close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2013

OAMB po bůhví kolikáté

21. dubna 2013 v 16:02 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

OAMB po bůhví kolikáté

Ano, je to již po tolikáté, co jsem s CK Pangea a s Akádou" z Boleslavi vyrazil do Paříže, že si to už nepamatuji. Je to tak dávno, že holky z tehdejšího pilotního projektu jsou dnesi již maminkami, některé i s vysokoškolským titulem.
Tak tedy stojím opět v Mladé Boleslavi před Kulturákem a prohlížím si novou "várku" holek a kluků, se kterými vyrazím letos. K ruce mám dva vyzkoušené pedagogy, Hanku a Ivana, předjíždí i fungl nová Bovička s Lukášem a Láďou za volantem. Je 17. dubna 2013, nekonečná zima zapaťpánbu již skončila, naše příroda ale o tom nic neví, jedeme zjistit, jak na tom jsou v Paříži. Cesta je v pořádku, Německem i Francií projǐždíme hladce a v pět ráno jsme již před poslední, zatím zavřenou pumpou. Je pod mrakem, ale trhá se to, projíždíme ranně liduprázdnými ulicemi , zato v pořádných zácpách na dálnici, kroužíme okolo červencového sloupu na náměstí Bastily, na levý břeh se dostáváme přes most Austerlitz a " uháníme si to" kolem Institutu arabského světa s mžourajícími okny na jižní fasádě, zíráme na obrovskou stavbu katedrály Notre Dame, za chvíli už je na protějším břehu Louvre a na tom našem Musée Orsay s impresionisty, přes most Concorde přejíždíme na stejnojmenné náměstí s obeliskem uprostřed a už jsme na nejslavnější ulici a světě, na Champs Elysées. U Vítězného oblouku otáčíme bus a míříme na Trocadéro a poprvé šlapeme na pařížskou dlažbu. Před námi se k vycházejícímu sluníčku vypíná Eiffelovka a nám dochází, že jsme fakt tady. Ale také malé ouha! Eiffelka otvírá o hodinu později, nikdo se s vysvětlením nenamáhá, ale v tomhle nejistém světě je možná dobře něco nepodcenit. Ale otepluje se, když plujeme lodí po Seině je už uspávací teplíčko. Potom hurá na vlak do stanice St. Michel a přestup na metro, z podzemí se vynořujeme u slavného kostela St.Sulpice, slavného od chvíle, kdy vyšla knížka "Šifra mistra Leonarda". Přes kouzelně rozkvetlou Luxemburskou zahradu s pohledem na obrovitý Panthéon míříme na rušný bulvár St.Michel a po něm ke katedrále Notre Dame. To již tu je hlava na hlavě, jaký to rozdíl proti ospalému ránu! Ještě z posledních sil docházíme k radnici, nastupujeme do metra, které jezdí bez řidiče a svištíme si to na Concorde, nastupujeme do autobusu a jedeme bydlet na předměstí Villeneuve de Roi do hotelu Formule 1.
Po snídani a odpočatí vyrážíme na výlet. Pojedeme francouzským vnitrozemím, vyhneme se dálnicím a poznáme trochu i venkov. Už kvetou třešně a na stromech se to zelená, je to veselý pohled, nikam nepospícháme, před námi je Chartres. Mají tu úžasnou katedrálu, také Notre Dame, teď už víme, že to je Mariánský kostel. Už zvenčí vypadá hodně majestátně, obě věže, jedna románská a druhá gotická strmí až k nebi, na portálech jsou hubení svatí, uvnitř tajemný labyrint, bod slunovratu, přísná Modrá Madona, zázračně zachráněný závoj panenky Marie, Černá Madona ze švestkového dřeva o několik století starší než vůbec vznikla legenda o panně, která porodila , ale hlavně spousta nádherných vitráží, více skla než zdiva! I městečko samotné je půvabné, mají tu naklizeno, hezký historický střed, zkrátka výlet sem se vydařil. Cestou zpět do Paříže si vychutnáváme aprílové počasí, chvíli leje, chvíli svítí sluníčko, za dvě hodiny už vystupujeme z busu pod mrakodrapy moderní čtvrti La Défense. Když neprší , skleněné stavby září v odpoledním slunci, my si nakupujeme dárečky pro milé rodiče , ale hlavně šmejdíme a šmejdíme, je tu toho strašně moc ke šmejdění. Přecpanou Paříží se vracíme do hotelu nabrat síly před posledním dnem.
Teda, teplo vypadá jinak, je kosa, ale neprší, třeba se ještě oteplí. Děláme si takovou projížďku po Paříži, náměstí Republiky, Velké bulváry, Opera, chrám Madelaine, Concorde a šup do podzemí Louvru. A máme volno až do půl čtvrté, konečně se můžeme cournout po městě a pošmejdit si trochu po krámech. Trochu těch obrázků , hlavně slavná Mona Lisa, nám ale před tím neuškodí. Začalo se dělat opět jaro, je ideální čas na pařížské bloumání a tu a tam i nějaký ten nákupek. Sraz máme pod ocasem našeho koníka před katedrálou, jsme vzorní, protože jsme všichni a spouštíme se do hlubin metra, tentokrát pořádně narvaného všemi národy i pronárody světa. Odměnou nám je pohled na červenou fasádu Moulin Rouge, nejslavnější hambaté tančírny na světě. A potom to stoupání na vrcholek kopce Montmartre! To je šichta! Ale jsme nahoře v tom lidském mraveništi , krámky, krámečky, galerie, hospůdky, malíři malují, muzikanti hudou, v bazilice Sacré Coeur je hlava na hlavě , musíme ale dolů do parku ke kolotoči, čeká nás poslední cestování metrem. Přemisťujeme se do Latinské čtvrti, tady je velká šance něco pojíst, cesta domů bude dlouhá a tak musíme využít té spousty řeckých, čínských , japonských či francouzských hospůdek. Našli se i tací , kteří rozšířili tu velikou rodinu "žabožroutů"! Vláček patráček nás veze k Eiffelovce, ta je rozsvícená , nádherná , je to ta nejkrásnější tečka za naší pařížskou návštěvou. Salut seržant ! , voláme na kníratého kamenného vojáka, jenom my víme, že to znamená , že se sem zase někdy podíváme

