close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Říjen 2012

První "kosa" v Paříži

29. října 2012 v 17:28 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
První "kosa" v Paříži

Je to holt tak. 24. říjen je už tak vysoké datum, že s nějakým mrazíkem je už nutno počítat. Ale zase je to tak zajímavý termín, u nás svátek a podzimní prázdniny, že by CK Plustour byla za podivíny, kdyby na tyto sváteční dny nevypsala zájezd do Paříže. Od Hlavního nádraží jsme komplet, díky školnímu volnu máme nízký věkový průměr a míříme si to přes Německo a kus Francie do metropole nad Seinou. Po ranní hygieně a párečcích od Davida a Milana vjíždíme do probouzejícího se města. Čeká nás podívaná z okének busu na most Austerlitz, na Institut arabského světa, na dosud zavřené bedýnky bukinistů, mijíme katedrálu Notre Dame a uličky Latinské čtvrti, vpravo vnímáme věž Svaté kaple, potom nejstarší pařižský most, který se jmenuje Nový a už tu je Akademie a na druhém břehu obrovský Louvre. U Bourbonského paláce přejíždíme Seinu na náměsti Concorde s obeliskem uprostřed a ocitáme se na nejslavnější světové ulici , Champs Elysées. U Vítězného oblouku odbočujeme a šup ! Vystupujeme na náměstí Trocadéro mezi křidly paláce Chaillot a tajíme dech nad tou krásou, která nás potkala . Vlevo od Eiffelovky visí proti modroučké obloze obrovský pomeranč slunce ! Tohle štěstí nemá každý. Z věže, kterou zná celý svět, je nádherný pohled na nekonečné město pod námi. Ale čeká nás ještě jeden zážitek. Plujeme lodí po řece, vyhřiváme s na sluníčku, mačkáme spouště našich foťáčků a radujeme se z té pohodičky, přece jenom máme za sebou nepohodlnou noc. A potom pěšo k Oblouku a hup do metra a přesouváme se mezi mrakodrapy čtvrti La Défense. Pořád nás doprovází sluníčko a modroučká obloha, z fotografování se stává přímo požitek. A znovu sedáme do metra a když z něho vystupujeme, jsme v jiném světě. Stojíme před novorenesanční radnicí a jdeme se ještě podívat na tu šílenou stavbu kulturáku Pompidou, na bláznivou fontánu Stravinskij s pozadím gotického kostela St . Merri, potom stojíme pod věží svatého Jakuba, mezi divadly na náměstí Chatelet a přes voňavý orchidejový dům přicházíme ke katedrále Notre Dame. Už nás notně bolí nohy, ale ještě musíme nakoupit dobroty na večer, vystoupat po bulváru St. Michel kolem římských lázní a kaple Sorbonny k Panthéonu a k Luxemburské zahradě a konečně sedáme do našeho busu a míříme bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti St. Thibault.
Po dobré snídani se dělíme na skupinu Iveta, ta mǐří vlakem za uměnim do centra , na skupinu Mišák Mickey, ti budou celý den ječet hrůzou v zábavním parku Eurodisneyland a na skupinu Král slunce,ta bude procházet napříč francouzskou historií. Fontainebleau je zámek zvláštní tim, že na jeho dokonalou krásu dohlížela celá řada královských milenek a manželek. Byla to Anna Bretaňská, Jeanne de Pisseleu, Diana z Poitiers, Kateřina Medicejská, Marie Antoinetta, Josefína, Marie Louisa a císařovna Eugenie. Zámek je právě kvůli nim velice kultivovaný, rovněž zahrady s již odstrojenými záhony jsou dalekosáhlé a v jarních a letních měsících dozajista úchvatné. Na místní tržnici se trhovci překřikují a my se procházíme mezi těmi hromadami všeho možného , z čeho připravují místní ty své světové speciality. Ještě ale musíme do Versailles pokochat se okázalou krásou a sebeprezentací jednoho jediného člověka. Ludvík XIV. tu vybudoval největší evropskou královskou rezidenci, procházíme těmi slavnými místnostmi a procházime i ty nekonečné zahrady s bludišti, sochami a fontánami. Ale to už nás to přívětivé počasíčko ze včerejška opustilo, mrholí a studeně fouká, výtečne provětaní se vracíme do tepla našeho busu a jedeme bydlet se zastávkou v Disneylandu, kde podupávají ti z prostřední skupiny. Žádné počasí nám ale nemůže zabránit v grilování, které patří ke každému našemu zájezdu.
A je tu sobota, po snídani spěcháme odvézt skupinku, která míří do Chartres na montparnasské nádraží, vykládáme u Invalidovny ty, kteří si jdou "zavojákovat" do největšího vojenského muzea na světě, ale i ty, kteří nestihli čtvrteční Eiffelovku. Je opět slunečný den, jenom těch stupňů by mohlo být více, ale zatim to neřešime, jsme v teplých útrobách Louvru a je před námi dopoledne plné kulturnich zážitků. Máme muzejní pasy a nebo jsme třeskutě mladí, kultura nám leží u nohou, škoda toho nevyužít. Scházime se u našeho koníka před katedrálou, klepeme se zimou, protože se počasí zase zbláznilo, sedáme do narvaného metra a vynořujeme se přímo pod lopatkami červeného mlýna Moulin Rouge. A od něho stoupáme na převysoký kopec Montmartre, abychom se vmísili do toho kadlubu turistů, galeristů, prodavačů suvenýrů či palačinek, hospodských a muzikantů. V bazilice Sacré Coeur je hlava na hlavě a pod ní se rozsvěcí světla velkoměsta. Nás čeká poslední cesta metrem a večeře v hospůdkách Latinské čtvrti . A nakonec to nejlepší . Fantasticky rozsvícená Eiffelovka a náš bus s vychlazenými kozlíky pod ní . Odjíždíme trochu vymrzlí , ale dozajista spokojení. Měli jsme různé programy , a to je dobře, byli jsme skupina hodně různorodá, ale slíbili jsme si, že se sem zase někdy, až rozmrzneme a přestanou nás bolet nohy a zadky, podíváme. Nezapomeňte mě přizvat, rád se s vámi opět svezu, ahoj váš Honza












