close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srpen 2014

Požehnaný víkend

31. srpna 2014 v 18:29 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Požehnaný víkend
Před Hlavním nádražím v Praze je ten obvyklý šrumec, který předchází každé cestě do Paříže s CK Plustour. Okukují se " účastníci zájezdu " , průvodce velí " do busu! " , šoféři Jirka s Mírou ve sněhobílých košilkách jsou připraveni, zájezd v poslední týden prázdnin , tedy od 27. do 31. srpna začíná. Cesta Německem proběhla za asistence zvědavých celníků, žádný kontraband nevezeme, můžeme pokračovat, nad ránem už jsme před Paříží, konáme hygienu a bez problémů vjíždíme do města. Tenhle termín si pamatujte ! Pařížané se válí u moře nebo střílí po všem , co se hýbe na svých chalupách, my máme město sami pro sebe ! A tak si dopřáváme kolečko na náměstí Bastily, přejíždíme most Austerlitz k Institutu arabského světa, jedeme okolo dosud zavřených zelených bedýnek bukinistů ke katedrále Notre Dame, povídáme si o prvních kavárnících na nábřeží Augustiniánů, o nejstarším mostě přes Seinu, jmenuje se Nový , už je tu Louvre na protějším břehu a na tom našem přestavěné nádraží na galerii Orsay a šup ! Zastavujeme na náměstí Svornosti, poprvé i osaháváme pařížskou dlažbu a děláme si první fotečky. A potom jedeme po zatím liduprázdné nejslavnější ulici na světě , po Champs Elysées. Objíždíme Vítězný oblouk a zajíždíme na Trocadéro mezi křídla paláce Chaillot a před námi je ten nejkouzelnější pohled na " Starou dámu " , na Eiffelovku. Scházíme k ní a stoupáme si do fronty, abychom si dopřáli nezapomenutelný pohled z výšky na to bílé město pod námi. A za chvíli si už Paříž prohlížíme z perspektivy žabí, neb sedíme na lodi společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to po řece a odpočíváme po té dlouhé nici v busu . Vláček patráček a metro nás poté stěhuji do jiného světa, zpod země se vynořujeme u kostela St. Sulpice, který tak razantně proslavil spisovatel Dan Brown svým románem Šifra mistra Leonarda . Podél stěny, na které je zapsána celá Rimbaudova báseň Opilý koráb , přicházíme do Luxemburských zahrad. Ty jsou nádherně osázené záplavou pestrobarevných květů, pod kaštany nám k tomu vyhrává promenádní orchestr, my míříme po bulváru St. Michel, kterému mládež přezdívá Bulmiš, ke kapli slovutné Sorbony a k tomu, co zbylo z římských lázní do ráje všech hladových. Ocitáme se mezi hospůdkami s roztodivnými světovými kuchyněmi, navrch mají ovšem Řekové a jejich voňavé gýrosy . A máme na hodinu volno, a to znamená i první skleničku vína na terásce některé z kafírniček. Od katedrály míříme na Radniční náměstí a za novorenesanční radnicí sestupujeme do metra a přesouváme se do království mrakodrapů , do čtvrti La Défense. Nákup vina a " smraďochů " na večer a už jedeme bydlet do Velké Paříže, do čtvrti La Ville du Bois do hotýlku Premiére classe. .
