close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2012

Žádná vedra v Paříži

30. září 2012 v 16:40 | HONZA F. |  Pojeď se mnou

Žádná vedra v Paříži!
Je to tak, jakmile udeří podzim, a stačí kalendářově, přikvačí do města nad Seinou sychravo. CK Plustour nicméně vypsala termín 26.9. , parta cestovatelů od Ostravy až po matičku Prahu nasedla do předlouhého busu Scania zlaté barvy s dvěma Martiny za volantem a už se jelo. Od Německa se stěrači a když jsme se myli na přeplněné pumpě před Paříži, ještě pořád se muselo chodit s deštníky. Ale samotný příjezd do metropole už byl "suchou nohou" , posouváme se v řece aut a vystupujeme před Invalidovnou, abychom si poprvé na Paříž šlápli. Je tajemné šero, po obloze se honí mraky a předpověďpočasí praví, že dnes schytáme i pár kapek. Ale procházku areálem obrovského vojenského muzea, kolem École Militaire , po Martových polích až k Eiffelovce absolvujeme sice v zimě, ale bez deště. Ten přichází v momentě, kdy se přepočítáváme pod mohutným platanem a pod deštniky se přesouváme na loď společnosti Bateaux Mouches, abychom s nimi absolvovali plavbu po Seině. Řeka je uklidňující, pohodlí křesílek ve spodní, kryté palubě je uspávajíci, přestalo i pršet a mezi mraky se objevují modré flíčky, dobré to bude! Procházka po Avenue Georges V. je o tom, že koukáme Frantíkům do talířů, míjíme ty jejich věhlasné butiky, americkou katedrálu , hambatou tančírnu Crazy Horse Saloon a předrahé hotely. Na Champs Elyseés je už pořádně živo, prodíráme se davy, mlaďoši vybíhají těch tři sta schodů na Vítězný oblouk a ve smluvenou hodinu se všichni scházíme u stanice metra a trénujeme jízdu pod zemí do čtvrti La Défense mezi mrakodrapy. Máme štěstí, sluníčko se odráží v těch skleněných plochách, vypadá to, že to studené vlhko máme za sebou. Na druhém konci Paříže se vynořujeme z podzemí u jejich krásné radnice a jdeme ještě na malou procházku po starém Templu, k barevnému kulturáku Pompidou, před kterým je ještě víc provokativní fontána Stravinskij s pozadím gotického kostela St. Merri, míříme ke zvonici svatého Jakuba, startovního místa dálkového pochodu k hrobu Svatého, na náměsti Chatelet mezi dvěma divadly si vyprávíme o Sarrah Bernhartové a její lásce k našemu Alfonsovi Muchovi, obdivujeme svědka středověku Conciergerii a jdeme se načuchat vůní do Orchidejového domu blizounko u katedrály Notre Dame. Cestou k obrovitému Panthéonu na kopci svaté Ženeviévy si kupujeme dobroty na večer, potom ještě krása paláce a osázených záhonů v Luxemburské zahradě a náš bus s kluky a Kozlíkem a už uháníme do hotelu ve Villejust a ve Ville du Bois, aby byl nějaký adrenalin, bydlíme hnedle ve dvou hotelích Premiere classe.
Dnešní předpověď počasí praví, že se sice neohřejeme, ale zato si užijeme sluníčka. Hurá do Fontainebleau, skouknout zámek, který byl po staletí budován pro francouzské krále pod přísným dohledem jejich milenek, matek a manželek. Barvy podzimu už zbarvily listí stromů ve francouzské i anglické zahradě, záhony jsou stále ještě osázené, kapři v rybníce ještě pǒrád loudí o kus housky, pejsci pod sochou Diany až záviděníhodně mocně čůrají a v městečku je dnes trh, což je takový milý bonus pro nás, protože ty barvy, zvuky a vůně jsou srovnatelně úžasné jako nádhery zámeckých interierů. A ten boží klídek v ospalém městě! Jaký to rozdíl s Versailles, kde už natřískané parkoviště naznačuje, že jsme se přenesli do místa, po kterém touží každý návštěvník Paříže. Naštěstí fronty nejsou nijak zničující, v zámku jsme natotata, agresivní Japončíci nám sice brání ve výhledu, ale nakonec vidíme vše, kvůli čemu jsme sem doputovali a navíc máme to štěstí, že vidíme i několik pošahaných extravagancí nějakého moderního umělce, kterému dovolili vystavit svá díla zde. Je nádherné odpoledne, vyrážíme do zahrad, ty jsou ještě pořád plné květin a do toho ta strakatost smíšených porostů, chodíme od fontány k fontáně a povídáme si o životě a zvycích na královském dvoře toho Velkého století. Je večer, přesouváme se do našich dvou hotelů a po ubytování ještě trávíme příjemné chvilky u venkovního grilu, na kterém nám hoši šoférští připravují dobrůtky z naloženého masa.
Poslední ránečko opět naznačuje, že se nám nic , co se týče počasí, nestane. Začínáme mohutným nákupem v sousední sámošce, ukládáme si vínečka a smraďochy do zavazadel, vyzvedáváme naše detašované klienty ve Villejust a jedeme do Paříže. Projíždíme Italský bulvár, Gobelínku a stou

