close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2013

Paříž na svatého Václava

29. září 2013 v 17:26 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Paříž na svatého Václava
Meteofrance praví: babí léto na víkend 25. - 29.9. dorazí do Paříže! Hurá, asi budeme mít kliku, v ušmourané Praze to sice vypadá spíš na fakt začínající podzim, ale když nás řidiči David s Petrem vezou zhasnutým a kamiony našlapaným Německem, je o půlnoci osmnáct stupňů a vypadá to, že se asi ohřejeme. Dobře nám CK Plustour vymyslel termín! Ráno nad Paříží ještě plují mráčky, ale když projíždíme městem, jehož obyvatelé jsou v tuto chvíli pouze v autech a nikoli na chodnících, už se dere na svět sluníčko. A tak pozorujeme , poté co jsme přejeli po mostě Austerlitz na levý břeh, univerzitní budovy a Institut arabského světa, dosud zavřené zelené bedny bukinistů na nábřeží Seiny, odlidněnou katedrálu Notre Dame, budovy soudu a policie na ostrově Cité a nesměle mezi nimi vykukující věž čistokrevně gotické Svaté kaple, jedeme s Latinskou čtvrtí po levici, po nábřeží, kde se kdysi poprvé rozvoněl nápoj zvaný káva, míjíme nejstarší most zvaný Nový, za ním již dlouho zavřený obchoďák Samaritánka, ze kterého bývaly tak krásné pohledy na město! A už je tu muzeum peněz a za ním Francouzská Akademie, od které vede přes řeku k obrovitému Louvru zámečkový most zamilovaných. Muzeum Orsay je připravené pozřít svou veleporci zvědavců, špička obelisku na náměstí Concorde již odráží zlaté sluneční paprsky, kopule nad Invalidovnou též, my již na pravém břehu , stoupáme z náměstí Alma k Trocadéru, abychom si tu poprvé šlápli na pařížskou dlažbu. Z plošiny mezi křídly Chaillotského paláce je ten nejkrásnější pohled na šťihlou postavičku staré dámy Eiffelovky, umocněný čerstvě zvítězivším sluncem nad prchajícími mraky. A co teprve pohled shůry na to nekonečné město pod námi! Tohle všechno že máme za dva dny stihnout navštívit? Začínáme procházkou do přístavu společnosti Bateaux Mouches, se kterou si to poplujeme po klidné hladině řeky Seiny. Na nábřeží probíhá výstava fotografií s motivy obyčejných lidí celého světa, je to malá a milá kulturní vložka navíc. Plavba sama je tak poklidná, že z ní mnohým z nás ztěžkla víčka unavená nocí v autobuse. Abychom se probudili , sestupujeme poprvé do útrob metra a přemisťujeme se rovnou na Champs Elysées. Tato nejslavnější ulice na světě je již narvaná lidmi, obchody, salony a restaurace již pulzují tím pravým pařížským životem, pod Vítězným obloukem je také živo. Další linka metra s jedním přestupem nás přemisťuje do zcela jiného světa. Vynořujeme se v Latinské čtvrti u kostela St. Sulpice, před kterým fontá ta nejkrásnější z pařížských fontán. V kostele si hladíme nožičku Svatého Petra a prosíme ho, aby nám to pěkné babí počasíčko zachovati ráčil a taky obdivujeme kopii tajemstvím obestřeného Turínského plátna. V nedaleké Luxemburské zahradě přecházejí oči z barev květů na záhonech , nad korunami kaštanů ční k nebi obrovská kopule Panthéonu, všechny kovové židličky jsou obsazené a uniformovaným strážím před budovou Senátu ve stejnojmenném paláci je evidentně vedro. My jdeme po tepně celé téhle živé čtvrti, místní študáci ji od nepaměti mazlivě říkají Bulmiš, správně se ovšem nazývá Boulevard St. Michel. Míjíme kapli slovutné Sorbonny a zbytky římských lázní a vstupujeme do ráje všech jedlíků a znalců jídla. V uličkách Malých Athén se to přímo hemží restauracemi světových kuchyní, ta řecká ovšem převládá, sem se ještě vrátíme! Cestou ke katedrále Notre Dame si ještě fotíme nejmenší pařížský domek a nejstarší strom a už jsme v mraveništi před katedrálou. Necháváme si ji na sobotu a jdeme k radnici, je krásná a za ní je vchod do metra a my se dnes naposledy přesouváme tímhle dopravním prostředkem, který začíname mít rádi, do mrakodrapové čtvrti La Défense pofotit si tu architekturu jednadvacátého století a nakoupit si něco francouzského k večeři. Tady také nasedáme do našeho busu a jedeme bydlet do Epinay sur Orge do hotelu Premiéra classe.