Odesláno z iPadu

Okno pro rychlou odpověď



Jaryna

29. října 2012 v 17:15 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Jaryna

S Jarynou to začalo takhle. Nastoupil jsem jako šéf techniky do libereckého kulturáku, kde krom práce Js praktikábly vykonávaly všechny činnosti ženy. A protože té práce nebylo moc, nikdo se nestresoval a v tom kulturním hnízdě panovala velmi přátelská atmosféra. Do ní zapadnout mi nečinilo problém, brzy jsem si se všemi tykal a prodělal tím pádem celou řadu přípitků, po kterých následovaly polibky z kategorie těch přátelských. Ty vypadají tak, že žena si stoupne na špičky a nastaví rtíky, muž se k ní nakloní a aby neztratil rovnováhu , lehce ji přidržuje za zadek. Také se dávala pusa s mákem, což je normální hubička doprovázená lehkým máknutím na prso, praváci na levé a leváci na pravé. Čili jinými slovy morálka tam byla uvolněná, práce mizerně placená, tedy vykonávaná velmi vlažně. V nepropracovaném čase se vymýšlely akce, při kterých se nehledělo na zdravou životosprávu ani na sliby, které si muži a ženy dávají u oltáře. Jaryna nebyla žádná puťka,
žádná panenka, která sedává v koutě, hubená a plochá, s tajemným úsměvem jako Mona Lisa, s krásnýma nohama v sukni a s kouzelným zadečkem v gatích. Měli jsme kanceláře vedle sebe, dveře neustále dokořán , polovinu pracovní doby jsme prokecali. Ale abych nezapoměl na ostatní holky. Eva byla jakási šéfka přes propagaci, neustále v luftě, ale vždy u toho, když se otvíralo vínko. Dana, takový prcek s velkým zadkem, Věra s ještě větším, nadstandartně prsatá Broňa, ještě jedna Eva, moc hezká bloncka a Míla, dodnes ji potkávám a nestárne. A do toho přišla "Sametovka" a s ní i naše první cesta do Paříže.
Tenkrát se ještě nedodržovaly ty bezpečnostní přestávky, navíc nás Frantíci milovali a neustále pokřikovali "chavel, chavel" , což bylo pofrancouzštělé "Havel, Havel", do programu se vešla i Remeš, štrádovali jsme si to a nehleděli na čas, bylo ho tenkrát habaděj. V Remeši jsme si na náměstí , které je tu zároveň i pěší zónou, dali opravdické šampaňské, pro jistotu celou hříšně drahou lahev, zachutnalo nám a jeho důsledky se měly dostavit ještě téhož večera. Ale nepředbíhejme. Paříž nás okouzlila , večer se konala na jednom z pokojů našeho notýlku v Mitry Mori oslava naší nově nabyté svobody. Pilo se většinou to, co jsme si přivezli z domova a pili jsme mocně. První začaly odpadat holky. Byla to škoda, bez nich ta společnost postrádala krásu i vtip, koukali jsme na sebe, obraceli do sebe skleničky s panáky a zábava vázla. Zabalil jsem to a vydal se o patro níž složit hlavu do pokoje, který jsem jako průvodce obýval sám. I v té opilosti mi bylo divné, že jsou dveře nezamčené, ale mávl jsem nad tím rukou a vstoupil. Jen jsem za sebou zavřel, slyším, jak spustila sprcha. Sprchová růžice byla napevno ve stropě a padající voda zněla jako vodopád. Bylo mi rázem jasné, jak to bylo s tím odemčeným pokojem. Někdo, s velkou pravděpodobností některá z holek, mi šlohl klíč a nakvartýroval se mi do sprchy. Kdoví, jak tam ta dotyčná