close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2014

S Campanou do Vídně

29. dubna 2014 v 6:27 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

S CAMPANA TOUR DO VÍDNĚ



Určitě by se na adventní Vídni dala najít řada chyb. Vždycky, když se někam nahrnou davy, znamená to zmatky, tlačenice a fronty. Ale tohle všechno se dá pozapomenout, když převáží klady. CK CAMPANA TOUR zorganizovala na 7.12. 2013 trochu zvláštní cestu, v busu se totiž shromáždila sešlost od Přeštic, Dobřan, Plzně, Prahy , Boleslavi a Liberce, autobusáci firmy RUBEŠ Martin a Robert byli Středočeši . Zmrzlou Vrchovinou jsme dojeli až na Pálavu a v Mikulově si ověřili, že to žádná sranda nebude, fronta na dámských záchodech byla z kategorie těch gigantických. Ale každá fronta jednou skončí, i my se hnuli dál a po desáté už jsme se mohli vnořit do davu turistů, kteří si přišli pohladit oči pohledem na Hundertwasserovu architektonickou parádu. Jeho výstřední dům vyvedený v lahodných barvách i Village naproti jsou skutečnou lahůdkou pro ty, kteří fandí různým extravagancím. A tady u té paráda se nám podařilo ztratit dva klienty, to není legrace ! Abychom se vyhnuli tomu strašnému masakru, který doprovází odjezdy soukmenovců z centra, vystupujeme u hotelu Intercontinental a jdeme si trochu protahnout nohy. Po pravé ruce máme Městský park se sochami hudebních skladatelů, na ringu nakukujeme do těch přeslavných kaváren Schwarzenberk, Muzeum či Imperial, u Opery si ukazujeme místo, kde se večer sejdeme, zdravíme se s pomníkem pana Goetha, máváme na trůnící Marii Terezii a odbočujeme do areálu Hofburgu. Ten nový , Franze Josefa, slouží, krom jiného, jako obrovská knihovna a archiv a ze zdejšího balkonu vyhlásil Hitler "anchluss". Vévoda Evžen Savojský i arcivévoda Karel, oba na koních, jsou na rozdíl od čalouníka hrdiny, ke kterým Rakušané budou vzhlížet navždy. Mezi nimi stojí řada fiakrů a nedaleko vyčnívají k nebi špičky místní radnice a bílá budova Burgtheatru, mezi nimi je ta slavná vánoční tržnice, do které se taky půjdeme nechat dobrovolně semlít. Starý Hofburg, to je historie Rakušanů, tady sídlili císařové říše Římské, ale i panovníci našich zemí, odtud byla řízena celá Evropa. V reprezentačních komnatách jsou uloženy rodinné skvosty, korunovační klenoty, dokonce i pilník, kterým byla prokláta ta hubeňoučká Sisi. Vedle sídlí koníci Lipicání a ta přeslavná Španělská škola drezůry. My míjíme malý areál vykopávek na Michalském náměstí a noříme se do toho nesmírného mraveniště, které pulzuje na pěších zónách. Kohlmarkt je první z nich, pokukujeme po výlohách firmy Demel, která se dodnes soudí se Sacherovými o to, čí že je ten proslulý sacherův dortík. Tam, kde sídlí další neméně slavná rodina Meinlových, začíná Graben - Příkopy. U morového sloupu si odskakujeme do barokního kostala Svatého Petra podívat se na zlatou plastiku s naším Janem Nepomuckým, jak je surově shazován do vltavských vod. To byla ale pořádná porce baroka, navíc jsme se zdarma ohřáli u tisícovky rozsvícených svící ! Dostat se do Dómu Svatého Štěpána vyžaduje trpělivost i drzost zároveň, tu my nemáme a velebné tóny varhan a zpěv těch, kteří se sem přišli přiblížit Bohu si poslechneme individuálně. U Figarohausu vzpomínáme na geniálního pana Mozarta a vydáváme se po Korutanské třídě až k hotelu Sacher a k Albertině, kde se zrovinka koná výstava francouzských "šelem" neboli Fauvistů s panem Matissem v čele. A máme rozchod a jde se Vídeň poznávat očima, ušima, nosem, ale hlavně nohama. Kdo chodí s nosem dokořán, nemůže si nevšimnout vůní, které k nám ještě nedorazily. Kombinace pečených kaštanů a brambor ve slupce, skořice na sladkém pečivu i ve svařáčcích, smažené ryby z obchodů Nordsee, vůně pomerančového punče a čerstvě mleté kávy a těch jejich braatwurstů, nesmíme zapomenout ani na odér koňských kobližek ! Kdo se umí dívat, určitě mu neuniklo neuvěřitelné vánoční osvětlení, stovky světelných reklam nad obchody, nasvícená divadla, secesní interiery kaváren a fronty před nimi, nemluvě o té spoustě uměleckých děl v té nesmírné záplavě obrazáren a muzejí. A komu ještě slouží sluch, určitě si vychutnal zvuk kostelních zvonů, varhan a zpěvu v nich a pouličních muzikantů. Ale žádné "rolničky", žádní ovce pasoucí Valaši, nikdo s nikým nejde do Betléma, tohle jsou tóny vyhrazené intimitě domácností v té správné chvíli. A ti, kteří se sem přijeli nadlábnout, také nejsou zklamáni. Všudypřítomné stánky s klobásami, spousty sladkostí, vídeňské řízky u Figlmüllera velké jako pizzy, tuny obložených chlebů. A kdo přikvačil třeba jenom na punč nebo svařáčka, nestačí zírat. Jednak si můžete za dvě a půl "éčka" koupit hrneček, ale hlavně vám Vídeňské hospodyňky napekly metráky vanilkových rohlíčků, které jsou nabízeny gratis, abychom na Vídeň jenom v dobrém vzpomínali. Bodejť bychom nevzpomínali ! Nohy nás sice bolí, ale ještě dlouho budeme mít před očima to lidské mraveniště, party známých i neznámých v družné debatě u venkovních pultíků s hrnkem v ruce, v uších klapot kopyt trpělivých koníků zapřažených do fiakrů a na jazyku ty všeliké chutě vánoční. Ale největším dárečkem byl návrat našich ztracených oveček v policejním autě ! A tak se dozajista do tohoto města zase vrátíme, jeden den nestačí. Tak ahoj někdy příště, váš Honza