Babí léto v Paříži

16. září 2012 v 17:24 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Babí léto v Paříži

Ono úplně babí, jak je to v čítankách, nebylo, trošku jsme vymrzli a schytali i pár kapek, ale bab tu tentokrát bylo požehnaně, všechny hezké, milé a zvídavé, jak už to baby dovedou. Jak to ten Plustour udělal, je záhadou. V Praze se to zkompletovalo, přijel bus s Petrem a Dušanem z firmy Chytil z Olomouce a už jsme uháněli po tolikrát vyzkoušené trase via Paříž. Po důkladné ranní očistě na předměstí jsme vjeli do neskutečného dálnicního guláše a začalo naše prodíráníse do centra. Kdeže zůstaly naše plány vidět i něco mimo program, byli jsme rádi, že pod Eiffelovkou jsme byli právě ve chvíli, kdy otvírala. Pohled na nekonečné město pod našima nohama s pozadím modré oblohy je úchvatný ! Stejně úchvatné je ale i putování lodí po Seině, naše unavené nožky mohou odpočívat a kolem nás ubíhá město , kterého jsme se už přestali bát, viděli jsme ho z výšky a víme, kde co je. Potom procházka po třídě Jiřího Pátého na Champs Elyseés, někteří pílí na Oblouk, jiní se spokojí s neznámým vojínem pod ním nebo courají po té proslulé ulici a ve tři sedáme do metra a přemisťujeme se mezi mrakodrapy čtvrti La Défense. Sluníčko se odráží v těch ohromných skleněných plochách, mraveniště lidí spěchá všemi směry, rádi bychom tu pobyli trochu déle, ale máme ještě košatý program před sebou. Metrem se přesouváme do samého centra, vynořujeme se na denní světlo u radnice, ti obolavělí si jdou sednout do nedaleké katedrály Notre Dame, ti dosud schopní chůze pokračují v poznávání. Jde se uličkami , kde kdysi stával templářský hrad, dnes tu posedávají Pařížané v hodpůdkách mezi krámky s různými tkalounky a spol., jako kontrast s tím starým nedaleko trčí v historické zástavbě modrá kostka toho jejich kulturáku, kterému tu řikají podle bývalého prezidenta Pompidou, aby těch provokací bylo víc, přímo proti gotickému kostelu St. Merri chrlí vodu srandovní barevné legrácky fontány Stravinskij. Nedaleko odtud ční k nebi věž svatého Jakuba a v ní socha školního trapiče pana Pascala, přes ulici je náměstí Chatelet se dvěma divadly, naproti přes řeku Conciergerie , poslední ze svědků nekcírkevní středověké Pařiiže a už jsme u katedrály a pokračujeme všichni společně do uliček Latinské čtvrti, jednak, abychom si nakoupili vínko a sýry na večer, ale abychom nakrmili i naše oči pohledem na obrovitý Panthéon, ve kterém spí věčným spánkem velcí francouzšti mužové a na koncentrovanou krásu Luxemburské zahrady a paláce. A za kovaným plotem už čeká náš bus, je konec dnešního putování, jedeme do čtvrti Fleury bydlet do hotelu Premiére classe.