Babí ráníčko jak má být, trochu oparu a nad ním sluníčko, jedeme do Fontainebleau projít si královský zámek, jeho zahrady, ale i vlastní městečko. V zámku jsme první, před námi je čtyřicetiminutová procházka francouzskou historií. Vždyť první zmínky o něm hovoří o dvanáctém století, v lese plném zvěře vytryskla zničeho nic fontánka s modrou vodou, tento jev, způsobený patrně modrou skalicí, byl považován za zázrak a přivábil pozornost i samotného krále. Tvrz, kterou tu postavil , se časem proměnila v lovecký zámeček, ten posléze v renesanční zámek s krásnými zahradami a rybníkem plným macatých kaprů. A tak chodíme po chodbách, po kterých kráčely všechny ty královské manželky, ale i milenky a svým ženským vkusem ovlivňovaly krásu objektu, proháněly mužské stavitele a vnucovaly jim své nápady. V zahradách už to hraje všemi barvami, rezavějící kaštany, červenající javory a žloutnoucí platany nám říkají, že je sice babí léto, ale tato krátká epizoda bude co nevidět vystřídána nemilosrdným podzimkem. Tržnice, na kterou se léta chodilo za křikem, barvami, vůněmi a nápady, je přestěhovaná, ale ze svého záviděníhodného půvabu nic neztratila. Zkrátka Fontainebleau je kouzelně roztomilé. To Versailles, kam jsme se přemístili odpoledne, to je jiná káva! Už příjezd na rozsáhlé parkoviště signalizuje, že ospalá dopolední idylka skončila. Klidně tu dnes mohli uspořádat autobusový autosalón, všechny značky se tu sešly! Na nádvoří ale kupodivu není žádná fronta, zato uvnitř zámku je to masakr, šílené davy zběsile fotících Japončíků, ucpávky v úzkých dveřích, všichni chtějí vidět tu okázalou sebeprezentaci jedoho jediného člověka-Ludvíka XIV. krále Slunce. V zahradách je volněji, už padají kaštany, listí je zbarvené, ve vesničce Mariek Antoinetty je ta vyhlášená došková pohodička. Zasekanou dálnicí se vracíme do hotelu a čeká nás velké grilování za autobusem, ani jsme si nevšimli, že už je zítra!
Po obloze se honí mraky, doufáme, že nám babí léto ještě tenhle den vydrží, máme před sebou den svobodného courání po městě, chceme si ho užít. Do centra míříme přes kopec Montparnasse kolem slavných kaváren, kde v kouřovém oparu padaly velké myšlenky intelektuálů první poloviny dvacátého století. Též zíráme na ten černý mrakodrap, který jsme viděli ze všech míst, na kterých jsme se octli. Fotozastávku děláme u Invalidovny a jedeme do Louvru. A tady začíná to naše volníčko, pokoušíme se poznat Paříž ve vlastním tempu s mapou v ruce. Sraz máme pod ocasem koně s Karlomanem v sedle u katedrály a noříme se do podzemí, je před námi přesun pod kopec Montmartre. Tentokrát nás metro nešetří, je správně narvané tou pestrou , kosmopolitní směsicí barev a "vůní". Na jeden přestup se dostáváme přímo pod lopatky toho slavného Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Není to žádná legrace, stoupáme na nejvyšší kótu Paříže, makačku nám zpříjemňuje pohled do předzahrádek a interierů celé řady restaurací. Na vrcholku kopce je hlava na hlavě, zní tu muzika, malíři na Place du Tertre vydělávají na turistech, voní to tu palačinkami a do baziliky Sacré Coeur se stojí dlouhá fronta. A pod námi je opět to nekonečné město, kterého se už nebojíme. Scházíme po starých schodech zpět pod kopec a metrem se přemisťujeme do Latinské čtvrti, je před námi společná večeře. Ochutnáváme pravé francouzské menu, odvážlivci jdou do šneků či žabích stehýnek, nikde jinde nenajdete takovou atmosféru jídla jako právě tady. Prodíráme se těmi davy ke stanici metra a naposledy využíváme tenhle prostředek k přesunu , tentokrát na Trocadero. Tady už na nás čeká náš bus, my čekáme na stříbření Eiffelovky a když je po něm, vydáváme se noční Paříží domů. Podle halasného " salut sergeant!" je vidět, že se do města na Seině budete chtít někdy vrátit, rád se toho zůčastním! Ahoj, Honza


Pažížské mrholení

23. září 2013 v 17:48 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Pařížské mrholení
Dnes má svátek Marie a CK Plustour vyráží do Paříže ke katedrále Notre Dame! Je v tom kus symboliky, alespoň si uvědomíme některé souvislosti, vždyť Panenka Marie stála u zrodu města nad Seinou! Naši páni řidiči Milan a Franta nás v Praze zkompletovali a vydali jsme se na tisíc kilometrů dlouhou cestu. Počasí v Německu a kolony kamionů bez konce nám ji nikterak nezpříjemnily, ale v šest ráno už se myjeme na poslední pumpě před Paříží a za chvíli už projíždíme dosud vylidněnou metropolí Frantíků. Koukáme z okének na Národní knihovnu, na Sportovní palác, jakousi pyramidu porostlou travou, přejíždíme přes most Austerlitz na levý břeh, vidíme botanickou zahradu a univerzitní čtvrť, za objekty stojí Institut arabského světa s okny, která mžourají proti světlu, už je tu zmiňovaná katedrála , zatím bez