. a kdo se pustí do vlastní výroby sacherdortu, tady má návod :



10 vajec

¼ kila hladké mouky

¼ kila cukru písku

¼ kila hořké čokolády

¼ kila másla

vanilkový cukr

meruňková marmeláda



žloutky, máslo, mouku, cukr, vanilkový cukr , polovinu čokolády a sníh z bílků zpracujeme na vláčné těsto, vlijeme do vymaštěné a moukou vysypané dortové formy a upečeme ve středně vyhřáté troubě. Vychladlý korpus rozpůlíme a slepíme marmeládou, vršek potřeme čokoládovou polevou z druhé půlky čokolády.

Uwaga, szlisko !

29. dubna 2014 v 6:25 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Uwaga, szlisko !

Čtyři hodiny ráno je čas nekřesťanský, nemuslimský, nežidovský, nebudhistický, je to čas pohanský, ale jinak to nejde, kdo chce do Krakova a spol., musí si přivstat. Je 25.4. 2014, jedeme s CK HAPTOUR, za volantem Neoplanu sedí Petr a čeká nás pěkná vlastivědná projížďka po končinách, ve kterých jsme mnozí nás nebyli od dob školních výletů . Ostatně posuďte sami : Liberec, Jablonec, Dvůr Králové, Jaroměř a Náchod !
K dálnici A4 je to pěkná dálka, ale nekvalita polských silnic nám nebrání v kochání se okolní krajinou. Projíždíme Klodskou kotlinou , okolo jsou nečekaně vysoké kopce , vesnice s roubenkami, stádečka dobytka, louky s jalovci, takové jejich Valašsko. Na tu jejich placatost jsme narazili asi po půl hodině, ale za chvili už jsme na dálnici a míříme do Wieliczky, kde začíná naše poznávání . Jsme v solném dole, starém sedm set let, v hloubce 145 m, kam jsme se dostali po svých po zdolání 54 pater ! Provází nás česky mluvící Polka, chodíme po nekonečných chodbách, občas si smíme olíznout zeď, vidíme slané sochy slavných, u každé se dozvídáme nějakou legendu, scházíme k lesklým jezerům a do olbřímích hal se slanými cingrlátky na lustrech, havíři si tu vykutali dokonce rozlehlou kapli, ve které se konají bohoslužby i svatby. Po dvou a půl hodinách se vynořujeme na denní světlo a jedeme se ubytovat do moc pěkného hotelu Chopin. Po hodince relaxu vyrážíme tramvají do města. Prší a prší , pod deštníky jdeme k barbakánu a Floriánskou branou vstupujeme do historického centra. Vinciho Dáma s hranostajem je přestěhována z muzea Czartoryjskich na Wawel, necháme si ji na zítra. Svatojánskou ulicí se dojde na Rynk Glowny, obrovité náměstí se Sukienicou uprostřed, s radniční věží, asymetricky umístěným kostelíkem svatého Vojtěcha, ale hlavní dominantou je Mariánský kostel s nestejně vysokými věžemi. A z té vyšší troubí trubač melodii zvanou "hejnal" až do momentu, kdy jeho předchůdce zasahl šíp Tatarů. Náměstí je ze všech stran obklíčené předzahrádkami hospod a místním ten téšť vůbec nevadí . Velká část z nás jde na večeři do vyhlášené hospody Chlopskie jadlo, sedíme u dlouhého, masivního stolu a jíme polské dobroty, hlavně ty jejich pirožky s masem či zelím a houbami. Pojeme pivo Okocim, docela silné .
Snídaně je anglická, chybí snad jen porridge. Po těch dobrotách se těžce zvedáme, ukládáme si věci do autobusu a nalehko jdeme nebo jedeme tramvají na sraz pod podloubí Sukienice , protože pro změnu prší. Ale v Mariánském kostele u největšího barokního oltáře na světě je velebné ticho i sucho. A když nám trubač odtroubil desátou a pokynul nám na pozdrav z nejvyššiho okna, vydali jsme se po Gradskej lemované mnoha kostely k Wawelu. Proudy lidí na cestě na hrad nevěstí nic dobrého, u pokladen jsou nehezké fronty , ale nakonec se daří třímat lístek v ruce a jde se za historií i uměním. Královské apartmány, klenotnice a zbrojnice, katedrála s hroby panovníků, krypta s mrtvými velikány a mezi nimi stále čerstvý náhrobek Lecha Kacinského. Třešničkou na dortu je sešup po schodech do Smacziej jamy , do jeskyně, kterou obýval strašný drak, na kterého vyzrál pomocí ovčí kůže nadité sírou hrdinný princ Krakus. Odjížíme od řeky Visly a naší další zastávkou je Osvětim. Cesta tam vede přes vesnice, aspoň máme představu, jak si stojí polský venkov a asi bychom neměnili. V Auschwitzu neboli v Osvětimi je narvané parkoviště autobusy, narvaná vstupní hala a narvaný appelplatz, kdysi továrna na smrt se proměnila v past na turisty. Jenom kdyby bratři Poláci pomysleli na nějaké to zázemí pro turisty, stačilo by víc laviček a nějaký ten bufík, za ostnatými dráty ale člověk stejně moc velké pomyšlení na popíjení a jídlo nemá . Svědectví o lidském utrpení a o nesmyslné krutosti je tak intenzivní, že by sem měla zavítat povinně omladina všech zemí, která koketuje s klíčícím náckovstvím. Birkenau - Březinka, ovšem všechny ty místní hrůzy ještě překonává! Jsme rádi, že nás naši Poláci - průvodci opouštějí a my můžeme domů. Aby nám bylo veseleji, pouštíme si české veselohry a zrcadlově jako jsme přijeli, se vydáváme do těch našich končin. Tak zase někdy příště , ahoj váš Honza
Uwaga, szlisko !

