close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Leden 2013

Janinka

21. ledna 2013 v 16:39 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Janinka

Na gymplu jsme jí říkali Janinka, byla útlounká a taková křehulka, že se jí snad ani jinak říkat nemohlo. Chodila o rok níž než my, mladí pánové , měli jsme své picí pátky, scházeli jsme se v pivnici Parlament, probírali jsme tam školní úspěchy / těch bylo bídně málo / i nezdary, bavili jsme se o fotbale, ale stejně vždycky ty debaty končily u holek, těch jsme měli plné hlavy a zkušenosti s nimi pražádné. A když se někomu " zadařilo" , poslouchali jsme ten příběh s otevřenou hubou a v noci potom měli ty protivné poluce, ktreré byly průvodním jevem toho našeho dospívání . Zkrátka sbor paniců a těch, kteří měli tolik fantazie, aby nám nabulíkovali, že už " to" mají za sebou. Naše spolužačky byly pro nás staré, museli jsme lovit v mladších vodách. Janinka měla , jak to holky mívají, nerozlučnou kamarádku Milunu, zvanou Můna. To byla taky krásná kočka a když šly ty dvě pospolu a držely se v podpaždí, jevilo se nám to jako tuplovaná nádhera. V tanečních jsme se kolem nich nemotorně motali, obě měly řadu starších obdivovatelů, komu z nás se podařilo jít s nimi na parket a mít tu čest pošlapat jim lodičky, musel poručit panáka nám ostatním, kteří se museli spokojit se spolužačkami. Odmaturovali jsme, ale i jako novopečení vysokoškoláci, mnozí s vážnou známostí, nemohli jsme si nechat ujít ples gymplu a při pohledu na ty kočky si nezavzpomínat na " staré dobré časy". Já pochopitelně nepatřil k těm vyvoleným, nikdy jsem v sobě nenašel dost kuráže stoupnout si do fronty a užít si dotyků dlaní na jejich nahých zádech, každičký dobytý kus dívčí kůže byl považován za jakési předpolí pro budoucí dlaňovou turistiku. Naštěstí holky z naší třídy na nás nezanevřely, i jejich zádíčka byla stejně hebká, a tak mé zpocené dlaně dostávaly na plesech svou porci pokožky. Právě kvůli těmto požitkům jsme odkládali předepsané rukavičky, za což jsme byli tanečními mistry káráni shovívavými a chápajícími pozdviženými obočími. Ale i plesová sezona byla už pasé a život se ubíral ke konci jejich i našeho školního roku. Já si, moudře, nechal většinu zkoušek na září v domnění, že o prázdninách na to " lehnu" a potom jim ukážu! Skripta mě věrně doprovázela, aniž by byla byť jedinkrát otevřena, po všech hospodách, několikrát jsem je někde zapomněl, ale vždy se ke mně vrátila, jako věrný psík. A jednoho večera telefon! " Ahoj Honzo, tady je Jana, víš která, můžu tě o něco poprosit?" Jemináčku, Janinka mi volá , "jasně, že můžeš", zajíkavě jsem děl do mikrofonu. " Za týden dělám přijímačky na novinařinu a potřebovala bych píchnout s dějákem, tys z něho maturoval za jedna, viď, že mě nenecháš ve štychu?"a tak jsme si dali rande v jedné oblíbené zahradní restauraci, já se vybavil příslušnými skripty , dal si první pivo a čekal, až ta kočka dorazí. A pak dorazila! Janinka byla čitelná už z dálky, dlouhé, černé pačesy za ní vlály, její hubená postavička byla také nepřehlédnutelná, na dlouhých, štíhlých nožkách se nesla jako mladá žirafa. Když přišla blíž, bylo mi jasné, že z doučování nic nebude. Na sobě měla těsné tričko a pod ním nic! Tedy nic, pod ním neměla sice podprdu, ale malá prsa byla tak zřetelná a nádherná, že jsem začal klukovsky reagovat. Dále měla minisukýnku, ale jenom proto, aby zlí jazykové netvrdili, že dorazila jenom v kalhotkách. Takhle vybavená ke mně přistoupila a dala mi pusu ! Na pusu ! Sedla a já jí poručil pivo, které vyžahla nadvakrát a dala si další. "Sbohem dějepise!", řekl jsem si v duchu. Do učení se nám evidentně nechtělo, nějaké pokusy z mé strany byly učiněny, ale s přibývajícími pivy a s blížícím se večerem jsme začali zábavu z jiného soudku. Ona mi říkala, jak jsem se jí vždycky líbil, já jí na to vtipně odpovídal, že i ona se mi vždycky moc líbila, a