close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2014

Arabášům navzdory

29. září 2014 v 8:26 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Arabášům navzdory
Když jsme nasedali s více než hodinovým zpožděním do busu , který přes hodinu čučel na té zpropadené dé jedničce u nějaké bouračky, donesla se nám zpráva , že toho nebohého francouzského rukojmího ty svině arabský nemilosrdně zavraždily . A že jenom blázen by teď jezdil do Paříže. Ale termín 24.9. stanovila CK Plustour ještě v dobách relativní pohody , a protože ti, kteří dobrovolně absolvují noc v poloze skrčence v buse , být drobnými blázny prostě musí, pozdravili jsme se s " kluky " šoférskými , Milanem a Dominikou, nalodili se a hurá do Paříže ! Tentokrát jsme Německem profrčeli bez zádrhelů a na francouzské hranici byl již deficit smazán, na poslední pumpě jsme si dopřáli regulérní hygienu a snídani a do Paříže jsme v tom šíleném " bušonu " doskákali akorát před otevřením Eiffelovky . Cestou městem jsme ale spatřili zatravněnou pyramidu Všesportovního paláce, čtyři proti sobě otevřené knihy - mrakodrapy Bibliothéque Nationale, na levý břeh jsme se dostali přes Slavkovský most, mrkli s pochopitelnou nechutí na Institut arabského světa, pokochali se ůžasnou stavbou katedrály Notre Dame, pokračovali po nábřeží kolem prvních kaváren k Pont Neuf, jinak k Novému mostu, za zámečkovým mostem spatřili budovy Louvru, minuli Invalidovnu a zastavili jsme a vystoupili z busu přímo pod Eiffelovkou. Fronty jsou minimální a my si za chvíli už prohlíželi to nekonečné , světlé město z výšky tří set metrů . A k tomu modroučké pozadí, paráda . Únava z probdělé noci nás zasahla naplno na lodi, podřimujeme na sluníčku a tu a tam pohlédneme na ty scenérie , které se okolo nás odehrávají. Vlakem RER a metrem se přemisťujeme do trochu jiného světa, stojíme v Latinské čtvrti před kostelem St. Sulpice. Uvnitř je ta slavná Linie růže známá z románu Šifra Mistra Leonarda, malby od pana Delacroixe, lastury zévy obrovské a kopie Turínského plátna. Pokračujeme okolo na zdi ztvárněné Rimbaudovy básně Opilý koráb do Luxemburské zahrady. U nádherně osázených záhonů před stejnojmenným palácem si povídáme o zlovolné královně - regentce Marii Medicejské, o nezdolném rváči s nepřízní osudu Hemingwayovi, o spasteli zteplalého divadla Odeon a už jsme na Bulmiši, jak studenti mazlivě přezdívají boulevardu St Michel, který několikrát přeměnili v bojiště, stojíme před historickou Sorbonnou i před zbytkem kdysi obrovitých římských lázní. V uličkách, které voní dobrůtkami , dostáváme rozchod a syti a napojeni se scházíme pod ocasem koně Karla Velikého před katedrálou Notre Dame. Přes Radniční náměstí přicházíme ke stanici metra a vlakem bez řidiče se přemisťujrme do království mrakodrapů, do čtvrti La Défense . Nakupujeme a kořist si odnášíme do busu a tím už známým dálničním šrumcem se pomalu suneme do našeho hotelu Premiéra classe ve čtvrti Fleury.
