close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2013

Nakupujte u Paka

29. října 2013 v 7:26 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Nakupujte u Paka !
Pan prezident Zeman nám v souladu se svou baziliščí povahou naordinoval volby na termín, kdy pravidelně s CK Plustour odjíždíme do Paříže. Uvidíme, do jakého režimu se vrátíme! V Praze nasedáme do náhradního busu, ten náš se porouchal, řidiči Míra s Martinem nás usazují a vyrážíme via Paříž. No jasně, celou noc v tom nekonečném Německu koukáme na hvězdy, jen se přiblížíme k Paříži, už vržou po skle stěrače! Ale když osvěženi po ranní hygieně vjíždíme do města, je sice pod mrakem, ale neprší. A tak z okének sledujeme most Austerlitz, arabácký Institut, dosud zavřené zelené bedýnky bukinistů, majestátní katedrálu Notre Dame, uličky Latinské čtvrti, nábřeží prvních kavárníků, nejstarší most jménem Nový, další, tentokrát zámečkový most pro zamilované pěší, budovu Akademie a nekonečný Louvre, už je tu muzeum Orsay a zlatá špička obelisku na Concordu, kopule Invalidovny, přístaviště Alma a náměstí Trocadéro a my vystupujeme z busu a opatrně si ošlapáváme pařížskou dlažbu. Dramaticky zachmuřená obloha , jakoby zavěšená nad Eiffelovkou, nám tvoří krásnou kulisu pro naše první pařížské fotečky. Když jsme nahoře, zíráme pod sebe na to nekonečné město , na které máme pouhopouhé dva dny. Paříž viděná z paluby lodi je zase trochu jiná, plujeme si to, fotíme si objekty na obou březích, ale hlavně odpočíváme. Po ulici Jiřího Pátého se dojde na nejslavnější ze všech světových avenues , na Champs Elysées. Procházíme si jejich horní konec a podchodem se dostáváme pod Vítězný oblouk. Jsme na pietním místě, pod věčným plamenem odpočívá tělo neznámého vojína. Od Oblouku se větví tucet ulic, my ale po žádné z nich nejdeme, sestupujeme poprvé do metra a přesouváme se mezi mrakodrapy čtvrti La Défense. To Latinská čtvrť, do které jsme na jeden přestup doputovali opět metrem, má lidské rozměry, motáme se v té spleti uliček , čicháme ty vůně mas, která se tu pečou, sem není radno chodit s prázdným žaludkem. A začalo pršet. Jdeme se schovat do katedrály Notre Dame a poté jdeme nejkratší cestou ke stanici vlaku a patráčkem jedeme znovu k Eiffelovce schovat se do našeho autobusu. A protože je hnedlinko vedle naše ambasáda, někteří z nás si jdou vhodit lístek do volební urny. Totálně zasekanou Paříží jedeme od semaforu k semaforu ven z centra, bydlíme v hotelu Premiére classe na předměsti v Chelles.
Ráno je obloha protrhaná, vezeme skupinku lidí do Disneylandu a potom míříme do Fontainebleau. Zámek králů, jejich manželek i milenek stojí v roztomilém městečku obklopen svými zahradami s rybníkem, ve kterém se producírují kapitální kapřiska. Idylické místo, pár Japončíků si tu fotí, zahrady jsou nádherně barevné, město je živé, hezky se v něm nakupuje. Ve Versailles, kam jsme se při povídání o Ludvících a jejich trampotách se ženskými přemístili, je hodně živo, sbohem buď provinční klídku ve Fontainebleau. Dnes jsou naposledy letos ozvučené fontány, kdo je během roku prošvihnul, snaží se to dohnat zrovinka, když tu jsme my. I uvnitř je pěkný pres, jsme neseni a popoháněni po focení posedlými Japončíky, i když jsou to možná Korejci či co. Ale prostory jsou to přenádherné, sebeprezentace jednoho jediného člověka, Ludvía XIV. , je až k neuvěření. Ve městě, které je nedaleko, se dá i solidně a hlavně levně nakupovat, kluci černí, kteří s námi vždy tak pěkně kšeftují, na nás mluví roztomilou " obchodní " češtinou , zkrátka " nakupujte u Paka. ! " A tak se vracíme do hotelu obohaceni o smraďochy, vínečko a nepotřebné tretky.
