐme do atmosféry " žrádla " do uliček Malých Athén, neboť majiteli všech těch vystavovaných dobrot jsou většinou Řekové . Ve volnu si rekognoskujeme terén na sobotní nakupování , sem se totiž ještě vrátíme ! Od katedrály Notre Dame , před kterou vyhrává živá jazzová kapela , jdeme k radnici , na mostě lká akordeonista a v metru, do kterého jsme zalezli u radnice , mohutně pějí hlubokými hlasy další mužští bardi . Na povrch zemský se vynořujeme na Trocadéru , zíráme na Eiffelku a sestupujeme k řece, kde na nás čeká náš bus a my se vydáváme do Normandie . Bydlíme v hotýlku F1 v městečku Louvier.
Po křupavé a drobivé snídani jedeme do Rouenu. Už zdálky se máme na co těšit, město se ježí svými kostelními věžemi , vystupujeme přímo pod katedrálou Notre Dame a zíráme na tu mohutnou stavbu z třináctého století zvenčí zdobenou neuvěřitelně jemnou a precizní kamenickou prací . Není divu, že si ji jako častý motiv pro svá plátna zvolil pan Claude Monet. Uvnitř důstojně pod kamennými náhrobky dřímají velcí normandští vévodové , mezi nimi Richard Lví Srdce. My kráčíme uličkami s hrázděnými domy ke kostelu St. Maclou , za ním je krásná zajímavůstka ! Aitre de St.Maclou je areál dřevěných domů s morbidními vyobrazeními pohřebních rekvizit , kdysi tu byl špitál pro onemocnělé morem , aby jich nebylo tolik , z pověry tu zazdili živou kočičku , její vyschlá mrtvolka je k vidění v zaskleném výklenku . Dalším zastavením je vévodský kostel St. Ouen , jeho věž zdobí koruna vládců Normandie a v parku za ním stojí fakt runový kámen , dar Haralda Modrozuba vévodovi Rollovi . Město se pomalu probouzí , sledujeme kavárníky a zelináře jak rozšiřují svá impéria směrem do ulice , fotíme si úchvatný Justiční palác , za chvíli jsme na pestré tržnici u kostela Johanky , koukáme na místo , kde ji Angličané v pouhých devatenácti letech upálili a spěcháme se rozprchnout po krámech, abychom si aspoň krátce zanakupovali . Musíme totiž honem k moři ! Tam se jede zajímavým vnitrozemím , statkům se říká bocage , čti bokáž , jsou ze všech stran obklíčené řadami mohutných dubisek , jsou to strážci majetku i větrolamy. Parkujeme v městečku Veules les Roses a je před námi kuriózní výlet . Půjdeme od pramene řeky , ten je celý zarostlý řeřichou , až po její ústi ! Ano , jsme u nejkratší francouzské řeky Veule ! Na březích stojí hrázděné chalupy s doškovými střechami s kosatci na hřebenech , tu a tam mlýnské kolo , ale už jsme u moře , je zrovinka příliv , vlniska se valí po oblázkové pláži, pokřikují na nás rackové a ve větru nám vlají vlasy , když sbíráme kamínky a mušličky na památku . Po pobřeží se přemisťujeme do Fécamp . Přístav založili Římané , jmenoval se Fisicampus a zásoboval vojsko rybami , ta tradice mu zůstala , tuňák a slaneček jsou tu pořád obchodní značkou , nechybí tu mohutné kamenné kostely a vyrábí tu skvělou Benedyktýnku ! A ještě jedna zastávka u moře nás čeká , jsme v Etretat , městečku , ze kterého dýchá nostalgie po starých , klidných časech , mají tu ten slavný skalní útvar v moři , říká se mu Pijící slon . A místní palačinkáři tu mí těsto rozetřít na ty nejtenčí amoletky, jdeme do nich ! Aby cesta zpět nebyla tak dlouhá , dvakrát ji přerušujeme . Poprvé je to v Allouville , v koruně tisíciletého dubiska stojí už šest set let dřevěný kostelík ! Podruhé si fotíme letoun Latham 47, který vylétá ze skály v Caudebec en Caux, je tu vytesán na památku těch , kteří odtud odletěli v roce 1928 na pomoc ztroskotané vzducholodi Italia generála Nobileho , ale nedoletěli , mezi mrtvými byl i objevitel Amundsen . Seinu přejíždíme přes úchvatný Brotonnský most zavěšený vysoko nad hladinou na mohutných lanech a vracíme se do našeho hotýlku .
