close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Červenec 2013

Burgundy v kraťasech

14. července 2013 v 9:52 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Burgundy v kraťasech
Kdo se vydá s CK Geops do Burgund, dělá dobře. Ta končina voní vínem, dobrým hovězím, krásnou přírodou, Kelty a zajímavými městy. Na holešovickém nádraží se ve dvaadvacet nula nula dne 8.7. 2013 poprvé uviděla zajímavá sešlost cestovatelů za něčím novým. Nasedlo se do světlého mercedesu pánů Pavla a Jardy, k odjezdu zavelel průvodce Honza a jelo se. Na tři zastávky jsme se skoro jako na létajícím koberci přenesli do Alsaska a tady začalo naše putování . Prvním městem , do kterého jsme zajeli, byl Belfort. Geniální fortifikační architekt Vauban město v sedmnáctém století opevnil takovým způsobem, že jeho citadela přežila i zběsilou dělostřeleckou palbu Prušáků o dvěstě let později. Na počest hrdinů prusko - francouzské války 1870 vysochal sochař Bartholdi na skále pod hradem obrovského lva z červeného pískovce. Městečko je jinak rozkopané, ztěží jsme našli klidnou kavárničku na společný přípitek kávou či vínem. A vzápětí opouštíme svět dálnic a velkých měst a noříme se do krajiny pohoří Jura. Jedeme malými obcemi s mohutně rozkročenými masivními domy se střechami z festovních trámů, tady musí být velmi kruté zimy! Zastavujeme ve Villers le Lac a naloďujeme se na plavidlo, které nás veze do jícnu řeky Doubs a po přistání stoupáme na vydlídku, ze které můžeme sledovat hřmící vodopád řeky, po které jsme připluli. A znovu míříme do té panenské přírody, vůně nás vede do venkovské udírny a my se procházíme pod třista padesáti visícími šunkami a bachratými klobásami, v místní prodejně, jak jinak, utrácíme za ty dobroty. V supermarketu Leclerc ještě dolaďujeme zásoby na večer a jedeme bydlet do Besanconu do hotelu Premiére classe.
Žádné dlouhé vyspávání, dnes toho máme spoustu před sebou. Začínáme v Besanconu, musíme zdolat další Vaubanovu citadelu, je to docela fuška, ale jsme nahoře a odměnou nám je pohled na staré město pod námi. Postavil je z velké části vděčný rodák Granvell, narodili se tu bratři Lumiérové a pan mistr Victor Hugo. O další velké postavě, tentokrát z rodiny malířů, si vyprávíme cestou do Ornans. Světlo světa tu spatřil Gustave Courbet, velký krajinář, ale i autor skandálního obrazu " L ´ origine du monde " . Městečko samo je roztomilé svými domy postavenými na pilířích přímo v pstruhové řece Loue. A vychlazené vínečko v kavárně " U pytláka" je potřeba také pochvalně zmínit. Potom projíždíme jednu z TOP vesniček Lods, děláme fotopauzu na belvedéru nad kaňonem a za chvíli už jsme u pramene řeky, podél které jsme teď jeli. Tedy u pramene. Řeka Loue se valí z jeskyně prudkým vodopádem, to je , panečku, fotografováníčko! Arc et Senans je zakonzervované město soli, postavil jej architekt Ludvíka XV. pan Nicolas Ledoux a mělo být ve všem soběstačné, což se nestalo, dnes se tu o architektovi, který myslel doředu, dozvíte více z maket jeho projektů. Cestou do Dijonu zastavujeme v Auxonne , malé městečko se středověkým náměstím a uprostřed gotická katedrála Notre Dame ! Dijon je od loňska k nepoznání, tam, kde byly rozvaliny a rachotily stroje, jsou dnes tramvajové , zatravněné pruhy a celý rušný historický střed je jedna převeliká pěší zóna! Podvečerní procházka mezi kostely Notre Dame, Michala, Štěpána, Jana, Philiberta a Benigna, proložená Vévodským palácem a Justiční čtvrtí , je příjemná i poučná. Bydlíme opět v Premiérce na severním konci města.