Ránko je modroučké, jedeme do Fontainebleau projít se francouzskou historii. Zámek králů, královen a královských milenek je takovým průřezem dávných dob, kdy se lámala gotika a ustoupila renesanci, kdy ženy dohlížely na přestavby a pod jejich bdělým zrakem se původní lovecký zámeček proměnil v rezidenci obklopenou zahradami. Macatí kapři v rybníce, žloutnoucí listi kaštanů, dosud nádherně osázené záhony a provinční ospalost působí podzimně poklidným dojmem. To vlastní město je dnes v pohybu, mají tu svůj páteční trh, zelináři hlasitě vychvalují své zboží, prodavači ryb filetují úlovky, na rožních se otáčejí kuřátka, do toho voní sýry a podzimní houby. Musíme ale svět jÍdla opustit, čeká nás další kulturní zážitek, míříme do Versailles. Ten tam je klídek maloměsta, parkujeme spolu s desítkami dalších busů před obrovitým zámkem, splněným snem krále Slunce. Ludvíkem XIV. to začalo, to on si usmyslel postavit dílo na místě bažin, potoků a jezer, to on si sem nastěhoval svou vlastní šlechtu, aby proti němu nemohla intrikovat, on to byl, kdo v zahradách vybudoval ještě jeden zámeček, Velký Trianon, aby v něm našel klid pro vládnutí a mohl uniknout z toho kadlubu klevet, nevěr a záludností. Jeho následovníci se také činili, a tak vyrostl v areálu i Trianom Malý a za ním vesnička Marie Antoinetty, která si ji ovšem již nestačila užít, neb ji za Revoluce uťali hlavu. Unaveni se vracíme do busu a za sledováni filmu o burgundské gastronomii pomaličku polehoučku v páteční zácpě se suneme zpět do našeho hotelu.
Tak dnes se konečně to babí léto laskavě dostavilo, od rána je slunečno a my projíždíme Pařiží, která je po ránu umytá a krásně průjezdná. Od Italského bulváru sjíždíme po Gobelínce a stoupáme na Montparnasse k těm věhlasným kavárnám, ve kterých se rodily ty - ismy. Pár lidiček vysazujeme u zlaté kopule Invalidovny a se zbytkem vjíždíme do podzemních prostor Louvru. Pyramidou senzačně proudí sluneční paprsky, davy ještě nejsou nesmírné, rozcházíme se každý za tím svým, věťšinou to je to Mona Lisa, tam jsou také největší zástupy zvědavců. A je tu pravé pařížské volno, celý půlden můžeme jen tak courat po městě, nebo pílit někam, kde nám platí ten muzejní pas, kterým jsme se nechali vybavit, abychom ušetřili a vyhnuli se frontám. Scházíme se pod ocasem našeho koníka u katedrály a správně černochy narvaným metrem jedeme nadvakrát přimo k Moulen Rouge. A tady začíná pěkný stoupák na ten jejich jediný opravdický kopec, na Montmartre. Dnes je tu obzvlášť živo, kdo by nechtěl v čase vinobraní zasednout na jednu dvojku na místě, které je milé a přívětivé, nebo si zanakupovat tretky či obrázky v té spoustě krámečků ? A jako bonus navíc dostáváme pohled od bazilky Sacré Coueur na to nekonečné město, které nám bylo po tři dny domovem. Ale ještě jednou sedáme do metra, vynořujeme se na náměstí svatého Michala a část z nás míří do restaurace rozšířit rodinu "žabožroutů". Ostatní se rozprchávají po okolních hospůdkách, jsme ve čtvrti, kde to voní masem, scházíme se na smluveném místě ve smluvenou hodinu a je před námi finále. Vláčkem patráčkem se přesouváme k nádherně nasvícené Eiffelovce, lepší místo pro rozloučení s Paříží jsme si nemohli vybrat. A tak "salutsergeant!", ještě se někdy uvidíme. Ahoj váš Honza