Deníček

9. dubna 2013 v 10:31 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Deníčku,

dnes mám narozeniny, je mi, bože, už třiačtyřicet! Žiju si na jihočeském maloměstě, ale podnikám, vozím Jihočechy do Chorvatska a Slovinska k teplému moři, daří se, lidé jsou po těch létech komunistického stop cestování nadržení a někteří si již dovolenou bez teplého Jadranu nedokáží představit. Je to dřina, ale i radost, k těm radostem patří i "akvizičky" , to nějaká CK zorganizuje pro ty ostatní výlet někam a slibuje si od toho, že najde provizní prodejce. Chytré. Jedeme , kam jinam, do "Jugošky" a bereme to pěkně od severu k jihu. Ale nejsou to jenom letoviska, užíváme si i národní parky, kláštery a kostely, historické středy měst, zastavujeme i v totálně rozbombardovaných vesnicích z nedávné nesmyslné války. Dojmy jsou to velebné, ale i otřesné, večer vždy sedíme pod hvězdnou oblohou, pod námi šumí moře a my si povídáme a seznamujeme se. Je nám tak nějak uvolněně, zapomínáme na domácí trable a já se, navzdory své puritánské výchově a zvykům maloměsta, koukám po klucích! Jsou ze všech možných konců naší zemičky a já si říkám, že kdyby, nedej bože, k nějakému úletu došlo, tak ať je to s někým, kdo je hodně zdaleka. Jeden tu je až z Liberce, vypadá slušně a padají z něho docela dobré "kecy" . Když se u lahvinky crneho vina seznamujeme, neodpustí si na moji adresu pronést: " bože, ty jsi hezká". Bože, co s tím mám dělat, na dvoření nejsem vůbec zvyklá, u nás se to nenosí. Ve Splitu jsme se dostali trochu dál, sedíme na nábřeží sami dva a já dostávám krásnou pusu! Honza, tak se ten "knírač" jmenuje si to užívá, je něžný a asi neví, co s rukama, asi bych se bránila jenom na oko, kdyby mi sáhl na prsa. No konečně! Cítím jeho teplou ruku v podprsence, ani trochu to není nepříjemné, naopak jsem vzrušená, ale nakonec jdeme do hotelu, každý do svého pokoje.