Dnes stačí odjet až v půl deváté, máme to blízko a hospic v Beaune otvírá až za hodinu. Jedeme po té nejkrásnější francouzské silnici, vede vinohrady a jmenuje se Route des Grands Crus. Co vesnice, to světová značka , bohatství z vína je všude zhmotněné ve zvelebení obcí, všechno je čisté, ozdobené květinami a připravené na konzumenty. My zastavujeme v Beaune a čeká nás prohlídka hospice manželů Rolinových. On byl velký sukničkář, ona Guigona nevzhledná , ale o to pobožnější, přinutila svého Nicolase, aby se vykoupil z hříchů a postavil dílo, nad kterým musí každý užasnout. Městečko je přítulné, ještě obdivujeme staré, gigantické lisy , v kostele Notre Dame zíráme na tapiserie s obrazy ze života Krista, zdravíme se , někteří, s panem Mongem, který nám vymyslel deskriptivní geometrii a za chvíli už v počtu třiadvaceti sedíme ve vinárně a poroučíme si šest lahvinek těch vyhlášených vín. Ale nelenili ani ostatní a dopřáli si profesionální ochutnávku v Kordelierských sklepích. V Tournus jsme se přivítali s mohutnou řekou Saonou. Je to taková artérie Burgundska, má travnaté břehy a plují po ní výletní lodě. Nad řekou se tyčí k nebi dvě věže čistě románského kostela, je zasvěcen dvatému Philibertovi, jehož ostatky sem před nenechavými Normany převezli mniši z Noirmoutiers už v devátém století. Jízda Burgundským venkovem je uklidňující , kamenné vesničky, hřbitůvky, vinohrady a bílé kravičky. Nad tím vším stojí zbytky hradu Brancion a pod ním vesnička s románským kostelíkem, jedna z těch TOP. Ještě fotozastávka v Chapaise u dalšího prastarého kostela , zámek Ludvíka XV. Cormatin a už jsme v Cluny a zíráme na to, co zbylo z kdysi nejvěhlasnějšího opatství široko daleko. Zloba, strach a revoluční fanatismus zničily jedno znejvětších děl lidských rukou. Uklidnit se po tom zážitku jedeme do srdce vinohradů pod neuvěřitelný skalní útvar Roche de Solutré. Bydlíme v Chalons surSaone a část z nás jde na výbornou večeři do amerického grilu.
Odjíždime v osm a máme namířeno hluboko do historie. Autun je městem, kde se potkaly kultury keltská, římská i křesťanská, Keltové město postavili, Římané zkulturnili, byli sme v amfiteátru a křesťané z něho udělali poutní místo, v katedrále jsou uloženy ostatky Lazara. Ale stejně nejkrásnější je tympanon, za revoluce ukrytý pod vrstvou sádry, postavy na něm jsou subtilní a v pohybu! V centru dnes mají místní trh, nabízí se kde co, voní to tu kuřaty, olivami, uzeninami a sýry, zelenina a ovoce kam oko dohlédne. Opouštíme Autun a noříme se do pohoří Morvan, víno zmizelo, místo něho pastviny a spousty bílých kraviček. Parkujeme u Muzea Keltů, uvnitř je velmi didakticky přiblížen život národů, o kterých toho tak málo víme. Na posvátnou horu Beuvray jede mikrobus, nahoře je otevřený pohled do té milé , burgundské krajiny. Pohoří Morvan jsme zdolali, jedeme mírumilovnou krajinou s kravkami a lučinami, míjíme zámek Bazoche, ten si zvelebil pan Vauban poté, co jej dostal od Ludvíka XIV. darem za věrné služby s už stoupáme na kopec, na jehož vrcholku stojí naprosto úchvatná katedrála Máří Magdaleny. Je dvoubarevná, hlavice sloupů jsou čitelné, dva tympanoy nad dvěma portály, hubeňoučké postsvy svatých, v relikviáři v kryptě ostatek Mařenky. A okolo rodinné podniky s vínem, krámky s místními dobrotami, žádný Disneyland, jako tomu je na podobných místech. Po dvou hodinách jízdy jsme v Troyes, dáváme se do kupy a jedeme do centra za jídlem a pitím. V prostředí šišatých hrázděných domů je hospoda na hospodě, všechny jsou narvané, ale chytáme se a jsme jedněmi z těch, kteří zastavili ten životní kalup a uživají si pohodičku.