byla dlouho nahatá než se mně dočkala. No jo, ale která to je? Moje opilá hlava začala vymýšlet scénář filmu, ke kterému se schylovalo. Nejradši bych byl, kdyby to byla malá Evka nebo nadstandartně vybavená Broňa. Taky Jaryna by nebyla marná, jenom jsem se bál, že při mé smůle to bude některá z prdelatých, těch jsem se bál a netoužil jsem je vidět nahaté. Kdybych neměl vypito, možná bych si vzpomněl na poučku, že co je v domě, není pro mě, nebo na boží přikázání o požádání manželky bližního nebo prostě na to, že jsem ženatý a že se to zkrátka nedělá. Ale já byl v nestřizlivém stavu a navíc jsem nenechavý a ruku na srdce, který z mužských čtenářů by nepodlehl zvědavosti a pokušení a šel by klidně spát ? A teď další dilema. Mám se jít na ni napřed mrknout a v případě prdelatosti vycouvat, nebo do toho jít prsama a nechat se překvapit? Čas běžel a hrozilo i nebezpečí, že se dotyčná buď rozpustí nebo ji to přestane bavit, oblékne se a zhrzeně vypadne. Zvolil jsem situaci "bé", rychle jsem se svlékl do naha a napochodoval do koupelny. Ve sprše stála pod proudem vody s vlasy přilepenými k hlavě ......Jarynka ! Stejně je zajímavé, jak nahým holkám svědčí vlhkost. Ne, že by jim to za sucha neslušelo, ale když se lesknou, jsou nejkrásnější! Jaryna měla miniaturní prsíčka, byla téměř plochá, ale byla tam, roztomilá ve své mrňavosti, s tmavými bradavkami, přes které se rozstřikovala tekoucí voda na absolutně rovné břicho a stékala do centrální houštiny mezi hubenýma nožkama. Když jsem vstoupil, vypískla, jak to holky stydlivky dělávají, když je někdo načapá nahaté, udělala ten známý pohyb , kdy si ta přistižená zakryje jednou rukou prsa a druhou tu chlupatici a ještě se otočí zády. A protože nemá třetí ruku, zůstane zadek nechráněný, zadek, se kterým by mohla jít na Olympiádu, kdyby taková disciplina existovala. Ale role stydlivky jí nevydržela ani pět vteřin, byla zvědavá, jak mi později vyprávěla, zda na její nahotu nějak zareaguji, otočila se opět ke mně, udělala stoj spatný s rukama podél tělíčka a dívala se mi ne do očí, ale drze na mého pinďu, jestli se mu ta podívaná líbí. Jasně, že se mu líbila, a i když to po chlastu někdy nefunguje, tentokrát fungoval a náramně! Bylo to tím ranním šampaňským v Remeši, je to potvrzeno devíti lékaři z devíti! A teď to slavné Nerudovské "Kam s ním ? " To už byl mozek úplně odkrvený, vůle z tvarohu, Jaryna navíc neměla ale vůbec žádné zábrany, klidně si ho vzala do ruky, tu mou si vložila do svého houšti, asi abych seznal, že i jí pěkně "stojí" a pak už se děly věci, o kterých se nevypráví ani daleko po dvaadvacáté hodině. Ráno jsme na sebe koukali pod jednou peřinkou, ještě něco proběhlo, potom jsme si dali společnou spršku, tentokrát bez těch rituálních a pokryteckých zakrývání a bylo po legraci. U snídaně na nás všichni zírali, ty prdelaté i závistivě, ale jinak bylo všem jasné , že úkol, který si Jaryna sama uložila, byl splněn. Jsme kamarádi, občas si zavzpomínáme, ale to je tak všechno, přestali jsme v nejlepšim, a tak to má být.




telecí játra a spol.

