close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Březen 2013

Promarněné příležitosti

21. března 2013 v 13:22 | HONZA F. |  Po 22. hodině

promarněné příležitosti
Motto:
Pouze tři věci nejdou vzít zpět. Šíp, který opustí tětivu, neuváženě pronesené slovo a promarněná příležtost.
Arabské přísloví

Promarněné příležitosti jsou ambivalentní. Ta prošvihnutá šance bolí, ale zároveň to domýšlení , co kdyby.... takové to snění a představy, jak by to všechno asi pokračovalo, to promítací plátno s pohyblivými obrázky, ty holky a ta jejich tělíčka, která jsem neviděl, ale v těch snech přesně vím, jak vypadala....Stalo se mi to mnohokrát, už si to ani všechno nepamatuji, několikerá pochybení ovšem zůstávají jako rána na mé duši , ale i jako ponaučení, že kdo zaváhá ...., znáte to.

Pihatá Klára
Jedeme hotelbusem do Paříže. Parádní cestováníčko, přes den boxy pro čtyři klienty, v noci dvaatřicet lůžek, vždy dva a dva na jednom. A k tomu komfort , podává se káva, pivo, kořalička, v poledne guláš, večer párky. Aby vše šlo zvládnout, cestuje s námi i mladičká hosteska Klárka. Naše místa v době nečinnosti jsou v kabině řidičů, její postýlka v podpalubí , ta má nahoře spolu s ostatními. Jedeme přes Alpy do Chamonix, nemůžu spát, přece jenom je začátek devadesátých let, vše je nové, neznámé, krasné. Klára sedí vedle mě, v zatáčkách se ke mně , puzena odstředivou silou, tiskne, je to velmi příjemné a já si začínám přát, aby to tak bylo až do rána. Nakonec odpadáme a jdeme na kutě, každý na to své. Další den kmitáme okolo zákazníků, jsme už kamarádi a vždy, když máme roznosíno, dáváme si pusu. Večer přijíždíme do hotelu , kluci šoféři mají svůj pokoj, my s Klárou každý svůj jednolůžák. Popíjíme na tom mém, asi by to šlo, ale nakonec se loučíme a Klára jde do svého pelíšku. Příští noc je opět v buse, jedeme kolem Loiry, žádná serpentýna, ale Klařice je na mě přilepená a když jdeme na lože, cítím váhání ze strany Kláry, zda mě nepozvat k sobě. Nakonec vítězí rozum nad touhou a spíme opět odděleně. Poslední den trávíme v Paříži , při ubytování dochází ke kiksu, jeden pokoj chybí. Nu což, jsme to my dva, kdo se obětují a jdeme bydlet společně. Klára se jde sprchovat jako první, chodí po cimře zabalená do ručníku, když se já vracím z hygieny, dívka je pod duchnou a ručník se válí po zemi. Zhasínám , odhazuji na zem i ten svůj a lezu za ní. Jasně, je nahatá, moje nenechavá ruka ji prozkoumává, žádná obrana se nekoná, Klára má ohromná prsa a uprostřed je oholená kvůli dresu na aerobik, má tuhý zadek. I já jsem tuhý, ale k ničemu se nemám, straší mě černé svědomí, nechci ublížit Míše, své krásné ženě tam někde v dáli, a tak to nechávám na ráno, to bývá moudřejší večera . Když se s Klárou spojím, naplním skutkovou podstatu nevěry, v duchu si hážu mincí, nakonec nic! Klára je evidentně zklamaná, ale netlačí na pilu. Ještě dělá poslední pokus a svou nahatost mi bezostyšně nabízí, když jde roztahnout závěs na okně, ale už je pozdě, příležitost je prošvihnutá.

Maruška

Provázím podnikovou partu z jihu Čech na výlet do Bratislavy, Budapešti a do Vysokých Tater. Už v autobuse je jasné, že ti, kteří s sebou vzali manželky , udělali kardinální chybu. Jednak budou celou dobu pod dozorem a potom už nikdy doma nevysvětlí, že nemlich tak, jak se chovali ti "svobodní", se oni nechovají také , když jedou bez nich. Seznamovačka proběhla bleskem, byl jsem podroben krátkému výslechu, přijímačky z pití a přátelského líbání jsem složil a po pár hodinách jsme byli v Bratislavě. Slováci mají své hlavní město malé, přehledné a plné krásných hodpod, v jedné jsem se zdravým jádrem poseděl a večer jsme se přesunuli do hotelu. Po očistě jsme usedli na bar a když se zavíralo, přesunuli jsme se na jeden pokoj ke kytaře a vínu. Hned vedle mě na jediný gauč si sedla taková pěkná mamina, Maruška, drobná holčina s nepoddajnými, dosud od sprchování vlhkými vlasy, vypadala rozčepýřeně a rozčepýřeně se i chovala. Neustále sebou šila, občas převrhla skleničku, pusa se jí nezastavila. A já cítil, že se mi začíná sakra zamlouvat, a protože jsem viděl, že nejsem sám, komu se líbí, začal jsem si ji nenápadně přivlastňovat. Je to těžký boj, kytarista přece jenom je středem pozornosti, pěje tak, že dívčí srdce jihnou a alkohol v jejich žilkách je zbavuje zábran a hrozí nebezpečí, že mu "daji". Je potřeba přijít s něčí srovnatelným, a to je vyprávění o milostných detailech z vlastního života, přiznat roztomilou nešikovnost a vyprovokovat v nich touhu s tím nešikou něco udělat. A tak jsem do Marušky valil tak dlouho, až se jí zpěv začal zajídat a zatoužila s tím nešikou něco udělat. Jenže k sobě jsem ji vzít nemohl, tam spali oba řidiči, šli sme tedy k ní. Bože, tam už ale bylo obsazeno, její spolubydlící Iveta tam právě polepšovala jiného nešiku, bloudili jsme po chodbách hotelu, v temných zákoutích mi dovolila "nakouknout "pod šatečky, nakonec jsme to zabalili a šli spát každý sám s tím, že zítra je taky den a v Budapešti se nám jistě zadaří. Jenomže v Budapešti byl kytarový bard tak skvělý, že mu ta milá mamina Maruška "dala" , roztomilý nešika ostrouhal , v Tatrách už žádná šance nepřišla, chodil jsem na ty velké tůry a jediné , na co jsem se zmohl, bylo sledování Maruščiných půlčiček v těsných kraťasech, schválně jsem ji nechal šlapat před sebou.