Čtyři hodiny ráno je čas nekřesťanský, nemuslimský, nežidovský, nebudhistický, je to čas pohanský, ale jinak to nejde, kdo chce do Krakova a spol., musí si přivstat. Je 25.4. 2014, jedeme s CK HAPTOUR, za volantem Neoplanu sedí Petr a čeká nás pěkná vlastivědná projížďka po končinách, ve kterých jsme mnozí nás nebyli od dob školních výletů . Ostatně posuďte sami : Liberec, Jablonec, Dvůr Králové, Jaroměř a Náchod !
K dálnici A4 je to pěkná dálka, ale nekvalita polských silnic nám nebrání v kochání se okolní krajinou. Projíždíme Klodskou kotlinou , okolo jsou nečekaně vysoké kopce , vesnice s roubenkami, stádečka dobytka, louky s jalovci, takové jejich Valašsko. Na tu jejich placatost jsme narazili asi po půl hodině, ale za chvili už jsme na dálnici a míříme do Wieliczky, kde začíná naše poznávání . Jsme v solném dole, starém sedm set let, v hloubce 145 m, kam jsme se dostali po svých po zdolání 54 pater ! Provází nás česky mluvící Polka, chodíme po nekonečných chodbách, občas si smíme olíznout zeď, vidíme slané sochy slavných, u každé se dozvídáme nějakou legendu, scházíme k lesklým jezerům a do olbřímích hal se slanými cingrlátky na lustrech, havíři si tu vykutali dokonce rozlehlou kapli, ve které se konají bohoslužby i svatby. Po dvou a půl hodinách se vynořujeme na denní světlo a jedeme se ubytovat do moc pěkného hotelu Chopin. Po hodince relaxu vyrážíme tramvají do města. Prší a prší , pod deštníky jdeme k barbakánu a Floriánskou branou vstupujeme do historického centra. Vinciho Dáma s hranostajem je přestěhována z muzea Czartoryjskich na Wawel, necháme si ji na zítra. Svatojánskou ulicí se dojde na Rynk Glowny, obrovité náměstí se Sukienicou uprostřed, s radniční věží, asymetricky umístěným kostelíkem svatého Vojtěcha, ale hlavní dominantou je Mariánský kostel s nestejně vysokými věžemi. A z té vyšší troubí trubač melodii zvanou "hejnal" až do momentu, kdy jeho předchůdce zasahl šíp Tatarů. Náměstí je ze všech stran obklíčené předzahrádkami hospod a místním ten téšť vůbec nevadí . Velká část z nás jde na večeři do vyhlášené hospody Chlopskie jadlo, sedíme u dlouhého, masivního stolu a jíme polské dobroty, hlavně ty jejich pirožky s masem či zelím a houbami. Pojeme pivo Okocim, docela silné .
Snídaně je anglická, chybí snad jen porridge. Po těch dobrotách se těžce zvedáme, ukládáme si věci do autobusu a nalehko jdeme nebo jedeme tramvají na sraz pod podloubí Sukienice , protože pro změnu prší. Ale v Mariánském kostele u největšího barokního oltáře na světě je velebné ticho i sucho. A když nám trubač odtroubil desátou a pokynul nám na pozdrav z nejvyššiho okna, vydali jsme se po Gradskej lemované mnoha kostely k Wawelu. Proudy lidí na cestě na hrad nevěstí nic dobrého, u pokladen jsou nehezké fronty , ale nakonec se daří třímat lístek v ruce a jde se za historií i uměním. Královské apartmány, klenotnice a zbrojnice, katedrála s hroby panovníků, krypta s mrtvými velikány a mezi nimi stále čerstvý náhrobek Lecha Kacinského. Třešničkou na dortu je sešup po schodech do Smacziej jamy , do jeskyně, kterou obýval strašný drak, na kterého vyzrál pomocí ovčí kůže nadité sírou hrdinný princ Krakus. Odjížíme od řeky Visly a naší další zastávkou je Osvětim. Cesta tam vede přes vesnice, aspoň máme představu, jak si stojí polský venkov a asi bychom neměnili. V Auschwitzu neboli v Osvětimi je narvané parkoviště autobusy, narvaná vstupní hala a narvaný appelplatz, kdysi továrna na smrt se proměnila v past na turisty. Jenom kdyby bratři Poláci pomysleli na nějaké to zázemí pro turisty, stačilo by víc laviček a nějaký ten bufík, za ostnatými dráty ale člověk stejně moc velké pomyšlení na popíjení a jídlo nemá . Svědectví o lidském utrpení a o nesmyslné krutosti je tak intenzivní, že by sem měla zavítat povinně omladina všech zemí, která koketuje s klíčícím náckovstvím. Birkenau - Březinka, ovšem všechny ty místní hrůzy ještě překonává! Jsme rádi, že nás naši Poláci - průvodci opouštějí a my můžeme domů. Aby nám bylo veseleji, pouštíme si české veselohry a zrcadlově jako jsme přijeli, se vydáváme do těch našich končin. Tak zase někdy příště , ahoj váš Honza
Uwaga, szlisko !