23. října 2012 v 5:41 | HONZA F. |  Hlavní jídla

Telecí játra s bílým vínem

Játra ( můžou být i krůtí či králičí ) nakrájej ostrým nožem na nudličky a obal je v hladké mouce ochucené solí a mletým pepřem. Pánev rozpal , vlij do ní olej a přidej kousek másla a nechej rozlít i po stranách. Potom vhoď jemně nakrájenou cibuli, nech zesklovatět, vlož játra a zprudka opékej až získají zlatavou barvu. Vyndej z pánve, do ní vlij skleničku suchého bílého vína a nech zredukovat asi na polovinu. Do pánve vrať játra s cibulí, ještě nech prohřát a podávej s bramborouvou kaší.

Vepřové na šalvěji s jablky

Ve skleněné misce smíchej na větší kusy nakrájenou vepřovou plec s česnekem, olejem , solí a nahrubo namletým pepřem. V pánvi nech rozpustit lžíci másla a oleje a maso zprudka opeč a dej stranou. Do pánve vhoď jemně nakrájenou cibuli a na plátky nakrájená jablka, zasyp trochou hnědého cukru a smaž, až jablka zezlátnou. Vrať maso, podlij lžičkou koňaku, přidej šalvěj a dus pod poklicí až maso změkne. Přidej dvě lžíce smetany, prohřej a podávej s rýží.

Krkovice s francouzskou posypkou

Rozehřej v pánvi lžici másla se lžicí olivového oleje a vhoď do ní francouskou posypku: jemně nakrájené dvě šalotky, nahrubo nakrájené dva stroužky česneku a hrst nasekané petrželky. Nech jenom chviličku "proválet" a vlož na silnější plátky nakrájenou nenaklepanou posolenou a popepřenou krkovici. Podlij vývarem a dus pod poklicí na mírném ohni asi hodinu. Měkké maso vyjmi a do šťávy dej kuličku másla s moukou, nech provařit až šťáva zhoustne, vrať maso a nech prohřát. Podávej se šťouchanými bramborami a listovým špenátem.