Ráno je mile teploučké, nic nám nehrozí, pěkné počasí potřebujeme , jedeme si totiž prohlédnout renesanční zámek Fontainebleau a jeho zahrady. Cestou se dozvídáme jména francouzských králů, jejich manželek a milenek, ti všichni se na kráse královské rezidence podíleli . Na čestném dvoře je pár lidí, u kasy také pohodička, za chvíli jsme uvnitř a obdivujeme nápaditost a zručnost dnes již neznámých mistrů svého řemesla . Okolní lesy se hemžily zvěří, kapitální úlovky jsou zobrazeny na velkých plátnech, v královských ložích byla počata celá řada legitimních potomků i levobočků, provozovaly se tu nákladné plesy a celebrovaly velkolepé bohoslužby. V zahradách se dají pozorovat macatí kapří v rybníku s ostrůvkem a letohrádkem pro milostná dostaveníčka , v anglické zahradě jsou sekvoje a v té francouzské ornamenty z živých plůtků , záhony a fontány . Nejhezčí je ta Dianina se čtyřmi čůrajícími pejsky. Městečko samé je roztomile starodávné a dnes máme i kliku, je tu páteční trh s tím typickým pokřikováním, barvami a vůněmi. Po poledni se ale musíme zvednout a přejet do Versailles, to je , panečku, jiná káva ! Nejznámější evropskou královskou rezidenci se rozhodlo spolu s námi navštívit i celé Japonsko, jsou primitivně neurvalí, pro snímek z drahého foťáku by vás převálcovali, sunou nás před sebou až k východu. Ještě že máme před sebou procházku po nekonečných zahradách! V nich je přece jenom volněji, putujeme od fontány k fontáně, v labyrintu živých plotů nacházíme dokonce výtečně ukrytého obra Enceláda , úpícího pod horou kamení , dále pokračujeme k Malému Trianonu Ludvíka XV., který nechal vybudovat pro svou milku Madame de Pompadour. Za zámečkem najdete systém cestiček, všechny vedou do vesnice Marie Antoinetty Hameau . Rybník a mlýn s kolem, pár chalup, vše s doškovými střechami a na hřebenech kosatce, kousek dál farma se živými zvířátky, políčka a vinohrad, dokonalá kulisa pro natáčení pohádek . V nedalekém Velkém Trianonu Ludvíka XIV. se zrovinka koná výstava maket lodí z dob Napoleona. Utrmáceni, ale spokojeni, že jsme výlet po zahradách podnikli, se vracíme na parkoviště a děláme " byznys " s roztomile česky žvatlajícími černoušky a vracíme se do hotelu.
Ráno je opět přívětivé , začínáme nákupem francouzských dobrot v sousední sámošce , ukládáme ten drahocenný náklad do podpalubí a odjíždíme zpět do historické Paříže. Projíždíme Montparnassem okolo těch slavných kaváren, ve kterých se rodily velké myšlenky, míjíme i Mekku všech vysrkávačů ústřic a děláme fotopauzu u sluníčkem senzačně nasvícené kopule Invalidovny . Kluci šoférští nás vezou do podzemí Louvru a před námi je volno, které hodláme využít prohlídkou nejslavnějšího muzea na světě a nebo couráním jen tak po sobotní prosluněné Paříži. Sraz máme na starém známém místě, pod ocasem našeho koníka před katedrálou Notre Dame. Cesta pod kopec Montmartre bývá vždy dobrodružná, metro je narvané a my se do něho musíme narvat také , na předposlední stanici nastupuje celá rovníková Afrika s kočárky, žoky něčeho a s neuvěřitelnými kozami. Nakonec jsme s jedním přestupem přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na opravdický kopec Montmartre, nahoře je hlava na hlavě, malíři portrétují, z hospůdek se line hudba živých pianistů, voní to tu palačinkami , schody pod bazilikou Sacré Coeur jsou obsypány jako fotbalová tribuna a dole pod námi je to nekonečné město, kterého se už přestáváme bát . K metru se jde živým parkem, přesouváme se k Vítěznému oblouku. Nahoru vede dvě stě devadesát schodů, ale jsou to naše poslední schody, pokud nepočítáme ty, kteří dobrovolně vylezou ještě jednou na Eiffelovku. A rozhled z oblouku je jedinečný ! Dvanáct ulic se paprskovitě rozbíhá do všech stran, ne nadarmo se náměstí říká "Hvězda" . Už se nám to všechno zkracuje, před námi je cesta do Latinské čtvrti do restaurace Le Bourbon, můžeme si vybrat z nefalšovaného francouzského menu, ti odvážní jdou do žab a šneků, jehněčího či ryb, ostatní si pochutnávají na burgundském hovězí, opilém kohoutku nebo konfitovaném kachním stehýnku. I na moučníky došlo a vínko teklo proudem . Vlakem jsme naše pařížské přemísťování začali, vláčkem i končíme, vystupujeme pod nádherně nasvícenou Eiffelovkou, čekáme na " stříbření " a jedeme domů. Tak zase někdy příště , ahoj váš Honza