tak jsme se dostali k tématu co s načatou noci? Měl jsem sto chutí si ji vzít domů, ale tam spali mí rodiče, nakonec přišla s iniciativou ona sama. " Naši odjeli na chalupu, jsem doma sama a ráno bychom mohli ten děják udělat". Páni, já šel s Janinkou k ní domů, měli jsme celou noc pro sebe, vypadalo to, že se toho ponižujícího panictví dnes zbavím, ten velký den je tu ! Janinka bydlela v paneláku o deseti patrech, jejich byt byl v tom poschodí úplně posledním. Pustili jsme si hudbu a ničím jsme se nezdržovali a začali se líbat a pomaličku i svlékat. S Janinkou bylo minimálně práce, za chviličku jsem ji měl rozbalenou, její nahota byla tak překvapivě nevinná, vůbec se nezakrývala, já mohl napřed očima a potom i dlaněmi bloudit po tom křehkém tělíčku, setrvávat na prsíčkách, na minizadku, ale hlavně v té houštince. A přitom jsem se děsil chvíle, kdy mi stahne kraťasy a objeví pod nimi trenýrky s lampasy! Tenkrát ti světaznalí už nosili slipy, ale já mezi ně nepatřil a byl jsem vybaven pěkně postaru. Naštěstí mi Janinka svlékla kraťasy zároveň s tou ostudou a já byl pouhých několik vteřin od toho slavného okamžiku, na který čekají všichni mladí pánové. Objímali jsme se, ani jeden z nás nevěděl jak na to, a když jsme se konečně naštelovali do té správné misionářské pozice a už už k tomu kýženému spojení došlo, bouchla dole na parkovišti dvířka od auta. A bylo po spojení. "To jsou naši!", vypískla Janinka a já neměl důvod o tom pochybovat. Vystartovala z postele a jak byla nahatá , vyběhla na balkon. Dole fakt byli její rodiče, z kufru auta vynášeli nějaké krámy a mně zbývalo pár vteřin na záchranu života, neb Janinčin otec byl vyhlášený pruďas a surovec. V tom zmatku nás napadlo ukrýt mě na balkon, jako v nějakém italském filmu, potom Janinka přišla s geniálním nápadem zahnat mě na sice na balkon, ale ten chodbový! Jak jsem byl, tedy lautr nahatý , seběhl jsem do mezaninu a skrčil se na balkoně , to už hučel výtah s rodiči, za chvíli nade mnou klap! Rodiče , pěkně rozhádaní, kvůli tomu se vlastně vrátili z chalupy, na sebe ječeli, slyšel jsem práskání dveřma a radoval se, že jsem na tomto balkoně a ne na tom , co je v bytě. Moje radost mi vydržela do chvíle, kdy jsem si všimnul, že na mém balkoně je popelník plný vajglů a vzpomněl si, že mi Janinka vyprávěla o svém tatínkovi , že krom toho, že je cholerik, je i silný kuřák. Nádherná červencová obloha plná hvězd náhle potemněla, duchapřítomně jsem seběhl o patro níž přesně v momentě, kdy tatík se zapáleným cigárem se vydal na balkon, kde jsem ještě před chvílí obdivoval hvězdnou oblohu nad sebou. Konečně dům ztichnul, ale já zůstal tam, kde jsem byl, bál jsem se, že ten silný kuřák dostane chuť na další tyčinku. Čas běžel a proboha! Začalo se rozednívat, a protože byl všední den, registroval jsem ty jitřní zvuky, jako je putování exkrementů stoupačkami, bouchání dveří a první jízdy výtahu. Konečně jsem zaslechl tiché klapnutí , to Janinka seznala, že rodičové usnuli a vydala se mě zachránit. Jaké bylo její překvapení, když mě na horním balkoně nenašla, ale došlo jí, že jsem se před taťkou někam ukryl. Našla mě o patro níž a jakkoli byla ta situace napínavá, dostala při pohledu na mě záchvat smíchu. Rychle jsem se vsoukal do šortek a trička, obul si tenisky, ona mě popadla za ruku a vyvedla z toho nebezpečného baráku ven. Dali jsme si pusu a já, oblečen , si vykračoval probouzejícím se městem domů s plnou hlavou krásných obrázků. O něco později mi Janinka vyprávěla , jakou scénu ztropila její matka otci, když našla jeho/ moje/ trencle zakopnuté pod postelí své dcery ! O panictví jsem přišel ještě v témže roce, do mého života vstoupila má první velká láska, Janinka se ztratila někde v Praze, už se ani nevídáme, ale kdykoli se dostanu na dohled jejich paneláku, vzpomenu si s úsměvem na to velké balkónové dobrodružství, kam se hrabou Romeo s tou svou Julií!