Čtyři hodiny ráno je čas nekřesťanský, nemuslimský, nežidovský, nebudhistický, je to čas pohanský, ale jinak to nejde, kdo chce do Krakova a spol., musí si přivstat. Je 25.4. 2014, jedeme s CK HAPTOUR, za volantem Neoplanu sedí Petr a čeká nás pěkná vlastivědná projížďka po končinách, ve kterých jsme mnozí nás nebyli od dob školních výletů . Ostatně posuďte sami : Liberec, Jablonec, Dvůr Králové, Jaroměř a Náchod !
K dálnici A4 je to pěkná dálka, ale nekvalita polských silnic nám nebrání v kochání se okolní krajinou. Projíždíme Klodskou kotlinou , okolo jsou nečekaně vysoké kopce , vesnice s roubenkami, stádečka dobytka, louky s jalovci, takové jejich Valašsko. Na tu jejich placatost jsme narazili asi po půl hodině, ale za chvili už jsme na dálnici a míříme do Wieliczky, kde začíná naše poznávání . Jsme v solném dole, starém sedm set let, v hloubce 145 m, kam jsme se dostali po svých po zdolání 54 pater ! Provází nás česky mluvící Polka, chodíme po nekonečných chodbách, občas si smíme olíznout zeď, vidíme slané sochy slavných, u každé se dozvídáme nějakou legendu, scházíme k lesklým jezerům a do olbřímích hal se slanými cingrlátky na lustrech, havíři si tu vykutali dokonce rozlehlou kapli, ve které se konají bohoslužby i svatby. Po dvou a půl hodinách se vynořujeme na denní světlo a jedeme se ubytovat do moc pěkného hotelu Chopin. Po hodince relaxu vyrážíme tramvají do města. Prší a prší , pod deštníky jdeme k barbakánu a Floriánskou branou vstupujeme do historického centra. Vinciho Dáma s hranostajem je přestěhována z muzea Czartoryjskich na Wawel, necháme si ji na zítra. Svatojánskou ulicí se dojde na Rynk Glowny, obrovité náměstí se Sukienicou uprostřed, s radniční věží, asymetricky umístěným kostelíkem svatého Vojtěcha, ale hlavní dominantou je Mariánský kostel s nestejně vysokými věžemi. A z té vyšší troubí trubač melodii zvanou "hejnal" až do momentu, kdy jeho předchůdce zasahl šíp Tatarů. Náměstí je ze všech stran obklíčené předzahrádkami hospod a místním ten téšť vůbec nevadí . Velká část z nás jde na večeři do vyhlášené hospody Chlopskie jadlo, sedíme u dlouhého, masivního stolu a jíme polské dobroty, hlavně ty jejich pirožky s masem či zelím a houbami. Pojeme pivo Okocim, docela silné .
Snídaně je anglická, chybí snad jen porridge. Po těch dobrotách se těžce zvedáme, ukládáme si věci do autobusu a nalehko jdeme nebo jedeme tramvají na sraz pod podloubí Sukienice , protože pro změnu prší. Ale v Mariánském kostele u největšího barokního oltáře na světě je velebné ticho i sucho. A když nám trubač odtroubil desátou a pokynul nám na pozdrav z nejvyššiho okna, vydali jsme se po Gradskej lemované mnoha kostely k Wawelu. Proudy lidí na cestě na hrad nevěstí nic dobrého, u pokladen jsou nehezké fronty , ale nakonec se daří třímat lístek v ruce a jde se za historií i uměním. Královské apartmány, klenotnice a zbrojnice, katedrála s hroby panovníků, krypta s mrtvými velikány a mezi nimi stále čerstvý náhrobek Lecha Kacinského. Třešničkou na dortu je sešup po schodech do Smacziej jamy , do jeskyně, kterou obýval strašný drak, na kterého vyzrál pomocí ovčí kůže nadité sírou hrdinný princ Krakus. Odjížíme od řeky Visly a naší další zastávkou je Osvětim. Cesta tam vede přes vesnice, aspoň máme představu, jak si stojí polský venkov a asi bychom neměnili. V Auschwitzu neboli v Osvětimi je narvané parkoviště autobusy, narvaná vstupní hala a narvaný appelplatz, kdysi továrna na smrt se proměnila v past na turisty. Jenom kdyby bratři Poláci pomysleli na nějaké to zázemí pro turisty, stačilo by víc laviček a nějaký ten bufík, za ostnatými dráty ale člověk stejně moc velké pomyšlení na popíjení a jídlo nemá . Svědectví o lidském utrpení a o nesmyslné krutosti je tak intenzivní, že by sem měla zavítat povinně omladina všech zemí, která koketuje s klíčícím náckovstvím. Birkenau - Březinka, ovšem všechny ty místní hrůzy ještě překonává! Jsme rádi, že nás naši Poláci - průvodci opouštějí a my můžeme domů. Aby nám bylo veseleji, pouštíme si české veselohry a zrcadlově jako jsme přijeli, se vydáváme do těch našich končin. Tak zase někdy příště , ahoj váš Honza

