close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Únor 2013

Janek

26. února 2013 v 7:08 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Janek

Janek je pes. Tedy pes...byl to trpasličí pudlík, choval se dost nepsovsky, spíš mňoukal než štěkal, honil kočky, ale jenom ty, které se ho bůhvíproč bály, neuměl ani jako pejsek čůrat s tou salutující zadní nožkou, čůral ve stoji na rukou a chcanéčky mu tekly po bílém břiše, takže časem přestalo být bílé. Ale byl to můj kamarád, všude chodil se mnou krom zájezdů do ciziny, tam jsem ho propašovat nedokázal. Chudinka. Jak zjistil, že si balím cestovní tašku, sedl si k ní a doufal, že tentokrát udělám vyjímku a on pojede se mnou. Aby to zklamání nebylo tak drsné , šel na víkend k Míše, a tam byl hýčkán a rozmazlován, koneckonců to byla jeho panička nežli jsme se rozešli. A tak jsem jednou zase zbalil tašku, Janka jsem odvezl a vydal se do Prahy , čekala mě cesta do Burgundska. Cestovka, se kterou dodnes jezdím , je mucholapkou na penzisty, lépe řečeno na penzistky. Nic proti nim, člověk aspoň neupadne do pokušení, ale zase na druhou stranu , čelit pokušením je kolikrát příjemné a podlehnout jim ještě příjemnější. Na stanici metra Nádraží Holešovice byl společný nástup do busu, no jasně, babičky už mě vyhlížejí, každá bedekra v ruce, aby mě mohly opravovat, kdybych něco neřekl nebo popletl datum. Tak jsem je posadil na místa a procházím sutobus, jestli je všechno v pořádku a najednou zjevení! Mezi těmi předobrými stařenkami sedí dvě krásné kočky! Kam jsem dal oči? Jak jsem je mohl přehlédnout? Jakto, že jsem je nezaregistroval , když jsem studoval seznam a kontroloval data narození? Je to jasné, když prvních deset letopočtů začíná dvojkou nebo trojkou, člověk otupí a dál to raději nestuduje. Jitka s Mirkou byly Hradečačky a zájezd do Burgund si zvolily z prostého důvodu: jely do země vynikajícich vín. Oběma bylo těsně pod čtyřicet, Jitka platinová bloncka, Mirka černovláska. A tak začalo malé dobrodružství plné tajných pohledů, letmých dotyků a záhadných úsměvů. Burgundsko je taková bohem požehnaná země, mírné kopečky porostlé révou, románské kostelíky v každé vesičce, louky s bílými kravkami, kláštery, tepenná řeka Saona, pozůstatky života Keltů, ale hlavně všude víno, víno, víno. Ať jsme zastavili kdekoli, všude se dalo posedět v roztomilých vinárničkách, všude byly enotéky s ochutnávkami, všude byly tržnice s nekonečnou nabídkou vín červených i bílých. Vždycky, když jsme dorazili do hotelu, stařenky šly na kutě a Mirka s Jitkou , s ještě mokrými vlasy ze sprchy, přichvátaly s lahvinkou a s něčím k zakousnutí k dřevěnému sezení, které je před každým hotelem právě pro tyto příležitosti. A tak si povídáme a já si hned první večer uvědomil, že ta Jíťa má v sobě něco, co mě přitahuje, a už je to tady! Už se mi hlavou honí různé představy , už si ji začínám mlsně prohlížet, už ji začínam zpovídat, ona je velice upovídaná a hodně chytrá, aniž bych chtěl být domýšlivý, mám dojem, že i ona by neřekla ne, kdyby nějaká otázka "co s načatým večerem" mezi námi padla. Když se venku ochladilo, šlo se k holkám na pokoj a tam se ta potvora klidně převlékla do spacího, sice cudně zády ke mně, ale tak , abych přece jenom odešel na kutě se vzpomínkou na letmo zahlédnuté ňadérko a decentně stažené gaťky zpod noční košilky. To byla přece jasná provokace! Další den jsem zavedl klientelu do kouzelné přirody pohoří Jura, hory bez turistů, ti jsou odsáti nedalekými Alpami, řeky plné macatých pstruhů a ve všech hospodách z nich připravené delikatesy, neuvěřitelné vyvěračky - vodopády z jícnů jeskyní a u nich stánky se žlutým vínem Savagnin, místní jedinečností. Koukám Jitce celý den na zadek, je výstavní, ona to asi dobře ví, dělá s ním takové ty pohyby , které se nám, klukům, líbí a sbírám odvahu jí ho pochválit. Večer v Dijonu opět minipařbička, Jitule srší vtipem, Mirka začíná žárlit, bacha na budoucí problémy! Ještě pořád nenastala ta správná chvíle na vychvalování dívčích půvabů, nechci se ukvapit, snad je času dost. Další den trávíme mezi vinohrady, kdo neviděl, neuvěří. Silnička vede po úbočí Cotes d' Or, to jsou zlaté svahy, zlaté jednak podzimním listím, i tím tekutým zlatem, které mají místní v sudech a lahvich. Co vesnice, to značka světového vína, všude sklepy s ochutnávkou, míříme do městečka Beaune. Kancléř burgundských vévodů Rolin tu nechal v patnáctém století postavit hospic pro chudé jako pokání za četné manželské nevěry, kdo si prohlédne portrét jeho manželky Guigony, musí mu dát zapravdu. Město je hlavním městem burgundských vín, co by to bylo za zájezd, kdybychom právě tady nesmočili ret. Na náměstí je vinárna vedle vinárny, je nás celá parta, ze stařenek se vyklubaly pěkné násosky, poroučíme si několik lahvinek chablis a jsme nadšeni! Jitka je čím dál přítulnější , je to příležitost na lichotky a nezdá se, že by proti nim protestovala. Do hotelu v Salon sur Saone přijíždíme rozveseleni, tentokrát s námi paří i babičky bavičky, o půlnoci jdu spát, ovšem dveře od pokoje nechávám pootevřené, co kdyby...A fakt, za chvíli mám dámskou návštěvu! Je vedro, spím jen tak a Jitka má a sobě jen dlouhé tričko na přeběhnutí z pokoje do pokoje. Pod ním je nahatá, nechá mě všechno si pohladit, ale sama je pasivní a nakonec odchází s tím, že Mirka žárlivostí šílí, dostávam líbaneček na dobrou noc a přelud je pryč. Zájezd končí společnou večeří v Remeši a jede se přes noc domů. Ve dvě ráno ke mně Jitka přisedá a šeptem se mi omlouvá za to, že "mi nedala"! To je situace ! Hladíme se tajně a slibujeme si, že to v Česku napravíme. Konečně se dostávám k tomu Jankovi. Když už jsem si myslel, že to romantické poblouznění vyšumělo, volá Jíťa, že b y mě chtěla vidět, že se jí stýská. Napůl cesty mezi Hradcem a Libercem je Český ráj, dáváme si rande v Sedmihorkách, Jitka je celá v bílém, kalhoty pěkně vyšponované , halenku vzdutou a šibalsky mi řiká, že by si obleček nerada ušpinila. Je to jasné, já mam batǔžek, navrchu smotanu deku a u nohy nezbytného Janka. Ten je hned s Jitkou kámoš, nechává se od ní hladit a vděčně přijímá pamlsky, které mu ta kočka přinesla. Já, jako znalec krajiny, vím o lese nedaleko rybníka Vidlák, nevede tam žádná turistická stezka, tam by se krásně dala rozprostřít deka. Tak jo, jsme tam, opatrně odstrojuji Jitku, pod halenkou má naducanou podprsenku a pod ní hebká prsa, která jsem už sice hladil, ale teď je poprvé i vidím. Pod těsnými kalhotami máme tanga, s těmi věru žádná práce není a Jituška je nahatá! Je fakt nádherná, závodně běhala, tělíčko na tom vydělalo. Zatimco já svlékal ji, ona mi oplácela stejnou mincí, nazí jsme se k sobě začali tulit a vzájemně se připravovat na milování, když tu...ten ničema Janek se nějak záhadně navlékl do Jitčiných tang, do zubů popadl podprsenku a žačal s ní cloumat a mlátit o zem. A bylo po romantice! Místo milování jsme dostali záchvat smíchu, oslintané prádlo plné jehličí Jitka zbalila do kabely, oblékla si naostro ten bělostný a náhle krásně průhledný obleček a šli jsme k autům. Tak nám černá veverka Mirka a bílé psisko Janek zhatili souloženíčko, ale nešť, za tu srandu to stálo, píšeme si a vždy si s úsměvem zavzpomínáme.