Kdo by to řekl, že na konci u nás studeného května se dostanu do teplých krajin! Jedu s nějakou cestovkou do Chorvatska, potřebují si vybudovat síť provizních prodejců. V autobuse se okukujeme, já sleduji ostřížím zrakem holky, jsou tu bez manžílků, třeba dojde k nějakému přiblížení. Jedeme rozmydlenou krajinou, bojíme se i kvůli minám jít čůrat někam do polí, problém je to hlavně pro holky, ale ani ony se nikterak nežinýrují. Aspoň je z čeho si dělat srandu po večerech u vínka. Jednu kočku mám ale vyhlídnutou, jmenuje se Věra a je odněkud z jižních Čech. Asi jí taky nejsem lhostejný, několikrát jsem ji načapal, jak po mně pokukuje. Když jsme se představovali, řekl jsem jí, že je hezká, ani jsem si nemusel vymýšlet . A jsme ve Splitu, tam , jak pěje Kristián, svítí ty nejkrásnější hvězdy nad mořem, mám už pěkně vypito a sedím s Věrkou na nábřeží a mudruju, jak do toho. Dotýkám se jí, cítím její bok na tom svém a zkouším ji políbit. Aby mi nevyklouzla, přidržuju si ji okolo ramínek, ona nemá žádné obranné reflexy, ruce jí visí podél těla a jak oddechuje, zdvihají se jí krásná prsa, nahoru a dolů, paráda. Tak a teď to neprošvihnout, opatrně jí rozepínám knoflíček na halence a čekám, jestli nedostanu přes tu nenechavou pazouru. Dobrý je to, pokračuji dál v průzkumu podprsenky. Páni, co já tam našel! Věrka má krásná prsa, na to, že jí je nějakých čtyřicet, paráda, jsou velká a pevná a cítím, jak mi něco velmi příjemného vrostlo do dlaně. Daleko po půlnoci se vracíme do hotelu, škoda, přeškoda, že máme spolubydlící, asi bychom skončili v jednom loži, aspoň si slibujeme, že si nesejdeme s očí až tahle cesta skončí.

Deníčku, mám v hlavě jenom Honzu, píšeme si hezké mejlíky a vypadá to, že naše avantýra bude mít pokračovaní. Představ si, že jsme upekli společnou akci , jsme v Itálii a ubytovali jsme se v kouzelném městečku Bassano del Grappa v Apeninách. A ubytovali jsme se na dvoulůžáku s manželskou postelí! Asi je jasné, že dnes poprvé v životě tomu svému , který se mnou mimochodem už dva roky nespí, budu nevěrná. Jenom doufám, že režii vezme do rukou Honza. Po procházce a skvělé večeři ve dvou, kdy mi Honza jasně řekl, jak budeme postupovat, jsme na pokoji, první jde do sprchy on, já sedím na posteli a srdce mi div nevyskočí z hrudi, bojím se, že vyjde nahatý, ale zároveň si to i přeju. Ne, vychází zabalený do ručníku a do sprchy jdu já. Prohlížím se v zrcadle a shledávám na sobě spoustu nedostatků, navlékám si noční košilku a pod ni pro jistotu ještě spací gaťky, aby to se mnou neměl tak jednoduché, nadechuji se a vstupuji do ložnice. Ve tmě lezu vedle něho pod deku a čekám, co bude. První pohlazení na tváři a uklidňující šeptání ať se ničeho nebojím. "Zvedni zadek", slyším a protože jsem úplně bez vůle, poslušně se odlepuji od prostěradla a cítím, jak mi stahuje mou jedinou obranu , mé kalhotky. Hladí mě na stehnech, ale tam, kde jsem tak bezbranná, tam zatím ruku nevložil a já cítím, že jestli to ihned neudělá, tak se asi zblázním. Asi jsem mimo, beru ho za ruku a vedu si ho tam sama a cítím tu slast, kterou jsem už tak dlouho nepoznala! A potom, můj deníčku, mi hladí prsa, už ležím úplně nahá, a potom, můj bože, mi vkládá do ruky to své vzrušení a já překračuji to tabu a zavádím si ho sama do sebe . Milujeme se celou noc, je škoda to prospat .