velikonoce 2014

22. dubna 2014 v 6:32 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Velikonoce v Paříži

Velikonoce se dají trávit rozmanitými způsoby. Kdo chtěl uniknout stereotypům " oslav " těch domácích, vydal se poznat jiný kraj - jiný mrav . Je čtvrtek, ten Zelený , 17.4. 2014 a v Liberci, Hodkovicích, Bolce, Praze a Plzni se zformovala skupina zvědavců, bus Magic s řidiči Tomášem a Honzou nás převezl " zhasnutým" Německem a velkou částí Francie až k poslední pumpě před Paříží, tady jsme vykonali důkladnou hygienu a napojeni kávou a nasyceni javořickými párky jsme se ponořili do té řeky aut, která s námi pomalu dotekla až do metropole nad skutečnou řekou Seinou. Máme ale stále dobrý čas, můžeme si dovolit malou vyjížďku do míst, kam bychom se normálně nedostali. A tak si prohlížíme náměstí Bastily, tady kdysi stávala ta děsná věznice, dnes se tu Pařížané pyšní moderní stavbou Opery, míjíme zaparkované jachty na kanálu svatého Martina, přes most Austerlitz se přesouváme na levý břeh a obdivujeme botanickou zahradu, arabášský Institut s mžourajícími okny, dosud zavřené zelené bedýnky bouquinistů, zíráme pěkně zblízka na obrovitou katedrálu Notre Dame, po nábřeží prvních kafírníků jedeme k nejstaršímu místnímu mostu, který se jmenuje Nový, už tu je Louvre na levém a Orsay na tom našem břehu, přes most postavený z toho, co zbylo z Bastily , se přesouváme na náměstí Concorde s obeliskem uprostřed a už jsme na nejslavnější ulici na světě, na Champs Elysées, u Vítězného oblouku si vybíráme jednu z dvanácti paprskovitých ulic a z busu vystupujeme na Trocadéru, abychom se poprvé poklonili " Staré dámě" , jak se již od útlého dětství přezdívá Eiffelově věži . Trochu jim tu fičí, fotíme si tu třistametrovou nádheru a sestupujeme parkem přímo pod ni. Ještě není devět a už se tu tísní pěkné davy, takhle velikonočně to bude asi všude. Trochu klidu nacházíme na horní palubě lodi společnosti Bateaux Mouches, už svítí sluníčko a my si to plujeme a kolem nás pomaličku ubíhá Paříž . A jdeme poprvé na vlak, přemisťujeme se s jedním přestupem do Latinské čtvrti. Prohlídku téhle živé čtvrti začínáme na náměstí St. Sulpice u kouzelné Biskupské fontány. V kostele, podle kterého je náměstíčko pojmenované , okukujeme nástěnné obrazy od pana Delacroixe, neskutečné , obrovité lastury živočicha, žijícího kdesi v Japonském moři, které tu slouží jako nádoby na svěcenou vodu/ která v nich zcela po francousku není / , sledujeme v podlaze vytyčenou linii růže známou z románu Šifra Mistra Leonarda, hladíme nožičku svatému Petrovi, aby nám pěkné počasí zachovati ráčil a vstřebáváme do sebe sílu, která prý vychází z kopie Turínského plátna . Kousek od kostela je Luxemburská zahrada, oáza klidu v již velmi živé Paříži, vyprávíme si o Marii Medicejské, která ji spolu s palácem vybudovala, kousek odtud je divadlo Odeon, které z herecké vyhořelosti zachránil Jean Paul Belmondo nezapomenutelnou rolí Cyrana z Bergeracu. Panthéon, ve kterém odpočívají ti největší synové Francie, je celý v lešení, my jdeme po bulváru St. Michel okolo věhlasné Sorbonny a zbytku římských lázní do Malých Athén, změti uliček s řeckými bistry a ke katedrále Notre Dame a tady dostáváme volníčko, abychom aspoň na chvilku přestali být turisty a stali se nicnedělajícími Pařížany v některé z kavárniček. Sraz je pod ocasem a jde se na pravý břeh k radnici a hup do metra a hurá z historie do moderny ! Mrakodrapová čtvrť La Défense je tu pro nás jako stvořená, nakupujeme dobroty na večer a jedeme bydlet. Velikonočně zasekaná Paříž nám to ovšem umožní až po dvou a půl hodinách popojížděni po totálně " zabušonované " dálnici. Bydlíme v hotelu Premiére classe v La Ville du Bois.