Janek

Janek je pes. Tedy pes...byl to trpasličí pudlík, choval se dost nepsovsky, spíš mňoukal než štěkal, honil kočky, ale jenom ty, které se ho bůhvíproč bály, neuměl ani jako pejsek čůrat s tou salutující zadní nožkou, čůral ve stoji na rukou a chcanéčky mu tekly po bílém břiše, takže časem přestalo být bílé. Ale byl to můj kamarád, všude chodil se mnou krom zájezdů do ciziny, tam jsem ho propašovat nedokázal. Chudinka. Jak zjistil, že si balím cestovní tašku, sedl si k ní a doufal, že tentokrát udělám vyjímku a on pojede se mnou. Aby to zklamání nebylo tak drsné , šel na víkend k Míše, a tam byl hýčkán a rozmazlován, koneckonců to byla jeho panička nežli jsme se rozešli. A tak jsem jednou zase zbalil tašku, Janka jsem odvezl a vydal se do Prahy , čekala mě cesta do Burgundska. Cestovka, se kterou dodnes jezdím , je mucholapkou na penzisty, lépe řečeno na penzistky. Nic proti nim, člověk aspoň neupadne do pokušení, ale zase na druhou stranu , čelit pokušením je kolikrát příjemné a podlehnout jim ještě příjemnější. Na stanici metra Nádraží Holešovice byl společný nástup do busu, no jasně, babičky už mě vyhlížejí, každá bedekra v ruce, aby mě mohly opravovat, kdybych něco neřekl nebo popletl datum. Tak jsem je posadil na místa a procházím sutobus, jestli je všechno v pořádku a najednou zjevení! Mezi těmi předobrými stařenkami sedí dvě krásné kočky! Kam jsem dal oči? Jak jsem je mohl přehlédnout? Jakto, že jsem je nezaregistroval , když jsem studoval seznam a kontroloval data narození? Je to jasné, když prvních deset letopočtů začíná dvojkou nebo trojkou, člověk otupí a dál to raději nestuduje. Jitka s Mirkou byly Hradečačky a zájezd do Burgund si zvolily z prostého důvodu: jely do země vynikajícich vín. Oběma bylo těsně pod čtyřicet, Jitka platinová bloncka, Mirka černovláska. A tak začalo malé dobrodružství plné tajných pohledů, letmých dotyků a záhadných úsměvů. Burgundsko je taková bohem požehnaná země, mírné kopečky porostlé révou, románské kostelíky v každé vesičce, louky s bílými kravkami, kláštery, tepenná řeka Saona, pozůstatky života Keltů, ale hlavně všude víno, víno, víno. Ať jsme zastavili kdekoli, všude se dalo posedět v roztomilých vinárničkách, všude byly enotéky s ochutnávkami, všude byly tržnice s nekonečnou nabídkou vín červených i bílých. Vždycky, když jsme dorazili do hotelu, stařenky šly na kutě a Mirka s Jitkou , s ještě mokrými vlasy ze sprchy, přichvátaly s lahvinkou a s něčím k zakousnutí k dřevěnému sezení, které je před každým hotelem právě pro tyto příležitosti. A tak si povídáme a já si hned první večer uvědomil, že ta Jíťa má v sobě něco, co mě přitahuje, a už je to tady! Už se mi hlavou honí různé představy , už si ji začínám mlsně prohlížet, už ji začínam zpovídat, ona je velice upovídaná a hodně chytrá, aniž bych chtěl být domýšlivý, mám dojem, že i ona by neřekla ne, kdyby nějaká otázka "co s načatým večerem" mezi námi padla. Když se venku ochladilo, šlo se k holkám na pokoj a tam se ta potvora klidně převlékla do spacího, sice cudně zády ke mně, ale tak , abych přece jenom odešel na kutě se vzpomínkou na letmo zahlédnuté ňadérko a decentně stažené gaťky zpod noční košilky. To byla přece jasná provokace! Další den jsem zavedl klientelu do kouzelné přirody pohoří Jura, hory bez turistů, ti jsou odsáti nedalekými Alpami, řeky plné macatých pstruhů a ve všech hospodách z nich připravené delikatesy, neuvěřitelné vyvěračky - vodopády z jícnů jeskyní a u nich stánky se žlutým vínem Savagnin, místní jedinečností. Koukám Jitce celý den na zadek, je výstavní, ona to asi dobře ví, dělá s ním takové ty pohyby , které se nám, klukům, líbí a sbírám odvahu jí ho pochválit. Večer v Dijonu opět minipařbička, Jitule srší vtipem, Mirka začíná žárlit, bacha na budoucí problémy! Ještě pořád nenastala ta správná chvíle na vychvalování dívčích půvabů, nechci se ukvapit, snad je času dost. Další den trávíme mezi vinohrady, kdo neviděl, neuvěří. Silnička vede po úbočí Cotes d' Or, to jsou zlaté svahy, zlaté jednak podzimním listím, i tím tekutým zlatem, které mají místní v sudech a lahvich. Co vesnice, to značka světového vína, všude sklepy s ochutnávkou, míříme do městečka Beaune. Kancléř burgundských vévodů Rolin tu nechal v patnáctém století postavit hospic pro chudé jako pokání za četné manželské nevěry, kdo si prohlédne portrét jeho manželky Guigony, musí mu dát zapravdu. Město je hlavním městem burgundských vín, co by to bylo za zájezd, kdybychom právě tady nesmočili ret. Na náměstí je vinárna vedle vinárny, je nás celá parta, ze stařenek se vyklubaly pěkné násosky, poroučíme si několik lahvinek chablis a jsme nadšeni! Jitka je čím dál přítulnější , je to příležitost na lichotky a nezdá se, že by proti nim protestovala. Do hotelu v Salon sur Saone přijíždíme rozveseleni, tentokrát s námi paří i babičky bavičky, o půlnoci jdu spát, ovšem dveře od pokoje nechávám pootevřené, co kdyby...A fakt, za chvíli mám dámskou návštěvu! Je vedro, spím jen tak a Jitka má a sobě jen dlouhé tričko na přeběhnutí z pokoje do pokoje. Pod ním je nahatá, nechá mě všechno si pohladit, ale sama je pasivní a nakonec odchází s tím, že Mirka žárlivostí šílí, dostávam líbaneček na dobrou noc a přelud je pryč. Zájezd končí společnou večeří v Remeši a jede se přes noc domů. Ve dvě ráno ke mně Jitka přisedá a šeptem se mi omlouvá za to, že "mi nedala"! To je situace ! Hladíme se tajně a slibujeme si, že to v Česku napravíme. Konečně se dostávám k tomu Jankovi. Když už jsem si myslel, že to romantické poblouznění vyšumělo, volá Jíťa, že b y mě chtěla vidět, že se jí stýská. Napůl cesty mezi Hradcem a Libercem je Český ráj, dáváme si rande v Sedmihorkách, Jitka je celá v bílém, kalhoty pěkně vyšponované , halenku vzdutou a šibalsky mi řiká, že by si obleček nerada ušpinila. Je to jasné, já mam batǔžek, navrchu smotanu deku a u nohy nezbytného Janka. Ten je hned s Jitkou kámoš, nechává se od ní hladit a vděčně přijímá pamlsky, které mu ta kočka přinesla. Já, jako znalec krajiny, vím o lese nedaleko rybníka Vidlák, nevede tam žádná turistická stezka, tam by se krásně dala rozprostřít deka. Tak jo, jsme tam, opatrně odstrojuji Jitku, pod halenkou má naducanou podprsenku a pod ní hebká prsa, která jsem už sice hladil, ale teď je poprvé i vidím. Pod těsnými kalhotami máme tanga, s těmi věru žádná práce není a Jituška je nahatá! Je fakt nádherná, závodně běhala, tělíčko na tom vydělalo. Zatimco já svlékal ji, ona mi oplácela stejnou mincí, nazí jsme se k sobě začali tulit a vzájemně se připravovat na milování, když tu...ten ničema Janek se nějak záhadně navlékl do Jitčiných tang, do zubů popadl podprsenku a žačal s ní cloumat a mlátit o zem. A bylo po romantice! Místo milování jsme dostali záchvat smíchu, oslintané prádlo plné jehličí Jitka zbalila do kabely, oblékla si naostro ten bělostný a náhle krásně průhledný obleček a šli jsme k autům. Tak nám černá veverka Mirka a bílé psisko Janek zhatili souloženíčko, ale nešť, za tu srandu to stálo, píšeme si a vždy si s úsměvem zavzpomínáme.