Po včerejší grilovačce za autobusem se scházíme , blahopřejeme si k modroučké obloze a vydáváme se poznat dva významné královské zámky. Tím prvním je Fontainebleau, první renesanční zámek ve Francii, dílo několika generací stavitelů, ale i výsledek bdělých očí královských manželek a sem odložených milenek. Když se zasníne , vidíme krásnou Annu Bretaňskou, hříšnou Gabrielu d´ Estrée, nahou Dianu z Poitiers , krutou Kateřinu Medičejskou či smutnou Marii Antoinettu. Ty všechny a mnohé další totiž zámek přestavovaly a vylepšovaly. Zahrady už rezaví kaštanovým listím , městečko je dopoledně ospalé , živo je ale na trhu, křik, vůně, barvy a nápady tu vytváří atmosféru, kterou doma postrádáme . Po poledni odjíždíme do Versailles. Minulý týden otevřených dveří odsál značnou část turistů, na nádvoří, kde kdysi klapala kopyta Ludvíkových koní, je docela řídko, my máme možnost si v relativním , no, relativním pohodlí projít a vyfotit si interiery obrovské královské rezidence. Kdo se vydal do zahrad, nelitoval . A kdo došel nebo dojel vláčkem až do vesničky Marie Antoinetty , ten si liboval . Trianony jsou také zajímavé, ale vesnička je přímo roztomilá. Přivítalo nás hejno zelených , uječených papoušků, kde se vzali v korunách platanů nikdo neví, po nich se dostavili věčně hladoví kapři v rybníku s majákem, zbylé chalupy mají doškové střechy s kosatci na hřebeni, v zahrádkách se pěstuje všemožná zelenina a ve zvířecí farmě se předvádí pořádný beran se svými ovečkami, kozel s kozenkami , ve výběhu chrní obrovská bachyně. V anglické zahradě trčí k nebi převysoká sekvoj s neposlušnou větví, Amorův altánek pro milostná dobrodružství je opuštený, už se musíme obrátit a vydat se k autobusu, máme před sebou ještě pořádnou porci kroků. Ludvík XIV. se zkrátka vytáhl a jeho dílo se stalo vzorem pro další evropské rezidence. Chybu ovšem neměla ani večerní pařbička u grilu za autobusem !
Nebe, jak jinak, bez mráčku, vracíme se do Paříže. Bereme to přes Montparnasse a zastavujeme u Invalidovny, zlatá kupole dómu je dnes ještě zlatější než jindy, tu si musíme vyfotit . Přes most Alexandra třetího přejíždíme na pravý břeh a přes náměstí Svornosti a podél Seiny přijíždíme k Louvru. Abychom si tu nádheru vychutnali na plné pecky , zajíždíme do podzemního parkoviště a procházíme si celý ten suterénní svět architekta Ming Paie. A máme do odpoledne volno, s muzejními pasy nebo s třeskutým mládím můžeme ještě prošmejdit protější Musée Orsay, vystoupat na věže Notre Dame, juknout do Svaté kaple a nebo jen tak courat po slunném městě a užívat si volníčko na nějaké kavárenské terase. Scházíme se u katedrály pod ocasem našeho koníka a opět společně odjíždíme zdolat kopec Montmartre. Vystupujeme přímo pod lopatkami Moulin Rouge, na fukaru z metra je možno zahrát si na Merylin a nechat si pročechrat vlasy, stoupáme k vrcholu a koukáme při tom Frantíkům do talířů, je to tu jedna velká hospoda. Kdo má ještě sílu, jde si podat ruku s Mužem , který prochází zdí a pohladit prsa zpěvačky Dalidy. U kabaretu Lapin agile s králikem na pekáči , ale s lahví vína v pacce, si vyprávíme o majiteli, který si od malířů bral alespoň obrázky a jeho potomci a jejich potomci už nemusí nikdy pracovat , o oslovi, který namaloval obraz a o vinici , která tu zůstala jako poslední. Zpět na vrcholku se maluje, baští a pije , nebo jen tak očumuje , do baziliky se stojí fronta a Paříž pod námi je nekonečná. Od Sacré Coeur sestupujeme parkem dolů k metru a eskalátor nás vyváží přímo pod Vítězný oblouk na Champs Elysées. Z něho je senzační výhled na dvanáct paprskovitě se rozbíhajících ulic . Ještě jednou jedeme metrem na Place St Michel a jdeme na společnou večeři. Tam je možno vstoupit do prestižního klubu " žabo , šneko nebo mušložroutů" , ale i si pochutnat na typických francouzských dobrotách jako je opilý kohoutek, burgundské hovězí či konfitované kachní stehno o rybách nebo jehněčím nemluvě. Čtvrť přezdívaná Malé Athény přetéká zvědavci, před hospodami se stojí fronty, my máme rezervovaný sklípek v Le Bourbon, naštěstí. Vláček patráček nás veze k ůžasně nasvícené Eiffelovce, my čekáme na " stříbření ", po něm nasedáme do busu a jedeme se rozloučit se seržantem, protože nám umožní se sem vrátit a donavštívit to , co jsme zatím nestihli. A až sem pojedete, vezměte mě s sebou, ahoj Ho