Ráno nám trochu pofukuje, ale svítí slunko, a protože je Bílá sobota, dají se dnes čekat pěkné davy . Abychom riziko zmenšili, začínáme ve Versailles, doufáme, že většina turistů bude ještě v nedbalkách a my proklouzneme do nejznámější královské rezidence v Evropě bez front. Houbeles ! Stejně asi uvažovali i ti, kteří nám tak "pěkně" zaplnili hlavní nádvoří. Předlouhý had zvědavců se vlní jako meandrující řeka, čeká nás minimálně hoďka a půl sunutí se ke vchodu . Nakonec jsme uvnitř, dav Japončíků nás posouvá z místnosti do místnosti, po hodině jsme venku na vzduchu a vydáváme se do zahrad. Ty jsou ještě smutné, s osazováním záhonů se čeká na "zmrzlíky" , ale i tak je toho tu spousta k vidění. Fontány poschovávané v křovinách labyrintu, Malý Trianon Ludvíka XV., ten Velký jeho praděda Ludvía XIV., ale ze všeho nejhezčí je vesnička Hameau vybudovaná královnou Marií Antoinettou . Hrázděné domy s doškovými střechami, rybník s loudivými kapříky, bylinkové zahrádky a farma domácích zvířat nám daly zapomenout na ten turistický masakr v zámku . Sobotní dálnice je milosrdná, za hodinku jsme ve Fontainebleau. Jedeme se podívat na další královský zámek, tenhle ovšem, no rozdíl od sebeprezentace Krále Slunce je dílem několika generací, hlavní zásluhu na jeho kouzlu mají ženy . Sem uklizené královské milenky, ale i manželky dohlížely svým bdělým ženským okem na neustálé zvelebování díla a výsledek se dostavil. Zámecký areál s francouzskou i anglickou zahradou, Kapří rybník s desetikilovými mamlasy , kachnami a labutěmi a kouzelná Dianina zahrada s fontánou s čůrajícími pejsky je vskutku pozoruhodný . Městečko, kde se zastavil čas někdy v roce 1900 mělo být dle časů minulých pravou oázou klidu, protikladem versaillskému blázinci, ale omyl ! Zítra to bude dvě stě let od Napoleonovy abdikace, dnešní den je věnován nácvikům slavnostních nástupů a pochodů, všude uniformovaní vojáci s vysokými čapkami, bubeníci, markytánky , jízda na koních s krásnými čabrakami a všude mraky čumilů, stánky s palačinkami, polní kuchyně v centru pěší zóny, napoleonské klobouky na prodej a spousty dalších pastí na nás, nebohé cestovatele . Ale komu se poštěstí být u takovéto parády ? Jsme spokojení, plní zážitků z kategorie těch nezapomenutelných, vracíme se do našeho hotelu.
Den poslední začínáme nákupem . Za hotelem máme roztomilou a levnou sámošku, smraďochy a vínečka si ukládáme do zavazadel a mažeme do Paříže. Gobelínka, Montparnasse, Invalidovna, Concorde a už jsme na nábřeží a vystupujeme u Louvru. V podzemí je nečekaně málo lidí, ten ušetřený čas se nám bude hodit při šmejdění po městě, máme totiž až do tří do odpoledne volníčko ! To se dalo využít velice rozmanitě, vzhledem k neskutečné frontě v Orsay, kde jsme se chtěli mrknout na tu Courbetovu skandální
" pindičku ", jsme to holt vzdali a našli si jinou zábavu. Počasí se vytahlo, je teploučko, před katedrálou je božohodové boží dopuštění, ani se nepokoušíme vstoupit. Nasedáme do metra a jedeme s jedním přestupem k lopatkám Moulin Rouge. Od mlýna stoupá strmá ulice Lepic , ale protože je plná hodpůdek a krámků s dobrotami, ani to převýšení nevnímáme. Na kopci Montmartre je , jak jinak, nepředstavitelný dav, ještě se jdeme mrknout na " Muže, který prochází zdí" , sochu, kterou vysochal Jean Marais svému homopříteli Ayméemu. O něco níž je posmrtná busta zpěvačky Dalidy s ohlazenými ňadry, stojíme a povídáme si i u kabaretu Lapin Agile a kolem vinohradu svatého Vincence se vracíme do toho mraveniště u baziliky Sacré Coeur. Nasedáme do metra a vracíme se do Latinské čtvrti, v restauraci Le Bourbon máme rezervovaná místa a jdeme rozšířit rodinu žabožroutů. A najednou je tu konec, ještě jednou a naposledy si užíváme pařížské metro, na jeden přestup se přemisťujeme na naše Trocadéro, dáváme sbohem krásně nasvícené Eiffelovce, projíždíme noční Paříží, voláme na seržanta " salut sergeant ! " a míříme domů. Tak zase někdy příště , ahoj váš Honza