Paříž na skok

14. října 2012 v 16:10 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Paříž na skok
Ano, tak se jmenuje jeden z produktů CK Plustour. To se jede pouze s jedním noclehem, je to takové milé přivítání se s městem nad Seinou a slib, že se sem vydáme zase někdy příště, a to na delší dobu. Je čtvrtek jedenáctého října, kompletní jsme až v Plzni, cestou nabíráme "Pařížany" v Berouně a právě tam , za volantem zlaté Scanie se střídají Martin s Rendou a už se řítíme řekou kamionů napříč Německem. Ve Francii ale začíná pršet, to nevěstí nic dobrého, místy leje tak, že to naše nebohé stěrače ani nestačí uklízet z předního skla, před Paříží ještě pořád mrholí , ale když vjíždíme do ulic města, které zatím ještě tvrdě spí, už je to lepší. Projíždíme si levý břeh, koukáme na Univerzitu Currieových, na Institut arabského světa, už je tu katedrála Notre Dame a první ruch v uličkách Latinské čtvrti, míříme k mostu Concord, je postavený z toho ,co zbylo z kdysi hrdé pevnosti Bastily, na stejnojmenném náměstí trčí k probouzející se obloze obelisk z Luxoru, poděkování Egypta Francii za rozluštění hieroglyfů panem Champolionem, jedeme po nejslavnější ulici na světě , po Champs Elysées, obdivujeme velikost Vítězného oblouku a po rue Kléber přijíždíme na náměstí Trocadéro a poprvé si nohama saháme na tu přeslavnou dlažbu. Z vyhlídkové terasy si fotíme Eiffelovu věž, vypíná se proti zamračené a ne dosud probuzené obloze, všichni nám budou doma závidět ! Ještě máme spoustu času, pomaličku sestupujeme až pod ni a rozdělujeme se do dvou front. Jedna vede k výtahům, ta druhá ke schodišti, po kterém se dá až do druhého patra vystoupat po svých. Ale copak to tu máme na Martových polích ? V řadách jako vojáci tu stojí medvědi, jeden vedle druhého, každý patří k nějaké zemi, hýří to tu dobrými a vtipnými nápady, jenom , aby se nějaký stát neurazil ! Medvěd je totiž ztělesněním dobroty, tihle tady apelují na lidskou toleranci a pokojný život. A už se mraky prodralo sluníčko, potřebujeme ho jako sůl, fotky z Eiffelovky potřebují podzimní barvotisk. Scházíme se pod určeným platanem a vyměňujeme si zážitky, čeká nás krátká procházka do přístavu Alma, odkud nám za chvíli vyplouvá loď a my poplujeme po Seině a vsedě si město prohlédneme z paluby mohutného plavidla. Počasí je vyloženě na naší straně, už svítí sluníčko na plné pecky, Paříž je umytá nočním deštěm, vzduch je totálně čirý, vše , co se "míhá" okolo nás, je nádherně zřetelné. Mosty, pod kterými proplouváme, mají kamenné či ocelové konstrukce, Invalidovna se svou zlatou kupolí září nad městem jako vycházející sluníčko, Notre Dame nám nabízí jindy utajené detaily, radnice je ještě nádhernější než na pohlednicích a už tu máme Eiffelovku, ze které jsme před chvílí monitorovali celé to nekonečné, bílé město pod námi. Ale hlavně jsme nabrali zpět síly poztrácené tou nepohodlnou nocí. Sedáme do vlaku RER a přemisťujeme se do samého pupku Paříže, ke katedrále. Ráno nikde ani noha, teď davy zvědavců, mísíme se s nimi a pomalu postupujeme frontou, abychom se podívali na vnitřek kostela, kterým se prohnaly dějiny Francie, ale i Evropy. Dějiny nás oslovily, ale musíme dál. Uličkami, kterým se tu říká "Malé Athény", je tu jeden kšeft s gýrosy vedle