Veronique

19. září 2014 v 14:29 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Veronique

"Mirku, ty vole, von je čtvrtek !" Fakt jsem v šoku, ztratil se nám jeden den. Míra je můj kámoš z Brna, studujeme spolu VŠE , fakultu výrobně ekonomickou, naší budoucí profesí bude dělat ekonomy na zámořských lodích . Aspoň si to pořád myslíme, netušíme, jak nás pražské hospody a holky sešrotují. Zpátky k tomu zmizelému dni. Chodíme dávat krev, nikoli z humanitárních pohnutek, nýbrž kvůli dvěma stovkám , které nutně potřebujeme k ukojení naší "vzorné" životosprávy . Píše se rok 1972, pivo stojí korunu sedmdesát a začíná tuhá normalizace, oba faktory se na mně podepíšou. Krev jsme tedy odevzdali, dostali buřta a tatranku , v pokladně Vinohradské nemocnice nám vyplatili apanáž a my zamířili rovnou do hospody U krále Jiřího z Poděbrad . Vyžahli jsme každý čtrnáct piv a odpotáceli se na kolej na Jarov. Míra měl dobrý nápad jít si ještě malinko zasouložit na holčičí blok, měli jsme tam dvě kamarádky Slovenky, Veroniku a Simonu , byla s nimi sranda, ale do kalhotek jsme se jim ještě nedostali. Aby pánové v nočních hodinách nemohli navštěvovat studentky, zřídila škola vrátnici, ve které v noci číhaly bachařky , a ty nešlo ani uplatit, ani obelstít . Naštěstí v přízemí jsme měli dvě čtvrťačky, které za úplatu pouštěly nadržené jinochy do budovy, ťuk ťuk na okénko, bacha, byla hodina po půlnoci, holky v průhledných nočních košilkách otevřely, my vysolili každý pajdu, pokochali se pohledem na ty dvě nahotinky a vydali se zhasnutou chodbou a na vratkých nohách do patra k pokoji číslo 319. Za dveřmi ticho, zaťukali jsme , po chvíli nějaké šátrání a holky otevřely . " Choďtě spať , chalani , zítra máme zkůšku " . Ale nepřibouchly nám dveře před nosem , to bylo dobré znamení . Povídám : " my totiž , ehm , toto, my jsme přišli totiž , my, nám je smutno, a tak jsme si mysleli, že i vám je smutno " . Takhle jsem tím svým těžkým jazykem blekotal , Míra se kymácel ze strany na stranu a neříkal nic . Holky se rozchechtaly , někde na konci chodby se otevřely dveře, někdo na nás zasyčel " pšššst ! " , Simona mě popadla za ruku a vtáhla dál, Verča nacpala Míru taky za dveře a byli jsme uvnitř ! Sedli jsme si způsobně na postel a já si ve světlém okamžiku uvědomil, že nevím, jak dál. Míra se začal vyvracet, za chvíli už chrápal, i mně se začala klížit očka, přece jenom jsme byli odkrveni , žádná krev se nám tudíž nemohla přemístit z mozku tam, kam jsme si to přáli. Verča to rozhodla za nás . Vykoukla na chodbu, byl čistý vzduch, dovedla nás k těm pašeračkám a my za chvíli stáli před kolejema na čerstvém vzduchu . To jsme si teda parádně zasouložili ! Jak jsme byli oblečení , tak jsme padli do postele a ráno , s těžkou, dosud nepoznanou kocovinou , se vydali na přednášky . Jenže ouha ! Ona nebyla středa, " ty vole, Míro, von je čtvrtek !" , my jsme prospali celou středu a další noc k tomu ! Určitě se o takovém jevu žádné učené knihy nezmiňují, na poli vědy jsme posunuli výzkum na míle kupředu . Protože náš údiv sledovali i spolužáci, stali jsme se hrdiny, každý nás chtěl vidět, dát řeč i si nás otlapkat. A z pouhého vyprávění se stala legenda, která se začala zalidňovat dalšími postavami. U piva, později odpoledne, se řešilo, co jsme udělali blbě, že nám ty