Naraan

11. ledna 2013 v 10:26 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Naraan

Konec prosince 2006 je tu a s ním již tradiční cesta do Paříže za oslavou Silvestra a Nového roku. Obvykle sem jezdí party pařičů, mnozí s holkama, o kterých se doma nesmí mluvit, přece se říká, že milování spáchané v Paříži se nepočítá jako nevěra, že? Vždy si se zájmem badatele pročítám seznamy, které dostávám předem od cestovky a bavím se těmi přijmeními, která k sobě nepasují, mé pozornosti ani neunikne někdy do očí bijící rozdíl věků. Že by tatínci s dceruškami? A tak čekám, jaká jména a jaké letopočty se mi na počítači objeví letos. Cink! Nový mejlík. Aha, asi chyba někde na trati mezi Novým Borem a Libercem. Místo lidských českých jmen mi vyjel seznam politbyra Velkého Churalu. Samé shluky nějakých slabik, samá pomlčka, žádné "ová", podle kterého se tak hezky identifikují holky. Volám do cestovky, ať si udělají pořádek, šéf mi ale říká: " Honzo, ty jsi jediný, kdo to zvládne, jedou s tebou samí Mongolové!". Bože, Mongolové, nic proti nim, ale je to jiná kultura, jiný temperament, ale hlavně jiný jazyk! Mongolsky neumím ani žbleptnout, oni na tom s češtinou budou podobně, znakovou řeč neovládám, už se těším na tu komunikaci. A k tomu ještě na konci seznamu vidím jména dvou Pražand, jasný konflikt hned na Hlaváku! Taky jo. "Kdo je tu vedouci? " , ptají se unisono a zlobou jim přeskakuje hlas , dvě pohledné ženštiny. "S tímhle máme jet do Paříže? My jsme si zaplatily plnohodnotný zájezd, nikam s touhle svoločí / ano, řekly svoločí /, nepojedeme!" Co na to říct? "Děvčata" , povídám, " berte to jako výhodu, vždyť budete mít průvodce samy pro sebe". Nakonec mrzutě nasedly, vyjeli jsme , z našich Mongolů, vlastně Mongolek se vyklubaly ty nejučůranější klientky, s jakými jsem kdy jel, stáli jsme u každé vrby, záchod byl samozřejmě zamrzlý, ale docestovali jsme a najednou jsme byli v Paříži. Cestou jsem si našel dvě holky, jedna uměla lámaně rusky, druhá ovládala primitivní češtinu. Dozvěděl jsem se, že pracují v Boleslavi a vyrábějí bezpečnostní pásy ke Škodovkám, že posílají peníze domů, že tu platí výpalné nějakému hajzlovi , ale že si splnili sen a z toho zbytku si ušetřili na vysněnou Paříž. To všechno mi svou roztomilou češtinou sdělila ta mladší a pohlednějši Naraan. Mluvil jsem, jakobych měl za sebou svých obvyklých padesát Čechů, občas jsem se odmlčel a Naraan řekla svým soukmenovcům jednou větou vše, co uznala za vhodné jim říct. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že moji milí domorodci nepřijeli do Paříže kvůli historickým výkladům, netušili, že krom Eiffelovky je v Paříži ještě něco dalšího k viděni a všude, kde jsme byli, projevovali neskutečnou radost, smáli se štěstím a tančili. To bylo zvláštní, místa posvátná a střežená , jako katedrála Notre Dame nebo bazilika Sacré Coeur , se stala kolbištěm pro jejich tanec, asi se s tím nikdo předtím nesetkal, neexistovaly směrnice, jak se zachovat. Moji Mongolové vždy vytvořili kruh z holek, uvnitř tančili chalani, všichni zpívali písně, které voněly koňmi, stepí , jurtami a kumysem, tleskali, lidé se přidávali a na konci každého tanečku jim spontánně aplaudovali. A tak jsme blbli, moje Pražandy se staly Mongolkami, jejich protivnost byla tatam, užívaly si to. Večer na hotelu jsem si vzal Naraan stranou, šli jsme do hospody na svařáka a cibulačku a já z ní začal tahat podrobnosti. Tak si představte, že ta holčina je učitelka tělocviku v Ulánbátáru, má