Janek

Janek je pes. Tedy pes...byl to trpasličí pudlík, choval se dost nepsovsky, spíš mňoukal než štěkal, honil kočky, ale jenom ty, které se ho bůhvíproč bály, neuměl ani jako pejsek čůrat s tou salutující zadní nožkou, čůral ve stoji na rukou a chcanéčky mu tekly po bílém břiše, takže časem přestalo být bílé. Ale byl to můj kamarád, všude chodil se mnou krom zájezdů do ciziny, tam jsem ho propašovat nedokázal. Chudinka. Jak zjistil, že si balím cestovní tašku, sedl si k ní a doufal, že tentokrát udělám vyjímku a on pojede se mnou. Aby to zklamání nebylo tak drsné , šel na víkend k Míše, a tam byl hýčkán a rozmazlován, koneckonců to byla jeho panička nežli jsme se rozešli. A tak jsem jednou zase zbalil tašku, Janka jsem odvezl a vydal se do Prahy , čekala mě cesta do Burgundska. Cestovka, se kterou dodnes jezdím , je mucholapkou na penzisty, lépe řečeno na penzistky. Nic proti nim, člověk aspoň neupadne do pokušení, ale zase na druhou stranu , čelit pokušením je kolikrát příjemné a podlehnout jim ještě příjemnější. Na stanici metra Nádraží Holešovice byl společný nástup do busu, no jasně, babičky už mě vyhlížejí, každá bedekra v ruce, aby mě mohly opravovat, kdybych něco neřekl nebo popletl datum. Tak jsem je posadil na místa a procházím sutobus, jestli je všechno v pořádku a najednou zjevení! Mezi těmi předobrými stařenkami sedí dvě krásné kočky! Kam jsem dal oči? Jak jsem je mohl přehlédnout? Jakto, že jsem je nezaregistroval , když jsem studoval seznam a kontroloval data narození? Je to jasné, když prvních deset letopočtů začíná dvojkou nebo trojkou, člověk otupí a dál to raději nestuduje. Jitka s Mirkou byly Hradečačky a zájezd do Burgund si zvolily z prostého důvodu: jely do země vynikajícich vín. Oběma bylo těsně pod čtyřicet, Jitka platinová bloncka, Mirka černovláska. A tak začalo malé dobrodružství plné tajných pohledů, letmých dotyků a záhadných úsměvů. Burgundsko je taková bohem požehnaná země, mírné kopečky porostlé révou, románské kostelíky v každé vesičce, louky s bílými kravkami, kláštery, tepenná řeka Saona, pozůstatky života Keltů, ale hlavně všude víno, víno, víno. Ať jsme zastavili kdekoli, všude se dalo posedět v roztomilých vinárničkách, všude byly enotéky s ochutnávkami, všude byly tržnice s nekonečnou nabídkou vín červených i bílých. Vždycky, když jsme dorazili do hotelu, stařenky šly na kutě a Mirka s Jitkou , s ještě mokrými vlasy ze sprchy, přichvátaly s lahvinkou a s něčím k zakousnutí k dřevěnému sezení, které je před každým hotelem právě pro tyto příležitosti. A tak si povídáme a já si hned první večer uvědomil, že ta Jíťa má v sobě něco, co mě přitahuje, a už je to tady! Už se mi hlavou honí různé představy , už si ji začínám mlsně prohlížet, už ji začínam zpovídat, ona je velice upovídaná a hodně chytrá, aniž bych chtěl být domýšlivý, mám dojem, že i ona by neřekla ne, kdyby nějaká otázka "co s načatým večerem" mezi námi padla. Když se venku ochladilo, šlo se k holkám na pokoj a tam se ta potvora klidně převlékla do spacího, sice cudně zády ke mně, ale tak , abych přece jenom odešel na kutě se vzpomínkou na letmo zahlédnuté ňadérko a decentně stažené gaťky zpod noční košilky. To byla přece jasná provokace! Další den jsem zavedl klientelu do kouzelné přirody pohoří Jura, hory bez turistů, ti jsou odsáti nedalekými Alpami, řeky plné macatých pstruhů a ve všech hospodách z nich připravené delikatesy, neuvěřitelné vyvěračky - vodopády z jícnů jeskyní a u nich stánky se žlutým vínem Savagnin, místní jedinečností. Koukám Jitce celý den na zadek, je výstavní, ona to asi dobře ví, dělá s ním takové ty pohyby , které se nám, klukům, líbí a sbírám odvahu jí ho pochválit. Večer v Dijonu opět minipařbička, Jitule srší vtipem, Mirka začíná žárlit, bacha na budoucí problémy! Ještě pořád nenastala ta správná chvíle na vychvalování dívčích půvabů, nechci se ukvapit, snad je času dost. Další den trávíme mezi vinohrady, kdo neviděl, neuvěří. Silnička vede po úbočí Cotes d' Or, to jsou zlaté svahy, zlaté jednak podzimním listím, i tím tekutým zlatem, které mají místní v sudech a lahvich. Co vesnice, to značka světového vína, všude sklepy s ochutnávkou, míříme do městečka Beaune. Kancléř burgundských vévodů Rolin tu nechal v patnáctém století postavit hospic pro chudé jako pokání za četné manželské nevěry, kdo si prohlédne portrét jeho manželky Guigony, musí mu dát zapravdu. Město je hlavním městem burgundských vín, co by to bylo za zájezd, kdybychom právě tady nesmočili ret. Na náměstí je vinárna vedle vinárny, je nás celá parta, ze stařenek se vyklubaly pěkné násosky, poroučíme si několik lahvinek chablis a jsme nadšeni! Jitka je čím dál přítulnější , je to příležitost na lichotky a nezdá se, že by proti nim protestovala. Do hotelu v Salon sur Saone přijíždíme rozveseleni, tentokrát s námi paří i babičky bavičky, o půlnoci jdu spát, ovšem dveře od pokoje nechávám pootevřené, co kdyby...A fakt, za chvíli mám dámskou návštěvu! Je vedro, spím jen tak a Jitka má a sobě jen dlouhé tričko na přeběhnutí z pokoje do pokoje. Pod ním je nahatá, nechá mě všechno si pohladit, ale sama je pasivní a nakonec odchází s tím, že Mirka žárlivostí šílí, dostávam líbaneček na dobrou noc a přelud je pryč. Zájezd končí společnou večeří v Remeši a jede se přes noc domů. Ve dvě ráno ke mně Jitka přisedá a šeptem se mi omlouvá za to, že "mi nedala"! To je situace ! Hladíme se tajně a slibujeme si, že to v Česku napravíme. Konečně se dostávám k tomu Jankovi. Když už jsem si myslel, že to romantické poblouznění vyšumělo, volá Jíťa, že b y mě chtěla vidět, že se jí stýská. Napůl cesty mezi Hradcem a Libercem je Český ráj, dáváme si rande v Sedmihorkách, Jitka je celá v bílém, kalhoty pěkně vyšponované , halenku vzdutou a šibalsky mi řiká, že by si obleček nerada ušpinila. Je to jasné, já mam batǔžek, navrchu smotanu deku a u nohy nezbytného Janka. Ten je hned s Jitkou kámoš, nechává se od ní hladit a vděčně přijímá pamlsky, které mu ta kočka přinesla. Já, jako znalec krajiny, vím o lese nedaleko rybníka Vidlák, nevede tam žádná turistická stezka, tam by se krásně dala rozprostřít deka. Tak jo, jsme tam, opatrně odstrojuji Jitku, pod halenkou má naducanou podprsenku a pod ní hebká prsa, která jsem už sice hladil, ale teď je poprvé i vidím. Pod těsnými kalhotami máme tanga, s těmi věru žádná práce není a Jituška je nahatá! Je fakt nádherná, závodně běhala, tělíčko na tom vydělalo. Zatimco já svlékal ji, ona mi oplácela stejnou mincí, nazí jsme se k sobě začali tulit a vzájemně se připravovat na milování, když tu...ten ničema Janek se nějak záhadně navlékl do Jitčiných tang, do zubů popadl podprsenku a žačal s ní cloumat a mlátit o zem. A bylo po romantice! Místo milování jsme dostali záchvat smíchu, oslintané prádlo plné jehličí Jitka zbalila do kabely, oblékla si naostro ten bělostný a náhle krásně průhledný obleček a šli jsme k autům. Tak nám černá veverka Mirka a bílé psisko Janek zhatili souloženíčko, ale nešť, za tu srandu to stálo, píšeme si a vždy si s úsměvem zavzpomínáme.