Ráno je pěkný fičák, vichřice lomcuje stromy na parkovišti, když odjíždíme, začíná k tomu i pršet. Nevadí, sedíme si v teple našeho autobusu a projíždime dosud nepoznanými končinami Paříže. Okolo kanálu Svatého Martina, na kterém parkují zazimované jachtičky, se přijede na rozlehlé náměstí Bastilly. Dnes tu na místě kdysi hrůzu vzbuzující pevnosti stojí krásné , moderni divadlo. Na řadě je teď náměsti Republiky, takové epicentrum setkávání omladiny za účelem rychlého opití a zahulení si při různých velkých svátcích, na což dohlíží ohromná socha Marianny. Po Velkých bulvárech se po chvíli přijede k nádherné budově Opery Garnier, kousek od ní je náměstí Vendome s obeliskem z ukořistěných děl u Slavkova uprostřed. A z hotelu Ritz se vydala na svou poslední cestu i ta nešťastnice princezna Diana. Po Rivoli se přijede na náměstí Svornosti, objede se obelisk z Luxoru, dar Egypta za rozluštění hieroglyfů a po nábřeží se dojede k Louvru. Mezitím přestalo foukat i pršet, my jdeme do podzemních prostor té nejproslulejší galerie na světě za obrázky a máme až do tří volno. Sraz je pod ocasem koně Karla Velikého u katedrály, jedeme metrem k Moulin Rouge, vystoupat na ten hromský kopec Montmartre , to chce celé chlapy a baby, ale jsme nahoře a mísíme se s těmi davy stejně zvědavých turistů. V bazilice Sacré coeur pějí jeptišky vysokými hlásky, malíři na place du Tertre malují jako o život, nad Paříží se formují ponurá mračna, raději se jdeme ukrýt do metra a stěhujeme se do Latinské čtvrti. Hospody okolo bulváru St. Germain praskají ve švech, Luxemburská zahrada už je zavřená , jdeme po " Bulmiši" a vyprávíme si o Sorbonně a římských lázních a jdeme do restaurace Santorini na pravou francouzskou večeři. A protože máme pro strach uděláno, jdeme do mušlí, šneků a žab, pochutnáváme si na opilém kohoutkovi, burgundském hovězí, rybách i jehněčím a mlsáme kobližky se zmrzlinou, créme brulé nebo zmrzlinové poháry. A ve smluvenou hodinu se scházíme u stanice metra na St. Michel a naposledy jedeme podzemkou, náš cíl je na Trocadéru, čekáme až se Eiffelovka rozstříbří a jedeme domů . Zdravíme seržanta a noční dálnice nás vede těch tisíc kilometrů na východ do našich domovů. A až se rozhodnete se sem vrátit, dejte vědět, rád se s vámi svezu, ahoj váš Honza
portrait

Pohlaďte si Petříka!

13. října 2013 v 17:59 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Pohlaďte si Petříka !