druhého, se propletete na "Bulmiš", takhle mazlivě si jej pojmenovalo místní studentstvo, před námi je prastará vzpomínka na Římany, zbytky jejich lázní, o kousek výš stojí kaple Sorbonny a ještě výš se stále ještě zelenají Luxemburské zahrady. Když minete slavnou činohru Odeon, octnete se ve světě obchůdků se vším myslitelným, nejkouzelnější jsou ty s čajovými konvicemi , třeba. V uličce St. André des Arts už nás zmáhá únava a hlad, ještě, že tu všude můžete zakopnout o krámky s jídlem. Posilněni ještě překračujeme most a na pravém břehu obdivujeme divadla na náměsti Chatelet, věž kostela Sv. Jakuba, gotický kostel St. Merri s patronkou prostitutek svatou Marií Egyptskou na jedné vitráži, bizardní budovu Pompidouova kulturáku a mile praštěnou fontánu Stravinskij před ní a už jsme u radnice, nasedáme do metra a přesouváme se od historie do součastnosti. Z podzemí se vynořujeme ve čtvrti La Défense mezi desítkou mrakodrapů, nakupujeme si vínečka a smraďochy domů , sedáme do busu a mířime bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Epinay sur Orge. A protože nás má pánbíček rád, je krásný večer jako stvořený pro grilování, což s chutí za autobusem činíme.
Ráno jsme se rozloučili s našimi Disneylanďáčky, za chvíli jsme zamávali autosalonistům a zbytek se rozprchnul po nekonečných prostorách Louvru. Sraz jsme měli v jedné z mnoha místních kaváren a vydali se na ještě jednu malou procházku po Paříži. K Notre Dame to není daleko, ale my neuznáváme přímé a pohodlné cesty, je tu ještě spousta pěkných věcí k vidění. Tak třeba takový kostel St. Eustach je poslední pařížskou gotikou, před ním se budují nové Haly, ve kterých bude ukryto celé malé podzemní město. Okolí fontány Neviňátek je dalším velmi rušným středem města, všude okolo to voní dobrotami z množství hospůdek, které míjíme. Pod ocasem našeho koníka si rozdáváme lístky do metra a je před námi dobrodružná cesta do končin, kam spolu s námi míří davy turistů. Vystupujeme přímo pod lopatkami toho slavného mlýna, jmenuje se Moulin Rouge a od něho stoupáme k bazilice Sacré Coeur na kopec Montmartre, abychom se rozprchli v tom mraveništi mezi restauracemi, kafírnami, galeriemi, tričkárnami , krámky se suvenýry a živými malíři. A máme bonus, na kopci se koná vinobraní! Mraky stánků s klobásami z celé Francie, ale v hlavní roli vínečko, malý plastový kelímek stojí tři eura , z pánví se line neuvěřitelná vůně, Savojci dělají zapečené brambory se sýrem a šunkou , Korzičané pečou ovčí sýr s kančími klobásami, tak to jde region za regionem . Za šera se spouštíme z kopce dolů a sedáme ještě jednou do metra, potřebujeme se vrátit do míst, kde to už tak trochu známe. A také je už čas večeře, tady v Latinské čtvrti máme zamluvená místa v restauraci Santorin, pochutnáváme si na francouzské kuchyni, někteří se stávají i novopečenými příslušníky té velké rodiny "žabožroutů" . A ještě jednou nastupujeme do vlaku a ten nás veze pod Eiffelovku, tentokrát v nočním hávu. Je nádherně nasvícená, radost ji fotografovat, poslední fotečky si děláme tam, kde jsme začínali. Na terase Chaillotského paláce, čekáme na " stříbřeni", nasedáme do busu a jedeme domů. Příště přijedeme na delší dobu, Paříži, slibujeme. A já chci být u toho, ahoj váš Honza