Až do Pyrenejí

24. srpna 2014 v 19:48 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
AŽ DO PYRENEJÍ A ZPĚT
V Praze je pod mrakem, končí ten hnusný nesrpnový víkend, je 17.8. , 15.00 , neděle a na nádraží v Holešovicích se usedá dle zasedáku do busu společnosti Alva tour s Alešem a Jirkou za volantem . CK Geops pro nás vymyslela neobvyklý zájezd do Languedocu a Roussillonu, je to na lautr jihu Francie, kdo se sem kdy podívá, že ? Nebýt zasekané dálnice v Německu a zdržení přes hodinu, profrčeli bychom celou trasu ve standartním čase, takhle jsme museli trochu redukovat čůrpauzy, za rozednění už jsme projížděli údolím Rhony mezi pohořími Luberon a Ardéche a v devět už vystupovali v Aigues Mortes. Městečko kompletně v hradbách již je rušné, obchůdky fungují, lidí v ulicích je už také dost, procházíme od jedné brány k druhé, zíráme na bílé pyramidy soli , nakupujeme první suvenýry a je nám líto, že tu nebudeme večer, až se z města stane jedna velká hospoda a zvědavci si v ní budou pochutnávat na gardian, což je perníkově šťavnatá pochoutka z černých býků, které jsme pozorovali při příjezdu . Ale musíme odstavit bus, zajíždíme do Palavas les Flots a je před námi půlden koupání v moři nebo špacír k opevněnému kostelu Maguelone a dospávání neregulérní noci v busu. Necháváme pány řidiče odpočívat a vydáváme se docela dobrodružně místním busíkem do Montpellier. Nakonec jsme na dva přestupy na tram tam, kde chceme být a stoupáme ke katedrále svatého Petra . Kostel je z jižní, tedy té, odkud hrozilo nebezpečí z moře, bez oken, byl postaven jako pevnost, nad ním je Promenade de Peyrou, takový soubor Vítězného oblouku, vodního zámku a aquaduktu s výhledy do krajiny. My jdeme po " Fošovce " do centra k divadlu , které bylo postaveno stejnou firmou Fellmer a Hellmer, jako celá řada divadel u nás . A noříme se do mraveniště v obchodním centru Polygone, my jím zkrátka projít musíme, abychom se dostali do architektem Ricardem Bofillem vymyšlené čtvrti Antigona . Obchodně kulturním souborem roztodivných budov se dostáváme na místo, kde se setkáme s pány řidiči a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe na kraj města.
Dnes nemusíme pospíchat, jeskyně Clamouse, kterou máme hnedle na začátku ůterního poznávání, otvírá až v půl jednácté, stačí vyrazit v devět. A ještě si můžeme trošku zalaškovat s časem a udělat si několik úchvatných snímků kaňonu Herault a neuvěřitelného mostu, který jej již přes tisíc let překlenuje a je tak masivní, že jej mohl postavit jenom sám Ďábel. Však se po něm také jmenuje - Pont du Diable. V jeskyni se nás ujal mladý průvodce a protahl nás tím světem stalagnitů, stalaktitů a stalagnátů, které se pospojovaly v bizardní útvary, aby ale nebyla jeskyně Clamous považovaná za jednu z mnoha, je aragonitová ! Hořčík a sodík jsou tu navíc , a proto je vše jakoby pocukrováno sněhovými vločkami. O pár kilometrů dál je horami sevřená středověká vesnice St. Guilhem le Desert. Kamenné domečky, uličky s oblýskanou dlažbou, schodišťátka pokrytá květináči s levandulemi a růžemi, oprýskané okenice, na náměstíčku před opatským kostelíkem košatý platan a pod ním hospoda s kovovými židličkami. A hospůdky, barečky, galerie a keramika. Odjíždíme zadojmováni a s plnými foťáky, před námi je sladké nicnedělání pod Ďáblovým mostem, tady se řeka rozlévá do tvaru jezera a my se v té průzračné a překvapivě teplé vodě můžeme přes hodinu porochnit. Před čtvrtou se přesouváme do pohoří Cevennes na planinu Larzac, tady si Templáři, již v předtuše svého drsného konce, postavili opevněnou vesnici , jejich konec byl neodvratný, ale hradbami cháněné domy, kostelík a dojemný hřbitov s kamennými stélami, zůstaly uchráněny všech pohrom a my si můžeme hradby projít a prošmejdit si i městečko samé a dát si v některé z kaváren cidre a palačinku. A ještě nákup v obchoďáku v Lodéve, kde mají nejprimitivnější gotickou katedrálu ve Francii a zpět do hotelu, dnes tu spíme naposledy .