lidského mraveniště, vlevo Latinská čtvrť a nábřeží prvních kaváren, na ostrově Cité je budovami soudu obklíčená Svatá kaple - pravá perla gotiky, na Pont Neuf , nejstarším mostě , sedí na koni Jindřich IV. , jeho duševní otec a dobrý král, mezi Akademií a Louvrem je tunami zámečků zamilovaných zatížený most Umělců, na náměstí Concorde svítí zlatá špice obelisku z Luxoru, daru Egypta Francii za rozluštění hieroglyfů, my přejíždíme most Alma a stoupáme k Trocadéru. A tady si poprvé stoupáme na pařížskou dlažbu, budeme se po ní pohybovat až do večera. Prvním, a hned masivním zážitkem, je pohled z prostoru mezi křídly paláce Chaillot na probouzející se Eiffelovku. Za chvíli už na ni stoupáme či jedeme výtahy, pod námi je to nekonečné město, jehož krásy jsme si přijeli prohlédnout. Opět na zemi se přesouváme do podzemí a jedeme vlakem RER do stanice Orsay, odtud je to jenom kousek přes lávku pro pěší a Tuillerijské zahrady do Louvru. Abychom si užili ty spodní prostory, nejdeme tradičním vchodem, nýbrž těmi geniálně vymyšlenými spojovacími chodbami plnými krámků a kaváren až do skleněné pyramidy a odtud za obrázky. Sraz máme na nádvoří a noříme se do metra, abychom za chvíli vystoupili mezi mrakodrapy končiny, která se jmenuje La Défense. Po drobných nákupech opět uháníme metrem a naloďujeme se na mohutnou loď společnosti Bateaux Mouches, plujeme si to pod konečně prosluněnou oblohou , zdravíme se s lidmi na ostaních lodích, okolo nás Paříž taková, jakou ji zatím neznáme. A v přístavu Alma už na nás čeká náš bus a vychlazený kozlík a my se po dni plném zážitků stěhujeme do hotelu Premiére classe do čtvrti La Ville du Bois. A končí pátek třináctého, který má ve městě, kde jeho legenda vznikla, obzvlášť strašidelný odér.
Dnes je první ze dvou víkendových dnů, kdy jsou otevřená muzea a nevybírá se vstupné, abychom ale neměli tu cestičku úplně umetenou, od rána prší a pršet má celý den. Vyprávíme si o rodině Gobelínových a jejich vynálezu tkaných koberců, jedeme kolem starého špitálu Val de Grace, na Montparnassu okukujeme slavné kavárny, ve kterých se na začátku dvacátého století rodily velké myšlenky, zakláníme hlavy, abychom dokoukli na vršek mrakodrapu zvaného Rukáv . V Invalidovně se na nás poprvé usmálo štísko, pod zatou kopulí chrámu jsou vrata dokořán a my si můžeme prohlédnout obrovitý katafalk s ostatky císaře Napoleona. Přes načančaný most Alexandra III. jedeme na náměstí Concorde a pokračujeme ke kostelu Máří Magdalény a na Velké bulváry. Na Vendomském náměstí zíráme na kovový obelisk ulitý z tisícovky ukořistěných děl v bitvě u Slavkova, ale i na slavný hotel Ritz, toho času v lešení. Opera je nádherná i v dešti, celou si ji objíždíme a okolo proslulých obchoďáků Lafayette pokračujeme pod kopec Montmartre. A čeká nás pěkná makačka, na vrcholek k bazilicenSacré Coeur je to regulérní výšlap! Nahoře máme volno na šmejdění po obchůdcích, potom, už zase společně, sestupujeme k Moulin Rouge. A tady opět míříme pod zem a přejíždíme k Vítěznému oblouku. Je to náš další úlovek, i tady nevybírají vstupné! Procházka po Champs Elyseés jednoznačně patří k návštěvě Paříže, bez ní by to nebylo ono. Metro od Velkého paláce nás přemísťuje do Latinské čtvrti. Začínáme v kostele Saint Sulpice, mají tu obrazy od pana Delacroixe, hladíme nožičku Svatému Péťovi, aby nám vylepšil to upršené počasí a obdivujeme i kopii Turínského plátna. V Luxemburských zahradách je to bez lidí smutné, těch je naopak přebytek v nedalekém Panthéonu, chrámu se slavnými mužskými nebožtíky, ani tady nevytahujeme peněženky! Po "Bulmiši" sestupujeme kolem Sorbonny a toho, co zbylo z římských lázní, ke katedrále Notre Dame. A máme volno na večeři, v uličkách na levém břehu se to jimi přímo hemží. S plnými bříšky dobrot nastupujeme úplně naposledy do metra, které jsme si za ty dva dny fakt užili a vynořujeme se na Trocadéru, abychom se pokochali ještě jednou pohledem na Eiffelovku, tentokrát v nádherném osvětlení. A potom už jenom projížďka noční Paříží a předlouhá cesta domů. Ještě se sem musíme vrátit a užít si ji za normálního turistického počasí. A já budu rád u toho! Ahoj Honza

Pařížské mrholení