Už mě ti " Frantíci" s tou jejich předpovědí počasí jdou na nervy! Do hezkého počasí se nestrefí, zato to hnusné jim vychází stoprocentně! Copak je termím 10. - 13.10., který nám vymyslela CK Plustour, tak podzimní, že se musíme v mrholení ještě klepat zimou? Od Prahy nám prší, ten mrak sahá až do Paříže, ještě že nám naši dva medvíci , Mírové, za volantem pěkně topí! Hygienu u poslední pumpy konáme pod paraplaty, ale když poté projíždíme dosud pustými ulicemi metrople nad Seinou, déšť přestává a vypadá to docela slušně. A vidíme i zajímavé věci. Tak třeba Národní knihovnu - čtyři proti sobě otevřené knihy, sportovní pyramidu porostlou travou, most Austerlitz pojmenovaný po té slavné bitvě U Slavkova , botanickou zahradu, Institut arabského světa s mžourajícími okny, bukinisty na nábřeží s dosud zavřenými bedýnkami s antikváriemi, katedrálu Notre Dame a špičku Svaté kaple na ostrově Cité, nejstarší pařížský most Neuf, což znamená Nový, ctihodnou Akademii a zámečkový most, který ji spojuje s obrovitým Louvrem, přestavěné Orleánské nádraží na Musée Orsay, zlatý obelisk na náměstí Concorde a konečně Trocadéro, kde opatrně vystupujeme z busu a ošlapáváme si pařížský asfalt. Z plošiny mezi křídly paláce Chaillot si fotíme Eiffelovku a to panoráma za ní a pomalu k ní sestupujeme. Je ohromná, trčí do výšky tří set metrů a my ji můžeme zdolat výtahy nebo částečně i pěšo. To už jenom pofukuje studený vítr, pršet přestalo, jdeme se ohřát do vytápěné lodi společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to po řece okolo těch historických lákadel a odpočíváme s klížícími se víčky. Dokonale nás ale probouzí naše první jízda metrem, navíc s přestupem, vynořujeme se na denní světlo přímo pod Vítězným obloukem na Champs Elysées ! Davy lidí proudí oběma směry po této nejslavnější ulici na světě. Nabaženi Obloukem i těmi světovými obchody sedáme opět na podzemku a přemisťujeme se do zcela jiného světa. Jsme v Latinské čtvrti na klidném náměstí St. Sulpice s úžasnou kašnou před stejnojmenným kostelem. V něm je krom jiného socha Svatého Petra, hladíme mu nožičku a žádáme ho o příznivější počasí. A necháváme na sebe působit i sílu, která vystupuje z kopie slavného Turínského plátna. Klid je i v Luxemburské zahradě, záhony jsou ještě pořád nádherně podzimně osázené, před palácem, ve kterém sídlí Senát, vartují policisté, na cestičkách jsou již napadané kaštany, nad korunami stromů se vypíná ohromná kopule Panthéonu a plot zahrady posloužil jako místo pro výstavu fotografií pod širým nebem. Bulvár St. Michel je rušnou tepnou celé čtvrti, fotíme si ještě kapli Sorbonny a to, co zbylo k římských lázní a noříme se do uliček s hodpůdkami, sem není radno chodit nalačno, atmosféra jídla tu je neopakovatelná. Ke katedrále Notre Dame se ještě projde okolo gotického kostela Svatého Severýna, nejmenšiho pařížského domečku a nejstaršího zdejšǐho stromu a jsme v tom mraveništi turistů před asi nejproslulejším svatostánkem křesťanů. Do metra se spouštíme u novorenesanční radnice a vystupujeme pod skleněnými mrakodrapy moderní čtvrti La Défense. Tady se dobře fotí i nakupuje, s taškami dárků domů sedáme do busu vydáváme se ucpanými dálnicemi do našeho hotelu Premiére classe ve čtvrti Epinay sur Orge.
