close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Listopad 2012

Avanti popolo

26. listopadu 2012 v 7:23 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Avanti popolo
To je název takové té italské "odrhovačky" , výzva k lidu, aby následoval rudý prápor ke světlým zítřkům, známe to....Ale v mém vypravování tenhle song zahrál důležitou roli, v mém životě možná tu nejdůležitější. Píše se třetí červenec 1984, v divadle se chystá malá sláva, je konec sezony a zároveň se loučíme s hrou Istvana Orkonyiho Pomocník. Tedy Avanti popolo
tuplovaná derniéra. V té hře se i dost statovalo, roli dvou prsatých holek ve svazáckém hrály dvě kočky, Mirka a Lenka. Ta prsatost byla předepsaná scénářem, nám to vyhovovalo, hezky se na ně koukalo a byla s nimi sranda i po divadle, to jsme chodili všichni společně do Plzeňky na pivo. Jenže obě prsatice byly vysokoškolačky a začátek prosince je odvál na nějakou školní štaci, myslím, že musely odjet do Sovětského svazu. Tak se sháněly náhradnice, sice šlo o stafáž, ale bez nich by to nešlo. Tak vstupují na scénu Míša s Vlastou, holky, které se motaly okolo divadla, byly tedy po ruce , vybavení pro roli měly vynikající. A je konec představení a zároveň i konec sezóny, kulisy jsou ve skladu, jeviště zhasíná a jde se pařit, kam jinam než do Plzeňky. Tenkrát ještě chodili kulisáci popíjet s herci, ty herce nebudu jmenovat, dnes dělají kariéru, řikejme jim třeba Zbyněk a Hynek, ano, tak to bude lepší. V hospodě už bylo poloprázdno, přece jenom bylo dost pozdě, u nejvzdálenějšího stolu seděly ty dvě svazačky, chudinky samy, no nevezměte je mezi nás! Když nás už hospodský Pepíček popáté prosil, abychom vypadli, přece jenom partička pokru už někde běžela bez něho, zvedli jsme se , koupili si pití s sebou a vyrazili jsme ke mně. A proč ke mně? Od února jsem byl rozvedený, dcerka Klárka, kterou jsem u soudu vyhrál, byla odklizena k mé sestře na Valašsko, byteček byl tedy prázdný a připravený k pařbě.
K jídlu toho doma moc nebylo, ale umím improvizovat, něco se spíchne. A jde se! od samého začátku se mi sbíhaly sliny na tu mladši svazačku, už jsem věděl, že se jmenuje Míša, potuloval jsem se neustále okolo ní, nakonec jsem s ní dal řeč, takové to plkání s těžkým jazykem, ona se těm blbostem smála, taky z ní padaly pěkné perly a cesta nám hezky ubíhala. Asi jí bylo jasné , že k něčemu později dojde, ale neřešila to, a to se mi na ní líbilo. Ale najednou došlo k něčemu neuvěřitelnému. Jdeme, povídáme si a najednou Míša nikde! Koukám, co se děje, kam odlétla, ona ale neodlétla, ona se zřítila do neoznačeného výkopu! Jiná by možná plakala nebo zuřila, ale ta kozatá nešika dostala záchvat smíchu, válela se v tom výkopu a nemohla smích zastavit. Vylovil jsem ji, pomohl ji oprášit a vzal jsem ji za ruku, aby se nic podobného už neopakovalo. A už jsem ji měl a už jsem se jí nepustil! Doma jsem ji poprosil, aby mi byla k ruce při vaření, hodili jsme do hrnce zelí a klobásy, které jsem měl ve sklence, přidali brambory, a to bylo vše, co se v té mé mládenecké domácnosti dalo sehnat a přidali jsme se k ostatním. Tam už mezitím došlo ke spárování, které vedlo k pozdějším nemravnostem, Zbyněk sbalil sboristku Evu, Hynek druhou svazačku Vlastu a vypařili se, aby je nikdo nerušil. Zbývající byli osamocení samečci, kteří se věnovali pití a já, abych měl nějaké soukromí, jsem vymyslil pokec s Míšou v koupelně za účelem pozdějšího společného koupání a dovádění ve vaně. Ouha, ve vaně bylo obsazeno, Hynek si zrovna opakoval Archimédův zákon a zkoušel, kolik kapaliny vytlačí Vlastiččina ohromná prsiska, v pokoji bylo také plno, druhý badatel Zbyněk zase zkoumal, jak se prosekat pralesem