Dnes má svátek Marie a CK Plustour vyráží do Paříže ke katedrále Notre Dame! Je v tom kus symboliky, alespoň si uvědomíme některé souvislosti, vždyť Panenka Marie stála u zrodu města nad Seinou! Naši páni řidiči Milan a Franta nás v Praze zkompletovali a vydali jsme se na tisíc kilometrů dlouhou cestu. Počasí v Německu a kolony kamionů bez konce nám ji nikterak nezpříjemnily, ale v šest ráno už se myjeme na poslední pumpě před Paříží a za chvíli už projíždíme dosud vylidněnou metropolí Frantíků. Koukáme z okének na Národní knihovnu, na Sportovní palác, jakousi pyramidu porostlou travou, přejíždíme přes most Austerlitz na levý břeh, vidíme botanickou zahradu a univerzitní čtvrť, za objekty stojí Institut arabského světa s okny, která mžourají proti světlu, už je tu zmiňovaná katedrála , zatím bez lidského mraveniště, vlevo Latinská čtvrť a nábřeží prvních kaváren, na ostrově Cité je budovami soudu obklíčená Svatá kaple - pravá perla gotiky, na Pont Neuf , nejstarším mostě , sedí na koni Jindřich IV. , jeho duševní otec a dobrý král, mezi Akademií a Louvrem je tunami zámečků zamilovaných zatížený most Umělců, na náměstí Concorde svítí zlatá špice obelisku z Luxoru, daru Egypta Francii za rozluštění hieroglyfů, my přejíždíme most Alma a stoupáme k Trocadéru. A tady si poprvé stoupáme na pařížskou dlažbu, budeme se po ní pohybovat až do večera. Prvním, a hned masivním zážitkem, je pohled z prostoru mezi křídly paláce Chaillot na probouzející se Eiffelovku. Za chvíli už na ni stoupáme či jedeme výtahy, pod námi je to nekonečné město, jehož krásy jsme si přijeli prohlédnout. Opět na zemi se přesouváme do podzemí a jedeme vlakem RER do stanice Orsay, odtud je to jenom kousek přes lávku pro pěší a Tuillerijské zahrady do Louvru. Abychom si užili ty spodní prostory, nejdeme tradičním vchodem, nýbrž těmi geniálně vymyšlenými spojovacími chodbami plnými krámků a kaváren až do skleněné pyramidy a odtud za obrázky. Sraz máme na nádvoří a noříme se do metra, abychom za chvíli vystoupili mezi mrakodrapy končiny, která se jmenuje La Défense. Po drobných nákupech opět uháníme metrem a naloďujeme se na mohutnou loď společnosti Bateaux Mouches, plujeme si to pod konečně prosluněnou oblohou , zdravíme se s lidmi na ostaních lodích, okolo nás Paříž taková, jakou ji zatím neznáme. A v přístavu Alma už na nás čeká náš bus a vychlazený kozlík a my se po dni plném zážitků stěhujeme do hotelu Premiére classe do čtvrti La Ville du Bois. A končí pátek třináctého, který má ve městě, kde jeho legenda vznikla, obzvlášť strašidelný odér.
Dnes je první ze dvou víkendových dnů, kdy jsou otevřená muzea a nevybírá se vstupné, abychom ale neměli tu cestičku úplně umetenou, od rána prší a pršet má celý den. Vyprávíme si o rodině Gobelínových a jejich vynálezu tkaných koberců, jedeme kolem starého špitálu Val de Grace, na Montparnassu okukujeme slavné kavárny, ve kterých se na začátku dvacátého století rodily velké myšlenky, zakláníme hlavy, abychom dokoukli na vršek mrakodrapu zvaného Rukáv . V Invalidovně se na nás poprvé usmálo štísko, pod zatou kopulí chrámu jsou vrata dokořán a my si můžeme prohlédnout obrovitý katafalk s ostatky císaře Napoleona. Přes načančaný most Alexandra III. jedeme na náměstí Concorde a pokračujeme ke kostelu Máří Magdalény a na Velké bulváry. Na Vendomském náměstí zíráme na kovový obelisk ulitý z tisícovky ukořistěných děl v bitvě u Slavkova, ale i na slavný hotel Ritz, toho času v lešení. Opera je nádherná i v dešti, celou si ji objíždíme a okolo proslulých obchoďáků Lafayette pokračujeme pod kopec Montmartre. A čeká nás pěkná makačka, na vrcholek k bazilicenSacré Coeur je to regulérní výšlap! Nahoře máme volno na šmejdění po obchůdcích, potom, už zase společně, sestupujeme k Moulin Rouge. A tady opět míříme pod zem a přejíždíme k Vítěznému oblouku. Je to náš další úlovek, i tady nevybírají vstupné! Procházka po Champs Elyseés jednoznačně patří k návštěvě Paříže, bez ní by to nebylo ono. Metro od Velkého paláce nás přemísťuje do Latinské čtvrti. Začínáme v kostele Saint Sulpice, mají tu obrazy od pana Delacroixe, hladíme nožičku Svatému Péťovi, aby nám vylepšil to upršené počasí a obdivujeme i kopii Turínského plátna. V Luxemburských zahradách je to bez lidí smutné, těch je naopak přebytek v nedalekém Panthéonu, chrámu se slavnými mužskými nebožtíky, ani tady nevytahujeme peněženky! Po "Bulmiši" sestupujeme kolem Sorbonny a toho, co zbylo z římských lázní, ke katedrále Notre Dame. A máme volno na večeři, v uličkách na levém břehu se to jimi přímo hemží. S plnými bříšky dobrot nastupujeme úplně naposledy do metra, které jsme si za ty dva dny fakt užili a vynořujeme se na Trocadéru, abychom se pokochali ještě jednou pohledem na Eiffelovku, tentokrát v nádherném osvětlení. A potom už jenom projížďka noční Paříží a předlouhá cesta domů. Ještě se sem musíme vrátit a užít si ji za normálního turistického počasí. A já budu rád u toho! Ahoj Honza

Koláče z křehkého těsta

7. září 2013 v 8:28 | HONZA F. |  Předkrmy

Koláče z křehkého těsta
Osminku másla zpracujeme se čtvrt kilem polohrubé mouky , čtyřmi lžícemi studené vody , solí, pepřem a bylinkami, zabalíme do celofánu a dáme do ledničky na hodinku odpočinout. Rozdělíme na dvě koule, ty rozválíme a rozprostřeme do vymaštěných koláčových plechů.