Ranní Troyes je jako proměněné, na ulicích klídek, kostely mají otevříno a my tak máme možnost porovnat, které že ty slavné vitráže jsou nejkrásnější. Shodujeme se, že na ty v Máří Magdaléně žádné nemaji. A ještě něco tu je jinak. Dnes je sobota, a to znamená trh. Barevný, rozmanitý, voňavý a ukřičený, spousty lidiček, přilehlé hospůdky mají napilno. Před polednem opouštíme tohle milé město a jedeme na stejně milý venkov. Hrázděné chalupy, hrázděné chlívy a v obci Longsols mají dokonce hrázděný kostelík! Děda ze sousedství se nás ujímá, rozsvěcí nám interier a dozvídáme se vše důležité. Po dálnici míříme do Epernay, tři věhlasné rodiny výrobců šampáňa tu vlastní na sto kilometrů podzemních chodeb a v nich miliony lahví toho žádaného moku. My jsme hosty rodiny Castellanů, procházíme provozem a na konci prohlídky dostávame ochutnat studené bublinky. A úplně poslední štací je Remeš, začínáme v bazilice St. Remi, je napůl románská a napůl gotická, zrovinka se nám tu někdo vdává, máme to i s muzikou. Katedrála Notre Dame je plná lidí, u vchodu se na nás usmívá kamenný anděl, obdivujeme vitráž od pana Chagalla, ale i ty od našeho Josefa Šímy. Kdo chce ale opravdový zážitek z umění našeho rodáka, musí do kostela St. Jacques ! Nakupujeme " smraďochy" a vínečko, nasedáme do busu a je před námi dlouhá cesta domů. Bude trochu bolet, ale až nás přestanou bolet zadky, zůstanou nám vzpomínky na krásnou přírodu, na bohem požehnanou zemi bílých kraviček, na díla lidských rukou i na chuť těch dobrých vín, která jsme den co den ochutnávali. A to počasíčko !!! A až se vám zachce zase trochu cestovat, rád bych byl u toho! Ahoj Honza

Vlčí máky v Pikardii

7. července 2013 v 11:36 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Vlčí máky v Pikardii
S Ck Geops se jezdí i tam, kam by obyčejného smrtelníka jet nenapadlo. Kdo ví něco o nějaké Pikardii? Přesto se na holešovickém nádraží v pondělí 1.7. sešla partička " fajnšmekrů", ti se pozdravili s průvodcem Honzou a s pány šoféry Pavlem a Pepou a už se jelo. Noc jsme překonali na tři zastávky, ta poslední už byla nedaleko naší první štace, po snídani a hygieně jsme přejeli do nedalekého Verdunu. Země tu je dodnes rozrytá granáty, však se tu odehrála největší řezničina té první ze světových válek. Tisíce bílých křížů se jmény padlých, u každého růžička, v Zákopu bajonetů dodnes stojí ti nešťastně zavalení kluci s bodáky na puškách, tu a tam trčí ze země, nad tím betonový přístřešek, po zádech běhá mráz. V nedaleké Kostnici jsou hromady lidských kostí, tady odpočívá na sto padesát tisíc těch, které se nepodařilo identifikovat. Ještě stavíme u Memorialu, muzea celé té hrůzy, fotíme si venkovní válečné objekty a po Svaté cestě lemované patníky s helmičkami se vracíme na dálnici a míříme do hlavního města Champagně Remeše. První zastávkou je bazilika Svatého Remigia, krásně se tu mísí románský styl s tím gotickým, tady začaly v roce 496 křesťanské dějiny Francie. Nedaleko odtud stojí úžasná katedrála Notre Dame, v ní probíhaly korunovace téměř všech francouzských králů. Dnes se tu obdivují vitráže od našeho Josefa Šímy a Marca Chagalla. Město Remeš je podsklepeno stovkou kilometrů chodeb vyhloubených v poddajné křídě, ty jsou plné miliony lahví šampaňského vína , které vlastní věhlasné rodiny. Na pěśí zóně je živo, poprvé si sedáme mezi Frantíky a dáváme si občerstvení. Před odjezdem ještě stíháme další Šímovy vitráže v kostele Svatého Jakuba. Laon je už z dálky viditelný, staré město stojí na ostrohu nad rovinatou krajinou, jede se do něj takovou srandovní krabičkou na železné šíně , říkají ji tady Poma. Katedrála Notre Dame má na fasádě postavy volků, ti byli hlavními pomocníky při stavbě kostela. Městem vede jediná rušná ulice, na jejím konci je další krásný kostel Svatého Martina, dnes ovšem bez udání důvodu zavřený. Škoda. Bydlíme v hotelu Premiére classe kousek pod starým městem.