ke studánce s živou vodou. Bože, kam se uchýlit ve vlastním bytě? Naštěstí si Hynek vzpomněl, že je ženatý, vytratil se z koupelny a tajně zdrhnul. Ale zase tak tajné a nenápadné to nebylo, to si jenom myslel, minutu po jeho odchodu se z koupelny vyřítila mokrá a nahatá Vlasta, tak jak byla, vyběhla z baráku a hnala se za tím zrádcem. My všichni u okna jsme to drama sledovali, nahá nymfa běží po ulici a dohání toho bídáka, který si vykračuje , nic zlého netuše k domovu, je dostižen a vlečen zpět do místa nevěry. Tomu se říká opravdická láska! Pro mě to malé drama znamenalo, že se uvolnila koupelna, hbitě jsem vypustil znečištěnou vodu a napustil čerstvou, opatřil ji pěnou kvůli případné Míšině stydlivosti a šel jsem si pro ni. Žádná stydlivost se nekonala, holky, jakmile spatří vanu nebo sprchu, mají alibi pro nahotu, šatky byly dole natotata a ta nestyda si okamžitě zabrala to pohodlnější místečko a mě zahnala na špunta. Pod pěnou se dají dělat neskutečné věci, nepohodlné sezení se špuntem v zadku bylo vystřídáno mnohem vstřicnější polohou, klouzali jsme po sobě, dlouze se líbali a došlo i na podvodní spojení, jak by ne! Několikrát jme si museli dopustit horkou vodu a doplnit zásobu pěny, tak se nám to sbližování zalíbilo! Ráno jsme to zabalili, v bytě už nebyla ani noha a další den měl zajímavé pokračování. Měl jsem sraz s partou kluků a holek, domluvili jsme se na výletě doJizerek, rozloučili jsme se s Míšou a dali si spicha ve Ferdinandově v hodpodě U Cympla někdy odpoledne. A já se vydal na sraz. Lilo jako z konve, byl to hnusný začátek července, já si vyšel jenom v kraťasech a tričku, déšť na mě působil nesmírně pozitivně a na zastávku jsem dorazil v napůl střízlivem stavu. Jednou z holek jsem byl ihned poslán domů převléknout se, ale to mě ani nehlo, když jsme vystupovali v Bedřichově z autobusu, vynořilo se zpoza mraků sluníčko a začalo léto. Jediný normálně oblečený jem byl já, ostatní balili mokré šusťáky do batohů a vyrazili jsme na tůru podmáčenými Jizerkami. Ale bylo to pohádkové, pářilo se z lesů, u přehrady Černá Nisa bylo tak kouzelně a opuštěně, že jsme si v té od rašeliny černé vodě zaplavali jen tak bez ničeho a kolem vodopádů potoka Štolpychu jsme sestoupili do Ferďáku, jak jsme mazlivě přezdívali Ferdinandovu. V hospodě U Cympla už bylo veselo, sem se stahovali vandráci, jako jsme byli my. Za chvíli přistál na parkovišti Míšin trabant a byli jsme zase pohromadě. Abychom jenom nechlastali, vzal jsem Míšu na tůru na Ořešák, je to krásný kopec s vyhlídkou na Frýdlantské cimbuří, tam jsme se políbili a poprvé si vlastně řekli, že se milujeme. Noc v podkroví hospody byla jako ze sna a tady začal můj společný život napřed se slečnou Míšou a později s paní Fléglovou, protože to poblouznění nám zůstalo, já přinesl do manželství sedmiletou dceru Kláru, Míša dalmatina Lexu, později jsme se rozrostli o dceru Máňu. Co jedna italská odrhovačka může způsobit. Když zaslechnu "avanti popolo" , vracím se o třicet let zpět a je mi blaze.DalšíW
http://i.alz.cz/sbc.gif?id=511http://i.imedia.cz/impress?spotId=1394567&lang=cs&r=0.745052


Libuna

12. listopadu 2012 v 16:48 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Libuna