Quiche dijonais
Těsto ve formě potřeme vrstvou dijonské hořčice, v pánvi na oleji lehce prohřejeme pět velkých rajčat nakrájených na plátky a jednu velkou bílou cibuli. Osolíme a posypeme provensálským kořením, nahrneme na těsto a zasypeme strouhaným sýrem /eidam, ementál, parmazán / . Pečeme v rozehřáté troubě.
Quiche lorrain
V pánvi rozehřejeme pět deka nakrájené anglické slaniny, přidáme na silnější kolečka nakrájený pórek /bílé části ze dvou pórků/, pouze prohřejeme, nahrneme na těsto, zalijeme jednou šlehačkou smíchanou s dvěma vejci, solí a pepřem a posypeme strouhanou nivou, pečeme v rozehřáté troubě

Languedoc

1. září 2013 v 16:25 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Languedoc a Roussillon
Holenkové, to se lehce řekne: " vydáme se někam, kde jsme ještě nebyli. Což takhle dát si Languedoc a Roussillon?" Ono ale zase na trhu není tolik firem, které by se s klienty vydaly tak ukrutně daleko. Asi jedinou je CK Geops, ta se spojila s menšími partnery a projekt byl na světě. Je neděle 18. srpna, poprvé se vidíme v Holešovicích u nádraží, přijíždí fialová Scania se Standou a Karlem za volantem. Je nás všehovšudy třicet odvážných, ano odvážných, cesta tam bude dlouhá a úměrně tomu nepohodlná, ale máme velká očekávání, program je našlapaný, ve tři odpoledne vyrážíme směr Plzeň a Rozvadov. Jeden by si myslel, jak hladce proklouzneme Německem, leč opak je pravdou. Vrací se dovolenkáři a trčíme v několika zácpách, ale nakonec jsme ve Francii a podél Rhóny míříme ke Středozemnímu moři. Naší první zastávkou je středověké město Aigues Mortes. Roztomilé domečky s pekárničkami, vinotéčkami nebo kafírničkami jsou obehnamé velemohutnými hradbami, rádi bychom si je prošli, ale na Jihofrancouze je nekřesťansky brzo, jak praví název města, je tu fakt mrtvo. Tak aspoň koukáme na bílé kopce čehosi, je to sůl, která se tu vyrábí odpařováním silného slaného roztoku, aby poté byla v pytlíčcích či skleničkách přímo vnucována nebohým turistům. Ale my potřebujeme odstavit náš bus, pospícháme do Palavas, vystupujeme na parkovišti u moderní Arény a je před námi půldenní sladké nicnedělání na písečných plážích. Dá se jít i na malý výlet po pobřeží zakončený návštěvou katedrály Maguelone, stavby z jedenáctého století. Naše poflakování spojené s dospáváním končí v půl třetí, odkládáme mokré plavky a ručníky do našeho busíku a soukáme se do místního busu, který nás veze kolem těch slaných rybníků do Montpellier. Na dva přestupy na tramvaj , ale pozor, cestujeme načerno , automaty na lístky neberou bankovky, se dostáváme k samé katedrále svatého Petra, která vypadá více jako pevnost nežli církevní stavba. Ono to ale s těmi dotěrnými Saracény jinak nešlo. Od Vítězného oblouku, který je takovou vstupní branou do parku Peyrou, kde marně hledáme toalety , jdeme po hlavní třídě Maršála Foche k divadlu, které jakoby z oka vypadlo některým z našich. Však je také stavěla stejná firma, Rakušané Fellmer a Hellmer. V průhledu vidíme kongresový palác Corum a už vstupujeme do gigantického bytovo - kancelářsko - kulturního objektu Antigona. Jejím tvůrcem je Ricardo Boffil a my si celý ten komplex procházíme, neb na jeho úplném konci máme sraz s naším busem a jedeme bydlet do hotelu Premiéra classe na východní konec města. Večerní posezení u vínka nás pomaličku dává dohromady.