Je pod mrakem a profukuje, nás to ovšem od našich plánů neodradí . Jedeme totiž do Séte, navštívíme město, kde na hřbitově odpočívají Paul Valéry a Georges Brassens, město, kde pod dohledem geniálního stavitele Riqueta a za peníze Ludvíka XIV . začal v sedmnáctém století smělý projekt : spojit Atlantik se Středozemním mořem ! Dvě stě čtyřicet kilometrů dlouhý Canal Midi s jednadevadesáti zdymadly důmyslně vyváží a sváží dnes již pouze lodi výletníků . My podél něho putujeme do Béziers podívat se na místo, kde ukrutný Šimon z Monfortu v roce 1209 bez slitování povraždil 20.000 obyvatel , katolík nebo katar, všechno jedno. Na věž katedrály svatého Nazaira se dá vystoupat točitým schodištěm a podívat se z výšky na vinice kraje Corbiére . Přes řeku Orb se přejede k devíti zdymadlům na kanálu Midi, je neuvěřitelné, že tu tohle vodní zařízení funguje již přes tři sta let ! V nedalekém Narbonne vystupujeme u krásné secesní tržnice a jdeme živým městem na centrální náměstí podívat se do galerie, která sídlí v bývalém arcibiskupském paláci. Na stěnách tu visí spousta krásných děl, některá od známých autorů, do katedrály svatého Justa se vchází kouzelnou křížovou chodbou a uvnitř musíte hodně zaklonit hlavu, abyste dohlédli k převysoké klenbě. Lístek nám platí i do prastarých římských sýpek zvaných Horreum, v katakombách zase musíte hlavu pořádně sklonit ! Ještě malý nákup dobrůtek na večer a stěhujeme se do kláštera Fontfroide. Ten je senzačně ukryt v kopcích a obklopen cypřiši, dokud v něm nejste, netušíte, že vůbec existuje. Provázíme se sami, francouzští průvodci už mají padla, ale nevadí, vše je tu krásně srozumitelné a procházka " rozáliem " je úžasná . Odjíždíme bydlet do Perpignanu, nad Pyrenejemi to vypadá dramaticky, snad nás zítra nic zlého nepotká .
Po překvapivě dobré snídani v obou hotelích / Kyriad a Premiére classe / a za slušného počasí odjíždíme vstříc Pyrenejím. Pohodová cesta se mění v drama v městečku Prades, které proslavil Paolo Casals svými festivaly komorních orchestrů. Dalšími hrdiny jsme se stali my, vjeli jsme do centra a zablokovali provoz ve všech myslitelných směrech, pan řidič za asistence policie couval křivolakými uličkami, nakonec jsme vyjeli a dorazili do místa určení s malým zpožděním. Tím místem je klášter St . Michéle de Cuxa pod horou Canigou. Kdysi přeslavný , potom v rozvalinách, dnes opět v provozu díky financím amerického objevitele Barnarda, zážitek pro nás ohromný . A za chvíli už jsme óchali znovu v pískovcových skalách na druhém břehu řeky Tet. Příroda se tu fakt vyřádila , paráda ! V Perpignanu vystupujeme u brány Le Castillet a jdeme ke katedrále Jana Křtitele. Jestli je něčím masivně cítit blízkost Španělska, je to přebarokizovaná výzdoba interieru. Město samé je jinak přívětivé, uličky živé, hospůdky zaplněné, spousta květin a platanů. A jedeme k moři ! Collioure je staré rybářské město, živí se odpradávna zpracováváním ančoviček, nad přístavem se mohutně rozkládá Vaubanova pevnost, kdysi ovšem hrad Mallorských králů. Věž masivního kostela Notre Dame sloužila jeden čas jako maják. Na začátku dvacátého století tu zakotvili malíři Derrain a Matisse, malovali tak zběsile divoce, že se jim začalo říkat " šelmy" a fauvismus byl na světě. Uličky starého města jsou nádherně barevné a křivolaké, hospůdky lákají svou nabídkou, ale i atmosférou. Aby toho bylo víc, po moři plují plachetnice a mají bílé plachty ! Naše foťáčky dostaly pořádnou dávku krmení ! Abychom se nakrmili i my, jejich majitelé, zúčastnili jsme se skoro všichni velké ochutnávky hlavně místních vín a všelikých sýrů a katalánských uzenin, ovoce , oliv a rajčátek. Akce se konala na stolech a lavicích před naším hotelem a ti nejvytrvalejší debatovali ještě po půlnoci !