Odesláno z iPadu

Okno pro rychlou odpověď



Carmen

7. září 2012 v 6:19 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Čekání na Carmen
/...až skončí /

Vyrazit si jen tak na pár dní do Itálie, užít si přírodní krásy, pokochat se důmyslem lidských mozků a vstřebat jeden masivní kulturní zážitek, to se hned tak někomu nepoštěstí. CK HAPTOUR z Liberce se do tak odvážného projektu pustila, zpola naplněný bus Dopravních podniků a s Bohoušem a Zdeňkem za volantem odjel od hotelu Imperial v Liberci 2.8. ve stanovenou hodinu, cestou ještě pár lidiček přistoupilo, od Prahy jsme byli komplet a vydali se za dobrodružstvím. Tím prvním byla skutečná, až neskutečná průtrž mračen někde u Mnichova, svištěli jsme těmi provazci deště neohroženě dál, až jsme frontu podjeli a v rakouských Alpách už jsme za pomoci úplňku sledovali skaliska po obou stranách dálnice. Za rozednívání jsme udělali hygienickou zastávku před italským Roverettem, tady jsme svět dálnic opustili a začali sjíždět mezi vinohrady k jednomu z nejkrásnějších světových jezer, k jezeru Garda. To je dlouhé šedesát kilometrů, na jihu se rozšiřuje a je z něho "Mácháč", zvolili jsme proto stranu severní a udělali jsme dobře. Málokomu se poštěstilo zaparkovat v městečku Riva už v šest hodin ráno. Nikde nikdo, jediný pohyb obstarávají stříkající a točícíse hadice, zavlažující perfektně uklizené trávníky a záhony levandulí pod starými olivovníky a oleandry. Jezero je klidné a svádí k tomu hupsnout do něho jen tak bez plavek. Část výpravy se odhodlává vystoupat k místní přírodní raritě, k vodopádu Varone asi hodinu chůze od městečka, ostatní pokládají ručníky na trávníček a noří se do průzračné a kupodivu příjemně teplé vody. Už od dopoledne je pěkné vedro, užíváme si ho vleže, po neregulérní noci v busu nám to bodne. Před odjezdem máme ještě čas zanakupovat si v místní samošce Coop, ve čtvrt na čtyři sedáme do busu a jedeme po celé východní straně jezera dolů na jih. Pravými koly málem brouzdáme ve vodě, tak těsně vede silnička kolem jezera, všude malé či větší pláže a spousty naháčů a nahaček. Ve Veroně se napřed ubytováváme, bydlíme v moc pěkném hotelu Cristallo, asi po hodině relaxu vyrážíme do centra, máme před sebou prohlídku historického středu a návštěvu římské arény, kde shlédneme Bizetovu Carmen. Na schodech před arénou už posedávají od půl sedmé nadšenci, kteří chtějí urvat ta nejvýhodnější místa, my k nim nepatříme a jdeme po ulici Mazzini k Piazza delle Erbe, což je takový pěkný střed města. Tady a na vedlejším náměstí Signoria sídlili Scaligerští, středověcí vládci města, zůstaly po nich věže, paláce a nádherné hrobky. Kousíček vedle je asi nejnavštěvovanější místo ve Veroně, totiž dům Kapuletů, jejich dcerka Julie se spustila se synkem úhlavních nepřátel Montéků, s Romeem. Pan Shakespeare z toho vytvořil nejznámější lávstory a my, spolu s dalšími pílíme pod ten slavný balkón, abychom si pro štěstí pohaldili Juliino ňadérko. Ale už je čas přesunout se do arény a sledovat, jak