Po snídani a za vydatného mrholení se přesouváme do Soissones. K vidění tu je další katedrála St. Gervais St. Protais s Rubensovým originálem v severním transeptu. Všude okolo kostela jsou stánky, dnes je trhová středa, je to stejně pěkná podívaná na tu rozmanitost všeho možného. O kousek dál vcházíme do areálu bývalého opatství St. Jean des Vignes. Kdysi nejmocnější církevní instituce široko daleko je vinou zloby Napoleona na všechno , co zavánělo klérem, v rozvalinách, ale i tak je nad čím žasnout. Pokračujeme údolím řeky Aisne a odbočujeme do Compiéňského lesa, abychom se z něho vynořili u pohádkového hradu Pierrefonds. Ten za babku, jako totální ruinu, zakoupil Napoleon Bonaparte, ale do dnešní impozantní podoby ji přivedl jeho synovec Napoleon III . a jeho dvorní architekt- restaurátor pan Violet le Duc. Aby té pohádkovosti bylo ještě víc, hrad se zrcadlí v rybníce s kvetoucími lekníny! A jedeme dál. Vystupujeme na místě, které je na mapě označeno jako Clairiére de l ´ Armistice, na louce tu stojí slavný vagón maršála Foche, tady byla podepsána kapitulace Německa 11.11. 1918 , Hitler si ovšem nenechal ujít příležitost a o dvaadvacet let později tu zhanobil kapitulující Francouze na začátku té další velké války. Vše o tom uvnitř muzea. Den ještě nekončí, přemisťujeme se do Beauvais, abychom se zakloněnou hlavou pohlédli na klenbu té nejvyšší katedrální lodě ve Francii. Jsme uvnitř chórové kaple, to ostatní spadlo v šestnáctém století, na čtyřicet osm metrů už si potom nikdo další netroufnul. A mají tu i ohromný orloj, má na devadesát tisíc součástek a ukazuje vše astronomicky potřebné. Bydlíme na kraji Amiens, opět v " Premiérce".
Navzdory francouzským rosničkám, které nám svatosvatě slíbily počasíčko jako víno, je hnusná zima, ale radujeme se aspoň z toho, že neprší. Odjíždime do centra, máme toho tady hodně k vidění. Amiens je městem s největší gotickou katedrálou ve Francii a tím pádem i v Evropě , ta pařížská by se sem vešla dvakrát. Na podlaze labyrint, po kterém se leze po kolenou, několik tisíc figurek vypráví biblické příběhy, plačící andělíček , v něhož vkládali naděje vojáci na frontě a pohlednice s jeho vyobrazením posílali svým matkám a milým , lebka Jana Křtitele, která z Amiens udělala poutní místo. A známe i architekta, to je malý zázrak, jmenoval se Robert de Luzarches. Někdo se vydal do muzea Julese Verna, který tu tvořil, někdo šel na kávu, po společném srazu jdeme do čtvrti St. Leu, kdysi tu v potu tváře vyráběli samet, dnes se tu hoduje ve spoustě roztomilých restaurací. A o kousek dál jsou ty jejich slavné vodní zahrady, od dob Řimanů zvané Hortillonnages. I tam máme namířeno, abychom mohli prohlásit , že jsme si Amiens užili. Roztomilá obydlíčka, k nim vedou můstky přes vodu, každý jiný, po řece Sommě plují lodě. Odjíždíme po dálnici směrem k Abeville, cestou povídání o keltském parku Samara a už tu máme jedno milé zastaveníčko. U obce Crécy en Ponthieu, v louce u silničky stojí osamělý , věky poznamenaný kamenný kříž s nestejně dlouhými rameny a nápis na něm hlásá, že zde padl za Francii český, slepý král Jan. Ano, jsme u Kresčaku a představujeme si rok 1346. Naší další zastávkou je velmi mondénní středisko Le Touquette Paris Plages. Architekt Quetelard a jeho žáci tu mezi válkami vybudovali neuvěřitelnou lokalitu, vilky a vily obklopené subtropickou květenou, ani jedna se té další nepodobá, k tomu obrovská pláž s tím typickým zázemím krámků , hospůdek a barů. V Boulogne sur Mer se rozdělujeme na partu turistů do horního, středověce opevněného města, na návštěvníky podmořskeho akvária Nausicáa a na " kavárenské ", kteří nešli tam ani tam. Po Opálovém pobřeží ještě jedeme do Calais požasnout u Rodinova sousoší " Občané z Calais " a spěcháme se ubytovat do hotelu Ibis.