Je mírně pod mrakem, pár lidiček vezeme po Canet Plage a s většinou jedeme dobýt dva z Katarských hradů . Dramatickou krajinou, nad námi štíty hor, pod námi vinohrady, se blížíme k místům, kde se ta " pravá " víra vypořádala s heretiky. Peyrpertus je mohutný hrad vysoko ve skalách, od parkoviště makáme do pořádného kopce, ale za chvíli už oddychujeme v masivních hradbách a pod námi je nekonečný svět vinohradů a vesniček " zavěšených " na kopcích. Druhým hradem je Queribus, tady máme výstup ulehčen, bus nás vyvezl až ke kase, potom to už je hračka . Na parkovišti je dřevěné sezení, máme ještě zbytky ze včerejška, v tomhe dramatickém prostředí si děláme romantický piknik ! Serpentýnujeme z těch výšek do zavinohradovaného údolí a pospícháme k moři , počasí nic moc, ale někteří do " toho jdou " . Již opět pohromadě zastavujeme u obchoďáku Casino a děláme si nákup domů . Děvčata se nám dala do gala, jak by ne, jdeme na společnou večeři do restaurace Campanila . Sedíme u kulatých , hezky prostřených stolů, jako předkrm se podává paštika z kachních stehýnek s kousky oliv, rukolou a balzamikem, hlavní jídlo je plátek telecího s šalotkovou omáčkou a gratinované brambůrky, moučník potom čokoládový dortík ve vaječném koňaku, mezitím přišel pravý pyrenejský slejvák .
Ráno je ovšem opět letní, vzduch se vyčistil, před námi je den poslední. Jedeme opět ůdolím řeky Tet , odstavujeme bus ve středověkém městečku Villefranche a pokračujeme žlutým vláčkem přes rokle, projíždíme snad dvaceti tunely a vystupujeme v Mont Louis. Tady začíná naše turistické putování přes planiny a lesy, někteří si pěkně " hrábli " , ti rychlejší stihli ještě koupel v termálech v obci St. Thomas, všichni společně jsme potom nasedli na náš vláček ve Fontpedrouse a vrátili se k busu , před odjezdem jsme ale stihli prošmejdit Vaubanovo městečko v masivních hradbách a dát si pastis či vínko na rozloučenou. A potom už předlouhá cesta domů . Tak zase příště ! Ahoj váš Honza


Raduna

8. srpna 2014 v 8:15 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Raduna

Na nábřeží před Mánesem je to " hustý ", bodejť by ne , plzeňský pivovar Prazdroj dnes slaví nějaké , asi hodně kulaté výročí , pivo poteče proudem a jistě se najde i něco k snědku . A já žmoulám v kapse dva lístky na tu pivní parádu, nepatřím k žádným celebritám , k lupenům jsem se dostal náhodou, ale tak to někdy chodívá . Když jsem mudroval koho si přizvat, ihned jsem zavrhl všechny muže, s těmi bych se jenom opil a druhý den bych prosil pánbíčka , aby si mě vzal . Takže zbývají ženy . Už několik měsíců žiju sám, jenom tu a tam kamarádský sexíček s kočkou, která také tápe, žádný vztah " napořád " , hlazeníčko, pokouřeníčko, líbáníčko, prošťouráníčko , zasunutíčko, ráno společná sprška , pusa na rozloučenou a slib , že zase někdy příště ...Ale tohle je sakra příležitost začít znova ! Teď jenom si vzpomenout na nějakou tu promarněnou příležitost , to jsou ty situace, kdy člověk nevyužil šanci , která se nečekaně naskytla a teď se užírá představami, coby kdyby . A že jich bylo ! Jména se míhají před očima : Milena , Radka, Pavla, Márinka , Péťa ze Slovácka , Raduna ... Počkat ! Raduna no jasně , Radunka , moje prošvihnutá pařížská příležitost ! Teď to jistě půjde napravit , ta dívčina miluje pivko, pokud vím, žije sama se svým jezevčíkem ve svém bytečku , a je krásná !!! Její číslo na mobil mám ve svém archívu , který jsem si pro jistotu přepsal hnedle do několika diářů , aby ztrátou jediného nedošlo k nenapravitelným škodám . Poznali jsme se na zájezdu do Paříže , já průvodce , ona klientka . Den před odjezdem mi od CK chodí seznamy zákazníků a zasedací a zaléhací pořádky a já se bavím tím, že u žen a dívek si studuji jejich ročníky narození a představuji si , jak asi vypadají a proč asi míří do města touhy a lásky . Někdy se mé představy kryjí se skutečností , někdy se šeredně mýlím a někdy žasnu, jak mile dovede člověka překvapit matka příroda . I tentokrát jsem si se studiem dal tu úpornou práci a v Praze potom sledoval , jak se fakta ztotožňují s představami . Ještě jedna studie ale musí být zmíněna . Je to kategorie matka - dcera . Pro upřesnění matka - hezká dcera ! Důvodů, proč jezdí spolu, může být celá řada . Třeba touží obě dvě spatřit město nad Seinou , matka akci sponzoruje . Nebo dcera už tu byla a veze maminku, aby jí splnila dávný dívčí sen , akci sponzoruje dcera . Nebo si obě potřebují na chvíli orazit od svých mužů peciválů a jedou jim trochu provětrat jejich zlaté kartičky . A nebo je dcera nebezpečně volnomyšlenkářská a matička tu je proto , aby jí na NÍ držela ruku . Vždyť přece každý ví, jaké nebezpečí tu dcerunkám hrozí, jak strašně nenechaví a nezodpovědní jsou ti kučeraví Francouzi a jak jim jde jenom o to jedno ! Matku s dcerou Radunou, které mi nastoupily do busu , jsem na první pohled zařadil do kategorie "A". Máti padesátka s dosud nepoškozenou figurou, upravená blondýna a srdečná při představování, dcerka tak do třiceti, nakrátko ostříhaná černovláska, příjemně hubeňoučká , bezpodprsenkovitá, usměvavá . Obě od začátku zvědavé, komunikativní , z vykání na tykání jsme přešli na první zastávce před Rozvadovem , a potom už jsem poslouchal , mým uším tak milé , to sympatické klebetění, kdy jedna mluví přes druhou, a přesto si obě pamatují , o čem to bylo . Po náročném prvním dni, kdy se seznamujeme s Paříží a já se snažím své lidi zbavit strachu, se konečně přesouváme do hotelu a je na lidech, zda zalehnou nebo se , vysprchovaní a v tepláčcích , přesunou k autobusu na kus řeči . Tady se tvoří to zdravé jádro každého zájezdu, tady se užije i víc legrace, protože já , jako průvodce , mohu odhodit tu oficiální masku cestovkou a zkušenostmi mi nasazenou a zapojit se do světa normálních smrtelníků . A rady se samozřejmě dají také vysílat pokusné balonky směrem k holčinám, které se dostaly do mého hledáčku. A tak jsem se zvědavostí mně vlastní sledoval , zda a v jaké sestavě se dostaví Raduna s Maman. Přišly obě s ještě mokrými vlasy , Radunka v elasťákách, které na ni práskly, že pod nimi už je jenom ona sama , ale protože si je natahovala pod dohledem své máti , a ta patrně nic nenamítala , poznal jsem v tom záměr, jenom jsem nevěděl, kterým směrem byl vyslán . U busu jsem nebyl sám sameček, dva švarní mládenci už tu byli také a opominout nejdou ani páni řidiči , tuláci