close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Květen 2013

Petra

23. května 2013 v 6:56 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Petra
Nevím, jak popsat svůj vztah s Petrou. Když přišla před mnoha lety do divadla, bylo to pro nás, kluky, zjevení. Byla zkrátka jiná. Divadlo bylo tehdy plné krásných holek, konec konců jednu jsem pojal za manželku , ale přece nenecháme bez povšimnutí takový kouzelný přírůstek! Petra pracovala v propagaci, nastoupila jako elévka-fotografka a ihned si ji přivlastnil její učitel scénické fotografie Mirek. Jasně, že se nám honily hlavou různé představy, co s ní dělá ve fotokomoře a ani jedna se nám nelíbila. Píšu my, tehdy jsme byli taková partička, to ještě bývalo v divadle dobře a tenhle nový " kousek " nás fakt zajímal. Tehdy jsme měli takový zvláštní spolek, říkali jsme si "Krůťáci", vždy, když jeden z nás slavil narozky, ti ostatní mu koupili krůtu a uspořádali dotyčnému či dotyčné malou oslavu v "bruskabaru" , což byla taková dílnička , přestavěná za účelem občasného popíjení. Jednou takhle občasně popíjíme a někdo, asi já, pronesl: " Co kdybychom mezi sebe vzali tu novou kočku Petru?" Odezva byla tak padesát na padesát, pánové zajásali že jo, beze všeho, holky naopak namítaly, že už nás je dost, jasně, že se o naši přízeň nehodlaly dělit s neznámou fotografkou. Nakonec zvítězil zdravý rozum a Petra byla kooptována. Na prvním popíjení byla jako správná novicka nesměle zamlklá, seděla na tom svém malém zadku v koutě a vše vykuleně pozorovala se skleničkou bílého vína v ruce, dalo nám dost práce ji rozmluvit, ale postupně jsme z ní dostali , že je vdaná, její muž pracuje v uranu , mají dceru Katku, chalupu u Nového Boru a aby nás dlouho nenapínala, stoupla si a pravila: " A je mi třicet, abyste věděli , vy zvědavci a narozeniny budu mít za měsíc, neboť jsem štír". A narodila se nám další " krůťanda" a to bylo dobře, z Petry se vyklubala skvělá parťačka. My dva jsme ale k sobě měli blíž, ne, že bychom se balili, ale já byl dobrý posluchač a Petra mi pomaličku svěřovala svá tajemstvíčka, za chvíli jsem o ní věděl všechno a zatoužil jsem po nějakém vyšším "levelu" našeho vztahu. No jasně,to bych ani nebyl já. Jenomže jsem se v divadle těžce nepohodl se svými šéfy a byl jsem odejit do libereckého kulturáku a o Petru jsem tak přišel. Sice si pod různými záminkami vymýšlela fotoakce u nás, ale nikdy nebyl čas na nic jiného než pusu a takové malé pohlazení po vláskách i zadku. Jednou mi volala, že její muž je na vojenském cvičení, jestli bych sní nešel na pivo. Šel jsem, po dlouhé době jsme zase byli spolu, opět jsem poslouchal to její povídáníčko a jak nám stoupala v krvi hladina alkoholu, tak mně začalo stoupat i něco jiného. Řekl jsem to na sebe, Petra se šla podívat, jestli nekecám, zaplatili jsme a za chvíli jsme už stáli přede dveřmi jejího bytu. A tady zasáhl můj šestý smysl. Otálel jsem z nějakého neznámého důvodu, nechtělo se mi dovnitř, tedy dovnitř se mi chtělo, ale ne do bytu, až se otevřely dveře a její Miloš, který