dvě " nedaly ". Došlo i na literaturu , Kundera přece psal , že Slovenky jsou méně emancipované a dělají při tom " joj !" A taky jsme vymysleli , že nejvstřícnější k sexu jsou Francouzsky a že když Veronice budeme říkat Veronique , na tu její nedosažitelnou metu dosáhneme snadněji, tak jsme byli blbí ! Rozhodl jsem se, že tajemství komnaty 319 přijdu na kloub. I když mě dovnitř vtáhla blonďatá Simona, na které byste těžko hledali nějaký nedostatek, mně se víc líbila Veronika s hustými, až na záda se vlnícími pačesy barvy lesního medu. Ještě jedna okolnost hrála důležitou roli. Její máma šéfovala někde u Nitry husí farmě, dcerce posílala poctivé balíky plné dobrot, jako byla játra zavařená v sádle nebo pečená husí stehýnka v tomtéž či velejemné paštičky a netušila, že ta dobrá duše nám vše dávala vplen . Dosud zajíknut nečekanou slávou a opět mírně pod parou, vydal jsem se okolo bachařky, ve dne se to smělo, do bloku E a zaklepal na známé dveře. Bože, štěstí stálo při mně, Veronika byla sama doma oblečená do jakéhosi japonského županu či čeho a podle bosých nohou jsem usoudil, že pod tím hadérkem už toho moc nebude . Navíc mi hned ve dveřích řekla, že zrovinka přišla ze sprchy . " Janko, vítám ťa, som rada, že ťa vidím, predvčerajškom stě byli s Mirom roztomilí, hútorili stě čosi nězrozumitělného, důfám, že stě přišli ako dobre vychovaní chalani a něchceli stě od nás nič sprostného " . A celou dobu se u toho usmívala , posadila mě na svou postel, sedla si vedle mě, župánek se jí nahoře pootevřel a já si , jako Škvoreckého Danny, musel dát nohu přes nohu, aby na mě neprasklo, že mám mozek krveprostý . Mně dost věcí dochází až dodatečně. Ta potvora mě provokovala, bez pomoci rukou pracovala s županem, její úsměv byl vyzývavý, vedla jinotajné řeči a tak vůbec, kdybych trochu přitlačil, asi by se něco dělo . Já vůl u ní vypil asi dva litry vody a když bachařka vyhlásila kolejním rozhlasem konec návštěv a sankce, které postihnou toho, kdo neuposlechne, zvedl jsem se a šel . Jenomže ! Pak se děly věci. ! Veronique si tu mou návštěvu vysvětlila jako nezájem z mé strany a rozhodla se mě klofnout i proti mé vůli. Ve škole se ke mně přitočila a šuškla mi do ucha :" zajtra mi dorazí balíčik, dojdi, dám ti " , a zase ten ůsměv. "Dám ti , dám ti " a pořád do kolečka se mi ta slůvka honila hlavou. Večer nazajtra jsem opět klepal na dveře holek, Simona " budě nocovať u svého chalana " , Verča měla džínečky a bílé tričko, byla bez podprdy, na stole byla mísa s husími stehýnky a otevřená litrovka červeného, sviečky horely , jasné aranžmá " jak ulovit hňupa ". Na průběh svádění si už přesně nepamatuju, z mlhy zapomnění se vynořují jenom jednotlivé sekvence toho mládeži nepřístupného filmu. Veronique bez trička, pánové , nejsenzačnější kozy mého života / byly teprve druhé / , Veronique bez džínů a bez kalhotek, jak chodí po pokoji, to , co nosila na hlavě, jí prorostlo i klín, Veronique v mých kalhotech, Verčina pusa mezi mýma nohama, Veronique jede na koni a těsně před závěrečnymi titulky Veronique a já v dívčích sprchách , vše vylepšené ještě dvěma nestydama, které se zcela samozřejmě sprchovaly o půl metru dál . Na 319 jsem přespal s tou Francouzkou v náručí, ráno se skvěle zadařilo, kráva bachařka mě nahlásila na studijním a byl jsem podmínečně vyloučen. Každý příběh musí mít hepáč . Veroničku mi přebral spolužák Petr z Hradce a pro jistotu ji ihned přivedl do jiného stavu, Míra se styděl koupit si prezervativ před výletem na chatu se Simonkou, já se nabídl , že mu ho koupím, ale styděl jsem se také , a tak nám pokoj 319 pěkně otěhotněl. V době, kdy bylo vše tuhé , ztuhla i normalizace a moje podmínka a nedání matiky byly skvělou záminkou zbavit se studenta z rodiny, která " nespolupracovala ". Tý vado, těm dětem už musí být přes čtyřicet !