Korsika

15. února 2013 v 8:31 | HONZA F. |  Po 22. hodině

"Romano, budeš mi asi muset pomoct". Ležíme nahatí vedle sebe v bungalovu v kempu Aleria na Korsice. Cítím, jak přímo sálá sluníčkem a bůhvíčím ještě dalším. Píše se rok 1992, začíná doba výletů do ciziny, já si začínám plnit své klukovské sny. Je mi čerstvých jednačtyřicet a vůbec nemám zapotřebí ležet vedle nahaté holky. Mám doma krásnou ženu Míšu s velkýma prsama a tělem vyztuženým amatérským baletem a dvě malé holky, ale asi patřím k té armádě hajzlů, kteří jsou nenechaví a budou to zkoušet i jinde. Romanu jsem poprvé spatřil v Hodkovicích nad Mohelkou, kde spolu se čtveřicí dalších holek nastupovala do autobusu. Potom jsem ji jen tak sledoval na trajektu, kterým jsme se plavili na ostrov. Tady musím zvolnit, protože plout po moři patřilo k mým velkým tužbám, dokonce, když jsem kdysi dávno studoval Vysokou ekonomickou, vybral jsem si obor ekonomika námořní dopravy. Do studií mi vlezly pražské hospody, spolužačky a jejich kamarádky, stadion v Edenu a matematika spolu s politickou ekonomií, takže jsem se po třech letech poroučel a jako čerstvý "vysokoškolák" jsem nastoupil jako kulisák v libereckém divadle. Teď stojím v přístavu v Livornu a zařizuji lodní lístky pro skupinu, kterou budu šéfovat po celý týden na ostrově , kterému Francouzi říkají Il de la Beauté, což znamená Ostrov krásy s velkým "ká". Naloďujeme se, mám při tom slavnostní pocity, stoupáme po schodišti, které snad ani nemá konec, na horní palubě sledujeme ten cvrkot hluboko pod námi, zrovna najíždějí němečtí motorkáři na mašinách, které ještě u nás nejezdí, úplně nakonec jdou busy a mezi nimi i ten náš. A potom ten průzkum lodi! Dole jsou kajuty , vůbec nechápu, jak někdo kvůli čtyřem hodinám plavby může zalézt do těsné kajuty a tam chrápat. Livorno se vzdaluje, poslední, co vidíme z italské boty je maják a potom už jenom moře. Za chvíli je vidět Elba, tady přeci kul pikle Napoleon, který se nemohl vzpamatovat z toho, že svůj šílený plán nedotahl do konce. A přijela sem za ním jeho milenka Polka Marie Wawelská, která si jako sedmnáctiletá vzala z "rozumu" šestasedmdesátiletého dědka hraběte Wawelského a porodila mu dítě! A jednoho synka porodila i Napoleonovi, bylo to v roce 1810, jmenoval se Florian a vychovávala ho na zámku Malmaison zapuzená císařovna Josefína. Po chvíli se objevuje další ostrov Capraia, ještě nevíme, že oba ostrovy budeme každý den vídat z naší pláže. A potom už vystupuje z oparu masivní Korsika. Hory, které jsou vidět nejdříve, jsou ohromné a zlověstné, nemají na sobě skoro žádný porost, jenom skály a na nich jakási orlí hnízda, což jsou těsně sevřené vesničky. Ale ještě máme dobré dvě hodiny plavby, couráme po palubách, podřimujeme v lehátkách na slunci nebo jen tak šmejdíme po těch šílených prostorách. Holky z Hodkovic zjevně netrpí touhou po šmejdění, sedí v baru a nechávají se balit pinglem kudrnáčem, který to na ně zkouší italsky anebo francouzsky. A teď vstupuji do scénáře já, pomáhám s komunikací a vím, že celý ten tyjátr je kvůli Romaně, která je nejmladší a nejhezčí. Přistáváme v Bastii a jedeme asi šedesát kilometrů na jih po východním pobřeží. Náš kemp je jeden z mnoha, je to taková malá botanická zahrada, chajdy jsou v polokruhu pod větvemi eukalyptů, borovic a olivovníků, před nimi louka a už je pláž, která je písečná a nekonečná. Ta nekonečnost ještě bude hrát roli. První večer je seznamovací, to se odděluje zrno od plev, tady vzniká zdravé jádro. Holky z Hodkovic jsou s námi, to je fajn. V šest ráno je moře nejkrásnější. Příboj je tak akorát, na ten zvuk nikdy nezapomenu, slunce už je nad hladinou a svítí mi přímo do očí, hladina se leskne a když si sundám trenky , začnou se mi nahlas smát rackové. A pak si plavu ani nevím jak, moře mě přijalo a laská mě, vlny mě ženou ke břehu a já se nechávám a potom ležím na břiše a moře na mě doráží a omývá mi lýtka a fakt každá devátá vlna mi vyjede až na zadek, jak to pěkně spočítal pan Viktor Dyk. Po včerejší pijatice se spáči probouzejí, okukujeme se, vyprávíme si, co kdo večer udělal nebo řekl a já už mám oči jenom pro Romanu. Má na sobě modrožluté dvoudílné plavky, z podprsenky jí tu a tam vykoukne vršek bradavek, spodek má vzadu ledabyle zařízlý do zadku, levou půlku má venku a vepředu jí z plavek čouhají černé chloupky, takže ji nemá vyholenou, což je dobře. A teď přichází na scénu ta nekonečnost pláže. Parta holek jde hodně daleko, evidentně se budou opalovat a koupat na nahato a já jako omámený jdu za nimi, "nevšímavě" je míjím a pokračuji ještě asi sto metrů a uléhám. A je ze mě voyer. Nedá mi to a pokukuji už jenom po té jediné, z té dálky nevidím žádné detaily, na dosud bílém, neopáleném těle vidím tři body, které mě zajímají. Bradavky na malých prsech a mimořádně černý klín, to když vystupuje z moře. Když do něho kráčí, mám před očima její krásný zadek posazený na dlouhatánských nohách. Taky zaznamenávám pohyb hlavou, když si přehazuje ty svoje dlouhé pačesy. Mám sto chutí jít si lehnout k ní na deku a říct jí, že se mi tak strašně líbí ,ale nemám odvahu. Večer opět sedíme u vína, ani nevím, kdo dělal zasedací pořádek, ale najednou jsem vedle ní. Zkouším nesmělé dotyky koleno na koleno, lýtko na lýtko, taky jsem asi strašně vtipný, ale hlavně to do sebe leju a čekám, kdy přijde ta správná odvaha vyslovit to, co mám dávno připravené. Romana je ale rychlejší, odcházíme spolu a líbáme se ve stínu s těmi pověstnými hvězdičkami nad hlavou. A teď tu ležíme nahatí na mém letišti, svléknout ji nebyl problém, těch pár hadříků bylo dole raz dva. Oba jsme opilí, já víc, hladím ji po celém těle, raduji se z těch malých koziček, cítím, jak je nádherně vlhká, líbáme se nekonečně dlouho, zjišťuji, jestli má nějaké zařízení proti miminkům/má/, ale nějak mi to nefunguje. "Romano, budeš mi muset asi pomoct", říkám nesměle. "Myslíš, že to budu umět?" Ale už se pomalu sune dolů, cestou mě líbá na prsou a na břiše a za chvíli už cítím teplo jejích úst, vnímám práci jazyka a zoubků a potom už jsme spojeni a já se opájím jiným teplem a hladkostí toho jejího vnitřku. Hotoví jsme zároveň, má senzační orgasmus, hlasitě kňourá a zůstává mi ležet bezvládně v náručí. Tak se taky ráno probouzíme, neudělali jsme ani jeden pohyb, byli jsme jako zakletí. Ráno jde všechno líp, milujeme se podruhé, jdeme se spolu vykoupat a každému je jasné, že se narodil nový vztah. Necháváme to plavat, Romana je rozvedená a mně je to jedno. Ale týden je moc krátká doba na to, abychom jej prožili jenom na jednom místě. Kdo ví, kdy se sem znovu podíváme. Jsme cestovatelé, vyhládlí po všem exotickém a co může být exotičtějšího než Korsika. Soudruzi z nedávno minulého režimu nepočítali s tím, že bychom cestovali, bedekry a mapy neexistovaly, navíc jsme možná první Češi na ostrově, chybí i zkušenosti.Jsem vyzbrojen knížkou od Heckela a Černíka - Ostrov krevní msty. Úžasné čtení, ale pro potřeby průvodce téměř nepoužitelné. Ale atmosféra ostrova tu je přítomna, snažíme se ji poznat a není to tak těžké. Výlet číslo jedna jsem vymyslel takto : Corte, Ajaccio a zpět. Podle místní mapy cca 200 km, žádný problém. Naštěstí jsme vyjeli brzy ráno, cesta do Corte sice vede, ale na jejím začátku je cedule zákaz vjezdu autobusům. Musíme jet na sever a do Corte dorážíme po čtyřech hodinách jízdy po všelijakých silničkách. Corte je bývalé hlavní město, není divu, je postavené mezi vysokými horami, tehdy bylo nepřístupné a dobře se bránilo. Ani náš autobus to nemá lehké, nakonec na můj pokyn zajíždíme do jednosměrky, já s klienty chvatně vystupuji a nechávám nešťasníky řidiče v té kakofonii klaksonů. Historické centrum je malé, na hlavním náměstí stojí socha místního hrdiny Gaspara Paoliho, nedaleko je další socha doktora Gafforiho, oba byli hnacími elementy revolty proti Janovanům i Francouzům. Zíráme na naprosto bizardně vystavěné domy, každý jinak vysoký, široký a křivý, odpady vedou v novodurech venkem, nad křivolakými uličkami visí podvlíkačky a podprsenky neskutečných rozměrů.Nad tím vším bdí polorozbořená citadela s krásnými výhledy do údolí řek Tavignano a Restonica. Nás ale nejvíc zajímají malé tržnice. Jsou barevné, voňavé a ukřičené, dohadujeme se, jaké že to ovoce je tady a jak se jmenuje tahle zelenina, ryby neumíme pojmenovat vůbec. Domorodci na nás také koukají zvědavě, tyhle cizince, kteří si nic nekupují, jenom očumují, tu ještě neviděli. Mám sto chutí zeptat se, co se z toho všeho dá vařit, já vařím velmi rád, ale netroufám si, přeci jenom ty zakaboněné, zarostlé tváře pod placatou čepicí mi trochu nahánějí strach. A tak se jenom dohadujeme, ošatky s kořením , domácí máslo, olivové oleje, sušená rajčata, bachratý česnek a fialové dlouhé cibule a nevzhledné kozí sýry jsou nám dobrou nápovědou. Snad bude ještě příležitost , máme před sebou dost cestování. To Ajaccio, to je jiné město, snad ani není korsické, i když je ostrovní metropolí. Všechno, nebo skoro všechno je tu o Napoleonovi, rodný dům je zároveň i jeho muzeem, nejvíc se mi ale líbí Laeticia, jeho matka, je překrásná, černovlasá, tmavooká, i když zírám na její portrét , tuším, co se skrývá i pod spodní částí rámu obrazu. Možná to zní