námořníci, odloučeni často od svých poloviček , a tím pádem nebezpeční sokové v námluvách. Sedělo se v otevřených kufrech, kryti busem od okolního světa jsme grilovali doma naložené maso , pojídali francouzské smraďochy a vše zapíjeli z kelímků tím jejich dobrým vínkem. Maman si sedla mezi mě a Radunku, pochopil jsem , že ve mně vytušila / ah jo, pokolikáté už ? / nějaké latentní nebezpečí a raději nasadila vlastní čest, jenom abych neposkvrnil tu dceřinu. Jenomže já nebyl naprogramován na milování sice s atraktivní , ale co si budeme povídat, s již zazenitovou krasavicí, mé představy byly o tom, že držím v náručí to tuhé, ploché tělíčko , i když popravdě musím přiznat, že k těm zazenitovým už se též počítám . A další den se to stalo! Ne, s postelí to nemá nic společného, i když vlastně má . Raduna se mi složila na Champs Elysées. Dal jsem lidem asi na hodinu volno u Vítězného oblouku a šel s těma dvěma na špacír po nejslavnější ulici na světě. A najednou se mi Raduna sesula k nohám, lekl jsem se , ale jako bývalý zdravotník jsem ji vzal do náručí, byla lehounká jako by byla z piškotového těsta a odnesl ji k nejbližší lavičce, ze které ihned vyskočili znavení kolemjdoucí. Položil jsem ji a zvedl jí nohy a za chvíli se jí vrátila barva a dívka ožila . Ptáte se, co dělala její matka ? Nic, přihlížela a měla velmi ustaraný výraz. V momentě u nás přistáli hasiči, tak to ve Francii chodí, někdo je neprodleně zavolal, a teď vstoupila Maman na scénu. Z kabelky vykouzlila papír s diagnózou své dcery, hasičský lékař doň nahlédl, popřál nám hodně štěstí a auto odjelo. Raduna se zvedla a byla fit, teď bylo na mně, abych ukojil dvou zvědavost a vypáčil z Maman to tajemství. Ukázalo se, že holky spolu vycestovaly za poznáním Paříže , ale máti jela jako hlídací ostříž nikoli Radunina panenství, ale Radunina zdraví . Ta krásná kočka měla a má dodnes v hlavě nějaký problém, naštěstí nezhoubný a ten čas od času způsobí, že ztratí vědomí. Večer jsem ji za vděčného přizvukování Maman zahnal do postele, poslední den naše nemocná absolvovala bez problémů a já je přivezl v pohodě domů. Občas jsme si napsali a zažertovali na téma leh na lavičce s nohama vzhůru, ani v té dramatické chvíli jsem neuhnul očima , když se mi zjevil její rozkrok, Raduna nebyla žádná stydlivka a pochechtávala se se mnou . A teď najednou mi vytanulo na mysli , že by to mohla být ona, kdo mě na tu pivní parádu doprovodí. Jenom aby měla čas, taky jsem netušil, zda s někým nežije. Telefon mi vyzvání, to je dobrý začátek a najednou " Ty mi snad čteš myšlenky! Zrovna jsem ti chtěla volat, tak nějak se mi udělalo smutno a hádej , na koho jsem si vzpomněla ? " No a bylo to . Raduna vystoupila z tramvaje, vlítla mi do náruče a políbila mě , jako bychom byli už dlouho milenci a vlezli jsme do toho světa žrádla a chlastu . Uvnitř kavárny se tísnily davy lidí okolo přebohatých švédských stolů, řekli jsme si, že bude lepší vypadnout na náplavku a jít do piva . Šikovní výčepní čepovali šnyty, nikde se nečekalo, pivo bylo vynikající, až si člověk kladl otázku, co že to pijeme v Liberci i když se to jmenuje stejně. Radunka se měla čile k světu, šnytečky do ní pěkně padaly a rozpovídala