čtrnáctileteho syna, tatinek prchl asi na velbloudu, kluka vychovává babička za peníze z česko německé Škodovky. Jak nám začal svařáček stoupat do hlavy, napadlo mě zdokonalit si znalost cizího jazyka a páčil jsem z Naraan jak se řeknou různé sprosťárničky. Vypáčil jsem z ní, jak se řeknou kozičky, pička, zadek, jak se řekne líbat se, hladit se a milovat se, vše jsem si jako přičinlivý žáček zapisoval do notýsku, poručil jsem dalšího svařáka, ale celou dobu jsem se hlídal, abych té její přiopilosti nezneužil. Nakonec to byla ona, kdo navrhl , abychom si ty nové výrazy vyzkoušeli někde o samotě. Páni, já si vedl hezkou mongolskou holku do svého pokojíčka! Tady musím něco vysvětlit. Mongolky jsou šikmooké, mají široké obličeje, zvláštni postavy s masivním spodkem a malýma prsama, zkrátka nejsou hezké. Ale najdou se mezi nima kočky, kterým jsem souborně říkal Pocahontas, takové ty štíhlé, ušlechtilé jak závodní koně. A právě jednou z Pocahontas byla i Naraan. Navíc byla , představte si, olympioničkou! Reprezentovala rodnou zemi na Olympiádě v Barceloně v roce 1992, běžela čtyřstovku, vypadla hned v prvním rozběhu, ale zůčastnila se. Tak jsme u mě na pokoji, čekám, co bude dál. Naraan nedělala žádné okolky a zeptala se, jestli mám ochranu, že bez ní nic nebude. Naštěsti jsem pár balíčků měl čirou náhodou v zavazadle. Potom se ta krásná exotická kočka svlékla do nečekaně moderního prádla a nechala mě pokochat se hubenýma nohama, zadkem v tangách a svými prsy uvězněnými v krajkové podprdě. A začala mi hodina anatomie jiného etnika. Napřed jsem vysvobodil její prsa. Páni, kozičky měla krásně symetrické, trčely trochu do stran a byly ozdobené ohromnými černohnědými dvorci a z nich se vypínaly velké bradavky. Potom jsem z ní opatrně stahl tanga. Ani nevím, jestli mám v popisu pokračovat. Ale protože Naraan mi později dovolila si na ni veřejně zavzpomínat, popíšu aspoň něco. Tak předně Mongolky se prý zásadně dole neholí, to by doma ti jejich nájezdníci nerozdýchali. Ale protože v Česku chodí do bazénu a v létě ve vzácných chvilkách se producírují v plavečkách venku u vody, dbají na to, aby jim ta houština nelezla v rozkroku z plavek. Naraan ji měla samozřejmě černohuňatou a uprostřed jí vedla pěšinka! A ta opticky prodlužovaka tu čárku, kterou tam měla od jejich pánaboha. Bože, to bylo zvláštní! Byl jsem velmi vzrušený a nevěděl jsem, jak dopadne srovnání mezi mnou a těmi jejími potomky Čingischána. Pořad se neměla k tomu, aby mi svlékla slipy, přičítal jsem to strachu z toho, co uvidí. Tak jsem to udělal za ni a čekal jsem na její reakci. No, že by se polekala, to teda ne, ale ani se nesmála, jenom na mě zamyšleně koukala, asi se srovnávala s novou situací. Jak jsme se později bavili o jejich životě u nás, komunita se scházela, ale k sexu se neuchylovali. Dali jsme si společnou sprchu a já hnedle chtěl využít toho svého vzrušení a za mokra se s ní pěkně spojit, ale ona měla zažité rituály z domova a lpěla na nich. Spočívaly v tom, že mi sama vedla ruku a já ji vzrušoval v jakémsi magickém kříži - ústa - prsa - klín. Druhou rukou se věnovala mně, oblékla mi ochranu tou jednou rukou /!/, připadalo mi ale, že mě spíš drží na uzdě, trvalo to vše dost dlouho, najednou si vzpomněla na ty jejich širé celiny, vyhoupla se do sedla a my začali dělat to, kvůli čemu jsme vlastně přišli. A co že jsme to dělali? No přece jsme jsme si říkali "chairt min, bi čamd chairtai", unsie uruul, meem a em erchten, taky jsem unsi její saichan ugzug a pochopitelně jsme belgiin uzil chiie! Ráno mi řekla "bajarlaa" a "bajartai" a šla za svými. Přes den mi stačila svou roztomilou češtinoruštinou říct, že to bylo krásné, ale že repete nebude, i když jsme měli ještě jednu noc před sebou, ale že mi dodá jinou Pocahontas! Pochopil jsem a zdvořile odmítl, jakýsi atavismus v ní jí velel projevit vděk takovýmto prastarým a jistě ctěným způsobem. Silvestr v Paříži se slaví spontánně pod Eiffelovkou, připíjí se s neznámými