cynicky, ale Ajaccio je moc francouzské, sem bych už podruhé nezajížděl. Cestou zpět přes hory v průsmyku Vizzavona sledujeme stádo polodivokých prasat, ta se tu potulují zcela volně, jsou neškodná, pokud nepočítáte svačinu, kterou vám neomaleně vyrvou z ruky. Klesáme lesy, které jsou nám povědomé, smrky a jedle, pod nimi borůvky a při čúrací pauze nacházíme podborováky i babky! Protože nás tlačí čas, a protože jsem dobrodruh, zpět jedeme po té zapovězené zkratce do Alerie. To je tedy něco! Jedeme údolím řeky Tavignano, která tu vyryla za miliony let kaňon srovnatelný s těmi americkými. Nad ním silnička jenom místy asfaltovaná s kamennými můstky, na které náš bus najíždí na několikrát. Jeden šofér řídí, druhý leží na zemi na zádech a palci rukou naviguje. S milimetrovou přesností se suneme přes překážky, kolmo dole sto metrů pod námi řeka, nad námi skaliska, tu a tam shořelé auto, rozstřílené cedule s francouzskými nápisy. V jednu chvíli to vypadá, že končíme, ale zlatí kluci řidiči se překonávají, nakonec už za tmy dojíždíme do kempu a pijí i zapřisáhlí abstinenti. Tenhle večer je povedený, zítra nikam nejedeme, znovu a znovu probíráme ty silné zážitky. A v noci po nahaté koupeli opět milování, dnes jsem já ten aktivní, i já kloužu ústy po Romanině těle, líbám ji na bradavky a ploché bříško, laskám se jazykem s vnitřkem hebkých stehen a to nejlepší si nechávám na konec. Kožíšek/ ten název mu už zůstal napořád/ má huňatý, přesný trojúhelníček a ty partie pod ním jsou k zulíbání. Však taky se činím, už vím jak chutná, všechna tajemství jsou rozluštěna. "Ach, Honzíku, ty mě rozmazluješ", říká mi a už slabě kňourá, a potom si mě převrací a sedá si na mě a za chvíli už kňouráme oba, asi jsme našli tu nejlepší pozici. /Míša ji nemá ráda, říká, že si připadá, že onanuje na cizím těle/. A zase spíme v té zkamenělé pozici, pevně se objímáme, probouzím se s jednou rukou na jejím pevném zadku, druhou si hlídám kožíšek. Koupeme se v té zlaté slunečné nádheře, milujeme se nadnášeni mořem a když vylézám, rackové jsou zticha jako pěny. Celý den jsme sami daleko od lidí, procházíme se nahatí stovky metrů, milujeme se na písku i v moři, Romana už je pěkně opálená a povídáme si a povídáme. Známe se teprve čtyři dny, nic o sobě nevíme, vše je malé tajemství, které jsme právě rozlouskli. Je jí dvacet devět, má dvě holky, Máju a Julku, je zdravotní sestra, dělá v ústavu pro dospělé slabomyslné a touží stát se zámeckou paní. Jednou se jí to splní. Nemá důvěru v ženaté muže, asi má špatné zkušenosti. " Tak co s tím uděláme, já jsem jaksi ženatý", soukám ze sebe, i když vím, že i ona to ví, asi jsem se při těch pijatikách prokecl. Jsem totiž dost velká drbna a někdy na sebe řeknu věci, které by jiný chlap neřekl. "Honzíčku, já ti to odpouštím", potutelně se usmívá,"určitě ti nehodlám komplikovat život, je mi s tebou dobře, jsi úžasně něžný, nech mě užívat si to, co bude dál, teprve uvidíme". Večer už jdeme mezi ostatní jenom aby se neřeklo, jakmile se setmí, už pádíme k moři a ani se neoblékáme a nahatí jdeme ke mně do chajdy a pokračujeme tam, kde jsme odpoledne přestali. Ale taky cestujeme, navštívili jsme Porto Vecchio, prastarý přístav s městem na skále v hradbách. Těmi procházíme do korsických uliček s kavárničkami, krámky s výrobky místních řemeslníků, nacházíme i starou sýrárnu, kde jsou na policích ohavně vypadající a zvláštně zapáchající kozí sýry, ovšem velmi drahé. Jmenují se broccio, jsou ledabyle zabalené do voskovaných papírů, jsou na nich vidět i obtisklé prsty patrně žen, které je hnětly. A byli jsme i v Bonifaciu, a to je možná vůbec to nejkrásnější místo na ostrově. Dole marína, přístav jachet a jachtiček, nad ním na vysoké skále staré město. Začínáme na kocábce, která nás povozila po nádherných útesech, zálivech, jeskyních a bizarních tvarech skal všude okolo.Romana má na sobě kraťasy a modré tílko a pod ním nic. Pod námi průzračné stejně modré Tyrhenské moře, sedíme jako přikovaní a zíráme na tu nádheru. Potom jdeme po břehu a nahlížíme do té spousty restaurací podél přístavu, všude připravují stoly, někde už se baští, poprvé vidíme mísy s ledem a ústřicemi, mořské potvory vařené, smažené či syrové, ale i těstoviny, neboť Korsika byla dříve italská, všechno nesmírně voní, nejsme ale ještě tak ekonomicky silní, abychom se zapojili. Se svým hladem stoupáme po schodech do historického jádra, z hradeb je vidět Sardinie, kostelík je tak naivní, až nás to dojímá. A zase krámečky a kavárničky, do těch už míříme, ochutnáváme pastis - nápoj všech místních. Chutná po anýzu a dolévá se vodou, je to osvěžující nápoj pro žíznivé alkoholiky. My tak daleko ještě nejsme, ale jestli v tomto trendu pojedeme až do konce zájezdu, určitě se jimi staneme. Hřbitov je také zcela jiný než ty naše. Je to takové malé městečko s uličkami, v domečcích nebydlí skřítci, ale nebožtíci a mají skvělý výhled na moře. Od hřbitova vedou dlouhé schody krále Artuše, které si podle legendy vysekaly ve skále ženy, když měly, na rozdíl od mužů, potřebu se umýt a pitné vody byla škoda. Král jim na to dal jenom jedinou noc a ženské, hnány hygienickou potřebou, to stihly. V jedné hospodě jsme natrefili na starého muže, který mluvil česky. Vyklubal se z něho jistý Míla Chmelina, dlouholetý příslušník Cizinecké legie. Vzal si Francouzku a žijí tu již čtyřicet let. Ona je výborná kuchařka, a to je příležitost pro mě, konečně se něco dozvědět o korsické kuchyni. Pani Louise, které Chmelina říká Lojzo, je místní a dovede o vaření skvěle vyprávět. Líčí nám, jak se dělají mořské ryby, ty se solí krystalickou solí, do útrob se jim vkládá snítka tymiánu a pečou se na suchých kořenech vinné révy. Kuřata se plní sušenými rajčaty a česnekem, hustě se posypou rozmarýnem, podlijí bílým vínem, zakápnou olivovým olejem a upečou v troubě do zlatova. Nebo jehněčí. Kýta z jehňátka se potře pastou z nastrouhané cibule a francouzské hořčice, před tím se posolí a popepří, posype se hustě provencálským kořením, obloží celými, neloupanými palicemi česneku, polije olivovým olejem, podlije rajčatovou šťávou a peče se to v troubě, čichá se k tomu, občas se tam chlístne sklenka červeného vína. Taky umí skvělé plody moře, to jediné si můžeme zkusit sami, stačí na to hrabat v písku na hraně moře a sbírat malé krabíky a mušličky, vše prolít na sítku proudem pitné vody, rozpálit olivový olej, dát do něho hrstku rozdrcených stroužků česneku, vyklopit potvůrky, osolit, zamíchat do uvařených špaget a posypat slaným ovčím sýrem. To všechno mi paní Lojza vypráví na terase krásné hospůdky na pláži Tonara. Sem jsem zajel čistě namátkou, jede se ze silnice takovou polopolní cestičkou, bus trochu úpí, ale po kilometru jsme v ráji. Červený hrubý písek, průzračně modré moře, žulové útesy, ostrov s hnízdícími racky naproti, kamenná hospoda s terasou. Mírně profukuje, na surfech se prohánějí tři holky nahoře bez, převlékáme se a lezeme do asi nejkrásnějšího moře v Evropě. A potom sedíme s Chmelinovými na terase a povídáme si o Československu/ ano, tehdy ještě existovalo!/, pan Míla je Moravák, jazyk nezapomněl, vzpomíná na okolnosti své emigrace, na tvrdý život v legii, nechce nám říct, kolik životů zmařil, stáčí řeč na jiné věci a evidentně se mu stýská. Platí nám útratu a loučí se s námi a slibujeme si, že při každé další návštěvě Korsiky se uvidíme. Byl jsem tam potom ještě mnohokrát, ale na uvedeném čísle se mi už nikdy nikdo neohlásil. Za naším kempem je výrobna a stáčírna vína "Patrimonio". Kupujeme ho denně, je velmi levné a pro naše jazyky uvyklé těm socialistickým slazeným patokům je nezvykle kořeněné a trpké. Ještě nám bude nějaký čas trvat, než ve francouzských vínech najdeme zalíbení. Vínko nám ale slouží jako skvělý kamarád, rádi se u něho večer co večer scházíme, pijeme ho z kelímků z autobusu a začíná na nás padat nostalgie, která předchází odjezdy. Páteční večer je nádherný, všichni jsme nějak zaražení, ani zdatní baviči Ervín s Rudou nedovedou rozproudit tu správnou náladu. Jdeme se naposledy vykoupat pod hvězdami, ještě chvilku posedíme s ostatními a je před námi možná úplně poslední společná noc. Oba to víme, jenom o tom nechceme mluvit. A tak se milujeme mlčky, naléhavě, každé pohlazení je vlastně na rozloučenou. Je mi smutno při představě, že ta krásná prsa a kožíšek mám v ruce možná naposledy. A je tu sobota, chajdy musíme vyklidit do deseti, v poledne odjíždíme, ještě naposledy zamáváme naší pláži a za hodinku vystupujeme v Bastii. Naše loď společnosti Moby Lines s velrybou ve znaku už čeká, nastupujeme jako zkušení mazáci, už víme, kde se co nachází a vyplouváme. Plujeme do La Spezia, což znamená, že ještě dobrou hodinu budeme sledovat pobřeží Korsiky, míjíme totiž Cap Corse, to je ten vztyčený ukazovák na mapě ostrova. La Spezia je vojenský přístav, vidíme křižníky a ponorky šedivě natřené, je zákaz fotografování, proto vše ukládáme do paměti. Město už svítí a my jedeme na sever, přes Ligurské Apeniny noční Itálií a ráno už jsme v Rakousku a krátce stavíme v Salzburku. Jdu s Romankou na poslední sklenku vína na hrad nad Mozartovým městem, koukáme si do očí, víc mlčíme, než povídáme, ale v tom mlčení je příslib něčeho do budoucna.