Tedy , že by to hlazení nožičky nějak zafungovalo, se říct nedá. Prší a je listopadové chladno, ale nejsme z cukru, pokračujeme v programu a vydáváme se zpět do centra. Cestou projíždíme přes Italské náměstí a slavnou " Gobelínku" a stoupáme na Montparnasse, abychom se dozvěděli něco o slavných kavárnách, ve kterých se narodily mnohé velké myšlenky. A musíme hodně zaklonit hlavy, abychom dokoukli na vršek černého mrakodrapu! U Invalidovny děláme fotozastávku a vystupujeme u Louvru, abychom se zařadili mezi těch několik milionů turistů, kteří tuhle veleslavnou galerii ročně navštíví. V pyramidě je hlava na hlavě, ale tady vlastně začíná to naše velké pařížské volno. A zhodnotilo se nám i to poctivé hýčkání Petrova nártíku, oteplilo se a vylezlo sluníčko! Do půl čtvrté si můžeme pocourat po městě , nekoukat se nervózně na hodinky a nevyhlížet červenou bundu, můžeme si Paříž užít bez hektiky a sledovat ten cvrkot z předzahrádky nějaké kavárničky. Třeba. Setkáváme se pod ocasem koně, na kterém si před katedrálou Notre Dame hoví císař Karel Veliký, dostáváme další lístek na metro a noříme se ve stanici Cité už poněkolikáté pod zem. A vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a davy už tady dole nám signalizují, že na vrcholku Montmartru bude pěkný nářez. Taky že jo! Dnes tu slaví vinobraní, stánky ze všech francouzských regionů a krojovaní lidé v nich nabízejí obrovská kvanta všemožných dobrot, voní to tu vskutku báječně, všude se nalévá víno, dobrůtky se servírují ve vychytaných miskách, je přetěžké odolat, ale je před námi společná večeře a na tu je potřeba přijít s prázdným žaludkem. Dereme se tedy do baziliky Sacré Coeur , přetlačujeme se s těmi v protiproudu a jsme docela rádi, když nám vymezený čas vypršel a my můžeme seběhnout dlouhatánské schody a sednout znovu do vagónů metra. Latinská čtvrť, též pořádně hustá, je ale proti kopci oázou klidu, sedíme v restauraci s řeckým názvem Santorini, šéf je Egypťan, chlapi, kteří okolo nás kmitají , jsou z Kypru a francouzské dobroty nám vaří pákistanský kuchař! A jsme stateční, jdeme do žab i šneků, je to jedinečná příležitost ochutnat to, co je považováno za špičku světové gastronomie! Je už mladá noc, mraky hladovců hledají volné židle v restauracích, my naposledy scházíme do podzemí a s jedním přestupem se ocitáme tam, kde jsme včera začínali - na Trocadéru. Čekáme na desátou až se nám rozstříbří naše milá Eiffelovka a potom sedáme do busu a s písničkami Edith Piaf projíždíme noční Paříží, voláme na seržanta "salut!" a míříme na východ, domů. Až se sem jednou vrátíte, budu chtít být u toho, ahoj váš Honza.

Drahá

8. října 2013 v 7:01 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Drahá

Je až neuvěřitelné, kolik náhod se musí sejít, aby příběh , který by se jinak nestal, nastal. Telefonoval mi kamarád Ruda, kterého jsem léta neviděl, že je v Liberci a že by mě rád viděl. A protože byl u nás na severu porvé, nechal na mně výběr hospody. Jako liberecký patriot a jako znalec místních putyk jsem vybral jeden podnik nedaleko mého tehdejšího bydliště a oznámil mu, kde se sejdeme, abych ho tam zavedl. Jen jsem zavěsil, volá moje kamarádka Zuzana, že má trable se vztahem, že ji nebaví život a že by chtěla nějak rozveselit. Já totiž někdy funguju jako vrba, kdekdo se mi svěřuje a žádá pohlazení, někdy poradím, jindy pohladím, není to špatná profese, jenom někdy nemám nikoho, kdo by utěšil mě, i já prožívám celou řadu neskutečných trablů a exkursi do své duše bych kolikrát též přivítal. Ale zpět k Zuzance, je to holka moc pěkná, o maléry si kolikrát koleduje sama, má kliku na idioty, kteří ji dokáží beze zbytku vysát a odkopnout. Ale je neskutečně hodná, už jsem si ji několikrát