Iidmi na vše možné , člověk se vrací k autobusu olíbaný a spokojený a potom už se jenom čeká na druhou hodinu po půlnoci, kdy končí "devítka" a bus smí opustit parkoviště. Moje holky Mongolky se daly pochopitelně do tance , jejich kluci podřimovali v teple busu, když vtom se objevila skupinka sedmi ožralých černoušků a zcela bezdůvodně napadla ty tančící roztomilé rusalky. Aniž by kdokoli dal povel, vylítli z autobusu kluci a za deset vteřin bylo po všem. Na zemi leželo jako při mysliveckém výřadu sedm bezvědomých negříků, my ve spěchu naskákali do busu, devítka nedevítka a mazali jsme z Paříže domů. Takhle se zastat svých holek! A na úplný konec: v Praze se za mnou přišly rozloučit ty dvě Pražandy. "Honzo, to jsme krávy, viď?" "Proč," ptal jsem se nevinně. "No viš, jak jsme se zachovaly při odjezdu, ani nevíš, jak nás to teď mrzi! V Paříži už byl skoro každý, ale my tam byly s Mongolama !!!"
portrait


Lovecká sezóna

11. ledna 2013 v 10:17 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Lovecká sezona

Je jaro, konec devadesátých let, liberečtí architekti zatoužili po zámcích na Loiře. Tahle branže je zvláštní, od normálních turistů se liší tím, že vidí věci obyčejným smrtelníkům nespatřitelné. A to je dobře, oni si totiž nehrají na nadlidi, dětsky dovedou žasnout a radovat se nad nečekanými objevy a svolávají k nim i ostatní a jásají společně. A chlastají tak, že to je až zdraví nebezpečné. Možná. Ale to jsem v momentě, kdy v Liberci nasedali do busu ještě nevěděl. Bral jsem je jako klienty, jako všechny před nimi. Ale ještě jednou věcí se lišili. Muži byli v převaze! Ale těch pár holek stálo za hřích, i když o nějakém případném hříšku jsem v tu chvíli ale vůbec neuvažoval. Soustředil jsem se na dobrou náladu v buse, dařilo se mi je bavit a brzy se takové ty obvyklé bariéry, které mezi zákazníky a průvodcem bývají, staly minulostí. Jak jsme putovali nočním Německem, napadlo někoho otevřít ferneta a dát ho kolovat. A najednou si všichni za mnou chodili pro tykání doprovázené nějakým panákem. Já na tu hru přistoupil jenom částečně, přece jenom jsem byl v "práci", trochu jsem švindloval, přihnul si hrdlo lahve ke rtům, pohnul ohryzkem a udělal takové to " uáh" a řekl " ta píše". Ale pak si ke mně přisedla jedna paní architektka, a ta se ošulit nedala. Měla dva kovové kalíšky, naplnila je skotskou, přiťukli jsme si na tykání a stvrdilli to pusou. Představila se mi, "ahoj, já jsem Alena" a jedním dechem dodala, že muže- lenochoda nechala doma a cestuje se svou hezounkou švagrovou. Zablikalo výstražné světýlko. Už zůstala na mém služebním sedadle, byla povídavá, nespavá, skotská příjemně hřála v žaloudku, pravé stehno měla přitisknuté na mé levé a když konečně zadřímla, zcela samozřejmě mi položila hlavu na rameno a já, aby ve spánku nezahučela do uličky , jsem ji vzal okolo jejích ramínek jako bychom se znali odpradávna. Začínali jsme v Paříži, od té doby znám celou řadu architektonických vychytávek, stal jsem se pozorným žáčkem a pečlivě si zapisoval všechno, co