Když jde o kejhák

4. února 2013 v 16:39 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Když jde o kejhák

Na začátku nového tisíciletí se na mě usmálo štěstí a já vycestoval tři srpny po sobě do Vorlarbergu do rakouských Alp. Ale bacha! Nebyl sem tam jako průvodce, ale jako kuchař! Bydlelo se v Lechu a já měl za úkol nasytit české turisty před tůrou a po ní. Čili připravoval jsem polopenze. Bus z Čech mi vždy v sobotu s novou várkou turistů přivezl tajně i proviant, tajně proto, protože Evropa byla hysterická po nějaké epidemii, už ani nevím, jestli to byla nemoc šílených krav či chřipka ptačí. Na hranicích se dělaly šťáry, nejpodezřelejší byli vyhlášení paštikáři Češi, navíc nám Rakušáci dávali " sežrat" náš Temelín. A tak šéf cestovky vždy rafinovaně zabalil potraviny do kufrů, které jakoby z oka vypadly těm opravdu turistickým. Někdy nás vychmátli, to potom následoval týden jídel ze zbytků z týdnů předcházejících, plus to, co jsem za hříšný peníz zakoupil v místním supermarketu. Ale většinou jsme proklouzli a já naplnil lednice surovinami z domácí provenience. Ráno jsem vstával v pět a šel jsem do vesnice Lech pro pytel úžasně křupavých houstiček, ty jsem roznosil po ošatkách tak, aby na každém stole měli strávníci dostatek, nazdobil jsem talířky sýry, vejci natvrdo a salámem, navařil kotel čaje a několik konvic kávy, naporcoval máslo a mohl jsem se vrhnout na přípravu večeře. Jeden den jsem si naporcoval a nakořenil kuřata, uvařil komplet polévku, oškrábal brambory a upekl perník, jindy jsem si obalil řízky a nadělal pudinky, taky jsem pekl vepřové a dělal k němu valašské " zelé", to panečku všem šmakovalo, vyráběl jsem domácí knedlíky bramborové i houskové, zkrátka snažil jsem se, aby výletníci neměli pocit, že si zaplatili něco, co nedostali. A vždy na jeden týden za mnou přijela i moje milá Romana, to potom nám šla práce pěkně od ruky, v kuchyni i jídelně bylo sterilno a my měli spoustu času na courání po kopcích, na koupání v tom jejich fantastickém koupališti a po nocích i na milováníčko v naší malé podkrovní cimérce. Jednou jsem dal Romaně předodjezdovou pusu, zamával jí do autobusu a vrhl se na nové zásobování, spadl jsem zase do toho všedního kolotoče příprav polopenzí. A taky jsem se rozhodl shodit pár kil, krotil jsem se v jídle a hodně jsem chodil po kopcích. Už jsem to tam měl pěkně procourané, všechny ty permice na mikrobusy a sedačky jsem měl grátis, vždy mezi jedenáctou a pátou odpoledne jsem měl fraj, nelenil jsem, popadl batůžek s tím nejnutnějším a hurá někam za přírodou. Tak jsem jednou poklidil v kuchyni , zkontroloval si, zda je všechno tak, jak má být, už jsem byl na cestě, když do kuchyně vstoupila jedna paní ze zájezdu, že prý jejímu mužíčkovi je blbě, večer to přehnal s pařbou a teď prý prosí pánbíčka, aby si ho vzal. A jestli by mu nemohla uvařit hořký čaj, aby přežil. A protože na něho byla naštvaná a nehodlala okolo něho celý den kmitat, poprosila mě, zda by se mnou nemohla vyrazit na tůru. Proč ne? Při těch mých tripech mi bývalo smutno, přivítal jsem společnost drobné, pohledné čtyřicátnice, Zuzanka, tak se jmenovala, si odběhla do pokoje pro něco na sebe , já přimazal jednu housku navíc a mazali jsme na autobus, který nás odvezl do poslední vísky na mapě, sem jsem se ještě nestačil mrknout. Z mapy jsem věděl, že půjdeme asi dvě hodiny kolem potoka, potom dorazíme do krajiny jezer, tam si v horské chajdě dáme pivo a stejnou cestou se vydáme zpět a v pohodě stihneme bus v půl páté. Zuza vyrazila v pohorkách, kratičkých , látkových šortečkách a v červeném tričku po pupík. To oblečení je důležité, bude ve vyprávění hrát důležitou roli. Cestou jsme si potykali a povyprávěli o sobě, ona je houslistkou v nějakém pražském tělese, má dvě holky - puberťačky, její muž v něčem podniká a doma se vyskytuje poskrovnu, tohle vlastně měl být výlet na usmířenou, zatím to ale vypadá na nějaké velké rozhodnutí o dalším životě. Takhle jsme plkali, až jsme se doplkali do té horské boudy, bylo přenádherně, seděli jsme na terase a pili pivo , a protože já jsem při pití fakt dobrej na vymýšlení blbých nápadů, vymyslel jsem, že zpět nepůjdeme stejnou cestou, to je nuda, ale zkrátíme si to sešupem lesem dolů a vykoupeme se v tom senzačním potoce, který byl samá tůňka a vodopádek. Pochopitelně jsem ji chtěl vidět nahatou a to další se ukáže. Zuzanka se pro myšlenku nadchla, zaplatil jsem a vyrazili jsme po hřebeni směr osvěžující koupel. Začátek byl vynikající, " ty panorámata!" , vorlarberské Alpy jsou nádherné, viditelnost byla neuvěřitelná, horský chodník vedl po vrstevnici, žádná velká dřina. V jednom místě jsem usoudil, že už je načase seběhnout dolů, Zuza mi, jako správná ženská, která netušila kde je, neodporovala a já zavelel odbočit doprava. Prvních sto metrů klesání bylo docela v pohodě, občas jsme museli popojet po zadku, ale to bylo normální, převýšení bylo docela ohromné. Potom ale začaly trable. Narazili jsme na skaliska, ještě pořád jsme se mohli vrátit a jít po turistické značené stezce, ale my ne, já už dole tušil potok, nemohl být daleko, Zuzana měla sice nahnáno, ale nechtěla to dát najevo, pokračovali jsme . Abych ten terén trochu popsal: dostali jsme se na jakési gigantické schody, asi třímetrové, museli jsme je "slaňovat" pomocí mladých břízek, já šel první, ten kmínek jsem ohnul a sešplhal po něm dolů, břízka se vymrštila, Zuza se jí chytla a snášela se po ní dolů, tam jsem ji zachytil a postavil ji na nohy. Tak to šlo dál a dál, vždy se našel nějaký stromek, po kterém se dalo sešplhat. Tak jsme dolezli na další veleschod, já se seškrábal dolů a když jsem poslal kmínek nahoru stalo se to ! Zuzanka , jako vždy předtím stromek pevně, až křečovitě objala a nechala se pomalu snášet dolů, kde jsem čekal já s otevřenou náručí. Zuzanku jsem v pohodě zachytil, kmen se vymrštil vzhůru, ale ouhej! I se Zuzčinými kraťásky! Potvora nějaký souček se jí do nich zaháčkoval, propocená tkaninka to nevydržela a bylo to. Dostat se k nim bylo vyloučené, po hladké skále nebylo možno vylézt nahoru. Zuzanka stála, rukou si zakrývala kožíšek a měla na kahánku. Před námi byl ještě pořádný kus klesání. Nabídl jsem jí své tričko, přece jenom něco zakrývalo, Zuza se do něho vděčně navlékla a pokračovali jsme v dobrodružství. Problémy nastaly při zdolávání dalších schodů. Bez mé náruče by se dívka dolů nedostala, nemohl jsem ji ovšem zachytit ze zavřenýma očima, jak by velelo dobré vychování. Bylo to komické, ale nakonec nad tím Zuza mávla rukou a chovala se jako by byla oblečená. Dodření , zpocení a poškrábaní jsme nakonec k tomu potoku doputovali, tam jsme samým štěstím stud opustili oba a nořili jsme se nahatí do těch vymletých tůněk, v nich jsme se objímali, ale bez nemravností, dováděli pod vodopády a potom seděli , stále nazí, vedle sebe na vyhřátém placáku a radovali se z toho, že jsme vůbec přežili. Potom nás ale dohnal problém, jak se dostane Zuza busem zpět do penzionu. Moje tričko sice zakrývalo její moudí a zadek, ale jen taktak, při každém pohybu něco nestydatě vykouklo , takhle jsme si do busu netroufli. A teď nastoupila ženská vynalézavost. Zuza si šla čůrnout , potom by to už nezvládla a sešila si tričko mezi nohama ohebnou vrbovou větvičkou, vypadala přelíbezně s tím zeleným klacíkem tam dole, ale účel byl splněn , nebyli jsme za nedovolené obnažování zatčeni, manželé se usmířili a my dva, ještě dlouho poté, jsme si vyměňovali žertovná psaníčka , ve kterých jsme vzpomínali na příhodu, která se hned tak někomu nepoštěstí.