Několikrát jsme si s Věrkou napsali , vím, že vstupuji na tenký led, copak já, já jsem čerstvě rozvedený, ale ona a její manželství a to maloměsto, to bude asi jednou pěkný průser. Ale upekli jsme společný trip do Itálie a teď se zrovinka ubytováváme v hotýlku v Bassano del Grappa v horách. Máme dvoulůžák, je to jasné. K večeři si dáváme tagliatelle s mořskými plody a chianti a jdeme bydlet. Vidím na Věrce, jak je nesvá, říkám jí , ať se o tom, co přijde, klidně baví , ať se ničeho nebojí, držím ji za ruku, občas jí líbnu a jsme na pokoji. Jdu do sprchy a váhám, jestli mám vyjít rovnou nahatý, nakonec volím ručník kolem beder. Slyším, jak se Věrka sprchuje, potom dlouho ticho, to se asi prohlíží v zrcadle a shledává nedostatky, zhasínám, abych jí to ulehčil a cítím, jak opatrně uléhá vedle mě. Má na sobě košilku a pod ní ještě jistící gaťky, to je sranda! Hladím ji po tváři a po vlasech a potom jí šeptám do ucha: "zvedni zadek". Sláva, neprotestuje, gatěnky jsou dole, ale hned na toho jejího sameťáčka neútočím, dráždím ji na stehnech, provokuji ji k tomu, aby s tou iniciativou přišla sama. Za chvíli již nahlas oddechuje a vkládá si sama mou ruku mezi nožky. Je parádně vlhká, stahuju jí košilku a hraji si s těmi senzačními kozičkami , už mám na kahánku a dávám jí ho do ručky a potom už jsme v sobě, napoprvé žádná sláva, jsem raz dva hotový, ale máme na reparát celou noc.


deníček pokrač.

3. dubna 2013 v 16:34 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Deníčku, tobě můžu svěřit všechno, pěkně v tom lítám, jsem zamilovaná, asi provedu další hloupost, v Praze je veletrh cestovek, mám tam stánek , Honza tam jede také, nevystavuje, bude tam hledat klientelu jinak, ale uvidíme se a jsem to já, kdo organizuje společné přespaní, páni, co se to se mnou děje? Bydlím v nějakém penzionku na Žižkově, rande máme v hospodě "U studentské koleje" na Jarově a po pár pivech a utopenci jdeme ke mně. Už nemusím podstupovat to překonávání rozpaků a nechávám se klidně svléknout už v předsíni. Je to jenom trochu divný pocit stát nahatá před oblečeným chlapem, zakrývám si víš co a sleduji, jak se mými rozpaky baví, mizera jeden. Ale dlouho mě v tom nenechává, za chvíli jsme nazí oba a milujeme se na nerozestlané posteli. Potom teprve jdeme společně do sprchy a já ho nechávám, aby mi umyl úplně všechno a s trochu podivným pocitem mu to oplácím. Bojím se ale jedné věci. Nikdy, fakt nikdy , jsem neprovozovala orální sex. Slyšela jsem o něm od kamarádek, že chlapi se bez něho neobejdou, mám to tady, ve sprše zkusit? Jsem holka zvědavá , jdu nakonec na kolena, deníčku, není to tak strašné!