https://i.imedia.cz/miss?zoneId=seznam.email.text2&source=60_69&lang=cs&referer=email.seznam.cz&count=1&r=0.281381
https://i.imedia.cz/miss?zoneId=seznam.email.text3&source=muz&lang=cs&referer=email.seznam.cz&count=1&r=0.00847451
.

Chvála geometrie

8. října 2012 v 5:24 | HONZA F. |  Po 22. hodině

Chvála geometrie
Stalo se dávno, bylo nám devatenáct a bylo nás šest. Jména nejsou důležitá, fakt ale je, že se scházíme dodneška, možná i kvůli tomu , co sme tenkrát prožili. Hranice se západním světem byly už opět, po krátkém nadechnutí se svobody v osmašedesátém, zalígrované, nezbývalo, než se vydat za mladickými nerozvážnostmi někam , kam to šlo. Takovou zemí bylo Bulharsko. Sem zajíždělo pravidelně liberecké divadlo, mělo pronajatou část kempu v Lozenci , a protože jeden z nás měl u divadla otce, domluvil nám společné sdílení s nimi a tam. Do podnikového busu jsme se nevešli, čekala nás dlouhá, ale dobrodružstvími nabitá cesta vlakem. Rychlík odjížděl z pražského HlavnÍho nádraží o půlnoci, my už byli v Praze od božího odpoledne a trávili jsme čas tím, že jsme vymetali hospody. Popíjeli jsme U tří pštrosů, tehdy to byla normální čtyřka , na Václaváku jsme se nacpali těmi do jedovata opečenými buřty za tři šede a cestou na nádraží jsme se ještě zastavili Na Příkopech, kde tehdy funovala noční nalejvárna smíchovských lahváčů. Do vlaku jsme nasedli notně napařeni, zbývající dvě volná místa v kupé obsadila dvojička, kluk s holkou, pod nohama jim chrastila taška piv, od začátku jsme si padli do oka. Kdo necestoval vlakem do Bulharska neví, že cesta trvá noc, den a zase noc. Tu první jsme prochrněli , přes den jsme střídavě koukali na rumunské hory a střidavě seděli v jídelním voze, zkrátka dalo se to přežít a někdy v deset večer jsme se vypotáceli z vlaku na nádraží v Burgasu. Divadelníci na nás nekonečně dlouho čekali, v socialismu nabrat tříhodinové zpoždění nebyla žádná zvláštnost. Když nás spatřili, asi velkou radost neměli, ale protože mnozí z nich měli podobnou životosprávu jako my, nakonec jsme v přátelském duchu dorazili do našeho kempu. Žádným stavěním stanů jsme se nezatěžovali, místni hospoda měla ještě otevřeno, ochutnali sme prvně v životě rakii , to byla taková pěkná tečka za tím naším cestováním. Ráno jsem si prohlédl kemp a vydal se k moři. Pláž byla krásně liduprázdná , schodil sem trenky a hupsnul do moře na nahato. Plaval jsem od břehu a když jsem se otočil a vydal se zpět, spatřil jsem zjevení. Na písku stála hubená, krásná holka a zrovna si sundávala plavkovou podprsenku. Potom se předklonila a stahla si i spodek. Musela mě vidět , byl jsem od ní dvacet metrů, vůbec se nestyděla a zamířila ke mně. Stál jsem proti ní, nemohl jsem se k ní přiblížit, něco se mi přihodilo mezi nohama, hanba mě fackovala. "Ty jsi asi jeden z té podařené partičky, viď? Já jsem Vlasta, ahoj" . Ty vado, přede mnou stála dokonale krásná holka, sen všech nadržených kluků. Měla nádherná prsa, okolo každé bradavky měla kružničku z jednoho dlouhého chloupku, ale já jí čučel hlavně do klína. Ten rovnoramenný trojůhelník do sebe zapletených kudrn byl nesnesitelně půvabný. "Ahoj, já jsem Honza" , slušně jsem se představil , stále po pás ve vodě. Vtom mě ale moře zradilo, odcházejíci vlna odhalila mé pravítko , Vlastička se ale zasmála, vzala mě za ruku a postrčila do větší hloubky a potom jsme spolu plavali a vzájemně si o sobě povídali, ona byla baletka, já čerstvý vysokoškolák, než jsme se nadáli, byla pláž zalidněna. Vlasta vylezla z moře jako Boticceliho Venuše, naprosto samozřejmě, ukázala mi senzační, tuhý zadek a já ji následoval, studenou vodou uveden opět do normálu. Takhle pěkně jsme se seznámili, vyprávěl jsem probuzeným spáčům svou historku, postavili jsme stany a začala nám dovolená snů. Hned první den nás Vlasta přišla pozdravit a pozvat na nudapáž, kde získala tu svou krásnou celoplošnou hněď. Hoši se zdráhali, přece jenom jsme se báli , že nás naše těla zradí a bude ostuda, šel jsem tedy sám. Pláž byla dost daleko od té oficiální textilni, koupání na nahato bylo v Bulharsku zakázané, ale cesta tam se vyplatila. Mezi skalisky na písku bylo zapíchnutých pár slunečníků, na nafukovacích lehátkách se povalovaly tři bohyně. "Moje" Vlasta , Drahuna též z divadla a Francouzka Annie. Všechny tři v barvě mléčné čokolády, všechny tři hubeňoučké, všechny tři příjemě prsaté a všechny tři s rovnoramenným trojúhelníkem, kružničkami a senzačními zadky. První den na takové pláži vypadá tak, že se střídavě leží na břiše co nejblíže k vodě a střídavě se je v moři, do kterého je nutno se přemístit , když se nikdo nedívá. Ale s přibývajícími dny se tělo srovnalo, nahota přestala být něčím vyjímečným, přišli i kluci a další kočky ze zájezdu, najednou z nás byla parta stmelená společně porušovaným tabu, po večerech jsme pařili v hospodě "U baby", jak jsme si ji pojmenovali a přes den si lízali rány na písku obklopeni rovnoramennými trojúhelníky, kružnicemi a tu a tam i pravítky. Jak dovede být tak protivný předmět jako je geometrie půvabný!