Snídáme a vyrážíme zpět do Paříže . Dálnice je sobotně příjemně prázdná , v půl jedenácté vystupujeme před Louvrem a jdeme si nakrmit očka aspoň zlomkem z té záplavy umění , které se tu vystavuje . No jasně , pospícháme za Monou Lisou , v tom davu okolo ní ji nejde ani pořádně vyfotit , ale máme volno až do dvou , snažíme se si užít Paříž posvém , ve dvě už máme zase sraz pod ocasem našeho koníka u katedrály . Panečku, to je štěbetání , výměn zážitků a dojmů ! Pařiž se nám předvedla jaksepatří ! Metrem číslo čtyři jedeme do čtvrti barevných přistěhovalců, bílí vystupují a ti druzí nastupují , až jsme ve vagonech se svou pletí sami . Na jeden přestup se dostáváme přímo pod baziliku Sacré Coeur , ta je proti modré obloze nádherná a máme další volno ! Nahoře se to hemží lidičkama , jsou tu tričkárny, suvenýry, obrázky a pohlednice, hospůdky a kafírničky , mrňavé galerie a palačinkárny . Malíři na náměstí Tertre by nás rádi zvěčnili, ale ty ceny jsou nad naše možnosti . U pradávného kolotoče pod kopcem máme sraz ve čtyři , opět se tísníme v metru a vynořujeme se hnedle pod Vítězným obloukem. Napoleon si ho nechal postavit, aby nějak zhmotnil svá vojenská vítězství , pod ním hoří věčný plamen nad hrobem Neznámého vojína . A nás čeká 284 schodů , ale pohled na dvanáct, jako paprsky se rozbíhajících ulic za tu námahu stál. A ještě si můžeme pošmejdit po nejslavnější ulici na světě , po Champs Elysées ! Je tu už závěr našeho putování , jelikož ještě nemáme nakoupené dárky pro rodiče , úplně naposledy jedeme metrem mezi mrakodrapy čtvrti La Défense , tam jsou ty velké obchoďáky , tady se dá koupit úplně všechno , drazí rodičové , za to , že jste nám tuhle cestu umožnili , tu máte dobré francouzské vínko a smraďocha k němu. Kořist si ukládáme do spodních pater busu a jedeme ještě zamávat naší milé Eiffelovce, která se nám předvádí tentokrát krásně nasvícená ve svých zlatých, krajkových šatičkách . Ještě voláme na seržanta " salut! " , on nás sem dozajista zase někdy pozve , tak ahoj moje milá Akádo, už se těším da další ročník ! Honza




Barevné Velikonoce

6. dubna 2015 v 15:46 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Barevné Velikonoce

To, že CK Plustour vyhlásila termín návštěvy na dny 2. - 6.4. , tedy od čtvrtka do pondělí , má dvou logiku . Jsou velikonoční svátky , ve školách je velkorysé volno , ideální čas vydat se někam daleko, v našem případě do Paříže . Formujeme se v Praze před " Hlavákem " a komplet jsme v Plzni , jedeme novým busem modré barvy a za volantem se budou střídat mazák Míra a mladá , hezká holčina Dominika . Je zelený čtvrtek , ale že bychom si