Když jde o kejhák

Na začátku nového tisíciletí se na mě usmálo štěstí a já vycestoval tři srpny po sobě do Vorlarbergu do rakouských Alp. Ale bacha! Nebyl sem tam jako průvodce, ale jako kuchař! Bydlelo se v Lechu a já měl za úkol nasytit české turisty před tůrou a po ní. Čili připravoval jsem polopenze. Bus z Čech mi vždy v sobotu s novou várkou turistů přivezl tajně i proviant, tajně proto, protože Evropa byla hysterická po nějaké epidemii, už ani nevím, jestli to byla nemoc šílených krav či chřipka ptačí. Na hranicích se dělaly šťáry, nejpodezřelejší byli vyhlášení paštikáři Češi, navíc nám Rakušáci dávali " sežrat" náš Temelín. A tak šéf cestovky vždy rafinovaně zabalil potraviny do kufrů, které jakoby z oka vypadly těm opravdu turistickým. Někdy nás vychmátli, to potom následoval týden jídel ze zbytků z týdnů předcházejících, plus to, co jsem za hříšný peníz zakoupil v místním supermarketu. Ale většinou jsme proklouzli a já naplnil lednice surovinami z domácí provenience. Ráno jsem vstával v pět a šel jsem do vesnice Lech pro pytel úžasně křupavých houstiček, ty jsem roznosil po ošatkách tak, aby na každém stole měli strávníci dostatek, nazdobil jsem talířky sýry, vejci natvrdo a salámem, navařil kotel čaje a několik konvic kávy, naporcoval máslo a mohl jsem se vrhnout na přípravu večeře. Jeden den jsem si naporcoval a nakořenil kuřata, uvařil komplet polévku, oškrábal brambory a upekl perník, jindy jsem si obalil řízky a nadělal pudinky, taky jsem pekl vepřové a dělal k němu valašské " zelé", to panečku všem šmakovalo, vyráběl jsem domácí knedlíky bramborové i houskové, zkrátka snažil jsem se, aby výletníci neměli pocit, že si zaplatili něco, co nedostali. A vždy na jeden týden za mnou přijela i moje milá Romana, to potom nám šla práce pěkně od ruky, v kuchyni i jídelně bylo sterilno a my měli spoustu času na courání po kopcích, na koupání v tom jejich fantastickém koupališti a po nocích i na milováníčko v naší malé podkrovní cimérce. Jednou jsem dal Romaně předodjezdovou pusu, zamával jí do autobusu a vrhl se na nové zásobování, spadl jsem zase do toho všedního kolotoče příprav polopenzí. A taky jsem se rozhodl shodit pár kil, krotil jsem se v jídle a hodně jsem chodil po kopcích. Už jsem to tam měl pěkně procourané, všechny ty permice na mikrobusy a sedačky jsem měl grátis, vždy mezi jedenáctou a pátou odpoledne jsem měl fraj, nelenil jsem, popadl batůžek s tím nejnutnějším a hurá někam za přírodou. Tak jsem jednou poklidil v kuchyni , zkontroloval si, zda je všechno tak, jak má být, už jsem byl na cestě, když do kuchyně vstoupila jedna paní ze zájezdu, že prý jejímu mužíčkovi je blbě, večer to přehnal s pařbou a teď prý prosí pánbíčka, aby si ho vzal. A jestli by mu nemohla uvařit hořký čaj, aby přežil. A protože na něho byla naštvaná a nehodlala okolo něho celý den kmitat, poprosila mě, zda by se mnou nemohla vyrazit na tůru. Proč ne? Při těch mých tripech mi bývalo smutno, přivítal jsem společnost drobné, pohledné čtyřicátnice, Zuzanka, tak se jmenovala, si odběhla do pokoje pro něco na sebe , já přimazal jednu housku navíc a mazali jsme na autobus, který nás odvezl do poslední vísky na mapě, sem jsem se ještě nestačil mrknout. Z mapy jsem věděl, že půjdeme asi dvě hodiny kolem potoka, potom dorazíme do krajiny jezer, tam si v horské chajdě dáme pivo a stejnou cestou se vydáme zpět a v pohodě stihneme bus v půl páté. Zuza vyrazila v pohorkách, kratičkých , látkových šortečkách a v červeném tričku po pupík. To oblečení je důležité, bude ve vyprávění hrát důležitou roli. Cestou jsme si potykali a povyprávěli o sobě, ona je houslistkou v nějakém pražském tělese, má dvě holky - puberťačky, její muž v něčem podniká a doma se vyskytuje poskrovnu, tohle vlastně měl být výlet na usmířenou, zatím to ale vypadá na nějaké velké rozhodnutí o dalším životě. Takhle jsme plkali, až jsme se doplkali do té horské boudy, bylo přenádherně, seděli jsme na terase a pili pivo , a protože já jsem při pití fakt dobrej na vymýšlení blbých nápadů, vymyslel jsem, že zpět nepůjdeme stejnou cestou, to je nuda, ale zkrátíme si to sešupem lesem dolů a vykoupeme se v tom senzačním potoce, který byl samá tůňka a vodopádek. Pochopitelně jsem ji chtěl vidět nahatou a to další se ukáže. Zuzanka se pro myšlenku nadchla, zaplatil jsem a vyrazili jsme po hřebeni směr osvěžující koupel. Začátek byl vynikající, " ty panorámata!" , vorlarberské Alpy jsou nádherné, viditelnost byla neuvěřitelná, horský chodník vedl po vrstevnici, žádná velká dřina. V jednom místě jsem usoudil, že už je načase seběhnout dolů, Zuza mi, jako správná ženská, která netušila kde je, neodporovala a já zavelel odbočit doprava. Prvních sto metrů klesání bylo docela v pohodě, občas jsme museli popojet po zadku, ale to bylo normální, převýšení bylo docela ohromné. Potom ale začaly trable. Narazili jsme na skaliska, ještě pořád jsme se mohli vrátit a jít po turistické značené stezce, ale my ne, já už dole tušil potok, nemohl být daleko, Zuzana měla sice nahnáno, ale nechtěla to dát najevo, pokračovali jsme . Abych ten terén trochu popsal: dostali jsme se na jakési gigantické schody, asi třímetrové, museli jsme je "slaňovat" pomocí mladých břízek, já šel první, ten kmínek jsem ohnul a sešplhal po něm dolů, břízka se vymrštila, Zuza se jí chytla a snášela se po ní dolů, tam jsem ji zachytil a postavil ji na nohy. Tak to šlo dál a dál, vždy se našel nějaký stromek, po kterém se dalo sešplhat. Tak jsme dolezli na další veleschod, já se seškrábal dolů a když jsem poslal kmínek nahoru stalo se to ! Zuzanka , jako vždy předtím stromek pevně, až křečovitě objala a nechala se pomalu snášet dolů, kde jsem čekal já s otevřenou náručí. Zuzanku jsem v pohodě zachytil, kmen se vymrštil vzhůru, ale ouhej! I se Zuzčinými kraťásky! Potvora nějaký souček se jí do nich zaháčkoval, propocená tkaninka to nevydržela a bylo to. Dostat se k nim bylo vyloučené, po hladké skále nebylo možno vylézt nahoru. Zuzanka stála, rukou si zakrývala kožíšek a měla na kahánku. Před námi byl ještě pořádný kus klesání. Nabídl jsem jí své tričko, přece jenom něco zakrývalo, Zuza se do něho vděčně navlékla a pokračovali jsme v dobrodružství. Problémy nastaly při zdolávání dalších schodů. Bez mé náruče by se dívka dolů nedostala, nemohl jsem ji ovšem zachytit ze zavřenýma očima, jak by velelo dobré vychování. Bylo to komické, ale nakonec nad tím Zuza mávla rukou a chovala se jako by byla oblečená. Dodření , zpocení a poškrábaní jsme nakonec k tomu potoku doputovali, tam jsme samým štěstím stud opustili oba a nořili jsme se nahatí do těch vymletých tůněk, v nich jsme se objímali, ale bez nemravností, dováděli pod vodopády a potom seděli , stále nazí, vedle sebe na vyhřátém placáku a radovali se z toho, že jsme vůbec přežili. Potom nás ale dohnal problém, jak se dostane Zuza busem zpět do penzionu. Moje tričko sice zakrývalo její moudí a zadek, ale jen taktak, při každém pohybu něco nestydatě vykouklo , takhle jsme si do busu netroufli. A teď nastoupila ženská vynalézavost. Zuza si šla čůrnout , potom by to už nezvládla a sešila si tričko mezi nohama ohebnou vrbovou větvičkou, vypadala přelíbezně s tím zeleným klacíkem tam dole, ale účel byl splněn , nebyli jsme za nedovolené obnažování zatčeni, manželé se usmířili a my dva, ještě dlouho poté, jsme si vyměňovali žertovná psaníčka , ve kterých jsme vzpomínali na příhodu, která se hned tak někomu nepoštěstí.