se. Těžkým jazýčkem mi sdělovala kotrmelce svého mladého života a čím byla opilejší , tím byla přítulnější, sedala si mi na klín, hladila mě , občas mi z čiré potřeby vlepila hubičku, já ji nesměle a převelice opatrně hladil po zadku, taky jsem ji tu a tam líbnul a brzy bylo jasné, že skončíme v její posteli v bytečku na Smíchově . Protože vím, že tsunami piva způsobuje u mě problém se stoupavičností , začal jsem se krotit , jen tak , aby se neřeklo, jsem usrkával ze svého půllitru a netrpělivě jsem čekal až Raduna zavelí k odchodu . Padla tma , Praha se nám krásně rozsvítila a my vykročili ruku v ruce směrem ku Smíchovu . Prvorepublikový činžák neměl výtah, vysupěli jsme do podkrovního bytu , jezevčík se mohl zbláznit štěstím, že maminka dorazila a odpustil jí, že je na šrot. Než jsem se vrátil z minihajzlíku, Radunka už ležela oblečená na na polorozestlané posteli a chrněla . Sedl jsem si k ní a hlazením po tvářičkách a vískánim vlásků jsem ji přivedl k vědomí a k odpolední přítulnosti . " Honzi , vysvlíkni mě , umej mě a ulož, ráno ti všechno vynahradím. " Inu, přání to nebylo zase až tak nesplnitelné, začal jsem z ní těch pár hadříků stahovat. Rozepnul jsem jí blůzku a vyvlíkl z ní ruce, pod ní měla tělovou podprsenku s jedním háčkem vzadu, s ním nebyl problém a už tu byly ty její malé kozenky s překvapivě velkými a tmavými bradavkami. Pásek u minisukně povolil raz dva a sukýnka plachtila za blůzkou a podprdou. Tanga měla fialová, sama nadzvihla zadek a pomohla mi je stáhnout. Jasně, že jsem byl zvědavý , jakou má buchtinu, měla ji bez jediného chloupku a takovou pěkně uspořádanou jako dva hřbety knížek v dívčí knihovničce . Popadl jsem ji opět po roce co náručí a odnesl si ji do sprchy . To už jsem byl taky nahatý a pokusil jsem se ji umýt, jak si sama přála . S náramným chichotáním se svezla dolů a rozplácla se nestydatě po celém sprcháči . Nalil jsem na ni půl flašky šampónu a spláchl ji proudem vody , zabalil ji jako mimino do ručníku a usušenou ji položil do pelechu a přikryl. Lehl jsem si vedle ní, udělal několik dloubacích pokusů , byl jsem totiž v pozici " on ", reakce nulové , otočil se na bok za chvíli už jsme spali oba. Probudil jsem se za světla, pozice "on " stále trvala, ale dotyčná , která mohla být kvalitně pomilována, ležela pěkně na zádíčkách , zcela nestydatě odkopaná, špulila na mě tu svoji bibliotéku a byla ve stavu narkózy . Dal jsem si studenou sprchu, rtěnkou, kterou jsem vyšašil v koupelně , jsem jí napsal na pahrbek v opačném pořadí , aby si to mohla přečíst v zrcadle " příště ! " , vypustil jsem kňučíciho čokla a šel jsem na autobus . Příběh měl pokračování po půlroce uraženého mlčení. Najednou volá Raduna, že by se mnou chtěla jet do Burgundska. Proč ne, stále jsem citově tápal, vyjednal jsem jí u CK slevu, bude spát u mě , po čtyři noci se mi snad nezlíská . Ale to kouzlo, ochraňovat tu křehuli, už nějak vybublinkovalo, párkrát jsme se chytli, chodili jsme před sebou nahatí , ale žádný sex se nekonal a nakonec jsme byli oba rádi , že zájezd skončil. Raduna je vdaná a má děcko , má za muže motorkáře, vídám jí na fotkách v kůži, vypadá šťastně a hlavně zdravě. Přeju jí to. !