Konec léta v Paříži

14. září 2014 v 16:56 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Konec léta v Paříži
Je desátého září, my pod práporem vlajkové lodi Plustour odjíždíme s autokarovou společností Mirobus do Paříže. Až do ní vjedeme , bude už jedenáctého, a to je to světově nebezpečné datum, doufáme , že město na Seině bude stejně mírumilovné, jako bývá i mimo tato zvláštní výročí. Ale zase tolik si tím hlavu nelámeme, spíše jsme mile překvapeni a také trochu vzrušeni z toho, že druhého řidiče k našemu Milanovi bude dělat moc hezká, mladá dívčina Dominika . Komu se to poštěstí , že ? Německo k nám bylo vyloženě nepřátelské, napřed se ploužíne za nadměrným nákladem, který zabral cela nesmyslně všechny tři dálniční pruhy, potom nás policajt zahnal na objížďku, která ovšem nebyla značená a se kterou měli trable i zkušení kamioňáci. Nakonec jsme ale před sedmou ráno na poslední pumpě před Paříží a po projížďce po březích Seiny , kdy míjíme botanickou zahradu, univerzitní čtvrť a Institut arabského světa s těmi mžourajícími okny, katedrálu Notre Dame, bukinisty, první kavárny, Nový most, budovy Louvru, přestavěné nádraží na obrazárnu Orsay, most postavený z toho, co zbylo z Bastily , vystupujeme hnedle za obrovitou, doširoka rozkročenou Eiffelovkou. Stoupáme či jedeme výtahy až do té tři sta metrů vysoké špičky a zíráme na to nekonečné město pod námi. A potom nás čeká procházka areálem muzea Branly k Tokijskému paláci , dnes naplněnému tím nejmodernějším uměním, u plamene sochy Svobody se mírně ukláníme k uctění princezny Diany, která tu tragicky zahynula a už nastupujeme na horní palubu lodi společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to se sluníčkem nad hlavami tím krásným městem . Vlak RER je milý tím, že jezdí často a je prázdný, těch deset minut přesunu na metro vsedě nám bodlo, zpod země se vynořujeme před kostelem St. Sulpice, který tak proslavil pan Dan Brown svým románem "Šifra Mistra Leonarda " . Kolem zdi popsané celým příběhem Opilého korábu od Artura Rimbauda se dojde do Luxemburských zahrad. Ty jsou přímo fantasticky květinové, mezi záhony trůní truhlíky s citrusy, židličky jsou vytížené, my procházíme okolo té kvetoucí nádhery na rušný bulvár St. Michel a sestupujeme k Sorbonně a dále k tomu, co zbylo z kdysi hrdých římských lázní, přecházíme další živoucí tepnu bulvár St. Germain a vnořujeme se do ráje všech hladových, do čtvrti hospůdek a hospod a máme volno, abychom ukojili hlad a spláchli únavu z náročného dne. Setkáváme se u katedrály pod ocasem koně Karla Velikého a jdeme na pravý břeh k radnici, za ní nastupujeme do metra a už jako staří mazáci se přesouváme do světa mrakodrapů, do čtvrti La Défense. Kdo chce, si zanakupuje, kdo ne, má tu toho spoustu k fotografování . Náš bus stojí pod schody hotelu Renaissance, lačně se vrháme na Staropramen a jedeme bydlet narvanými silnicemi do hotelu Premiéra classe v končinách nazývaných Epinay sur Orge.