měl být na cvičení , ji docela surově vtáhl do předsíně. To byla klika! Už ani na tu armádu není spolehnutí, když pouští záložáky na noc domů. Kde je potom naše obranyschopnost? Tohle všechno se mi honilo hlavou cestou domů, ale byl jsem zároveň i rád, že prozřetelnost zasáhla, kdoví, co by bylo potom, kdyby To dopadlo. Sametová revoluce odstranila viníky mého odchodu a já se mohl vrátit, už ne do divadla velkého, ale na malou scénu, ta byla v rekonstrukci a otvírali jsme ji Cimrmany, jejich Blaníkem. A v novotou vonící budově byla i zbrusu nová fotokomora, tenkrát se ještě fotilo na orwo a bylo potřeba dělat takové ty srandičky s vývojkou a ustalovačem. Začali jsme se s Petrou opět vídat, jednou jsem za ní zašel i do její laboratoře a ona v tom vedru od žárovek pracovala jenom v kalhotkách a podprsence. V malých kalhotkách a v miniaturní podprdě. A v tom červeném světle vypadala přímo démonicky. Hned mě napadlo, že to je ten slavný den, kdy si lovec dělá další zářez na pažbu své "vinčestrovky". Omyl, ta nestyda si nechala dát obvyklou pusu, pustila mě do podprsenky, ale stanovila hranici, za kterou se nesmí. Z divadla jsem odešel za cestováním, stal se ze mě světoběžník, zase jsme s Péťou začali chodit tu a tam na vínko, padly nějaké hubičky , ale nikam jsem nepokročil. Tak to zůstalo ještě dlouho, až do dne, kdy jsem se dozvěděl v nějaké hospodě od kamarádů, že Miloš zemřel na rakovinu. Já byl nedávno rozejitý se svou dlouhatánskou známostí, bez vztahu, opuštěný, zhrzený a roztoužený, zavolal jsem Petře jestli jí není smutno, že bych ji rád přivedl na jiné myšlenky. Ty myšlenky byly jasné, postranní úmysly, myslel jsem jenom na to, že se s tou krásnou vdovičkou pomiluju a že bychom konec konců mohli začít i společný život. Pozvala mě k sobě, opili jsme se přímo zvířecky, ale když jsem jí zajel rukou pod kalhotky, dostal jsem přes ni. Rána byla příliš čerstvá, Petra držela smutek, jedna věc je dekórum, ta druhá se jmenuje tělesná touha, Petru už strašně dlouho nikdo nepohladil, a tak mi asi za týden zavolala, že už je připravená. Milovali jsme se u hořícího krbu, milovali jsme se ve vaně, v posteli i u gramofonu při tanečku. Její vyhládlé tělíčko s krásnými , nevelkými prsy, neoholená, protože minimálně zarostlá kundička, mrňavý zadek, to vše jsem najednou, po dlouhých patnácti letech měl sám pro sebe! Začali jsme spolu chodit, její , mezitím dospělá dcera, mě akceptovala, jednou jsme spali u mě, jindy u ní, milovali jsme se i v její obrovské chalupě u hradu Sloup , začal sem poznávat její známé, ona ty mé, ale pojednou se něco začalo dít. Petře se přestalo chtít ke mně chodit nocovat a odjíždět potom do práce a já odmítal spávat u ní, protože to bylo kolumbárium, ať se člověk vrtnul kam chtěl, všude na něho zíral nebohý Miloš , inu fotografka. Jednou jsme to rozsekli, sedli si v jedné vinárně ke skleničce a vše si vyříkali. Rozešli jsme se velice v dobrém, dali si svobodu, ale zůstali jsme takovými kamarády, jako tomu bylo v těch dobách, kdy jsme se teprve poznávali.