Včerejší "listopadový " fičák už je minulostí, je pěkně, potřebujeme azuro, máme bohatý program a budeme hodně fotit. První zastavení je v St. Omer u katedrály, do sbírky si ukládáme dalšího Rubense, "Snímání z kříže " je hodně sugestivní. V příčné kapli je zázračná Madona a na náhrobek svatého Erkemboda pokládají maminky botičky svých nechodících nemocných dětiček. Před Arrasem si musíme kousíček zajet, chceme se poklonit padlým českým a slovenským klukům, kteří tu, u Targette, bojovali za Francii i za nás a zemřeli a jsou tu pietně uloženi na malém hřbitůvku. V Arrasu jsou dvě kouzelná náměstí, Velké a Hrdinů, na tom větším parkujeme a na to menším jdeme do renesanční radnice vyjet si výtahem na věž a pokoukat si na tu dokonalou flanderskou architekturu měšťanských domů s podloubími a vysokými štíty. A výborně tu ve spoustě hospůdek vaří, a protože je čas oběda , dáváme si do nosu. V Cambrai parkujeme hnedle vedle obchoďáku, má to výhodu, před odjezdem si nakoupíme. Napřed ale procházíme Pařížskou branou do starého města, v katedrále je zrovna pohřeb a kostel svatého Geriho je v rekonstrukci, třetí Rubens nebude. V cukrárnách se pyšní místní specialitou, bonbóny se jmenují Betises de Cambrai, po našem blbosti z Cambrai. A ještě nemáme dost, přejíždíme do St. Quentin zaparkovat vedle již zavřené katedrály a se zakloněnými hlavami obdivovat fasády domů postavených ve stylu Art deco. Potom dvouhodinový přejezd s filmem Muži v naději do Charleville Méziers do hotelu Premiére classe.