Mezi dvěma dešti

7. října 2012 v 17:29 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Mezi dvěma dešti
Kdo se vydá do Paříže třetího října, riskuje podzimní počasí, musí počítat s pár kapkami deště, ale může se mu přihodit i barevná krása podzimu. Nám se poštěstilo obojí. Ck Plustour nám přistavil v Praze modrý bus Scania s Mírou a Jirkou za volantem, vyjeli jsme ku Německu a za hranicemi už nám pěkně rytmicky hrály na cestu stěrače. Před Paříží už solidně lilo a když jsme vystupovali pod Eiffelovkou, vypadalo to, že bude pršet až do jara. Ale kdeže! Za hodinku už svítilo podzimní sluníčko, po obloze se honily mraky neobyčejných tvarů , vzduch se vyčistil a vše bylo ož neskutečně fotogenické. To vše už jsme obdivovali z paluby lodě společnosti Bateaux Mouches, která nás pomaličku posouvala po Seině až k soše Svobody, ke které se už léta nepluje. Po ulici Georges V. se dojde na Champs Elysées, u Vítězného oblouku jsme se shlukli u stanice metra a přemístili se mezi mrakodrapy čtvrti La Défense. Skleněné plochy "Manhattanu" jsou umyté deštěm, odráží tu záplavu sluníčka , ani se nám odtud nechce. Ale musíme, máme bohatý program, hup do metra a svištíme si to pod zemí na druhý konec Paříže, k radnici. Uličkami starého Templu jdeme k té mnohými proklínané stavbě Centre culturelle de Georges Pompidou, kulturáku, který se spíš podobá rafinerii než vzdělávací instituci. Aby toho nebylo málo, před nim, na pozadí s gotickým kostelem St. Merri , chrlí vodu praštěné komponenty fontány Stravinskij. U věže svatého Jakuba, od které se vyráží ke světcově hrobu do Santiaga de Compostella, si připomínáme školní léta, pod arkádou věže stojí z kamene vytesán pan Pascal. Na náměstí Chatelet si Pařížané postavili dvě divadla, naproti na ostrově se nám prezentuje poslední svědek středověké světské Paříže kamenná Conciergerie s mohutnými kulatými věžemi. A ještě procházíme orchidejovým pavilonem a už jsme před katedrálou Notre Dame. Cestou na kopec svaté Geneviéve se stavujeme v sámošce a nakupujeme si dobrůtky na večer. Od mohutného Panthéonu scházíme k již zamčené Luxemburské zahradě, znaveni sedáme do busu a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Epinay sur Orge.
Ráno se na nás mračí , dnešní den bude logisticky náročný, jsme totiž rozděleni na autosalónáře a zámkaře. První parta musí odjet už za šera k výstavišti Porte de Versailles, koná se tu světově uznávaný Mondial de l ´automobile a fandové auťáků tu stráví celý den. Ale honem zpět do hotelu, tady už přešlapuje skupina milovníků historie, míříme ke dvěma královským zámkům. Tím prvním je Fontainebleau, krásná stavba utopená v hlubokých lesích, které kdysi oplývaly vysokou zvěří. Dnes poklidná záležitost bez davů zvědavců, procházíme se průřezem francouzských dějin od středověku až po devatenácté století. V zahradách už nám opět svítí sluníčko, barvy podzimu okolo rybníka s macatými kapry jsou až dojemně kouzelné. A jako bonus dostáváme ještě ukřičený, barevný a voňavý trh s horami všemožných dobrot. Ve Versailles, kam jsme se přesunuli, je mraveniště návštěvníků, procházíme si ty skvostné prostory, které nechal vybudovat pro sebe a pro svůj dvůr velký Ludvík XIV. V zahradách už začala podzimní likvidace záhonů, přece jenom je podzim tu, brzy začne v noci mrznout, je potřeba tu kvetoucí nádheru uklidit do bezpečí skleníků. Cestou zpět vyzvedáváme naše příznivce mazlíčků na čtyřech kolech a jedeme bydlet do hotelu.
Loučení s naším hotýlkem je tu, včera se grilovalo za autobusy, to vytvoří pouto. Jedeme do centra, aspoň z okének busu registrujeme Italský bulvár, Gobelínku, špitál Val de Grace, Montparnasse a jeho slavné intelektuálské kafírny, u Invalidovny vysazujeme pár zájemců o historii francouzských válek, jedeme mezi oběma nádhernými paláci Světové výstavy 1900, projíždíme spodní, parkovou částí Elysejských polí, přes náměstí Concorde míříme na nábřeží a šup, jsme v podzemí Louvru. A začíná nám volno, máme celou řadu možností, jak s ním naložit. Sraz máme pod ocasem našeho koníka u katedrály Notre Dame, fasujeme lístky na metro a je před námi velké dobrodružství. Musíme se přemístit z bodu A do bodu B, konkrétně pod kopec Montmartre k tomu proslulému červenému mlýnu Moulin Rouge. Navíc se rozpršelo, to je nepříjemné, ale nejsme z cukru, už to vydržíme. Lopatky mlýna se sice netočí, ale atmosféra je tu jako za Toulouse Lautreca, všude spousty lidí , déšť nedéšť, stoupáme do toho vysmívaného kopce, nahoře trochu lapeme po dechu, úkryt nacházíme v bazilice Sacré Coeur nebo v nějaké z hospůdek, kterých tu je nepočítaně. A ještě jednou jedeme metrem a čeká nás společná večeře v řecké hospodě Santorin, tu vlasní Egypťan, číšníci jsou z Kypru, pákistánští kuchaři vaří francouzské speciality. V devět nasedáme do vlaku a jedeme k Eiffelovce, a protože dnes buď v centru města popíjet celá Pařiž neb se slaví Nuit blanche, bílá noc, nasedáme raději do našeho busu na Trocadéru, máváme na stříbrem roztetelenou věž pana Eiffela a jedeme domů. Tak "salut sergeant!", koukej nás dostat do Paříže zase někdy příště. Ahoj váš Honza