Petra
Nevím, jak popsat svůj vztah s Petrou. Když přišla před mnoha lety do divadla, bylo to pro nás, kluky, zjevení. Byla zkrátka jiná. Divadlo bylo tehdy plné krásných holek, konec konců jednu jsem pojal za manželku , ale přece nenecháme bez povšimnutí takový kouzelný přírůstek! Petra pracovala v propagaci, nastoupila jako elévka-fotografka a ihned si ji přivlastnil její učitel scénické fotografie Mirek. Jasně, že se nám honily hlavou různé představy, co s ní dělá ve fotokomoře a ani jedna se nám nelíbila. Píšu my, tehdy jsme byli taková partička, to ještě bývalo v divadle dobře a tenhle nový " kousek " nás fakt zajímal. Tehdy jsme měli takový zvláštní spolek, říkali jsme si "Krůťáci", vždy, když jeden z nás slavil narozky, ti ostatní mu koupili krůtu a uspořádali dotyčnému či dotyčné malou oslavu v "bruskabaru" , což byla taková dílnička , přestavěná za účelem občasného popíjení. Jednou takhle občasně popíjíme a někdo, asi já, pronesl: " Co kdybychom mezi sebe vzali tu novou kočku Petru?" Odezva byla tak padesát na padesát, pánové zajásali že jo, beze všeho, holky naopak namítaly, že už nás je dost, jasně, že se o naši přízeň nehodlaly dělit s neznámou fotografkou. Nakonec zvítězil zdravý rozum a Petra byla kooptována. Na prvním popíjení byla jako správná novicka nesměle zamlklá, seděla na tom svém malém zadku v koutě a vše vykuleně pozorovala se skleničkou bílého vína v ruce, dalo nám dost práce ji rozmluvit, ale postupně jsme z ní dostali , že je vdaná, její muž pracuje v uranu , mají dceru Katku, chalupu u Nového Boru a aby nás dlouho nenapínala, stoupla si a pravila: " A je mi třicet, abyste věděli , vy zvědavci a narozeniny budu mít za měsíc, neboť jsem štír". A narodila se nám další " krůťanda" a to bylo dobře, z Petry se vyklubala skvělá parťačka. My dva jsme ale k sobě měli blíž, ne, že bychom se balili, ale já byl dobrý posluchač a Petra mi pomaličku svěřovala svá tajemstvíčka, za chvíli jsem o ní věděl všechno a zatoužil jsem po nějakém vyšším "levelu" našeho vztahu. No jasně,to bych ani nebyl já. Jenomže jsem se v divadle těžce nepohodl se svými šéfy a byl jsem odejit do libereckého kulturáku a o Petru jsem tak přišel. Sice si pod různými záminkami vymýšlela fotoakce u nás, ale nikdy nebyl čas na nic jiného než pusu a takové malé pohlazení po vláskách i zadku. Jednou mi volala, že její muž je na vojenském cvičení, jestli bych sní nešel na pivo. Šel jsem, po dlouhé době jsme zase byli spolu, opět jsem poslouchal to její povídáníčko a jak nám stoupala v krvi hladina alkoholu, tak mně začalo stoupat i něco jiného. Řekl jsem to na sebe, Petra se šla podívat, jestli nekecám, zaplatili jsme a za chvíli jsme už stáli přede dveřmi jejího bytu. A tady zasáhl můj šestý smysl. Otálel jsem z nějakého neznámého důvodu, nechtělo se mi dovnitř, tedy dovnitř se mi chtělo, ale ne do bytu, až se otevřely dveře a její Miloš, který měl být na cvičení , ji docela surově vtáhl do předsíně. To byla klika! Už