Věrka v tom asi lítá, volá mi, že jede na Holliday, to je veletrh cestovek v Praze, že bydlí na Žižkově a že by mě ráda viděla. Dávam si s ní rande v hospodě "U fotra", jmenuje se asi jinak, ale když jsem během studia/ neúspěšného/ bydlel na jarovských kolejích, jinak jsme jí neřekli. Zkouším, jestli je Věrka holka do nepohody, pozná se podle piva a utopenců. Je! Jdeme k ní, cestou se líbáme a "doma" , hnedle v síni, se nechává ode mě svléknout do nahata. Přece ještě je to pro ni něco nového, cudně si zakrývá chlupatičku i kozičky, raději se honem také svlékám, abych ji těch rozpaků ušetřil. A milujeme se a je to paráda a pěkně zpocení jdeme spolu do spršky, myji ji pomaličku, vychutnávám si ta krásná zákoutí a jsem zvědavý, jak se k mé hygieně postaví ona. A ejhle, má se k dílu, přece jenom ženy jsou v tom úklidu pečlivější, vidím na ní jak se baví tím zvětšováním mě a hlavou mi bleskne myšlenka - co takhle zkusit kouřeníčko? Než jsem tu hříšnou myšlenku zaplašil, je Věrka na kolínkách a nesměle a trochu nešikovně mi to dělá pusinou, je to nečekané, krásné a mě zalévá pocit její nekonečné důvěry ve mě.

Milý deníčku, v Rožnově pod Radhoštěm se koná seminář cestovních kanceláří, spiklenecky jsme si domluvili společné přespání , jedeme Honzovým autem, on to tu zná jako své boty, mají tu opodál chalupu, je zajímavé dozvídat se i jiné informace než o Chorvatsku . Seminář je od samého začátku jeden velký mejdan, potkáváme se tu se známými z naší první společné akce loni u Jadranu, pije se jako o život, všem je jasné, že nás nesmějí moc zdržovat, že tu jsme i kvůli něčemu jinému. Je mi z toho trochu trapně, copak je to na mně tak vidět? Milujeme se úplně bez zábran, jako bychom se znali odjakživa, chodíme před sebou nazí, kdepak bych si pomyslela před rokem touhle dobou, že jsem něčeho podobného schopná.

Jedu s Věrkou na jakýsi seminář cestovek, nedělám si iluze, že odjedu o něco chytřejší, tyhle akce jsou k tomu, aby se účastníci vyřádili na barech a aby si také tak trošku zasouložili , byť ne se svými partnery. Já mám úmysly nemlich stejné, i když mi Věrka už vůbec nepřipadá jako cizí. Už přede mnou klidně chodí nahatá, je krásná v té své nestydatosti, už jsem ti , deníčku, popsal její plná prsa, sametovou kundičku, dlužím ti popis jejího babského zadku, je neveliký a pevný, hezky se hladí a je fajn poslouchat , jak při tom Věrka vrní. A milujeme se , už jsme si našli tu správnou pozici, jasně, že jsem dole a mám volné ruce na další aktivity! A navíc jsme na Valašsku, tady to důvěrně znám, za kopcem máme baráček!

Milovaný deníčku, musím se ti svěřit s obavou. Vracím se z Paříže, bylo to nádherné, skvostné červnové počasí, město se nám předvedlo v plné kráse, bus byl plný fajn lidí, bydleli jsme v hotýlku Vol de nuit, všechno tak, jak má být. Ale bojím se, že to bylo naposledy. S Honzou už jsme přes rok milenci, rozumíme si ve všem, toužíme po sobě, milujeme se bez zábran, jestli mi rozumíš, jenom začínám cítit, že se asi něco děje. Zatím to neumím pojmenovat, je to spíš pocit, strach z neznámého, oba víme, že ten náš vztah jednou nějak skončí, já se ale rozvádět nebudu, děti jsou už skoro dospělé, ale stejně jim to "nedopřeji" , navíc žijeme daleko od sebe, bojím se, že se nám to začíná rozpadat. Zatím je to fakt jenom takový blbý pocit, ale ženská intuice mi napovídá, abych se připravila na změnu. Jsem už velká holka , nějak to přežiju, to mi radí rozum, ale srdce mě varuje, že se žalem rozskočí. Deníčku, co mám dělat? Mám se ho přímo zeptat? Poraď!