Naši tátové byli spolužáci, ten můj navíc vynikající vypravěč, a tak se u nás často povídalo o studentských letech na prostějovském gymplu. Jako děti jsme historky znali zpaměti a přestali jsme jim věnovat pozornost až do chvíle, kdy se do vyprávění vloudily ratolesti spolužáků, protože jak šel čas, tak se fotříci vraceli z těch svých srazů obohaceni o zážitky ze svých manželství a rodinných radovánek. Ti potomci byli přibližně v mém věku, a když mi bylo tolik, abych bystřil pozornost vždy, když padla zmínka o některé z dcer, vracel jsem se do vyprávění jako pozorný posluchač. A tak jsem se začal zajímat o Líbu, dcerku spolužáka Karla. Ten se stal po studiích atašé v Kanadě a tam také spatřila světlo světa jeho Libuška. Po vstupu vojsk následoval vyhazov z ambasády a rodina se vrátila do Prahy , otec Karel se začal zúčastňovat třídních srazů a Líba tak dorazila k našim nedělním vyprávěcím stolům. Ještě pořád jsem ji vnímal jako potomka a ne jako dospívající dívku, měl jsem čerstvou známost Marcelu a začalo objevování zázračných zákoutí holčičích tělíček. Byl jsem zamilovaný tak, že se mi celý ženský svět zredukoval do té jedné jediné. Tak to bylo až do vojny, tehdy jsem rozšířil tu velkou rodinu kluků, kterým jejich láska nevydržela. Dnes už si pořádně nepamatuju, jestli jsem uvažoval o tom, že se "picnu", nějak jsem to skousnul, vojákoval jsem v nemocnici obklopen houfy sestřiček a spoluvojáků, někteří byli stejně postiženi jako já, holky byly provokatérky a nedělaly drahoty, chodily s námi na pivo a ty, které bydlely v areálu na svobodárně, nás u sebe tu a tam nechaly i přenocovat se vším všudy, jestli mi rozumíte. A najednou byl konec , byl jsem v civilu a co teď? Kluci v hospodě se chlubili svýma holkama, ty tam s nimi vysedávaly , měly se k nim a bylo jasné, že už spolu provádějí ty věci, po kterých se mi tak stýskalo. Tedy, ne že bych neměl příležitosti si s nějakou něco začít. Dělal jsem v divadle kulisáka a každé malé dítě ví, že v divadle se měří morálka jiným metrem, jenom těch krásných oblékaček a vlásenkářek, nebo což takhle dát si rekvizitářku? A baleťandy a sborandy, tedy ty mladšího vydání, činoherky ( fuj, to je strašné slovo, ale my jim tak říkali ) a i v účtárně a v propagaci by se něco jedlého našlo. V té propagaci dělal šéfa Joe Hloucha, starý, vyžilý kozel s velkým frňákem, rád jsem za ním chodil protože skvěle a s nadhledem obšourníka vyprávěl historky dozajista mocně přibarvené, ale nikdy jsem nebyl posluchačem jediným, vždy se u něho v jeho mrňavé a vždy zahulené kanceláři ochomýtaly mladé kočky, které mu visely na rtech. Jednou přitáhl takové silné album a dlouho dělal drahoty, než mi dovolil do něho nakouknout. Co byste řekli, že v něm archivoval ? Kundí chloupky!!! Ano , vrkůček chloupků, černých, světlých i zrzavých, každý pečlivě a s očividnou láskou převázán touž růžovou mašličkou, vše v miniaturním celofánovém sáčku, vždy po šesti na každé stránce s popiskou se jménem a datem odstřihnutí! A těch stránek! To bylo ale dlouhé čtení, nebo spíš vyprávění, byla to celoživotní vášeň jednoho zapáleného sběratele. Holky, které nám koukaly přes rameno , se pochichtávaly, kdoví, jestli jejich vrkůčky nebyly na poslední stránce! Tak takhle jsem byl tím divadelním prostředím tvarován a hněten až přišel květen 1975 , to se můj otec vrátil z dalšího srazu a vyprávěl, že si ukazovali fotky dětí a " člověče Honzo, ta Karlova Líba je sakra kočka" . Tak jsem dostal nápad. Na červen jsme měli, my kulisáci a kluci z dopravy, domluvené víkenkové opékání berana s hojným pitím piva a kořaly v přenádherném prostředí Českého ráje v nejbližším sousedství Zrcadlové kozy, kdo to tam zná, musí mi to potvrdit. Akce se konala ve srubu Ládi Křížka, takto řidiče mébláku a vše měl pod kontrolou Karel Kuběnka, můj soukulisák. A mě začal v hlavě hlodat červík, který se spiknul s tím červíkem v trenkách a najednou jsem seděl u psacího stolu a smolil zvací dopis pro Líbu. Asi to bylo hodně kostrbaté, ale asi i trochu roztomilé, protože jsem obratem dostal odpověď, že teda jo a jak to uděláme technicky, Líba nikdy v Liberci nebyla. Věděl jsem od táty, že její