té zelené nějak zvlášť užívali , to se teda říct nedá . Paní zima se fakt zbláznila , jakoby chtěla dohnat to , co v těch svých měsících zanedbala . Z nebe se vysypaly spousty sněhu a vše nesměle se zelenající pod ním zmizelo . Nejinak tomu bylo i v Německu , zdolali jsme vánici u Norimberku , potom se vše umoudřilo a vypadalo to , že nás nic zlého nepotká . Ale omyl ! Ledva jsme se přiblížili k Paříži , začalo protivně pršet , naše naděje , že se francouzští a norští předpovídatelé počasí sekli , se nám nesplnily . Inu, bude to dnes o deštnících . Projíždíme zamlženou metropolí na Seině , spíš tušíme než vidíme všechny ty objekty , kvůli kterým tu jsme , provoz je docela milosrdný , v devět vystupujeme pod Eiffelovkou , jejíž třetí patro je zmizelé v mraku . Ale má to i své výhody , obvyklé davy u pokladen se nekonají , za chvíli jsme na věži a odměnou nám je i solidní dohlednost , přece jenom nás má pánbíček rád . I na lodi společnosti Bateaux Mouches je dobře , dá se sedět na horní palubě a Paříž se nám na obou březích předvádí v plné kráse . Sotva ale loď opouštíme , začíná hustě mrholit , a tak to holt bude až do večera . A jako na potvoru nejede metro číslo čtyři , nemůžeme se z vlaku do něj přesunout a nezbývá nám než capat po svých . Ale zato vidíme náměstí svatého Michala s krásnou fontánou , užíváme si i živou uličku St. André a před vlhkem se schováváme v kostele St. Sulpice . Ten je zvláštní svou atmosférou , vede jím ta slavná " linie Růže " známá z románu Šifra mistra Leonarda , k vidění tu je i kopie Turínského plátna , obrazy od malíře Delacroixe , ale hlavně tu dřepí na trůně svatý Petr , to je ten pán , co má tam nahoře na starosti počasí . Prý když se mu pohladí nožička, bude zase dobře. Asi jsme hladili málo , Luxemburskou zahradu , již s fialově osázenými záhony a regulérním zeleňoučkým listovím v korunách kaštanů , procházíme s rozevřenými paraplety . Na bulváru St. Michel je rušno , v uličkách malých hospůdek také , tudy se nedá procházet nalačno , všude kužely masa , otáčející se selata , kuřata a kolínka , stop ! Tady se musíme za to příkoří odměnit . Před katedrálou Notre Dame se klikatí dlouhý had vytvořený mozajkou barev z deštníků , ani se nám nechce tu paletu barev rozšířit o ty naše , však se sem , doufejme v lepších časech, ještě v neděli vrátíme . Od radnice jedeme metrem na konečnou do čtvrti La Défense , mrakodrapy se popršeně lesknou , my si nakupujeme dobroty na večer , v sedm nám přijíždí autobus a my tím šíleným pátečním provozem jedeme krokem tři nekonečné hodiny do třicet kilometrů vzdáleného hotelu Premiére classe ve čtvrti Villejust.