Jsem s Věrou v Paříži, chtěl bych jí to svoje milované město předvést v plné parádě a v noci se s ní milovat, ale cítím, že něco drhne. A to, co drhne, jsem já sám. Já to prostě neumím, milovat na dálku mi nesvědčí, vím, že se Věrka trápí, neumí žít v hříchu, má černé svědomí kvůli dětem a manželovi, vidím to na ní a ten sex s ní začíná mít tóny zoufalosti a bezradnosti , Věra dělá věci , do kterých se jí jindy nechtělo a já na nich netrval , tohle už jsem v životě poznal a vždy to byl začátek konce. A vidím na ní, že by se mě ráda zeptala, jestli kromě ní nemám ještě někoho. A bojím se té otázky, protože mám zásadu, na rozdíl od pana Plzáka, nezatloukat. Já totiž někoho mám, vrátili jsme se k sobě s Romanou, mým korsickým krásným mimomanželským úletem, je to silnější než jsem si vůbec dokázal představit. Bojím se i slz, nejsem moc statečný , raději se svěřím papíru a vše jí vylíčím v dopise.

Deníčku, ty všechno uneseš, ty mi jediný rozumíš, moje předtuchy se naplnily, Honza je, jako všichni chlapi, posera a místo, aby mi všechno řekl do očí, uchýlil se k dopisu. Napsal mi moc krásné psaní, kdybych ho četla v románu, asi by mi zvlhly oči, takhle jsem bulela jako kráva a nemohla jsem to zastavit. Ale cítím i úlevu, moje nevěra na mě nepraskla, ustála jsem ji, vzpomínek mám do konce života, a chlapi? Třeba mě už nic podobného nepotká, když ano, už budu vědět, jak na ně. Všechno zlé je na něco dobré!

Ty můj ztracený deníčku, už jsem ani nedoufala, že tě někdy najdu ! Oplakala jsem to, když ses mi někam zatoulal, teď tě opět držím v ruce, říkám si v tobě, usmívám se nad těmi svými erotickými začátky, vzpomínky se vybavují jedna za druhou, cítím nostalgii za něčím krásným co bylo a už nikdy nebude. A když už tě znovu mám, napíšu do tebe ta úplně poslední písmenka. Zatímco jsem prožívala svou velkou lásku, bála se následků, někdy trnula hrůzou, jindy se oddávala rozkoším, stále jsem ale byla ve střehu a připravená vše zachránit, přiznat se, prosit na kolenou za odpuštění, jenom abych nepřipravila svému chlapovi a hlavně dětem to ponížení, které věrně provází každou nevěru a s ní spojený rozchod, na mého muže prasklo, že už šest let má mladou milenku, už šest let se tváří jakoby nic a když už to bylo venku, sbalil se, nechal mi své dluhy a byl fuč. A já, už poučená o mužích, mám nápadníka! Je starší, vdovec, má mě rád, ale nevím, jestli se mi ještě někdy podaří se do něho zbláznit, jako se mi to povedlo s tím ničemou Honzou.

Deníčku, tobě můžu svěřit všechno, pěkně v tom lítám, jsem zamilovaná, asi provedu další hloupost, v Praze je veletrh cestovek, mám tam stánek , Honza tam jede také, nevystavuje, bude tam hledat klientelu jinak, ale uvidíme se a jsem to já, kdo organizuje společné přespaní, páni, co se to se mnou děje? Bydlím v nějakém penzionku na Žižkově, rande máme v hospodě "U studentské koleje" na Jarově a po pár pivech a utopenci jdeme ke mně. Už nemusím podstupovat to překonávání rozpaků a nechávám se klidně svléknout už v předsíni. Je to jenom trochu divný pocit stát nahatá před oblečeným chlapem, zakrývám si víš co a sleduji, jak se mými rozpaky baví, mizera jeden. Ale dlouho mě v tom nenechává, za chvíli jsme nazí oba a milujeme se na nerozestlané posteli. Potom teprve jdeme společně do sprchy a já ho nechávám, aby mi umyl úplně všechno a s trochu podivným pocitem mu to oplácím. Bojím se ale jedné věci. Nikdy, fakt nikdy , jsem neprovozovala orální sex. Slyšela jsem o něm od kamarádek, že chlapi se bez něho neobejdou, mám to tady, ve sprše zkusit? Jsem holka zvědavá , jdu nakonec na kolena, deníčku, není to tak strašné!