Kohout na víně
Naporcovaného a osoleného kohouta opéct ze všech stran na oleji a vyndat z kastrolu. Do výpeku dát deset oloupaných šalotek a opéct je pěkně dozlatova. Vrátit maso, podlít sedmičkou červeného vína, přidat jednu masoxovou kostku, bobkový list, nové koření , pepř a tymián, jednu malou plechovku rajského protlaku a nakrájené dva čokoládové perníčky slepené švestkovými povidly . Přikrýt poklicí, vložit do trouby a mírně dusit dvě hodiny. Odstranit koření , vyndat kohouta, omáčku rozmixovat tyčovým mixérem, podávat s rýží či vařeným bramborem.

Slané koláče z křehkého těsta
Jedno změklé máslo a půl kila polohrubé mouky, tři lžíce studené vody a sůl zpracujeme v homogenní těsto, zabalíme do folie a dáme do lednice na dvě hodiny odpočinout. / klidně přes noc / těsto rozdělíme na třetiny a každou vyválíme na tenký plát a natlačíme do máslem vymazané formy na koláče.

Lotrinský
Na 10 dkg anglické slaniny pouze prohřejeme jeden celý nakrájený pórek a vše poklademe na těsto. Zalijeme hrnkem šlehačky, ve které jsme rozmíchali tři vejce. Vrch posypeme nastrouhanou nivou a dáme zapéct do trouby.

Dijonský
Těsto potřeme dijonskou hořčicí, v pánvi na oleji prohřejeme nakrájená rajčata a na kolečka nakrájenou červenou cibuli, osolíme, opepříme a navrstvíme na těsto, posypeme strouhaným eidamem / ementálem / a dáme zapéct.

Provencálský
Těsto pokapeme olivovým olejem, posypeme nahrubo nasekaným česnekem a nakrájenými černými olivami. V pánvi prohřejeme jedno balení listového špenátu, dáme na koláč a posypeme nastrouhaným balkánem, dáme zapéct

OAMB

13. dubna 2014 v 18:58 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Cestujte s OAMB !

