close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Prosinec 2012

Paříž předvánoční

17. prosince 2012 v 10:28 | H. |  Pojeď se mnou
Polovina prosince není zrovna ten pravý čas na cestování , počasí je všelijaké, stromy bez listí, ani na ulicích, v kafírnách a v parcích není ten správný pařížský šrumec, kvůli kterému se sem jezdí jindy. Ale na všem špatném se dají najít i pozitiva. Tak třeba na vypsaný termín CK Plustour, 12.12. se přihlásila řada lidí, spíš kluků a holek do nepohody, protože si chtěli užít Paříž v předvánočním hávu a také si nebo blízkým přivézt nějaký ten netradiční dáreček. Cestovali jsme zlatým busem firmy Mirobus s Mírou a Fandou za volantem a i přes částečně zaváté německé dálnice jsme na poslední pumpu před Paříž dorazili přesně v čase, který jsme si předsevzali. Samotné město je takhle po ránu ještě totálně chcíplé, pouze řeka aut před i za námi svědčí o tom, že tu žijí lidé. V osm hodin je ještě tma, má to tu výhodu, že si můžeme užít zbytky nočního slavnostního osvětlení. Přijíždíme po levém břehu kolem Arabského institutu s těmi mžourajícimi okny, vidíme siluetu Notre Dame, před kterou vyrostla nějaká záhadná tribuna pro blížící se osmisté padesáté výročí od založení, povídáme si o Latinské čtvrti, pozorujeme obrovitý Louvre na druhé straně řeky, přes most Concorde přejíždíme na stejnojmenné náměstí s nasvíceným obeliskem uprostřed a už jsme na Champs Elysées, nejslavnější ulici na světě. Ve spodní části je postavené městečko z dřevěných, bílých chaloupek, je to jedna z adventních tržnic, objíždíme Vítězný oblouk a míříme na Trocadéro, tady opouštíme bus a odteď už budeme postupovat posvých. Z terasy mezi křídly paláce Chaillot je ten nejkrásnější pohled na Eiffelovku, už se na ní přímo vidíme. Ale ouha, ledva jsme se dočkali otevření pokladen a vysupěli si do druhého patra, jsou tu vojáci, policajti a hasiči a ženou nás dolů, na konstrukci sedí sebevrah a chystá se hupsnout dolů a rozšířit rodinku těch, kterým se to podařilo. Nakonec stejně neskočil, jenom nám, blbec jeden, pokazil zážitek. Ale i taková je Paříž, dokaže překvapit příjemně i naopak jako správná ženská. V přístavu Alma nasedáme na mohutnou loď společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to po Seině, to už je město na obou březích pěkně probuzené a živé a my to vše sledujeme z tepla spodní paluby a tu a tam si vylezáme na tu horní , abychom si pofotili tu krásu okolo. A jako bonus dostáváme i pohled na sochu Svobody , sem se normálně nepluje! A jde se a vlak a přesouváme se do centra, uděláme si malou procházku po Latinské čtvrti. Začínáme na náměstí svatého Michala a stoupáme po stejně pojmenovaném bulváru kolem toho, co zbylo z římských lázní, míjíme slavnou Sorbonnu, povídáme si o kráse Luxemburských zahrad v jiných ročních obdobích a u Panthéonu žasneme nad jeho velikostí i slávou. Na fasádě univerzitní knihovny luštíme jména autorů a jdeme se ohřát do krásného kostela St. Etienne du Monte. To monte znamená hora, ano jsme a hoře svaté Ženeviévy, v kostele je i pohřbená, krom tohu tu je k vidění chórová přepážka, jinde už nevídaná a kouzelně naivní vitráže v zákristii. Zpět to bereme uličami plnými hospůdek, ty se zaplní , jen co skončí přednášky . V katedrále Notre Dame dostáváme pauzu, docela bodne, přece jenom už jsme uondaní, navíc mrholí, honem ještě k radnici a hup do metra a jedeme na druhý konec města do čtvrti La Défense do světa mrakodrapů. Když je tma a těm skleněným kvádrům a válcům svítí všechna okna, je to pohled přímo úchvatný. A když ještě je mezi nimi dřevěná tržnice, která voní pečenými klobásami, smaženymi bramborami a svařákem , nemá to chybu. A navíc tu jsou obchoďáky a my sme přece přijeli i nakupovat dárky! Náš bus tu je přesně a za hodinku už jsme v našem hotelu Premiére classe ve čtvrti Epinay sur Orge.