Japonečka

Do Burgundska se jezdí hlavně kvůli vínu, málokdo ví , že tam je i na co koukat, ponětí o tom mají pouze zkušení cestovatelé, ti, kteří se zajímají o evropské dějiny. Ti totiž vědí dobře, že Burgundy byly kdysi nejmocnější evropskou zemí a že to své bohatství nepromrhaly ve zbytečných válkach, že ho utužovaly šikovnou
diplomacií a znásobovaly rafinovanými sňatky. A že se to v té, bohem požehané zemi, hemží tajemnými kláštery, nádhernými kostely, panovnickými paláci a hrázděnými měšťanskými domy, to vše je zakomponované do mírumilovné krajinky s vinohrady a životodárnou řekou Saonou. Dost omáčky! V busu se tísní obvyklá skupina dosud nevybouřených důchodkyň, několik jejich stále ještě žijících, kulhajícich manželů a mezi nimi jeden zvláštní úkaz. Ženuška drobných rozměrů, černovláska s rovně střiženou ofinou, s očima přimhouřenýma, od první chvíle jí v duchu říkám Japonečka. Je hodně zajímavá až tajemná a já toužím tu malou hádanku rozlousknout. Všude, kde jsme, se pohybuje sama, hodně fotí a je , zatím, nedostupná. Zkouším ji rozmluvit, slušně odpovídá na mé dotěrné dotazy, jako třeba " co je nového v Opavě, jestli divadlo, ve kterém jsem byl před mnoha lety , ještě stojí, jestli umí polsky" , a tak dále. Nad tou převysokou úrovní otázek se ale začíná pousmívat a já cítím tání. Každý den nám končí v jiném městě a v jiném hotelu, k večerním rituálům patří posezení ve venkovním areálu na dřevěných lavicích u zahradního stolu, zájezd je to nenáročný, není potřeba ihned uléhat a čerpat síly. Kdo přijde, přináší lahvinku vína a něco k zakousnutí, babičky jsou fajn, s některými už si tykám, jenom ta Japonečka je stále zalezlá v tom svém jednolůžáku a já nemohu pokračovat v rozmrazování. Předposlední den máme před sebou výstup na posvátnou keltskou horu Beuvray. Kdo si netroufá, jede na vrchol navetkou, to je takový mikrobusek, ti zdatnější si nenechají ujít příležitost projít se skutečným keltským lesem s bizardně pokroucenými buky a s archeologickými areály. Japonečka patří k těm zdatným a konečně se dáváme do řeči. Zájezd jí koupili synové ke kulatinám, připlatili jí i ten jednolůžák, pracuje jako administrativa v bazénu, má doma tlustého kocoura a asi i nějakého manžela, ale protože o něm nemluví, nevyzvídám. Má na sobě sportovní, plátěné kalhoty, její pěkný zadeček v nich vyniká a tričko, pod kterým se dají tušit malá, roztomilá prsa. Už spolu žertujeme, jdeme pěkně ve dvojici a já nestačím zírat, jak se ta malá, kouzelná gejša rozmluvila! Ve Vezelay to nutné na večer a když vystupujeme v Troyes před hotelem, slibujeme si, že se tu za chvíli setkáme. Jako na potvoru se u stolu schází velká společnost těch předobrých stařenek, je to konec konců poslední posezení, nemám Japonečku sám pro sebe, musím se obrnit nekonečnou trpělivostí a nechat je vypovídat, postupně se vytrácejí do svých pelíšků a konečně jsme sami. Oba máme slušně vypito, já víc, a to je ten problém. Kdyby totiž, čistě hypoteticky, mělo k něčemu dojít, nebyl jsem si jistý, zda bych nezvadl jako lilium. Navíc mně, volovi starému , došlo, že jsem ještě neráčil do sprchy, že jsem celodenně zpocen a tedy dívkám nepřitažlivý. To všechno se mi honilo hlavou, zapomněl jsem Japonečku balit a najednou jsme začali zívat, dali si pusu a šli na kutě. Sedím sám na manželské posteli, spílám si do blbců, když tu ťuky ťuk na dveře. Za nimi Japonečka v noční košilce nad kolínka, přes ni mikinu a že prý mi nese tu svou adresu, kterou mi chtěla dát ráno. A já, vůl stará, si tu adresu začal pracně zapisovat na jakýsi kousek papíru, který sem beztak ráno nenašel. Japonečka trochu pootálela, rozloučila se a šla spát! Proč, proboha, je ta iniciativa vždycky na nás, trubcích? To nemohla říct : " hele, jsem dlouho nepohlazená, koukej s tím něco udělat, tady mě máš, kdyby se ti nedařilo, nevadí, buď na mě něžný, já ti to oplatím. O nic nejde, jenom si pospíme v náručí, zítra se v Praze rozloučíme a zůstaneme s hezkými vzpomínkami"! Já bych skočil do sprchy, asi bych si ji tam přizval a ....Ale to jsou ta kdyby! Kdyby měla babička kulky, byl by to dědeček