pohladil , spoléhá na mě, že nezklamu a dobiji jí baterky. Napadlo mě vzít ji s sebou na schůzku s Rudou, on je sukničkář a bavič, přesně tohle ta Zuzčina utrápená dušička potřebuje. Zuza nebyla proti a kámošovi ji naservíruju jako překvapení. Vyřkl jsem čas a místo a zavěsil. Neuběhla ani minuta, další telefon. Volá mi moje minikamarádka Maruška, že dnes má koncert, ona je totiž šansonierka, ovládá celý repertoár Edith Piaf, zpívá v krásném secesním prostředí dnes již neexistující kavárny Pošta. A že musím nutně přijít, že jsme se strašně dlouho neviděli . To už se mi ta logistika začala pomalučku vymykat z rukou. Aby těch komplikací bylo vic, vzpomněl jsem si, že vlastně dnes nikam jít nemohu, slíbil jsem , že budu večer doma, aby si pan majitel mého bytečku mohl se mnou promluvit o úpravě najemného, rozuměj o zvýšení. To dá rozum, že pokud nebudu doma, bude mi činže upravena úměrně tomu. Tak volám Rudlovi, že zítra je taky den, jestli bude v Liberci, odložíme to. Samosebou nemůže, ráno odjíždí. Kurňa, co s tím? U dohadování o nájemném ho nechci, vím, co je zač, pro vulgarizmus nejde daleko, určitě by , ve snaze mi helfnout , chtěl prohodit domácího oknem. Tak rande s kámošem ruším, uvidíme se přece zase za deset let. A teď co se Zuzou? Psychoterapie bych se ujal sám, jako už několikrát předtím, ta sestávala vždy z lahvinky bílého a následného tulení pod peřinkou s uchem na bušícím srdíčku a rukou na buchtičce. Ale co ten domácí? Copak já vím, jak dlouho bude otravovat? Navíc mi milostivě nesdělil, kdy hodlá dorazit, prý někdy večer, boha jeho! Máňátko zpívátko jsem musel tak jako tak zklamat, volám, že nestíhám, obvyklá výmluva v podobných situacích, příště ale tutově, bla bla bla... Tak Zuzu směruju do jedné vinotéky, ať tam na mě počká, že jakmile mise milého vyděrače skončí, hned se za ní přesunu. A tak čuřím doma, nikdo nepřichází, za oknem tma, chvíli si čtu, chvíli čučím na bednu, jako na potvoru běží nějaký český seriál o neurovnaných vztazích, chvíli si pouštím hudbičku. Nic, marnost nad marnost. Telefon na kruťase samozřejmě nemám. Sedám k počítači , aspoň udělám nějaké úkony, do kterých se mi nechce. Vedle mašinky stojí stolní kalendář a v něm červeně zatržená středa a heslo " domácí!". No jo, ale ono je úterý !!! Já vůl všechno zrušil, a přitom stačilo nemít v hlavě kompost. Popadám z věšáku bundu a mažu do vinotéky, Zuza už je jistě jako na trní, pan léčitel už spěchá! Vcházím, Zuzanka nikde, pingl mi podává lítek se vzkazem: " přišel Kuba , jdu s ním, pa Zuza" . Jakej Kuba? Ale to je teď jedno, jisté je, že na Zuzančině buchtičce dnes moje ručka nespočine a klokot jejího srdíčka též neuslyším. Když už jsem tady, dám si dvojku, sedám si ke stolku a usrkávám ze sklenky a mudruju o životních schválnostech, když najednou : " ahój Honzo, jak se máš? Bože tebe jsem už léta neviděla! " vůbec netuším, s kým že jsem se to léta neviděl, ale tohle mě baví, na tomhle tenkém ledě se umím pohybovat. Povídám té holčině: " no nekecej, kde ty se tu bereš? A víš, že bych tě skoro nepoznal? Jsi nějaká ještě hezčí, než když jsem tě viděl naposledy! "
"Jó, naposledy, to už je pěkně dávno! A děkuju za poklonu, tys byl vždycky velký lichotník, kolika ženám už jsi tuhle poklonu složil?"
Nechci se moc zaplétat na tohle téma, je fakt, že se mi ženský svět náramně zamlouvá, ale na druhou stranu to může být kontraproduktivní, ne všechny baby si rády něco začnou s přelétavým jedincem. Ale jsou i zvědavky - provokatérky, kterým se honí hlavou, jak to udělat, aby toho samečka odloudila těm ostatním? Kam, safra, patří tahle ? Kdyby aspoň měla na bačkůrkách vyšitý monogram, abych se měl čeho chytnout, vždyť já ji ani neumím oslovit! Zkouším to jinak.