Kdoví , jestli ti, kteří pojmenovali velikonoční sobotu " bílou " , nebyli před tím v Paříži . Po probuzení bylo všude bílo , ovšem nikoli kvůli sněhu , ale kvůli mlze . Jedna partička jede do Disneylandu , další míří na vlastní pěst užít si pařížská muzea a galerie, my pozůstalí frčíme z Palaiseau , kde jsme je vysadili , do Fontainebleau . Cestou si povídáme o všech těch královských metresách i manželkách , které tu svým ženským okem dozorovaly stavbu královského zámku . Ač jsou Velikonoce , lidí tu je pomálu , na všechno máme čas i dostatek prostoru , procházíme si místnosti, ve kterých žily velké postavy francouzské historie . A máme i čas na dosud nezelené zahrady a městečko, ve kterém se zastavil čas někdy v roce devatenáct set . Nakupujeme smraďochy a vínečka a přesouváme se do jiného světa . Versailles jsou veledílem jednoho ducha , tím byl Ludvík XIV . , sám sebe nazýval " Králem Slunce " a pod jeho dohledem tu vyrostla největší královská rezidence široko daleko . Pověsti o okázalé nádheře , o rozmařilém způsobu života a o intrikách dvorní společnosti sem neustále ženou další a další zvědavce , parkoviště vypadá jako autokarový autosalón a nádvořím se vine tam a zpět nekonečný had lidí . Stoupáme si ukázněně na konec a je před námi hodinka čekání . Ale návštěva samotná nám vše vynahrazuje , pohybujeme se rychlostí japonské tsunami po místech kudy chodívali kdysi lidé , kteří v tom svém světě něco znamenali . Zahrady jsou už ode dneška zpoplatněné , je to od " frantíků " zlomyslné , stříká jenom polovina fontán a záhony jsou ještě neosázené . Ale ve vesničce Marie Antoinetty je živo , záhonky s budoucími bylinkami už jeví známky ozelenění , kapříci v rybníce už zase loudi , černá prasnice už je opět " v tom " a na hřebenech doškových střech se zelenají kosatce . A do toho se nám pěkně aprílově střídá sluníčko a zima s deštěm . Loučíme se se sebeprezentací jednoho jediného člověka a po dnes mile průjezdné dálnici se vracíme do našeho hotelu. .
A světe , div se ! Ráno je obloha vymetená , je sice zima, ale sluníčko ji do odpoledne dozajista porazí , my míříme zpět do Paříže přes Montparnasse , zastavujeme na focení u Invalidovny a přesouváme se do podzemí Louvru . No jasně ! Titíž Japončíci , kteří nám včera pili krev ve Versailles, jsou opět tu , musíme si vystát dlouhou frontu k detektoru kovů , ale potom už , vybaveni muzejními pasy nebo třeskutým mládím , kráčíme rovnou za těmi skvosty , kvůli kterým sem míří celý svět . Máme volno až do půl třetí , ti, kteří milují dlouhé fronty, jdou ještě naproti do Musée Orsay , jiní třeba do Oranžerie , mnozí se ale spokojí s couráním po městě , je krásně , Paříž je dnes velmi fotogenická , sluší se i posedět v nějaké kafírničce a jen tak pozorovat ten cvrkot vůkol . Sraz máme pod ocasem koně Karla Velikého před katedrálou Notre Dame a je před námi opět společný přesun pod kopec Montmartre . Na jedno přesednutí se ocitáme přímo pod bazilkou Sacré Coeur , musíme k ní ovšem vystoupat po dlouhém a krkolomném schodišti . Nahoře se to hemží davy zvědavců , bodejť , je to tu samá hospůdka, galerie nebo tričkárna , ochotně se do toho termitiště zapojujeme . A stejně ochotně ho i opouštíme , přece jenom už máme těch davů plné zuby . Narvaným metrem se stěhujeme na Champs Elysées , ještě nám platí pas nebo mládí na Vítězný oblouk , ovšem za cenu milé frontičky . A tady se naše kroky rozcházejí , část spěchá k Eiffelovce , čeká je velký zážitek , věž je geniálně nasvícená , Paříž pod ní také . Ostatní jedou na večeři do té milé čtvrti hospůdek , někteří půjdou na společnou a rozšíří dozajista velkou rodinu žabo - šneko - mušložroutů , ti opatrnější se spokojí s kuchyní řeckou či italskou . A všichni společně jedeme úplně naposledy vláčkem , vystupujeme pod tou nasvícenou nádherou , do autobusu si ukládáme bágly a jdeme čekat na " stříbření " , takový světelný efekt a po něm už říkáme Paříži " adieu " a uháníme domů. Až pojedete příště , chtěl bych být u toho , ahoj váš Honza