ani na tu armádu není spolehnutí, když pouští záložáky na noc domů. Kde je potom naše obranyschopnost? Tohle všechno se mi honilo hlavou cestou domů, ale byl jsem zároveň i rád, že prozřetelnost zasáhla, kdoví, co by bylo potom, kdyby To dopadlo. Sametová revoluce odstranila viníky mého odchodu a já se mohl vrátit, už ne do divadla velkého, ale na malou scénu, ta byla v rekonstrukci a otvírali jsme ji Cimrmany, jejich Blaníkem. A v novotou vonící budově byla i zbrusu nová fotokomora, tenkrát se ještě fotilo na orwo a bylo potřeba dělat takové ty srandičky s vývojkou a ustalovačem. Začali jsme se s Petrou opět vídat, jednou jsem za ní zašel i do její laboratoře a ona v tom vedru od žárovek pracovala jenom v kalhotkách a podprsence. V malých kalhotkách a v miniaturní podprdě. A v tom červeném světle vypadala přímo démonicky. Hned mě napadlo, že to je ten slavný den, kdy si lovec dělá další zářez na pažbu své "vinčestrovky". Omyl, ta nestyda si nechala dát obvyklou pusu, pustila mě do podprsenky, ale stanovila hranici, za kterou se nesmí. Z divadla jsem odešel za cestováním, stal se ze mě světoběžník, zase jsme s Péťou začali chodit tu a tam na vínko, padly nějaké hubičky , ale nikam jsem nepokročil. Tak to zůstalo ještě dlouho, až do dne, kdy jsem se dozvěděl v nějaké hospodě od kamarádů, že Miloš zemřel na rakovinu. Já byl nedávno rozejitý se svou dlouhatánskou známostí, bez vztahu, opuštěný, zhrzený a roztoužený, zavolal jsem Petře jestli jí není smutno, že bych ji rád přivedl na jiné myšlenky. Ty myšlenky byly jasné, postranní úmysly, myslel jsem jenom na to, že se s tou krásnou vdovičkou pomiluju a že bychom konec konců mohli začít i společný život. Pozvala mě k sobě, opili jsme se přímo zvířecky, ale když jsem jí zajel rukou pod kalhotky, dostal jsem přes ni. Rána byla příliš čerstvá, Petra držela smutek, jedna věc je dekórum, ta druhá se jmenuje tělesná touha, Petru už strašně dlouho nikdo nepohladil, a tak mi asi za týden zavolala, že už je připravená. Milovali jsme se u hořícího krbu, milovali jsme se ve vaně, v posteli i u gramofonu při tanečku. Její vyhládlé tělíčko s krásnými , nevelkými prsy, neoholená, protože minimálně zarostlá kundička, mrňavý zadek, to vše jsem najednou, po dlouhých patnácti letech měl sám pro sebe! Začali jsme spolu chodit, její , mezitím dospělá dcera, mě akceptovala, jednou jsme spali u mě, jindy u ní, milovali jsme se i v její obrovské chalupě u hradu Sloup , začal sem poznávat její známé, ona ty mé, ale pojednou se něco začalo dít. Petře se přestalo chtít ke mně chodit nocovat a odjíždět potom do práce a já odmítal spávat u ní, protože to bylo kolumbárium, ať se člověk vrtnul kam chtěl, všude na něho zíral nebohý Miloš , inu fotografka. Jednou jsme to rozsekli, sedli si v jedné vinárně ke skleničce a vše si vyříkali. Rozešli jsme se velice v dobrém, dali si svobodu, ale zůstali jsme takovými kamarády, jako tomu bylo v těch dobách, kdy jsme se teprve poznávali.