Děda Komárek by konstatoval : "chčije a chčije". Od rána padá taková ta divná prosincová voda, sedíme ve vyhřátém busu a jedeme na první ze dvou královských zámků, které máme dnes za lubem navštívit. Fontainebleau je asi sedmdesát kilometrů od Paříže, tady začala francouzská renesance, královna Anna Bretaňská byla první z žen, které se na kráse celého objektu podílely. Králové sem detašovali své manželky, ale většinou milenky, aby svým bystrým okem a ženským smyslem pro krásno dohlížely na stavbu a zkrášlování interiérů. A výsledkem je dnes rozlehlá a kouzelná rezidence posazená v zahradách, které jsou ovšem dnes smutné, bez listí a osázených záhonů. Ale útěchou nám budiž naopak veselá, ukřičená, voňavá a barevná tržnice v centru roztomilého městečka. To Versailles, do kterých jsme se přesunuli, jsou obrovitou sebeprezentací jednoho jediného člověka - krále Slunce Ludvía XIV. Díky nevlídnému počasí je tu dnes pusto a prázdno, obvyklé davy Japončíků a spol. tu dnes chybí, nám ale ne, mǔžeme si ty nekonečné interiery procházet vlastním tempem a fotit co chceme. Zahrady jsou opuštěné, mramorové a alabastrové sochy jsou oblečené do neslušivých zelených pršiplášťů, čekáme až se nám zámek rozsvítí a jedeme bydlet.
Ránko je mnohem přívětivější než včera, snídáme a chystáme se opustit náš hotýlek, je před námi návrat do Paříže. A taky vidíme poprvé modrou oblohu, však si ji po tom včerejšku zasloužíme. Jedeme přes Montparnasse, míjíme Invalidovnu, přejíždíme ten načančaný most Alexandra III. , opět vidíme náměstí Concorde a noříme se do podzemí Louvru. A máme až do odpoledne volno. Scházíme se pod ocasem našeho koníka u katedrály Notre Dame a čeká nás dobrodružná cesta metrem pod kopec Montmartre. Od lopatek Moulin Rouge stoupáme na
ten největší pařížský kopec, abychom se zapojili do toho mraveniště malířů, muzikantů a turistů. Pan prosinec se nám opět přihlásil, prší, naštěstí před bazilikou je adventní vesnice - tržnice, svařáček nám sakramentsky bodne. Nezapomínáme ani na baziliku Sacré Coeur, od ní je krásný výhled na rozsvěcující se Paříž pod námi. A ještě jednou do metra a zpátky do centra, jde se na večeři, nebojsové jdou do žabích stehýnek nebo do šneků či mušlí , ostatní si pochutnávají na francouzské kuchyni, kterou připravují pákistánští kuchaři v řecké hospodě s egyptským šéfem. Vláček patráček nás potom už naposledy veze k Eiffelovce, kocháme se její rozsvícenou krásou a noční Paříží potom odjíždíme domů. Tak někdy v období, kdy bude listí na stromech ! Ahoj váš Honza

Kundičky z Rosexu

10. prosince 2012 v 19:05 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Tohle jsem vždycky psal jako název akce do "blbovníčku", který jsem měl přimagnetovaný na lednici, když se blížila návštěva pěti holek ze sboru Rosex. Taky jsem jim říkával zoufalé manželky podle toho oblíbeného seriálu. Manželky to byly, všechny s manželstvím více či méně pošramoceným, všechny moc pěkné a navzdory všemu uchechtané. Poznali jsme se při první cestě do Normandie někdy před deseti lety, už ani nevím, jak k tomu našemu společnému cestování došlo. Rosex je smíšený sbor , kluci a holky jsou nadšenci, kterých je už málo, Normandie byla vždy motivační cestou. Tam totiž v městečku Allouville Bellefosse žije člověk Robinsonovitého vzezření, jistý Roger, zafousatělý samorost, novinář a sběratel betlémů. A právě betlémy ho zavály do Česka, a protože v Liberci a jeho okolí je těchto roztomilých stavebnic celá řada, Roger si tu udělal základnu pro lov po celé zemi. A pak už byl jenom krůček k tomu, aby došlo ku sblížení se sborem a přišlo první pozvání do jeho Normandie. On to byl takový ten tahoun celé vesnice, měl obrovský akční rádius svých zájmů, od novinařiny po cestování, znal se s kdekým a byl schopný Rosexu postavit program koncertů. A tak jsme vyjeli , cestou se zastavili v Rouenu a večer dorazili do Allouville. Tam už na nás čekali naši ubytovatelé a rozebrali si nás do rodin, já bydlel u