Ráníčko je modroučké, po snídani odjíždíme do kopců, dnes si od moře odpočineme. Jedeme chvilku po dálnici, ale brzy míříme do vnitrozemí, před námi je pohoří Causes a v něm naše cíle. Tím prvním je tisíc let starý kamenný most přes kaňon řeky Hérault. Je tak ďábelsky masivní, že jej prý postavil samotný ďábel. O pár set metrů dál je nad kaňonem parkoviště, odtud se jde do kopce ke vchodu do aragonitové jeskyně Clamouse. Procházíme jeskynními prostory, potkáváme se se stalaktity, stalagmity i stalagnáty, některé jsou obřích tvarů, jiné drobné, dohromady tvoří neuvěřitelný , pohádkový svět, vlivem tepla jsou porostlé "sněhovými" vločkami a zabarvené jsou podle minerálů ve vodě, která je za miliony let stvořila. O tři kilometry dál zastavujeme před vesnicí St. Guilhem le Désert. Tu stvořil jeden ze synů Karla Martella poté, kdy se po návratu z války dozvěděl, že jeho milovaná žena mezitím zemřela. Zbytek života se rozhodl strávit o samotě, založil opatství vysoko v horách, dnes tu je středověká vesnička z kamene a z květin, místo uliček schodišťátka , krámečky a galerie, nechybí hospůdky a vůně z nich se linoucí. Vracíme se k Ďáblovu mostu a čeká nás koupel v chladné , leč čisťounké řece. Potřebujeme ji, je vedro, u řeky nejsme sami, celé rodiny tu piknikují ve stínu olivovníků, osvěžni se vracíme do busu a jedeme dál do vnitrozemí. Krajina se proměnila, hory se kolem nás sevřely, svahy jsou porostlé révou, stoupáme až na planinu Larzac a jdeme se podívat a templářské město v hradbách Couvertoirade. Kamenné stěny domů, kamenné desky na střechách, kamenné stély na templářském hřbitůvku, v hospůdkách se podávají palačinky a vychlazený cidre, to nejlepší na zahnání žízně. Cestou zpět do hotelu se zastavujeme v supermarketu nakoupit dobroty na večer, je před námi ochutnávka sýrů a místních vín, na hotelovém dvorku mezi oleandry se nás sešel skoro celý autobus, už víme, jak chutnají kozí, ovčí i kravské sýry a jaké netušené chutě se dají identifikovat ve vínech ze svahů, okolo kterých jsme projížděli.
Ráno dáváme hotýlku vale, přesouváme se na západ. Ale taková ranní koupel na dosud opuštěných plážích v Séte, navíc se sladkvodní sprškou, není vůbec k zahození ! Za chvíli už se v zácpě posouváme po břehu Kanálu Midi, je to veledílo pana Riqueta ze sedmnáctého století, pod katedrálou v Béziers musíme nutně zastavit a pofotit si šest plavebních komor po sobě jdoucích v plném provozu, jsme přímo u jednoho z novodobých divů světa ! V Narbonne parkujeme přímo u místní tržnice a zíráme na ten popolední ruch, místní sedí i stojí natlačeni u pultíků, před nimi orosené sklenice s růžáčkem, někteří se cpou vysokými stejky, všude kolem hory těch jihofrancouzských dobrot. Naší krmí ale je prohlídka místních pamětihodností, za sdružené vstupné nám poskytují vskutku bohatou nabídku. V galerii krásných umění v Arcibiskupském paláci je řada hodnotných děl od vlámských, holandských i italských mistrů, nechybí ani velká francouzská jména, v Archeologickém muzeu koukáme na zrestaurované fragmenty po epoše Římanů, titíž vyhloubili v Horreu sklepy, ve kterých uchovávali potraviny pro armádu, katedrála je samý kámen a v ambitu rostou palmy. Kdo vylezl na vrcholek donjonu, byl odměněn pohledem na staré město, ale i na vínem porostlé svahy kraje Roussillon. Nedaleký klášter Fontfroide je utopený v údolí, je skryt za alejemi tůjí a voní kořením, které se tu všude pěstuje. Provází nás postižená Ariana, je to dobrá duše jakoby z těch dob, kdy tu prodlévali mniši cisterciáci. Součástí areálu je i nezbytná vinotéka, koštujeme místní muškátek i tmavěčervený Corbiére, víno přímo odtud. Bydlíme v Perpignanu ve dvou hotelích, v Kyriadu a Ibisu

Roussillon

1. září 2013 v 16:23 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Po nečekaně dobré snídani jedeme opět do hor, tam kdesi vyrostl před tisíci lety tajemný klášter St. Michel de Cuxa. Úzká silnička nás vyserpentýnovala na parkoviště, dostali jsme manuál a šlo se do historie. Nádherné hlavice románských sloupů v ambitu, nečekaně rozsáhlá klášterní kaple, krypta s prastarou Madonkou a nad tím vším 2.784 m vysoká posvátná hora všech Katalánců Mont Canigou. Ujeli jsme pár kilometrů a odbočili jsme na neuvěřitelnou stezku, náš bus se kymácel ze strany na stranu, ale stálo to za to ! Hezkým údolíčkem jsme došli do neskutečného skalního světa. Jmenuje se to tu Orgues, po našem varhany a fakt, moudrá matka příroda tu vztyčila zerodovaná skaliska bizarních tvarů, máme co fotit. Protože jsme vyměnili včerejší večerní Perpignan za dnešní, parkujeme v centru , procházíme branou Le Castillet do historického centra, které se skládá ze samých malých hospůdek a z jedné obrovské gotické katedrály Sv. Jana Křtitele, která je napěchovaná barokem. V nedalekém Elne stojí na kopečku další katedrála, je červená, zasvěcená Sv. Eulálii a Julii, leč je dnes zavřená , nakukujeme aspoň zadarmo do jinak placené křížové chodby plné běloskvoucích mramorových sloupů s origináními hlavicemi. A finále dnešního dne je v Collioure, letovisku nabitém naháči s opevněným kostelem, který je též majákem a s překrásnými křivolakými uličkami plnými schodů a domů s barevnými fasádami , keramikou a květinami. Po koupeli jedeme zpět do našich hotelů nabrat síly před zítřejší turistikou.