Trefa

12. května 2013 v 18:42 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Trefa Dávejte pozor! Ve středu ještě v Paříži lilo a znovu začalo v sobotu po našem odjezdu! CK Plustour vypsala termín zájezdu do Paříže na 8. květen a možná málokdo tušil, že den následující se v celé Francii slaví jako Nanebevztoupení, svátek velmi vážený, využitý k překotnému opuštění Paříže všemi Pařížany, aby se na svých chalupách radovali ze světských disciplin, jako je grilování a mimomanželské milování. Tím pádem je město krásně vylidněné a naši páni šoféři David s Petrem s námi mohli zajet po jindy totálně zasekané dálnici hladce do centra a my, klienti ,jsme a tom vydělali. Podívali jsme se totiž na náměstí Bastily a pokochali se pohledem na moderní budovu Opery, ale i na červencový sloup, stojící na místě bývalé , strašné pevnosti. Přes most Austerlitz jsme přejeli na levý břeh Seiny a kocháme se pohledem z okének busu na botanickou zahradu, Institut arabského světa, už je tu katedrála Notre Dame, Latinská čtvrť, nábřeží starých kaváren, Pont Neuf, Muzeum peněz s naším "Klémou" jako raritou, most se zámečky zamilovaných, naproti obrovitý Louvre, na našem břehu vzápětí Musée Orsay s těmi neuvěřitelnými impresionisty, náměstí Concorde a Champs Elysées a Trocadéro a my vystupujeme z naší Scanie, abychom si poprvé šlápli na pařížskou dlažbu. Z terasy Chaillotského paláce je ten nejkrásnější pohled na Eiffelovku, ostatně za chvíli už na ni stoupáme či vyjíždíme výtahy podívat se na to nekonečné město dole pod námi. A potom plavba lodí po rozvodněné Seině, nevejdeme se pod mosty , proto je horní paluba zavřená, ale i tak si to užíváme. Pařížský vláček nám posloužil jako trenažer pro pochopení, jak se dostat přes turniket, už po první lekci jsou z nás machři a s jedním přestupem se dostáváme ke kostelu St. Sulpice, abychom se podívali na originály od pana Delacroixe, na kopii Turínského plátna, na slavný poledník vyznačený v podlaze, ale hlavně abychom si pohladili nožičku svatého Péti, má na starosti počasí, my potřebujeme, aby bylo pěkně. A moc pěkně je v nedaleké Luxemburské zahradě, záhony s roztřepenými fialovými tulipány nemají chybu. Bulvár St. Michel proudí životem jako správná tepna Latinské čtvrti, krátce zastavujeme u slavné Sorbony a u toho, co zbylo z římských lázní, noříme se do uliček "Malých Athén" plných voňavých dobrůtek a už jsme u katedrály Notre Dame a máme hodinku volna na poznávání města bez medvědáře. A ještě jednou do metra a dlouhý přesun do mrakodrapové čtvrti La Défense. Fotečky, nákupy a hurá do busu, jedeme bydlet do hotelu Premiére classe ve čtvrti Villejust. Večerní grilování za autobusem je taková pěkná tečka za tím naším prvním pařížským dnem.
Po dobré francouzské snídani nasedáme do busu a jedeme úplně opačným směrem nežli je Paříž. Celý dem budeme totiž trávit mezi francouzskými králi na jejich zámcích. Tím prvním je Fontainebleau, sedmdesát kilometrů od metropole. Postaven byl na místě původního loveckého zámečku, s přicházejícími stavebními trendy se měnil v kouzelnou rezidenci, jak by ne, když na jeho zvelebování dohlížely samé ženy! Ať už to byly královny jako třeba Anna Bretaňská, Kateřina Medicejská nebo Marie Antoinetta , či sem uklizené milenky, vzpomeňme Dianu z Poitiers . Zámek je roztomilý, přehledný a nezahlušený těmi šílenými davy, které jsme potkávali včera. I zahrady jsou už jarně kouzelné a kdo si nenechal ujít návštěvu ukřičeného a voňavého trhu, jistě nelitoval. Ve Versailles je obvyklý guláš na nádvoří namíchaný z Japonců, Korejců, tlustých Američanek a zmalovaných Italek okořeněný námi Čechy, kterých tu je také požehnaně. Abychom nemuseli stát tu šílenou frontu, jdeme napřed do zahrad. Dnes fontány nefontají, ale i tak je to krásný špacír, v bludišti hledáme poschovávané sochy a povídáme si o Ludvíkovi - Králi Slunce. Později odpoledne už je nádvoří vylidněnější, konečně se dostáváme do těch tolik vyhledávaných apartmánů kde nádhera střídá okázalost. Je i čas si trochu zanakupovat nebo skočit na mňamku do nějakého bistra. Domů jedeme v půl sedmé , za autobusem už má David nastartovaný gril, za chviličku se to tu rozvoní českými špekáčky a francouzskými pikantními klobáskami merquez, finále je fondue z roztopených camembertů.