se kamenné stupně postupně zaplňují, jak spaření diváci víří vějíři, jak zapalují svíčky, až je tma, nad arénu vychází kulatý měsíc, dirigent za potlesku diváků, kterých je přes deset tisíc, dává pokyn mohutnému orchestru a tím neuvěřitelným prostorem se linou ty známé melodie předehry. Potom se opona rozhrne a začíná příběh o krásné, temperamentní a v lásce nestálé Carmen. Ta postupně zamotá hlavu třem hlavním mužským představitelům v pořadí tenor, bas a baryton, a tak dlouho /čtyři hodiny ! / si s jejich osudy zahrává, až ji tenor propíchne a my se konečně můžeme zvednout, narovnat si záda a jít k autobusu. Ale je potřeba vzpomenout i krásnou výpravu, masy sboristů a sboristek, živé koně a oslíky na scéně a pěvecké umění všech hlavních protagonistů, i bez pomoci techniky jsme v úplně nejposlednějších řadách krásně slyšeli. Po krátké noci musíme ale vstát, nasnídat se u švédských stolů a sednout do busu, abychom se v tom nejšílenějším termínu, v sobotu na samém začátku celoitalských prázdnin, přesunuli do Benátek. Do místa určení, do letoviska Punta Sabbioni přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním, ale nic se neděje, loď máme objednanou , nasedáme a půl hodiny se vznášíme na vlnách v benátské laguně, míjíme ostrovy a zdravíme se s desítkami různých plavidel až přistáváme na nábřeží, kterému tu říkají Riva degli Schiavoni a splýváme s mraky návštěvníků, kteří mají stejné úmysly jako my, totiž aspoň trochu omrknout město, které nemá na světě obdoby. V srpnovém vedru si prohlížíme Piazzale San Marco, bibliotéku Marciana, která nejprve svému stavitelovi Sansovinovi spadla a teprve na druhý pokus vyrostla do současné krásy. Před Dóžecím palácem je fronta, před bazilkou San Marco též, my volím tu do baziliky a se zakloněnými hlavami vzdycháme nad krásou tisíc let starých , zlatých mozajek. Pod Torre del Orologio, na jejímž vrcholo dva černoušci odbíjejí kladivy do zvonu celé hodiny , procházíme do toho pověstného bludiště uliček, kanálů a můstků, podle šipek míříme do samotného pupku města , k Ponte Rialto. Nad Canalem Grande se klene muhutný most , na jeho druhé straně je tržiště pastí na turisty, my pokračujeme ke kostelu Frári a jdeme se do toho krásného, gotického , tichého interieru podívat na díla mistrů nad mistry. Tizian, Donatello a mladičká Madona od Giovanniho Belliniho jsou neskutečně zajímaví a krásní. Na Piazzale Roma si kupujeme lístky na vaporetto, to je po jejich loď - vodní tramvaj a plujeme po tom Velkém kanále, sledujeme paláce po obou stranách a vystupujeme na místě, které už známe, na náměstí San Marco. A máme volníčko na restaurace a kavárny, na šmejdění a nakupování drobností a zírání na to vše, co se okolo vás v Benátkách vždy děje. V sedm plujeme zpět do Punta Sabbioni, a protože ještě z bezpečnostních důvodů nesmíme odjet, užíváme si místní zmrzlinárny a kavárničky. A potom už jenom dlouhá cesta domů přes Alpy a loučení. A slibování, že zase někdy příště..... znáte to. Ahoj tedy příště, Honza