Od rána je modroučko, přesouváme se do centra města na Place Ducale, někteří spěchají k hrobečku mísního rodáka, prokletého básníka Artura Rimbauda, jiní míří na rušnou pěší zónu, před polednem odjíždíme do Sedanu omrknout místo největší francouzké vojenské pohany. V roce 1870 tu bez výstřelu odevzdali Prušákům svou " nedobytnou" chloubu. Pevnost je ohromná a masivní, děláme si fotečky a spěcháme do Arden. Schválně jedeme silničkami, kocháme se krásnou přírodou a vyprávíme si o té zimní bitvě na sklonku války. Na druhé straně pohoří, už v Belgii , stojí na skále nad řekou Sermois hrad Gotfrýda z Bouillonu ve stejnojmenném městečku plném spousty druhů piv, inu Belgie. A potom dlouhý přejezd po dálnici do Remouchamps, musíme speleologicky probádat unikátní jeskyni. Její jedinečnost spočívá v tom, že jí protéká nejdelší podzemní řeka v Evropě. Kilometr šlapeme za nepříliš hovorným průvodcem tím podzemním světem, druhou polovinu prohlídky absolvujeme na lodičce a místy s hodně skloněnou hlavou míjíme krápníkové útvary. Asi po hodině se vynořujeme na denním světle a máme skoro hodinu na suvenýry nebo posezení u vínka. Už je to jenom kousínek do úplně posledního místa, které máme navštívit. Jmenuje se Aachen, my to známe pod jménem Cáchy. Dostat se co nejblíž středu není žádná legrace, ale nakonec jsme tam . Radnice z doby německé gotiky s kamennými purkmistry na fasádě, typické mohutné schodiště a trojúhelníkové štíty, za radnicí ten slavný Dóm, v něm hrobka Karla Velikého a velké poklady. Ale už mají zavřeno a nám nezbývá, než se vmísit mezi ty tisíce popíjejících a družících se místních. Fakt, kdo může, sedí v hospodě, je letní večer, venkovní prostory praskají ve švech a my máme za sebou týden putování po zemi prosáklé krví a obarvené vlčími máky, ale i nasáklé potem neznámých , kteří tu vybudovali ty úžasné stavby, se kterými jsme se denně potkávali. A kam příště? Těším se na vás, ahoj Honza

Vlčí máky v Pikardii
S Ck Geops se jezdí i tam, kam by obyčejného smrtelníka jet nenapadlo. Kdo ví něco o nějaké Pikardii? Přesto se na holešovickém nádraží v pondělí 1.7. sešla partička " fajnšmekrů", ti se pozdravili s průvodcem Honzou a s pány šoféry Pavlem a Pepou a už se jelo. Noc jsme překonali na tři zastávky, ta poslední už byla nedaleko naší první štace, po snídani a hygieně jsme přejeli do nedalekého Verdunu. Země tu je dodnes rozrytá granáty, však se tu odehrála největší řezničina té první ze světových válek. Tisíce bílých křížů se jmény padlých, u každého růžička, v Zákopu bajonetů dodnes stojí ti nešťastně zavalení kluci s bodáky na puškách, tu a tam trčí ze země, nad tím betonový přístřešek, po zádech běhá mráz. V nedaleké Kostnici jsou hromady lidských kostí, tady odpočívá na sto padesát tisíc těch, které se nepodařilo identifikovat. Ještě stavíme u Memorialu, muzea celé té hrůzy, fotíme si venkovní válečné objekty a po Svaté cestě lemované patníky s helmičkami se vracíme na dálnici a míříme do hlavního města Champagně Remeše. První zastávkou je bazilika Svatého Remigia, krásně se tu mísí románský styl s tím gotickým, tady začaly v roce 496 křesťanské dějiny Francie. Nedaleko odtud stojí úžasná katedrála Notre Dame, v ní probíhaly korunovace téměř všech francouzských králů. Dnes se tu obdivují vitráže od našeho Josefa Šímy a Marca Chagalla. Město Remeš je podsklepeno stovkou kilometrů chodeb vyhloubených v poddajné křídě, ty jsou plné miliony lahví šampaňského vína , které vlastní věhlasné rodiny. Na pěśí zóně je živo, poprvé si sedáme mezi Frantíky a dáváme si občerstvení. Před odjezdem ještě stíháme další Šímovy vitráže v kostele Svatého Jakuba. Laon je už z dálky viditelný, staré město stojí na ostrohu nad rovinatou krajinou, jede se do něj takovou srandovní krabičkou na železné šíně , říkají ji tady Poma. Katedrála Notre Dame má na fasádě postavy volků, ti byli hlavními pomocníky při stavbě kostela. Městem vede jediná rušná ulice, na jejím konci je další krásný kostel Svatého Martina, dnes ovšem bez udání důvodu zavřený. Škoda. Bydlíme v hotelu Premiére classe kousek pod starým městem.