pro sebe , ale i pro mě objevovali. Pařížský den jsme odpoledne zakončili v té moderní čtvrti La Défense, to bylo teprve óchání, když se uspokojili profesně, vrhli se do supermarketu obnovit v buse vypité zásoby. Alenka se nenápadně po celou dobu pohybovala v mé blízkosti, když jsem ji zavedl mezi regály s vínem, udělal jsem jí malou přednášku o důvodech francouzské dlouhověkosti, dostatek zeleniny a dobrého masa, spousta vína a hojnost sexu, o všech disciplínách prohlásila, že i ona je zbožňuje a do vozíku naskládala několik lahvinek, pár rajčátek a paprik a dodala, že to ostatní tu k mání nemají, že se bude muset poohlédnout někde jinde. A usmála se na mě tak, že kontrolka zablikala jako maják. A jeli sme bydlet. Cestovka nám zajistila bydlení v kempu v lovecké oboře zámku Chamerolle. Páni, my bydleli skoro na zámku! Chajdy byly rozeseté pod staletými dubisky a cestičky mezi nimi vedly do hlubokého lesa. Po jedné z nich jsem se vydal a asi po kilometru jsem narazil na cedule s avízem, že po dobu lovecké sezóny je vstup do lesa přísně interdit . To jsou celí Francouzi! Jak mám , hergot, vědět, kdy tu mají loveckou sezónu? Můžu dál? Nepicne mě někdo v domnění , že se šáším dere divočák? Raději jsem vycouval a spěchal varovat i ostatní. Ti už, vysprchovaní a v teplácích a v mikinách , seděli sdruženi u sražených stolů, talířky s dobrůtkami z domova naaranžovány, zakoupené vínko rozlité do autobusových kelímků. "Honzo, to by nás ani ve snu nenapadlo, jít courat po neznámých hvozdech, jsme tu samí paroháči, to by měli lovci pré!" Prostě srandičky. Ale noc v busu a náročný den v Paříži začaly naši společnost rozpouštět, pařiči odcházeli až jsme zůstali já a - Alena. A bylo to jasné. Aleně ta lovecká sezóna právě začala a já byl snadná kořist. Místo abych v pudu sebezáchovy prchnul do dvého brlohu, zůstal jsem na mušce a čekal na výstřel z její muškety. Ten zahřměl vzápětí. Alenka si mi obkročmo sedla na klín, vzala mou hlavu do teplých dlaní a dlouze mě políbila. Líbali jsme se dlouho a moje ruce také nelenily a pod tričkem si našly cestu k háčkům na podprsence. Lup, lup , to je stejně pocit, který nikdy neomrzí, je to začátek cesty dlaní ze zad směrem vpřed, napřed se potkáte s tou hebkostí, kterou jsou ženská prsa obdařená na stranách, vzápětí už pevně , ale něžně svíráte ty balonky , a co je na tom to nejkrásnější? Majitelka balonků vždycky zareaguje zachvěním a slabounkým povzdechem" tak jsem je zase neuhájila" . Když jsou dlaně nasycené, přesunou se zpět na záda a vydají se směrem dolů. Guma na šusťácích není překážkou a to překvapení! Alenka si zapomněla vzít gaťky! Ženský zadek je mnohdy opomíjená veličina, každý se hrne hned dopředu, já si užíval tu napnutou pokožku, zatimco jsem byl postupně stahován z kůže . Aby stahování mohlo být dokončeno, museli jsme si stoupnout, moje ruce uvězněné v šusťácich se vysvobodily jednoduše tím, že ten zbytečný textil srolovaly až ke kotníkům, cestou jsem se ovšem zastavil ústy v tom křovíčku, které bylo na ráně. I moje tepláčky byly srolovány a Alenka mi oplatila stejným způsobem. To už bylo jasné, že lov se vydařil, skolený kus byl posazen zpět na sesli, lovkyně po způsobu starých Amazonek na něj triumfálně dosedla a zahájila vítězný tanec. Nad námi šuměla dubiska, mezi listím hvězdičky, my šli nahatí po trávě do mého příbytku a navázali jsme tam, kde jsme před chvílí přestali. Teprve ráno sem zjistil, že jsem byl upytlačen, Alena totiž vůbec nevlastnila lovecký lístek !