Dámská čtyřčlenná enklávka nám dala vale, vybraly si, holky, koupání, vezeme je do Canet Plage a pokračujeme do divoké přírody, do země Katarů. Kopce jsou to impozantní, pod nimi víno, kam oko dohlédne, pěstují tu odrůdy grenache a syrah. Až se tají dech, když stoupáme po silničce bez svodidel do těch výšek a klesáme serpentýnami do dalšího údolí. S úlevou vystupujeme z busu a vydáváme se k hradu Peyrepertuse , který se vypíná převysoko nad námi. Konečně, zbroceni potem, jsme uvnitř, kdysi pýcha Albigenských je dnes v troskách, ale troskách úctyhodných. Zdolali jsme převýšení čtyřista metrů, stojíme na místech , kde žili ve středověku obránci své víry a kde byli poraženi a pobyti. Ale ještě jeden hrad máme za úkol zdolat. Přejíždíme k tomu, co zbylo z kdysi nedobytného hradu Queribus. Náš zlatý šofér Standa se nezalekl cedule s varováním o sedmnácti procentech stoupání a vyvezl nás na horní parkoviště, k hradu už je to potom kousek do kopce a opět ty senzační výhledy na krajinu Corbiére . Zpoceni, ale s dvěma skalpy dobytých pevností, se vracíme k moři, je to naše poslední koupel ve slané vodě, pláže jsou písečné, kavárničky živé, máme i poslední příležitost nakoupit nějaký ten suvenýrek. Dárky do spíže nakoupíme v supermarketu Cassino , máme ho při cestě do hotelu. A jde se na společnou večeři do restaurace Courte Paille, vybíráme z menu, a je z čeho vybírat! Předkrmy , hlavní jídla i dezerty jsou vkusně naaranžovány a chutnají náramně!
A je tu den poslední, odjíždíme už v osm a míříme opět do Pyrenejí, dnes pojedeme slavným žlutým vláčkem do městečka Mont Louis a z něho po svých do lázní St. Tomas. Počasí je zatím vynikající, jedeme "žluťasem" v deset a sedíme si ve vagonku s odkrytou střechou, to je, panečku, pofoceníčko! Šineme si to přes desatero tunelů a desatero mostů, hory se svírají, hluboko pod námi jsou dechberoucí propasti a kaňony a za hodinu a půl jsme v Mont Louis a vyrážíme na pěší tůru. Celých asi deset kilometrů jdeme kouzelnou přírodou pod mohutným hřebenem Pyrenejí, svačíme společně u kamenného mostíku přes divokou řeku Tet a docházíme k termálním lázničkám St. Thomas. Válíme se v horké vodě, únava z výletu je zapomenuta. Cestou do Fontpedrouse na vláček nás chytla bouřka a konečně jsme zmokli! Ale ve Villefranche, naší cílové stanici, je už zase azurová nálada. Ti , kteří s námi nejeli, odjeli místním autobuskem k opatství St. Martin de Canigou a prohlédli si starobylé Villefranche , opevněné město a užili si trochu středověké atmosféry. V osmnáct nula nula skončila pánům řidičům " devítka" , nasedli jsme a vydali se na tisíc šestset kilometrů dlouhou cestu domů. Languedocu a Roussillone, buďtež pochváleni, bylo nám u vás moc dobře ! Ahoj, váš Honza

Než vypukne škola

1. září 2013 v 16:20 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Než vypukne škola
Je konec srpna, poslední příležitost pro omladinu, než vypukne škola, vydat se do Paříže. CK Plustour s tím kalkulovala, a tak se bus Martina a Honzy Skalíků zaplnil nečekaně mladou klientelou. Nechyběli ovšem ani ti " ostřílení" , sešla se zkrátka dobrá společnost. Německo i Francie byly prázdninově průjezdné, pumpu na předpařižskou očistu jsme ale raději zvolili tu v protisměru, přece jenom těch českých busů jsme potkali nezdravě mnoho. I samotná Paříž byla krásně vylidněná, udělali jsme si takové seznamovací kolečko. Minuli jsme knihovnu i Všesportovní palác, takovou travou porostlou pyramidu, odbočili jsme na náměstí Bastily, na místě , kde stávala ta strašná věznice, je dnes rušné náměstí a v moderní Opeře dnes dávají Janáčkovu Věc Makropulos! Přes most Austerlitz jsme se dostali na levý břeh, pozdravili se s katedrálou Notre Dame, pokračovali k Akademii, vrátili se na břeh pravý a posoudili krásu skleněné pyramidy na nádvoří starobylého Louvru, po Rivoli dojeli na náměstí Concorde a po Champs Elysées se vydali k Vítěznému oblouku. A potom to už byl jenom kousrk