"Pamatuješ, jakou jsme ti tenkrát s klukama dali přezdívku?"
"To mi ani nepřipomínej, a doufám, že mi nehodláš tak řikat i nadále!"
To jsem si pomohl, vím zase kulový.
" Jasně, že ti tak říkat nebudu, to už je pryč , zasmáli jsme se a tím to hasne" .
Neposunul jsem se ani o cenťák.
"Ale zajímalo by mě , jak ti teď říká tvůj muž" .
" Jak by mi asi říkal, normálně Draho, akorát, když moc utrácím, říká mi "Drahá".
Tak to bychom měli, jmeno už známe, teď ješte si vzpomenout, kde jsem k ní kdysi přišel. Poručil jsem džbánek bílého tramínku a vyzval ji, ať si ke mně přisedne. Zeptala se, zda může přivést i kamarádku, se kterou tu je. To by mohlo vypadat jako moje spása, holky budou švitořit a mně se rozsvíti! A taky jo, Alenka, tak se ta druhá švitorka jmenovala, mlela a mlela, dozvěděl jsem se spoustu informací o miminech, o menstruacích, o bídácich chlapech, něco o kosmetice a spoustu užitečných novinek o holkách, které neznám a které podle těch řečí, bych nechtěl potkat ani ve dne, natož v noci. Ale tu zásadní informaci, co je Drahuška zač, jsem ne a ne postřehnout. Už jsem zjistil, že má tři děti, klobouk dolů, figurku měla nedotčenou, že její muž je Petr, bože, těch znám a že má něco společného s počítači, ten svět mi je ale cizí. Džbánek střídal džbánek, Alenka nám odpadla a odpotácela se na taxála a když jsme se po schodech vydali i my dva, podpírali jsme se navzájem. Venku, na vzdoušku , jsem položil obligátní otázku: " máš vůbec kde spát?"
" V tomhle stavu fakt nemůžu jít domů, můžu přespat u tebe?"
Řekl jsem ano a od té chvíle mám vše zastřené parádní oknem. Ráno jsem se probudil vedle krásné nahaté holky, střípky vzpomínek se mi pomaličku začaly skládat do mozajky propařeného večera, ta nestyda klidně vylezla z postele a šla si čůrnout a když se vrátila , zalezla ke mně pod deku, jako by se nechumelilo. Zeptal jsem se opatrně: "bylo něco?"
Odpovědí mi byl jiskřivý smích, asi jsem se o něco pokoušel, ale zmožen tím tsunami chlastu, to asi žádná sláva nebyla. Ale , když už jsem měl tu krásnou nahotinku pod dekou, pohladil jsem jí nenápadně ta její ohromá prsiska, neprotestovala. Zašátral jsem níž, tak přece jenom bude buchtička, neprotestovala. Zadek měla malý, byla takový ten americký sen, neprotestovala, když jsem ho pohnětl , ale děsné bylo, že já vůbec neragoval a ona se ku pomoci neměla! Tak jsem taky vylezl a tak, jak jsem byl, jsem hodil pár vajíček a pánev, uvařil kotel čaje a pozval ji ke stolu. Naprosto samozřejmě si přisedla zcela nahatá, hltavě se pustila do snídaně, prsiska se jí při každém nabrání na vidličku pohoupla, něco mi povídala, ale já skoro nic nevnímal. Ani ve sprše, kam jsme se pohodlně vešli oba, se s mým mužstvím nic zajímavého nepřihodilo, to bylo zvláštní. Zvláštní ze všeho nejvíc bylo to, že jsem fakt pořád netušil, která bije, s kým že jsem to přenocoval. Draža se oblékla , ve dveřích mi dala pusu a byla pryč. Když jsem se tajně podíval do peněženky, kolik že mě ta sranda stála, byla fakt Drahá