portrait


Silvestr v Paříži

1. ledna 2013 v 18:07 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Silvestr v Paříži
Je to už taková milá tradice, zakoupí se u CK Plustour zájezd do silvestrovské Paříže, člověk se vybavi placaticí s něčím proti nachlazení, přibalí nějaký ten svršek či spodek a jede se. Je pátek 28.12. 2012, v Praze před Hlavákem nasedáme do modrého busu firmy Mirobus s Vaškem a Frantou za volantem, od Plzně jsme komplet a hurá směr západ. Německo je nečekaně kamionůprosté, uháníme a po půlnoci už jsme ve Francii a před šestou už se myjeme a pochutnáváme si na javořických párečcích na poslední pumpě před městem. A protože je sobota, dálnice zeje prázdnotou a my jsme najednou v liduprázdném centru. Tak toho využijeme a mrkneme se na náměsti Bastilly, tady kdysi stávala ta hrozná kamenná věznice, která vzala zasvé při té jejich Revoluci. Dnes tu stojí moderní budova nové Opery, my ale míříme přes most Austerlitz na levý břeh podívat se, jak se ze tmy vynořují obrysy Botanické zahrady, Institutu arabského světa, katedrály Notre Dame a Louvru. Přes most Concorde se dostáváme zpět na břeh pravý a na stejnojmenném náměstí poprvé ochutnáváme, jak kvalitní je pařížská dlažba. Parkujeme totiž přímo pod obrovským ruským kolem, to je senzačně nasvícené, svítí i obelisk z Luxoru a obě krásné kašny, pořizujeme si fotečky, které se stanou objektem závisti těch, kteří se rozhodli nechat se zmordovat televizní ubíjející "zábavou". Champs Elysées jsou nejslavnější ulicí na světě, teď ráno tomu ovšem nic nenasvědčuje, vše je ještě potemělé a to, co svítilo v noci, už je vypnuté. Však my se sem ještě vrátíme a užijeme si je v plné parádě! Vítězný oblouk svítí též , objíždíme ho a jedeme na Trocadéro a tady začíná naše první opravdické seznamování se s městem. Z terasy před oběma křídly paláce Chaillot je ten nejůžasnější pohled na Eiffelovku. Ta je ještě svou vlastní zhaslou siluetou, ale za ní je pás červánků a v něm obrysy Invalidovny a Panthéonu, komu se kdy poštěstí žasnout nad takovým přírodním úkazem ? A dole pod věží se už formují fronty, a to je, prosím, teprve půl deváté! Tak honem do nich zabrat si slušné místo. Po neskutečných pohledech shůry na bílé město jdeme procházkou přes areál muzea Branly kolem Tokijského paláce, kde sídlí Muzeum moderního umění a kolem pomníku princezny Diany do přistavu Alma a naloďujeme se na palubu šífu společnosti Bateaux Mouches. Hladina Seiny je zvednutá , nevešli bychom se pod některé mosty, zkrácená plavba je nám kompenzována zajížďkou až za Sochu Svobody, kam se normálně nepluje. Klidně bychom mohli hupsnout do vlaku a přemístit se do centra, ale pode hustoty lidstva soudíme, že bude lepší odbýt si Louvre už dnes, v pondělí by to mohlo být pro náš program fatální. Jdeme tedy po nábřeží a mezi oběma Paláci na Champs Elysées. Ve Velkém paláci je , považte , kluziště olbřímích rozměrů! Z metra vystupujeme přímo v útrobách Louvru, davy jsou snesitelné a jdeme si za tím, co bychom chtěli vidět. Na zásadní prohlídku obrazárny čislo jedna na tom širém světě se vydáme někdy příště. Dole na Elysejkách dosud funguje vánoční tržnice, voní svařáčkem a prodávají tu neskutečný výběr všemožných dobrůtek, krom jiného. Sraz máme u toho ohromného ruského kola, které jsme obdivovali už ráno, teď tu ovšem panuje atmosféra mnohem temperamentnější, všechno to tu svíti, kolo se točí, stánkaři prodávají jako diví a do toho přijíždí náš autobus a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Villejuste.