Po snídani a za vydatného mrholení se přesouváme do Soissones. K vidění tu je další katedrála St. Gervais St. Protais s Rubensovým originálem v severním transeptu. Všude okolo kostela jsou stánky, dnes je trhová středa, je to stejně pěkná podívaná na tu rozmanitost všeho možného. O kousek dál vcházíme do areálu bývalého opatství St. Jean des Vignes. Kdysi nejmocnější církevní instituce široko daleko je vinou zloby Napoleona na všechno , co zavánělo klérem, v rozvalinách, ale i tak je nad čím žasnout. Pokračujeme údolím řeky Aisne a odbočujeme do Compiéňského lesa, abychom se z něho vynořili u pohádkového hradu Pierrefonds. Ten za babku, jako totální ruinu, zakoupil Napoleon Bonaparte, ale do dnešní impozantní podoby ji přivedl jeho synovec Napoleon III . a jeho dvorní architekt- restaurátor pan Violet le Duc. Aby té pohádkovosti bylo ještě víc, hrad se zrcadlí v rybníce s kvetoucími lekníny! A jedeme dál. Vystupujeme na místě, které je na mapě označeno jako Clairiére de l ´ Armistice, na louce tu stojí slavný vagón maršála Foche, tady byla podepsána kapitulace Německa 11.11. 1918 , Hitler si ovšem nenechal ujít příležitost a o dvaadvacet let později tu zhanobil kapitulující Francouze na začátku té další velké války. Vše o tom uvnitř muzea. Den ještě nekončí, přemisťujeme se do Beauvais, abychom se zakloněnou hlavou pohlédli na klenbu té nejvyšší katedrální lodě ve Francii. Jsme uvnitř chórové kaple, to ostatní spadlo v šestnáctém století, na čtyřicet osm metrů už si potom nikdo další netroufnul. A mají tu i ohromný orloj, má na devadesát tisíc součástek a ukazuje vše astronomicky potřebné. Bydlíme na kraji Amiens, opět v " Premiérce".
Navzdory francouzským rosničkám, které nám svatosvatě slíbily počasíčko jako víno, je hnusná zima, ale radujeme se aspoň z toho, že neprší. Odjíždime do centra, máme toho tady hodně k vidění. Amiens je městem s největší gotickou katedrálou ve Francii a tím pádem i v Evropě , ta pařížská by se sem vešla dvakrát. Na podlaze labyrint, po kterém se leze po kolenou, několik tisíc figurek vypráví biblické příběhy, plačící andělíček , v něhož vkládali naděje vojáci na frontě a pohlednice s jeho vyobrazením posílali svým matkám a milým , lebka Jana Křtitele, která z Amiens udělala poutní místo. A známe i architekta, to je malý zázrak, jmenoval se Robert de Luzarches. Někdo se vydal do muzea Julese Verna, který tu tvořil, někdo šel na kávu, po společném srazu jdeme do čtvrti St. Leu, kdysi tu v potu tváře vyráběli samet, dnes se tu hoduje ve spoustě roztomilých restaurací. A o kousek dál jsou ty jejich slavné vodní zahrady, od dob Řimanů zvané Hortillonnages. I tam máme namířeno, abychom mohli prohlásit , že jsme si Amiens užili. Roztomilá obydlíčka, k nim vedou můstky přes vodu, každý jiný, po řece Sommě plují lodě. Odjíždíme po dálnici směrem k Abeville, cestou povídání o keltském parku Samara a už tu máme jedno milé zastaveníčko. U obce Crécy en Ponthieu, v louce u silničky stojí osamělý , věky poznamenaný kamenný kříž s nestejně dlouhými rameny a nápis na něm hlásá, že zde padl za Francii český, slepý král Jan. Ano, jsme u Kresčaku a představujeme si rok 1346. Naší další zastávkou je velmi mondénní středisko Le Touquette Paris Plages. Architekt Quetelard a jeho žáci tu mezi válkami vybudovali neuvěřitelnou lokalitu, vilky a vily obklopené subtropickou květenou, ani jedna se té další nepodobá, k tomu obrovská pláž s tím typickým zázemím krámků , hospůdek a barů. V Boulogne sur Mer se rozdělujeme na partu turistů do horního, středověce opevněného města, na návštěvníky podmořskeho akvária Nausicáa a na " kavárenské ", kteří nešli tam ani tam. Po Opálovém pobřeží ještě jedeme do Calais požasnout u Rodinova sousoší " Občané z Calais " a spěcháme se ubytovat do hotelu Ibis.