hospodských Serge a Dominique, jako by Roger věděl o mé zálibě být nedaleko baru a kuchyně. Náš mecenáš si k sobě domů stahl samozřejmě dvě z těch nejhezčich, Ilonu a Radku, Claudie, Mirka a Járyna bydlely porůznu. Jezdilo se od vesnice k vesnici, ve všech tu mají malé gotické kostelíky s kapacitou akorát na těch asi sto příznivců muziky od našich upravených lidovek až po černošské spirituály, kteří se vždy sešli poslechnout si nás. Aby si někdo nemyslel, že i já jsem zpíval, to né, proboha ! Já byl takový vítací týpek a konferenciér a průvodce po Normandii, protože holky, jak známo, jsou v cizím prostředí jako slepice v pytli. A taky jsem fungoval jako stmelovač mejdanů, protože by jinak byli všichni zalezlí u svých nových rodičů, koukali by na sebe a mlčeli, protože fránina i čeština jsou složité jazyky . Tak jsem organizoval pijatičky, vždy u někoho jiného, holky se rozpovídaly, já to překládal a upravoval do humorna, "rodiče" se bavili a já se začal nebezpečně zamilovávat. Alkohol je sviňa, odbourává dobrá předsevzetí a dělá z člověka lovce. Holky, daleko předaleko od svých samečků , byly najednou tak nějak jiné, zdály se mi povolnější, jenom toho času kdyby bylo víc! Než jsem se rozkoukal, byl zájezd u konce. Ale úplně marné to nebylo. Po nějaké době najednou telefon, volá Radka ze sopránové sekce, že jestli bych nezorganizoval narozeninovou večeři pro ni a pro holky. No jasně, že zorganizoval ! Podával se lotrinský koláč jako předkrm a burgundské hovězí, Francie budiž pochválena, na blbovníček sem napsal " dnes kundičky z rosexu" a čekal na zazvonění. Přišly s holčičím zpožděnim, už byly přinapité , blbovníček ihned zaregistrovaly a mohly se uhýkat smíchy. A stala se z toho tradice. Patery narozky se slavily u mně, střídal jsem jídelníčky, jediné co zůstalo přistarém ,byl nápis na ledničce, ten byl pečlivě kontrolován a odhýkáván. Ale co se nestalo! Po nějaké době jsem přestal být vnímán jako muž a stal jsem se jednou z nich. Vůbec se nerozpakovaly bavit se přede mnou o svých mladých a výkonných milencích, byl jsem vtažen do tajů poševních kvasinek, problémů s menstruacemi a metod holení moudí, dozvěděl jsem se vše o orgazmech , dlouhých předehrách a citlivosti bradavek. Jednoho večera přinesla Mirka, ta nejmladší a nejukecanější, tašku hadrů a začalo všeobecné zkoušení. My holky se před sebou nestydíme, chodit jedna před druhou jenom v tangách a bez podprdy nám problémy nečiní, jó kdyby tam někde byl muž, to by bylo pištění! Teda, řeknu vám, stejně holky po čtyřicítce jsou nejkrásnější. Prsa už mají jinde než na gymplu, zadky už by taky potřebovaly krapítko přežehlit, ale to je právě to krásné. A já nevěděl, kterou miluju víc. Mirka byla nejmladší, nejpevnější a nejmíň se styděla, Radka zase byla nejmenší, ale prsa měla dospělá až až, Claudie napůl Kuboška, tatínek tu byl zachraňovat socialismus, snědá kočka, pěkně polokubánsky dovyvinutá, Jarynka s nejmenšima kozenkama, na krátko ošmikaná a Ilona, taková ta hoka s nevysportovaným tělem, měkounká na omak . A to popisuju jenom vršky. Tanga na ně naprášila, že se bez žiletky neobejdou, všechny byly bobrůprosté. A tak se mi tam producírovaly, já byl vzduch, ale byl jsem vzduch nadržený, s rozpadlým vztahem, v hlavě mi zrál plán. Začal jsem se litovat, čekal jsem, že s tím nějaká něco udělá. A dočkal jsem se ! Jednou byl zase konec pokecu a módní přehlídky, holky se začaly strojit do kabátů, ale jedna se nestrojila. S ostatníma se rozloučila a zůstala. A povídá: " nechtěla bych se stát jenom dalším zářezem na pažbě tvého deringeru" . Fakt tohle řekla, kde toho deringera sebrala, netuším. Co na to říct ? Nějak jsem to okecal a dal slib, že teda né a bylo to! Pomilovali jsme se náramně, večer byla lepší ona, ráno jsem převzal iniciativu já , ani jsme se nemohli nějak rozloučit. Kamarádíme se dodneška, i když se stala jenom dalším zářezem na pažbě mého deringeru. Hádanka nakonec pro chytré hlavičky . Která to byla ?