Je tu sobota, balíme a opouštíme náš hotýlek, míříme opět do Paříže. Cestou vidíme trh starožitností na Italském bulváru, jedeme po Gobelínce a stoupáme na Montparnasse. U Invalidovny děláme fotozastávku a pokračujeme k Louvru. A tady už je naše staré známé mraveniště, zapojujeme se do něho a čeká nás putování za obrázky. Největší zájem je pochopitelně o Monu Lisu, a po ní už máme volno a můžeme si město procourat vlastním tempem, užít si kaváren a nebo si posedět v nějakém parku. V půl čtvrté se opět scházíme všichni u katedrály a je před námi dobrodružství zvané metro. Jindy černoušky narvaný vlak je dnes milosrdný, někteří dokonce cestují vsedě, za chvíli vystupujeme přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás pěkná tůra na vrcholek Montmartru. Tam je tedy ale cvrkot! Prodíráme se k bazilice Sacré Coeur, tady se v šest večer opět sejdeme a máme fraj na pošmejdění si po minigaleriích, tričkárnách, suvenýrech a hospůdkách, kterými se to tu přímo hemží. Když se seběhne parkem ke starému kolotoči, vstoupíte do světa látek, hory štůčků a arabská klientela. A jedeme naposledy metrem a vracíme se do srdce Latinské čtvrti. Tady je možné se najíst každý sám na sebe, nebo jít na společnou večeři, na nefalšované francouzské menu. Podávají se žabky, šnečci či mušličky, ale i speciality, které nebudí odpor , odvážlivci se stávají členy té velké rodiny žabožroutů. Na Place St. Michel máme všichni sraz, nastupujeme na vlak a přemisťujeme se k naší milé Eiffelovce. Ta nádherně svítí, v deset se ještě jako bonus pro nás rozbliká stříbrnými žárovčičkami, a to je pro nás pokyn nasednout do busu a dát noční Paříži sbohem. Starý seržant , kterého jsme sborově pozdravili , nás sem dostane znovu. A já u toho chci být! Ahoj váš Honza


Konvalinky

6. května 2013 v 4:55 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Frantíci se jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Beteaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.
Frantíci se jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Bateaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.
e jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Beteaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.
Frantíci se jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Bateaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.
e jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Beteaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.
Frantíci se jen tak nedají! " Vyfoukli jste nám Olympiádu, my vám vyfoukneme mlhu!" A skutečně, od hranic s Německem jedeme v mlíce, jenom tušíme koncová světla kamionů a na posledním platidle před Paříží nám ulétlo pravé boční zrcátko, což je malér, však také naši šoféři David s Petrem jsou z toho hotoví. Je druhého května, včera večer jsme pod hlavičkou CK Plustour vyjeli z našich domácích destinací směr Paříž a těšíme se, že si užijeme trochu jara, které bylo u nás doma tak skoupé. Žádné mléko netrvá věčně, po projížďce ještě ospalým městem vystupujeme na náměstí Trocadéro a vášnivě si fotíme Eiffelovku vynořující se z těch cárů mlhy. Dole už jsou davy zvědavců, absolvujeme výstup po svých či výjezd výtahy, abychom se pokochali tou podívanou, která se naskytne všem, kteří sem váží tu dalekou cestu. Okolo muzea Branly , kde se dozvíte vše o domorodém světě na kontinentech , přecházíme na pravý břeh Seiny a jdeme si dřepnout na horní palubu velkého turistického šífu společnosti Bateaux Mouches. To už svítí sluníčko, my se dosti složitě přesunujeme vlakem a metrem s komplikovanými přestupy kvůli nefunkčním turniketům do samotného srdce Latinské čtvrti. Jdeme se ochladit do kostela St. Sulpice, mají tu kopii Turínského plátna a obrazy od pana Delacroixe, v nedaleké Luxemburské zahradě jsou záhony plné kouzelných tulipánů a kovová křesílka beznadějně obsazená omladinou, po bulváru St. Michel už proudí davy, Paříž se nám probudila a představuje se nám v celé své parádě. Ještě kaple Sorbonny, staré římské lázně, uličky s voňavými hospůdkami a už je tu katedrála Notre Dame a u ní sraz, abychom překročili řeku a u radnice nasedli do metra a přesunuli se do mrakodrapové čtvrti La Défense. A tady na nás čeká náš bus a my míříme do končin , které se jmenují Villejuste, tady je konečně náš hotel Campanile, záchod, vana a postýlky! A večerní grilovačka s letadly nad hlavou! Kluci se vytáhli, buřtíky, párečky, z domova naložené maso a ve finále pikantní klobásky merquez a fondue v dřevěných krabičkách.