Věrka v tom asi lítá, volá mi, že jede na Holliday, to je veletrh cestovek v Praze, že bydlí na Žižkově a že by mě ráda viděla. Dávam si s ní rande v hospodě "U fotra", jmenuje se asi jinak, ale když jsem během studia/ neúspěšného/ bydlel na jarovských kolejích, jinak jsme jí neřekli. Zkouším, jestli je Věrka holka do nepohody, pozná se podle piva a utopenců. Je! Jdeme k ní, cestou se líbáme a "doma" , hnedle v síni, se nechává ode mě svléknout do nahata. Přece ještě je to pro ni něco nového, cudně si zakrývá chlupatičku i kozičky, raději se honem také svlékám, abych ji těch rozpaků ušetřil. A milujeme se a je to paráda a pěkně zpocení jdeme spolu do spršky, myji ji pomaličku, vychutnávám si ta krásná zákoutí a jsem zvědavý, jak se k mé hygieně postaví ona. A ejhle, má se k dílu, přece jenom ženy jsou v tom úklidu pečlivější, vidím na ní jak se baví tím zvětšováním mě a hlavou mi bleskne myšlenka - co takhle zkusit kouřeníčko? Než jsem tu hříšnou myšlenku zaplašil, je Věrka na kolínkách a nesměle a trochu nešikovně mi to dělá pusinou, je to nečekané, krásné a mě zalévá pocit její nekonečné důvěry ve mě.

Milý deníčku, v Rožnově pod Radhoštěm se koná seminář cestovních kanceláří, spiklenecky jsme si domluvili společné přespání , jedeme Honzovým autem, on to tu zná jako své boty, mají tu opodál chalupu, je zajímavé dozvídat se i jiné informace než o Chorvatsku . Seminář je od samého začátku jeden velký mejdan, potkáváme se tu se známými z naší první společné akce loni u Jadranu, pije se jako o život, všem je jasné, že nás nesmějí moc zdržovat, že tu jsme i kvůli něčemu jinému. Je mi z toho trochu trapně, copak je to na mně tak vidět? Milujeme se úplně bez zábran, jako bychom se znali odjakživa, chodíme před sebou nazí, kdepak bych si pomyslela před rokem touhle dobou, že jsem něčeho podobného schopná.

Jedu s Věrkou na jakýsi seminář cestovek, nedělám si iluze, že odjedu o něco chytřejší, tyhle akce jsou k tomu, aby se účastníci vyřádili na barech a aby si také tak trošku zasouložili , byť ne se svými partnery. Já mám úmysly nemlich stejné, i když mi Věrka už vůbec nepřipadá jako cizí. Už přede mnou klidně chodí nahatá, je krásná v té své nestydatosti, už jsem ti , deníčku, popsal její plná prsa, sametovou kundičku, dlužím ti popis jejího babského zadku, je neveliký a pevný, hezky se hladí a je fajn poslouchat , jak při tom Věrka vrní. A milujeme se , už jsme si našli tu správnou pozici, jasně, že jsem dole a mám volné ruce na další aktivity! A navíc jsme na Valašsku, tady to důvěrně znám, za kopcem máme baráček!