rodiče mají chalupu v Jizerkách, v tom našem termínu tam měla s nimi pobývat a její táta by ji naložil v sobotu ráno, vyzvedli by mě doma a společně bychom jejich žigulou dorazili na místo. Tak jo, v sedm ráno troubení pod oknem, já v maskáčích připraven a nervózní jako panic, přivítal jsem se napřed s pantatínkem, tak je to prý správně, ale už jsem pošilhával do auta a čekal, co se objeví. Páni, vylezla fakt kočka všech koček, černovláska, dlouhovláska, hubeňourka , ale " kozatka" a hned mi vlepila pusu ! To byl ale pěkný začátek! Za hodinku jsme si na zadním sedadle pověděli něco o sobě, tatík nás vysadil v Dolánkách, odfrčel a zůstali jsme sami. Kluci a holky, kteří tam byli už od pátku, Líbu přijaji za svou a pustili jsme se do práce. Karel to měl ošéfované, podle jeho pokynů jsme nanosili z Jizery balvany a vytvořili ohromné ohniště, po jeho vnitřním obvodu jsme pokladli pořádná metrová buková polena a uvnitř zatloukli kovové vidlice. Karel potom slavnostně zažehl oheň a od té chvíle už nás na nic nepotřeboval. A protože byl nádherný červnový den, šli jsme se s Líbou vykoupat. Tajně jsem doufal, že Líba půjde na nahato, byli jsme u řeky sami dva, ale přihopkala v bledě modrých plavečkách, ty byly ale tak miniaturní, že to vlastně bylo jedno. To už jsem věděl, že pracuje jako "rehábka" v jednom pražském špitále, ale hlavně, že je reprezentantka v softballu , takové dívčí odrůdě amerického baseballu. A její figurka podle toho vypadala, ham ham! Potom jsme pili pivo, pěli u ohně a drželi se za ruce a čekali, až dá Karel pokyn k hodování. On totiž nedovolil takové to ořezávání, nechal skopce krásně zezlátnout a změknout a ve finále ho zvedl i s rožněm nad hlavu, udeřil s ním o hodovní stůl a triumfálně zvedl prázdný rožeň . Maso bylo vynikající, začalo se smrákat , s Líbou jsme se tu a tam políbili a pak jsme se vytratili do srubu. Všem bylo jasné, která bije, nechali nás samotné a sami se rozložili do spacáků kolem ohniště. Ve srubu byla jediná postel , takové z klád sestavené a zbité letiště, tam jsme ulehli už odstrojení, protože během minuty jsme se navzájem horečně zbavili veškerého textilu a začalo takové to krásné mazlení. Byla tma tmoucí, srub nebyl elektrifikovaný, rukama jsme se seznamovali , to je stejně na lásce to nejhezčí, Líba měla taková ta holčičí pevná prsa a hustý kožíšek, netrvalo dlouho a byli jsme v sobě. Na to, že jsme se v sedm ráno viděli poprvé v životě, slušný čas, že? Ráno jsme se probudili jeden druhému v náručí a šli jsme si zaplavat. Tentokrát už bez plavek a já ji vlastně poprvé uviděl nahatou ! Nad Jizerou se válela mlha, to té romantice jenom pomohlo, Líba šla první, předvedla mi svůj softballový zadeček, potom se otočila a ukázala se mi v celé nádheře. Ruce fakt nelhaly, když mi tvrdily, že se jedná o mimořádný kousek. Jako bonus jsem dostal " přesýpací hodiny" , to holka vstoupí tak šikovně do vody, že je tím huňatým trojúhelníkem těsně nad hladinou a on se jí zezrcadlí ve vodě, paráda! A potom jsme se rozjeli domů, ona do Prahy, já do Liberce, psali jsme si vášnivá psaníčka a jednou jsem u ní i přespal, ale cítili jsme, že se něco děje, že to pominutí smyslů způsobené přírodou, ohněm, masem, zpěvem, řekou a tím zakázaným neznámem, je fuč. Líba se časem vdala, potom rozvedla, jediné, co o ní dnes vím, je to, že dělá vrchní sestru v jednom pražském špitále a že jí sestřičky řikají Libuna.
Když můj přitel Pepa Hloucha zesnul , sebral jsem odvahu a poprosil jsem po pohřbu vdovu , jestli
by mi nedala na památku po něm to unikátní album. "Milý chlapče, v té samé vteřině, kdy jsem dočetla telegram, že Pepa zemřel, letělo do kamen !" Tak svět přichází o básníky.