na Trocadéro a my si mezi křídly paláce Chaillot poprvé šlápli na pařížskou dlažbu. Eiffelovka je nasvícená vycházejícím sluncem, fotíme si ji a spěcháme postavit se pod ni do front, které jsou ještě milosrdné. Je nádherný den, pod námi to obrovské město s řekou Seinou uprostřed a právě na ni míříme, čeká nás plavba lodí, těšíme se na vše, co uvidíme, ale i na to, že si po noci strávené v busu na sluníčku usínavě odpočineme. Po avenue Georges V. se dojde na Elysejská pole, u Vítězného oblouku si dáváme rozchod a po srazu se spouštíme do podzemí a přesouváme se do moderní čtvrti La Défense. Mrakodrapy jsou ve slunci hodně fotogenické, někdo stihl i prošmejdit obchody a už se vracíme do samotného pupku města, vystupujeme totiž u radnice. K Notre Dame je to už jenom kousek, zapojujeme se do té vřavy u ní i v ní a ještě nám zbývá čas na nákup něčeho dobrého k večeři. Ke stanici metra na Place St. Michel jdeme velmi rušnou uličkou plnou hospůdek s řeckými gýrosy a kebaby, tudy se nemá chodit nalačno ! Vystupujeme u kostela St. Sulpice , před ním je nádherná Biskupská fontána, kousek odtud je i Luxemburská zahrada osázená tak nádherně, až oči přecházejí. A za ní náš bus, vychlazené pivko a cesta do hotelu Premiére classe ve čtvrti Villejust.
Ráno jako od Lady, jedeme do Fontainebleau a cestou si povídáme o historii zámku, ale i o různých událostech, které ho za dlouhý čas historie potkaly. V rybníce se předváději kapitální kapřiska, listí na kaštanech a platanech už nabírá podzimní odstíny, ve městě mají dnes trh, to je také náramná podívaná, zkrátka idylka! Ale ta netrvá dlouho, cestou do Versailles nám kolabuje nějaké olejové zařízení a my se do té nádhery Ludvíka XIV. dostáváme busem, který má stejný program jako my. Ještě, že stále funguje ta šoférská stavovská solidárnost! Prohlídka superzámku i geniálně vymyšlených zahrad je nezapomenutelná, kdo se vydal vláčkem k Trianonům a do vesničky Marie Antoinetty, určitě nebude mít pocit, že promarnil čas. Protože náš opravený bus byl už na cestě k nám, přesunuli jsme se do příjemné hospůdky pod platany v bezprostřední blízkosti zámku a dopřáli jsme si vínko , kávu či pivo, uteklo to jako voda. V hotelu jsme byli ještě za světla.
Ráno je pod mrakem, i se kapku ochladilo, před námi je trochu jiný den, nežli tomu bylo doposud. Jedeme končinami, do kterých se jinak nemáme šanci se mrknout, míjíme nemocnici Val de Grace, na Montparnassu si prohlížíme ty slavné kafírny, ve kterých se u jednoho kafe a pod peřinou dýmu rodily velké myšlenky, u ústřicové restaurace si vyprávíme o vysrkávání té jejich speciality, zakláníme hlavy, abychom dohlédli na vršek mrakodrapu zvaného Rukáv, děláme fotozastávku pod zlatou kopulí Invalidovny a spouštíme se do útrob obrovitého Louvru. A máme volno a je na nás, jak s ním naložíme. Scházíme se pod ocasem našeho koníka , už ho známe ze čtvrtka, čeká na nás józda tím pravým pařížským, tedy narvaným metrem. Ale odměnou nám je pohled na MoulinRouge a stoupání na opravdický kopec Montmartre. A tady je fakt živo, na každém rohu kapela s hlasitou aparatůrou, slaví se tu svátek , který má něco společného s Ježišem. Voní to tu palačinkami a v sýru zapékanymi bramborami, malíři na Place du Tertre se snaží ze všech sil, z několika hospůdek zní živý klavír, davy se prodírají tam a zpět a v bazilice Sacré Coeur není k hnutí. Metrem se přesouváme zpět do Latinské čtvrti a je před námi společná večeře. Kdo má pro strach uděláno, jde do mušlí, žab, či šneků , kdo se bojí, vybírá z civilizovanější nabídky, jako hlavní chod se podává hovězí, jehněčí, ryby, kohout či kachna a na závěr na nás ješte čeká dobrý moučníček. A je tu finále. Opouštíme přelidněný svět jídla, sedáme na vlak a jedeme k rozsvícené Eiffelovce. Kdo by si mohl přát dojemnější konec našeho krátkého pařížského putování. Až vás přestanou bolet nožky a zadečky, dozajista zatoužíte se sem vrátit, rád pojedu s vámi, ahoj, váš Honza