Ráno opět neskutečně červánkové, je neděle, po snídani se vydáváme do Versailles, blíží se ten slavný konec roku, Paříž se zaplňnuje a abychom se vyhnuli masakrům, volíme návštěvu té obrovské královské rezidence už pěkně dopoledne. V půl desáté je už parkoviště zcela zaplněné, na nádvoří se , zatím neorganizovaně, vlní had zvědavců, ale to není nic proti tomu, co tu vypukne za chvíli. Uvnitř je už ten pověstný šrumec tvořený hlavně totálně neukázněnými Japonci, u úzkých průchodů se kumulují trychtýře hlavně lovců obrázků, fotit se dá ovšem pouze s aparátem nad hlavou. Konečně jsme z té bramboračky venku, někteří míří do zahrad, jiní do města na trh omrknout, co že si to Frantíci kupují na silvestrovskou popíječku. No, převážně ústřice, potom ty jejich paštiky z husích a kachních jater, nezbytné sýry a k tomu dobrá vína od originálních pěstitelů. Odpoledne strávíme v obci Fontainebleau, tam se totiž nachází další královský zámek. Bože, jaká to idylka proti přecpaným Versailles! Na nádvoří pár lidiček, minimální fronta u pokladen, a to má palác věru co nabídnout. Nad jeho krásou bděly zraky mnoha královen i královských milenek, Revoluce zasahla insem, ale škody proti jiným královským sódlům tu napáchala minimální. I zahrady jsou ještě pořád zajímavé, jó holt, když je na vše klid, to se to potom prohlíží jinak ! V ulici, kde parkuje náš bus, je příjemná hospůdka, vaří tu cibulačku, dobrou kávu a čepují i fajn vínečko, dáváme si do nosu a jedeme bydlet.
A máme tu poslední den v roce! Snídáme, balíme a vydáváme se zpět do Paříže. Totam je přítulné počasí z minulých dnů, konec prosince se nemilosrdně přihlásil, fouká a ochladilo se. Jedeme vylidněnou dálnicí do čtvrti La Défense mezi mrakodrapy trochu si zafotit, ale hlavně si zanakupovat, příležitostí tu je nepřeberně. I Paříží se dnes drandí bez problémů, za chvíli jsme opět na Champs Elysées, přejiždíme přes načančaný most Alexandra III. k Invalidovně, stoupáme na Montparnasse a parkujeme za obrovitým Panthéonem. Uličky latinské čtvrti jsou fakt malebné, teď jsou poloprázdné, ale večer to tu bude žít, tady se bude asi dobře pařit a vítat další rok. U katedrály davy, fronta tak na půl hodiny, někteří to vzdávají. Boulevard St. Michel je takovou tepnou téhle studentské čtvrti, míjíme to, co zbyla r římských lázní, zastavujeme i u kaple Sorbonny a Luxemburskou zahradou docházíme k našemu busu, před námi je Montmartre. Tady je roztomilo, sice davy, ale bez nich by to stejně nebylo ono, stánky z adventu ještě pořád fungují, voní to tu klobásami a svařáčkem s rumem, už se nám ale chýlí čas, musíme odstavit bus. Parkujeme na avenue Foch, od pěti jezdí metro grátis, přemisťujeme se do končin hospůdek a hospod a ládujeme se žábami, šneky, mušlemi, ale i dobrůtkami pro ty, kteří žábám a spol neholdují. Na vytrávení si dáváme malou procházku okolo Justičního paláce, náměstí Chatelet s dvěma divadly, věže St. Jacques a kulturáku pana Pompidoua. U radnice lezeme do metra a vynořujeme se na Elysejkách v davech , které už si trénují večerní mejdan pod širým nebem. A my, vyzbrojeni tím, co jsme si nakoupili, míříme na plošinu Trocadera rozloučit se s půlnočně světelně rozdováděnou Eiffelovkou. Leje jako z konve, ale nejsme z cukru. A je tu rok 2013, tak ať se vám všem vše daří, hlavně cestujte, a to se mnou ! Čau někde na cestách, váš Honza