Když jde o kejhák

Na začátku nového tisíciletí se na mě usmálo štěstí a já vycestoval tři srpny po sobě do Vorlarbergu do rakouských Alp. Ale bacha! Nebyl sem tam jako průvodce, ale jako kuchař! Bydlelo se v Lechu a já měl za úkol nasytit české turisty před tůrou a po ní. Čili připravoval jsem polopenze. Bus z Čech mi vždy v sobotu s novou várkou turistů přivezl tajně i proviant, tajně proto, protože Evropa byla hysterická po nějaké epidemii, už ani nevím, jestli to byla nemoc šílených krav či chřipka ptačí. Na hranicích se dělaly šťáry, nejpodezřelejší byli vyhlášení paštikáři Češi, navíc nám Rakušáci dávali " sežrat" náš Temelín. A tak šéf cestovky vždy rafinovaně zabalil potraviny do kufrů, které jakoby z oka vypadly těm opravdu turistickým. Někdy nás vychmátli, to potom následoval týden jídel ze zbytků z týdnů předcházejících, plus to, co jsem za hříšný peníz zakoupil v místním supermarketu. Ale většinou jsme proklouzli a já naplnil lednice surovinami z domácí provenience. Ráno jsem vstával v pět a šel jsem do vesnice Lech pro pytel úžasně křupavých houstiček, ty jsem roznosil po ošatkách tak, aby na každém stole měli strávníci dostatek, nazdobil jsem talířky sýry, vejci natvrdo a salámem, navařil kotel čaje a několik konvic kávy, naporcoval máslo a mohl jsem se vrhnout na přípravu večeře. Jeden den jsem si naporcoval a nakořenil kuřata, uvařil komplet polévku, oškrábal brambory a upekl perník, jindy jsem si obalil řízky a nadělal pudinky, taky jsem pekl vepřové a dělal k němu valašské " zelé", to panečku všem šmakovalo, vyráběl jsem domácí knedlíky bramborové i houskové, zkrátka snažil jsem se, aby výletníci neměli pocit, že si zaplatili něco, co nedostali. A vždy na jeden týden za mnou přijela i moje milá Romana, to potom nám šla práce pěkně od ruky, v kuchyni i jídelně bylo sterilno a my měli spoustu času na courání po kopcích, na koupání v tom jejich fantastickém koupališti a po nocích i na milováníčko v naší malé podkrovní cimérce. Jednou jsem dal Romaně předodjezdovou pusu, zamával jí do autobusu a vrhl se na nové zásobování, spadl jsem zase do toho všedního kolotoče příprav polopenzí. A taky jsem se rozhodl shodit pár kil, krotil jsem se v jídle a hodně jsem chodil po kopcích. Už jsem to tam měl pěkně procourané, všechny ty permice na mikrobusy a sedačky jsem měl grátis, vždy mezi jedenáctou a pátou odpoledne jsem měl fraj, nelenil jsem, popadl batůžek s tím nejnutnějším a hurá někam za přírodou. Tak jsem jednou poklidil v kuchyni , zkontroloval si, zda je všechno tak, jak má být, už jsem byl na cestě, když do kuchyně vstoupila jedna paní ze zájezdu, že prý jejímu mužíčkovi je blbě, večer to přehnal s pařbou a teď prý prosí pánbíčka, aby si ho vzal. A jestli by mu nemohla uvařit hořký čaj, aby přežil. A protože na něho byla naštvaná a nehodlala okolo něho celý den kmitat, poprosila mě, zda by se mnou nemohla vyrazit na tůru. Proč ne? Při těch mých tripech mi bývalo smutno, přivítal jsem společnost drobné, pohledné čtyřicátnice, Zuzanka, tak se jmenovala, si odběhla do pokoje pro něco na sebe , já přimazal jednu housku navíc a mazali jsme na autobus, který nás odvezl do poslední vísky na mapě, sem jsem se ještě nestačil mrknout. Z mapy jsem věděl, že půjdeme asi dvě hodiny kolem potoka, potom dorazíme do krajiny jezer, tam si v horské chajdě dáme pivo a stejnou cestou se vydáme zpět a v pohodě stihneme bus v půl páté. Zuza vyrazila v pohorkách, kratičkých , látkových šortečkách a v červeném tričku po pupík. To oblečení je důležité, bude ve vyprávění hrát důležitou roli. Cestou jsme si potykali a povyprávěli o sobě, ona je houslistkou v nějakém pražském tělese, má dvě holky - puberťačky, její muž v něčem podniká a doma se vyskytuje poskrovnu, tohle vlastně měl být výlet na usmířenou, zatím to ale vypadá na nějaké velké rozhodnutí o dalším životě. Takhle jsme plkali, až jsme se doplkali do té horské boudy, bylo přenádherně, seděli jsme na terase a pili pivo , a protože já jsem při pití fakt dobrej na vymýšlení blbých nápadů, vymyslel jsem, že zpět nepůjdeme stejnou cestou, to je nuda, ale zkrátíme si to sešupem lesem dolů a vykoupeme se v tom senzačním potoce, který byl samá tůňka a vodopádek. Pochopitelně jsem ji chtěl vidět nahatou a to další se ukáže. Zuzanka se pro myšlenku nadchla, zaplatil jsem a vyrazili jsme po hřebeni směr osvěžující koupel. Začátek byl vynikající, " ty panorámata!" , vorlarberské Alpy jsou nádherné, viditelnost byla neuvěřitelná, horský chodník vedl po vrstevnici, žádná velká dřina. V jednom místě jsem usoudil, že už je načase seběhnout dolů, Zuza mi, jako správná ženská, která netušila kde je, neodporovala a já zavelel odbočit doprava. Prvních sto metrů klesání bylo docela v pohodě, občas jsme museli popojet po zadku, ale to bylo normální, převýšení bylo docela ohromné. Potom ale začaly trable. Narazili jsme na skaliska, ještě pořád jsme se mohli vrátit a jít po turistické značené stezce, ale my ne, já už dole tušil potok, nemohl být daleko, Zuzana měla sice nahnáno, ale nechtěla to dát najevo, pokračovali jsme . Abych ten terén trochu popsal: dostali jsme se na jakési gigantické schody, asi třímetrové, museli jsme je "slaňovat" pomocí mladých břízek, já šel první, ten kmínek jsem ohnul a sešplhal po něm dolů, břízka se vymrštila, Zuza se jí chytla a snášela se po ní dolů, tam jsem ji zachytil a postavil ji na nohy. Tak to šlo dál a dál, vždy se našel nějaký stromek, po kterém se dalo sešplhat. Tak jsme dolezli na další veleschod, já se seškrábal dolů a když jsem poslal kmínek nahoru stalo se to ! Zuzanka , jako vždy předtím stromek pevně, až křečovitě objala a nechala se pomalu snášet dolů, kde jsem čekal já s otevřenou náručí. Zuzanku jsem v pohodě zachytil, kmen se vymrštil vzhůru, ale ouhej! I se Zuzčinými kraťásky! Potvora nějaký souček se jí do nich zaháčkoval, propocená tkaninka to nevydržela a bylo to. Dostat se k nim bylo vyloučené, po hladké skále nebylo možno vylézt nahoru. Zuzanka stála, rukou si zakrývala kožíšek a měla na kahánku. Před námi byl ještě pořádný kus klesání. Nabídl jsem jí své tričko, přece jenom něco zakrývalo, Zuza se do něho vděčně navlékla a pokračovali jsme v dobrodružství. Problémy nastaly při zdolávání dalších schodů. Bez mé náruče by se dívka dolů nedostala, nemohl jsem ji ovšem zachytit ze zavřenýma očima, jak by velelo dobré vychování. Bylo to komické, ale nakonec nad tím Zuza mávla rukou a chovala se jako by byla oblečená. Dodření , zpocení a poškrábaní jsme nakonec k tomu potoku doputovali, tam jsme samým štěstím stud opustili oba a nořili jsme se nahatí do těch vymletých tůněk, v nich jsme se objímali, ale bez nemravností, dováděli pod vodopády a potom seděli , stále nazí, vedle sebe na vyhřátém placáku a radovali se z toho, že jsme vůbec přežili. Potom nás ale dohnal problém, jak se dostane Zuza busem zpět do penzionu. Moje tričko sice zakrývalo její moudí a zadek, ale jen taktak, při každém pohybu něco nestydatě vykouklo , takhle jsme si do busu netroufli. A teď nastoupila ženská vynalézavost. Zuza si šla čůrnout , potom by to už nezvládla a sešila si tričko mezi nohama ohebnou vrbovou větvičkou, vypadala přelíbezně s tím zeleným klacíkem tam dole, ale účel byl splněn , nebyli jsme za nedovolené obnažování zatčeni, manželé se usmířili a my dva, ještě dlouho poté, jsme si vyměňovali žertovná psaníčka , ve kterých jsme vzpomínali na příhodu, která se hned tak někomu nepoštěstí.