Jak jsme mrzli ve Vídni

10. prosince 2012 v 19:04 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Teda vydat se do Vídně na začátku prosince, když je i přes den pod nulou, to chce opravdické fandy cestování! Ale když on je advent a ta Vídeň je těmi adventními trhy tak proslulá. Vyjeli jsme v nekřesťanskou hodinu, z Jablonce a Liberce už před čtvrtou, zez Plzně zrovna tak, setkali jsme se v Praze na Chodově v pět a společně se vypravili busem Mercedes s Martinem od Rubešů po dálnici směr Rakousko. V Mikulově obvyklá trma vrma na poslední pumpě, nejsme sami, kdo míří za punčem . Ale v deset už jsme před Hundertwasserovým domem v davu dalších zvědavců a zíráme na tu architektonickou fantazii, dům je naprosto nepravidelný, každé okno jiné, barevné kachlíky, terasy, v dlažbě kousky náhrobních kamenů. Ale jedeme dál. Vystupujeme za hotelem Intercontinental u Městského parku, který je teď v zimě smutný a jdeme po Ringu okolo paláce Schwarzenberg, který nedávno vysoudil na své nevlastní sestře náš Karlík, míjíme tu úžasnou budovu Opery, zdravíme se s panem Goethem a jsme mezi muzei. Už to tu voní těmi vánočními dobrotami, ale ještě si musíme nechat zajít chuť , ještě je před námi procházka historickým centrem. V Hofburku je hlava na hlavě, podívat se do komnat, kde žila ta krásná Sisi , je v tuhle chvíli nemožné, kdo bude chtít , může se sem ve volnu vrátit. Před námi je skutečné lidské mraveniště, noříme se do davu na Kohlmarktu, povídáme si o sporu Demel versus Sacher, komu že to vlastně patří ten proslulý dortík, u Meinla si slibujeme, že se sem určitě odpoledne vrátíme, na Graben, po našem Na Přikopech odbočujeme omrknout zlatou plastiku našeho z mostu shazovaného Jana Nepomuckého do kostela Sv. Petra a už jsme u Dómu , nikdo mu neřekne ale jinak, než Štefaňák. Dovnitř se dostat vyžaduje porci odvahy, takové tu jsou davy. U parkoviště fiakrů je pěkně vidět na pasáž, která vede k Figlmullerovi, pro ty, co netuší co tenhle název znamená , vysvětlujeme, že se jedná o podnik, ve kterém dostanete vídeňský řízek zvící celé plochy talíře! Sem ale později, ještě nemáme ten správný hlad. Ještě si musime pofotit desku, která hlásá, že v domě, ve kterém se nacházíme , žil svá šťastná léta pan Mozart a už jsme na Kornten strasse, živé pěší zóně, po které se prodíráme ke Kapucínskému kostelu s hrobkami Habsburků , nás ale víc zajímá prodejna originálních sacherů a Albertina, obrazárna, před kterou si dáváme rozchod. A kam se dá ještě jít ? Tak třeba do sousedního kostela Augustiniánů podívat se na místo, kde si Napoleon bral za ženu císařovu dceru Marii Louisu nebo o pár let později Franz Josef tu krásnou Sisi. Nebo k Burgtheatru a k radnici, tam je ten nejproslulejší z adventních trhů, nebo zpět k dómu a cestou mrknout na ten jejich hrajíci orloj. Nebo si jít stoupnout do fronty a čekat, až se uvolní místo u Figlmullera a zakousnout se do té chlapácké porce masa. A kdo má zájem o muzea, může jít do Kunsthistorische Muzea omrknout kolekci Petra Breughela staršího, nikde jinde na světě jich víc neuvidíte, v Muzejní čtvrti v Leopoldeově muzeu vystavují obrazy a fotky nahatých mužů, je tam dost husto, samá baba ! Ale hlavně se dá jít zasednout do některé z mnoha kaváren a dát si to jejich Einspanner, Fiaker, Melange nebo Kapuziner, to všechno jsou názvy pro kafe, pardon pro mokka. Utrmáceni, ale i oslněni tou neuvěřitelnou iluminací se scházíme u Opery, vyměňujeme si zážitky, některým svítí oči od přemíry punče nebo svařáku a jdeme na sraz s naším Martinem k hotelu, u kterého jsme vystupovali. A jedeme domů, výlet máme za sebou a před sebou advent domácí, budeme srovnávat. Ahoj váš Honza