Ano, píše se rok 2014, je devátého dubna, čtyři hodiny odpoledne a před boleslavským " kulturákem" se hemží směska studentů a jejich rodičů, které ovšem necháme doma . Tedy studentů ... Ten je tu sám, samotinký, jinak samé kočky ! Za volantem Mercedesu se budou střídat Láďa s Pavlem a už se jede ! Pár zastavení cestou na benzínkách a najednou je ráno a my děláme hygienu už na té poslední před Paříží. Dálnice je docela průjezdná, můžeme si dovolit malou couračku, jedeme tedy na náměstí Bastily, kde místo té strašné věznice stojí dnes moderní budova Opery, přes most Austerlitz přejíždíme na levý břeh Seiny a míjíme katedrálu Notre Dame, za chvíli už vidíme nejstarší pařížský most, který se jmenuje "Nový" , obdivujeme i most zamilovaných obsypaný asi milionem zámečků, za ním už je Louvre, na našem břehu Musée Orsay v přestavěném starém nádraží a už vystupujme z busu před Invalidovnou. Procházíme celým areálem dnes vojenského muzea a když chceme vyjít na druhé straně a pokračovat k Eiffelovce, ouha, branka je zavřená ! Nezbývá než se vrátit a ke " Staré dámě " se vydat jinudy . Ale je nádherné počasí, za chvíli už tvoříme frontu pod věží a čeká nás výšlap po sedmi stech schodech do druhého patra a potom cesta výtahem až na samotný vrcholek. Město pod námi se zdá být bez konce ! Procházkou přes zahradu etnomuzea Branly a po nábřeží kolem místa, kde tragicky zahynula princezna Diana, jsme došli do přístavu společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to pod modroučkou oblohou po řece Seině a koukáme na tu krásu kolem nás . Hned za mostem Alma je vstup k vlaku, který nás veze ke katedrále . Děláme si takové malé kolečko po Latinské čtvrti a máme první volno na šmejdění a na naplnění žaludku něčím dobrým, hospůdek a bister je tu požehnaně. Od novorenesanční radnice nám jede metro do konečné stanice La Défense. Tady, mezi skleněnými mrakodrapy , je ten pravý ráj pro holky jako jsme my, obchoďáky, butiky , parfumerie, potraviny a Mc Donald, hurá do nich ! V hotelu F1 jsme před osmou, bydlíme u letiště Orly ve čtvrti Villeneuve-le-Roi a nad hotelem nám létají eroplány .
Když po snídani opouštíme hotel, abychom se přemístili o dobrých sto padesát kilometrů na jih, letí nám nad autobusem obrovité Jumbo ! Míříme do proslulé oblasti zámků na Loiře. Naše první zastavení je v Beaugency, stojí tu hned na břehu nezregulované řeky to, co zbylo z kdysi hrdé pevnosti a opatství. Pokračujeme po směru toku Loiry do městečka Amboise. V místním hradu se zabil pádem na nádvoří z balkonu král Karel VIII., byli tu zmasakrováni protestantští vyjednávači a v nedalekém zámečku Clos Lycé dožil svůj život Leonardo da Vinci. Vracíme se do Blois, abychom si pofotili další proslulý zámek. Ten se proslavil zavražděním ambiciózního Jindřicha Guise, potom i krále Jindřicha III., Nostradamovu proroctví sem neutekla královna Kateřina Medicejská. Ale co je to zámek proti Domu Magie, vždy v celou hodinu se z oken vynoří pět obrovitých a pořádně strašidelných dračích hlav, které pouštějí sirnou hrůzu na všechny zvědavce . Posledním naším zastavením je zámek Chambord. Je viditelný už z dálky, vyzdoben svými věžičkami a třista pětašedesáti komíny láká už skoro pět set let všechny , kteří jedou okolo, nás nevyjímaje. Uvnitř je skoro prázdný, revoluce jej vyplundrovaly, ale z ochozů je senzační výhled do nekonečných zahrad . Do hotelu přijíždíme něco po osmé, je před námi poslední noc.
Ráníčko je opět azurové, vracíme se do Paříže, bereme to přes Montparnasse a Invalidovnu na spodní konec Champs Elysées a do podzemí Louvru. Čeká nás aspoň letmá prohlídka toho nejvyhledávanějšího, jasně , že vyhrála Mona Lisa a hurá do ulic, máme až do odpoledne volníčko ! Teď teprve si uvědomujeme, jak je tohle město ohromné. Protože máme trochu vítr z metra, musíme to uchodit a jsou to teda dálky ! V patnáct patnáct máme sraz pod ocasem našeho koníka před katedrálou Notre Dame, dostáváme další lístek na metro a je před námi opravdické dobodrůžo. Putujeme narvanými vagóny, ze kterých nikdo nevystupuje, na každé stanici přistoupí asi tisíc černochů, z posledních sil jsme vystoupeni na stanici Barbés a za " odměnu" za ten stres si můžeme vyfunět krutý kopec Montmartre až k sněhobílé bazilice Sacré Coeur. Tady je hlava na hlavě, malíři malují jako o život, pouliční harmonikáři k tomu vyhrávají chytlavé melodie, černý žonglér s fotbalovým míčem předvádí na kandelábru neuvěřitelné kousky , tričkárny a krámky se suvenýry také prázdnotou netrpí a všude voní kafe z předzahrádek hospůdek. A pod námi je to světlé město protože je bez červených střech. V šest se scházíme na smluveném místě a vydáváme se uličkami tvořenými samými hospodami k Moulin Rouge. Mlýn je fakt celý červený a už se před ním štosují Japončíci, večer budou čumět na nahaté holky . A znovu do metra, tentokrát to máme s muzikou, trio borců nám hraje " bambala bambala bamba " , jsou po zásluze odměněni deseťáky a my se vynořujeme na nejslavnější ulici na světě. Ano, jsme na Champs Elysées ! Davy lidí proudí od Vítězného oblouku dolů a zase nahoru, my jsme součástí toho kadlubu národní pestrobarevnosti, ještě stíháme tu a tam něco pokoupit , už se stmívá a my úplně naposledy sedáme do vagónů metra, abychom se potkali s naším autobusem. Ten na nás čeká na Trocadéru, na místě, kde stojí Chaillotský palác, mezi jeho křídly je plošina, ze které je ten nejkrásnější pohled na rozsvícenou a blikající Eiffelovku. A to je taková pěkná tečka za tím naším třídenním putováním, ještě hulákáme na seržanta " salut sergeant !" , to proto, abychom se do Paříže opět někdy podívali. Budu rád, když to bude se mnou ! Ahoj váš Honza
portrait