Milovaný deníčku, musím se ti svěřit s obavou. Vracím se z Paříže, bylo to nádherné, skvostné červnové počasí, město se nám předvedlo v plné kráse, bus byl plný fajn lidí, bydleli jsme v hotýlku Vol de nuit, všechno tak, jak má být. Ale bojím se, že to bylo naposledy. S Honzou už jsme přes rok milenci, rozumíme si ve všem, toužíme po sobě, milujeme se bez zábran, jestli mi rozumíš, jenom začínám cítit, že se asi něco děje. Zatím to neumím pojmenovat, je to spíš pocit, strach z neznámého, oba víme, že ten náš vztah jednou nějak skončí, já se ale rozvádět nebudu, děti jsou už skoro dospělé, ale stejně jim to "nedopřeji" , navíc žijeme daleko od sebe, bojím se, že se nám to začíná rozpadat. Zatím je to fakt jenom takový blbý pocit, ale ženská intuice mi napovídá, abych se připravila na změnu. Jsem už velká holka , nějak to přežiju, to mi radí rozum, ale srdce mě varuje, že se žalem rozskočí. Deníčku, co mám dělat? Mám se ho přímo zeptat? Poraď!

Jsem s Věrou v Paříži, chtěl bych jí to svoje milované město předvést v plné parádě a v noci se s ní milovat, ale cítím, že něco drhne. A to, co drhne, jsem já sám. Já to prostě neumím, milovat na dálku mi nesvědčí, vím, že se Věrka trápí, neumí žít v hříchu, má černé svědomí kvůli dětem a manželovi, vidím to na ní a ten sex s ní začíná mít tóny zoufalosti a bezradnosti , Věra dělá věci , do kterých se jí jindy nechtělo a já na nich netrval , tohle už jsem v životě poznal a vždy to byl začátek konce. A vidím na ní, že by se mě ráda zeptala, jestli kromě ní nemám ještě někoho. A bojím se té otázky, protože mám zásadu, na rozdíl od pana Plzáka, nezatloukat. Já totiž někoho mám, vrátili jsme se k sobě s Romanou, mým korsickým krásným mimomanželským úletem, je to silnější než jsem si vůbec dokázal představit. Bojím se i slz, nejsem moc statečný , raději se svěřím papíru a vše jí vylíčím v dopise.

Deníčku, ty všechno uneseš, ty mi jediný rozumíš, moje předtuchy se naplnily, Honza je, jako všichni chlapi, posera a místo, aby mi všechno řekl do očí, uchýlil se k dopisu. Napsal mi moc krásné psaní, kdybych ho četla v románu, asi by mi zvlhly oči, takhle jsem bulela jako kráva a nemohla jsem to zastavit. Ale cítím i úlevu, moje nevěra na mě nepraskla, ustála jsem ji, vzpomínek mám do konce života, a chlapi? Třeba mě už nic podobného nepotká, když ano, už budu vědět, jak na ně. Všechno zlé je na něco dobré!

Ty můj ztracený deníčku, už jsem ani nedoufala, že tě někdy najdu ! Oplakala jsem to, když ses mi někam zatoulal, teď tě opět držím v ruce, říkám si v tobě, usmívám se nad těmi svými erotickými začátky, vzpomínky se vybavují jedna za druhou, cítím nostalgii za něčím krásným co bylo a už nikdy nebude. A když už tě znovu mám, napíšu do tebe ta úplně poslední písmenka. Zatímco jsem prožívala svou velkou lásku, bála se následků, někdy trnula hrůzou, jindy se oddávala rozkoším, stále jsem ale byla ve střehu a připravená vše zachránit, přiznat se, prosit na kolenou za odpuštění, jenom abych nepřipravila svému chlapovi a hlavně dětem to ponížení, které věrně provází každou nevěru a s ní spojený rozchod, na mého muže prasklo, že už šest let má mladou milenku, už šest let se tváří jakoby nic a když už to bylo venku, sbalil se, nechal mi své dluhy a byl fuč. A já, už poučená o mužích, mám nápadníka! Je starší, vdovec, má mě rád, ale nevím, jestli se mi ještě někdy podaří se do něho zbláznit, jako se mi to povedlo s tím ničemou Honzou.