Po dobré snídani sedáme do busu a jedeme nikoli do Paříže, ale opačným směrem. Naším prvním cílem je královský zámek Fontainebleau. U zámecké zdi parkujeme a jdeme si prohlídnout zámek, ve kterém žily a tvořily královny nebo milenky panovníků a měly co do činění s tou krásou. Anička Bretaňská, nestydatá Diana z Poitiers, panovačná Kateřina Medicejská, nevěrná Marie Antoinetta, obě Napoleonovy manželky Josefína i Marie Louisa a často podváděná Eugenie. To je jenom vzorek jmen, zámek fakt vypadá velmi kultivovaně. V zahradách se ještě nesází, čeká se na " zmrzlíky " , ale městečko je živé, dnes tu je ten krásný trh, kde se křičí, kde to voní a kde od barev přecházejí oči. To Versailles jsou jiná káva! Na nádvoří kilometrový had návštěvníků, uvnitř masakr způsobený neukázněnými Japonci, honem na vzduch a do zahrad, kde přece jenom není tak husto, horní záhony jsou krásně otulipánované, ty spodní ještě zejí prázdnotou, ale už si lze tu budoucí nádheru představit. Odjíždíme přímo na hotel odpočívat, ale i si ještě jednou posedět u grilu a tak trošku si zabilancovat.
A je tu sobota, provoz na dálnici je minimální, za necelou hodinku už vystupujeme u Louvru a je před námi den poslední. Mame muzejní pasy, snažíme se je využít do poslední mrtě, naproti stojí muzeum Orsay , dá se jít i do Svaté kaple, Panthéonu, vystoupat na Vítězný oblouk nebo se po uzounkých točitých schodech vyškábat na věže katedrály Notre Dame. V půl čtvrté se scházíme pod ocasem našeho koníka a společně sestupujeme do útrob pravého, černými domorodci narvaného metra. Vynořujeme se přímo pod lopatkami Moulin Rouge a čeká nás výstup na Montmartre. Nahoře je husto, jako ostatně vždy, zní i hudba a malíři uvážlivě portrétují každého, kdo se nechá. U baziliky Sacré Coeur se rozcházíme, abychom si ještě trošku pošmejdili po těch krámečcích, hospůdkách a minigaleriích a jdeme se naposledy projet naším milým metrem. Vystupujeme na Place St. Michel a jde se na večeři. To jeden nestačil koukat, s jakou odvahou a chutí se šlo do žabiček, musliček či šnečků! A ještě jedna jízda vlakem patrákem a jsme zpět u Eiffelovky, u které jsme ve čtvrtek začínali. Tentokrát je nádherně nasvícená, v deset se nám na rozloučenou dokonce rozblikala, potom už jenom projížďka osvětlenou Paříží a jsme na dálnici směr domov. Ještě toho ale musíme spoustu vidět i prožít, určitě se sem hodláme vrátit.