Když jsme včera hladili svatému Petříčkovi nožku, mnohým to připadalo jako projev dětinskosti, ale když jsme dnes ráno vyšli před hotel, spatřili jsme krystalicky čisté azůro ! A tak to bylo celičký den. Jedeme do Fontainebleau projít se královským zámkem, jeho zahradami i samotným městečkem. Zámek prodělal celou řadu proměn, je prvním v pořadí mezi těmi , které se staly renesančními. Vladařením zaneprázdnění panovníci pověřovali dohledem nad stavbou své manželky nebo sem uklízeli za stejným účelem své milenky. Tou z nejslavnějších byla Diana z Poitiers, její rukopis vtiskl palácům dnešní podobu. Procházka anglickou a francouzskou zahradou okolo rybníka s macatými kapry v začínajících podzimních barvách pod nebeským blankytem patřila k ohromným zážitkům. A kdo zavítal na místní tržnici, musel si nutně položit otázku, proč takovou ukřičenou, barevnou a voňavou nádheru nemůžeme mít i u nás . Idylku ve Fontainebleau jsme záhy vyměnili za mraveniště s japonskými termity ve Versailles. Jelikož se hlavní nápor očekává příští týden, kdy ve Francii vypuknou Dny kulturního dědictví, byly frontičky snesitelné a procházka po té Ludvíkově nádheře nebyla až tak únavná. Ludvík XIV. zanechal příštím generacím vskutku skvostnou podívanou ! V zahradách je dýchatelno, zvolili jsme si špacír k oběma Trianonům a do vesničky Hameau Marie Antoinetty . Cestou sbíráme kaštany, ty zdejší mají kouzelnou moc, povídáme si o životě na zámku v tom Velkém století , kocháme se tou přírodou všude kolem nás, obdivujeme dnes netryskající, přesto velezajímavé fontány, procházíme si oba Trianony a vrcholu dosahujeme v té kouzelné vesničce na konci trasy. Hrázděné domy mají doškové střechy s kosatci na hřebeni, v rybníce jsou loudiví kapři, na březích se popásají oprsklé nutrie, na zahrádkách dozrává všeliká zelenina a ve zvířecí farmě potkáváme celou tu venkovskou faunu včetně nahlas chrápajících čuňasů. Ušli jsme sedm kilometrů v prostředí, které nám budou doma závidět . Večer u busu ještě proběhlo společné grilování , popíjení vínka a skvělý pokec.
Loučíme se s naším hotelem a vracíme se ze světa pohádek do kypící Paříže. Nad námi je opět modro, počasí potřebujeme jako pomocníka, den bude dlouhý . Lahůdkově prázdná dálnice nás fofrem dostala do centra, bereme to přes Montparnasse , vyprávíme si o velkých " ismech " , které se tu rodily z vášnivých debat v zahulených kavárnách nad jedním šálkem kávy, už víme, kam si půjdeme vysrknout naši první ústřici až se do Paříže vrátíme, zastavujeme pod kopcem u Invalidovny, pod zlatou kupolí jsou uloženy ostatky císaře Napoleona 1. , míjíme Rodinovo muzeum, přes načančaný most Alexandra III. přejíždíme na pravý břeh, projíždíme náměstím Concorde, kde se od guillotiny odkutálelo za Revoluce na tři tisíce hlav a sjíždíme do podzemí Louvru, abychom si vychutnali prostory, které vyřešily katastrofální průšvihy s nedostatečnou kapacitou všeho. A máme do odpoledne volno , řešíme ho posvém, někdo míří naproti do Musée Orsay, někdo jde do zahrad, jiní / jiné / šmejdí po krámech ... Scházíme se pod ocasem našeho koníka u katedrály a spouštíme se do hlubin metra, abychom na jeden přestup dojeli k Moulin Rouge. Kopec Montmartre nám dává pěkně zabrat, v polovičce svahu je naštěstí vodopitka, nakonec jsme na vrcholku a můžeme se kochat výhledy na nekonečnou Paříž pod námi od bílé baziliky Sacré Coeur. Na kopci je rušno, je příjemné odpoledne, sluníčko má ještě sílu, užíváme si. Ještě se ale musíme přemístit na tu nejslavnější ulici na světě, na Champs Elysées. Na jejím konci se tyčí Vítězný oblouk, markantní památka na Napoleona, kdo má ještě sílu, vystoupá si těch 294 schodů, odměnou mu je neobvyklý pohled na dvanáct paprskovitě se rozbíhajících ulic a vojenská paráda s muzikou . Naše poslední metro nás veze do Latinské čtvrti, možná se z některých z nás stanou žabožrouti či šnekožrouti, to vše nám nabízí restaurace Le Bourbon. Nakonec žáby porazily šneky 8:7, skóre je to vynikající, klobouk dolů . Vláček patráček nás přemisťuje pod nádherně nasvícenou Eiffelovku, efektnější rozloučení s Paříží snad ani neexistuje. Podle halasného pokřiku na seržanta " salut sergeant ! " se dá soudit, že bychom se do Paříže rádi znovu vrátili. Budu rád, když mě k tomu přiberete, ahoj Honza