Včerejší "listopadový " fičák už je minulostí, je pěkně, potřebujeme azuro, máme bohatý program a budeme hodně fotit. První zastavení je v St. Omer u katedrály, do sbírky si ukládáme dalšího Rubense, "Snímání z kříže " je hodně sugestivní. V příčné kapli je zázračná Madona a na náhrobek svatého Erkemboda pokládají maminky botičky svých nechodících nemocných dětiček. Před Arrasem si musíme kousíček zajet, chceme se poklonit padlým českým a slovenským klukům, kteří tu, u Targette, bojovali za Francii i za nás a zemřeli a jsou tu pietně uloženi na malém hřbitůvku. V Arrasu jsou dvě kouzelná náměstí, Velké a Hrdinů, na tom větším parkujeme a na to menším jdeme do renesanční radnice vyjet si výtahem na věž a pokoukat si na tu dokonalou flanderskou architekturu měšťanských domů s podloubími a vysokými štíty. A výborně tu ve spoustě hospůdek vaří, a protože je čas oběda , dáváme si do nosu. V Cambrai parkujeme hnedle vedle obchoďáku, má to výhodu, před odjezdem si nakoupíme. Napřed ale procházíme Pařížskou branou do starého města, v katedrále je zrovna pohřeb a kostel svatého Geriho je v rekonstrukci, třetí Rubens nebude. V cukrárnách se pyšní místní specialitou, bonbóny se jmenují Betises de Cambrai, po našem blbosti z Cambrai. A ještě nemáme dost, přejíždíme do St. Quentin zaparkovat vedle již zavřené katedrály a se zakloněnými hlavami obdivovat fasády domů postavených ve stylu Art deco. Potom dvouhodinový přejezd s filmem Muži v naději do Charleville Méziers do hotelu Premiére classe.
Od rána je modroučko, přesouváme se do centra města na Place Ducale, někteří spěchají k hrobečku mísního rodáka, prokletého básníka Artura Rimbauda, jiní míří na rušnou pěší zónu, před polednem odjíždíme do Sedanu omrknout místo největší francouzké vojenské pohany. V roce 1870 tu bez výstřelu odevzdali Prušákům svou " nedobytnou" chloubu. Pevnost je ohromná a masivní, děláme si fotečky a spěcháme do Arden. Schválně jedeme silničkami, kocháme se krásnou přírodou a vyprávíme si o té zimní bitvě na sklonku války. Na druhé straně pohoří, už v Belgii , stojí na skále nad řekou Sermois hrad Gotfrýda z Bouillonu ve stejnojmenném městečku plném spousty druhů piv, inu Belgie. A potom dlouhý přejezd po dálnici do Remouchamps, musíme speleologicky probádat unikátní jeskyni. Její jedinečnost spočívá v tom, že jí protéká nejdelší podzemní řeka v Evropě. Kilometr šlapeme za nepříliš hovorným průvodcem tím podzemním světem, druhou polovinu prohlídky absolvujeme na lodičce a místy s hodně skloněnou hlavou míjíme krápníkové útvary. Asi po hodině se vynořujeme na denním světle a máme skoro hodinu na suvenýry nebo posezení u vínka. Už je to jenom kousínek do úplně posledního místa, které máme navštívit. Jmenuje se Aachen, my to známe pod jménem Cáchy. Dostat se co nejblíž středu není žádná legrace, ale nakonec jsme tam . Radnice z doby německé gotiky s kamennými purkmistry na fasádě, typické mohutné schodiště a trojúhelníkové štíty, za radnicí ten slavný Dóm, v něm hrobka Karla Velikého a velké poklady. Ale už mají zavřeno a nám nezbývá, než se vmísit mezi ty tisíce popíjejících a družících se místních. Fakt, kdo může, sedí v hospodě, je letní večer, venkovní prostory praskají ve švech a my máme za sebou týden putování po zemi prosáklé krví a obarvené vlčími máky, ale i nasáklé potem neznámých , kteří tu vybudovali ty úžasné stavby, se kterými jsme se denně potkávali. A kam příště? Těším se na vás, ahoj Honza