Paříž a loučení s prázdninami

2. září 2012 v 15:45 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Paříž a loučení s prázdninami
Tak, milá Paříži, jsem opět tu, abych tebou provedl další " várku" klientů. Ck Plustour vypsala termín 29.8. -2.9. 2012, do Prahy k Hlaváku přikvačil bus z Moravy, za volantem vyzkoušení a mně milí Skalíci z Valašska, přejezd Německa ok a ráno se už myjeme před Paříží. Dálnice , jindy tak zasekaná , je kupodivu průjezdná , a tak jako bonus dostáváme náměstí Bastilly, kam se jinak nezajíždí. Přes most Austerlitz přejíždíme na levý břeh, všechno krom auťáků, kterých je kolem nás spousta , ještě dříme. Bukinisté , kavárníci, chodci, nikde nic. U Bourbonského paláce přejíždíme po mostě Concorde na stejnojmenné náměstí s egyptským obeliskem uprostřed, tady se za Revoluce masivně popravovalo tím jejich novým vynálezem guillotinou, ještě projíždme mezi dvěma veletržními paláci na most Alexandra III. , zlatá kopule Invalidovny s hrobečkem Napoleona nám svítí v ústrety a my si poprvé osaháváme chodidly dlažbu metropole nad Seinou. Vojenskou školu, která je opodál, nechal postavit na popud své milky Pompadourky král Ludvík XV. ale my máme už oči jenom pro Eiffelovku, která tu proti nám trčí s modroučkým pozadím oblohy. Někteří ji zdolávají po sedmi stech schodech, jiní na ni vyjíždějí výtahy, aby žasli nad tím nekonečným městem pod námi. Zítra to bude patnáct let, co se zabila princeznička Diana, zlatý plamen, který od té doby slouží jako připomínka tragédie, je již obložen květinami. My ale nasedáme na loď společnosti Bateaux Mouches a odpočíváme ve vyhřátých sedačkách a kolem nás Paříž, Paříž, Paříž. Po ulici Jiřího V. , která míří na Champs Elysées, přicházíme k Vítěznému oblouku, mnozí, vyzbrojeni svým mládím, stoupají po točitých schodech zadarmo nahoru a potom hup do vlaku a jedeme poprvé přemístit se do čtvrti Lá Défense pofotit si ty skleněné mrakodrapy moderni pařížské končiny. A znovu vláčkem na druhý ´konec města , od radnice jdeme k té "rafinerii" , jak mile přejmenovali Pařížané svůj futuristický kulturák, před ním provokativně chrlí vodu bláznivá fontána Stravinskij s pozadím gotického kostela St. Marri. Přecházíme k věži svatého Jakuba, v jejích útrobách stojí socha školního trapiče pana Pascala. Na náměstí Chatelet mají dvě divadla, za mostem už je Notre Dame a Latinská čtvrť, v ní ta slavná Sorbonna a římské lázně a Panthéon a Luxemburská zahrada a za ní náš bus s vychlazeným Radegastem a my jedeme konečně bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Epinay.
Navzdory příznivé předpovědi počasí je zima jako v tanku, slabých jedenáct stupňů, ale neva, nejsme z cukru. Jedeme do Fontainebleau podívat se na jeden z královských zámků. Tady se činily hlavně ženy, ať už to byly manželky či milenky králů, zámek vylepšovaly a předáněly se jedna přes druhou, výsledkem je okulahodící procházka v klidných prostorách, i zahrady jsou ještě pořád nakvetlé, kapři v rybníku stále při chuti, ale nejkrásnější je stejně návštěva městečka samotného, tady se zastavil čas před sto lety a navíc je dnes pátek, což znamená trh ! Panečku , to je křiku , barev a vůní, Škoda, přeškoda, že ty naše jsou takovou chudou popelkou. Spousty všeho , na co si hospodyňky pomyslí, vše čerstvé a nádherně naaranžované, nejraději bychom si něco z těch dobrot odvezli domů . Ale náš program pokračuje, přemisťujeme se po dálnici do Versailles. Cestou si povídáme o Ludvících a děláme si v nich tak trochu pořádek a už jsme tam, parkoviště je plné busů, hold nejsme sami, kdo měl dnes nápad si sem zajet. Ale za chvíli jsme už uvnitř, sály jsou kupodivu průchodné, v zahradách dnes fontány nefontají, ale záhony jsou tak krásně osázené, že nám to nevadí. Před odjezdem ještě trochu kšeftujeme s milými černoušky, jsou levní a zábavní a jedeme za doprovodu filmu o burgundské kuchyni zpět do našeho hotelu .
Ráno si můžeme trochu pospat, čas nás netlači, je sobota a dálnice je krásně průjezdná , v Louvru beztak otvírají až v půl desáté. Aby nám cesta lépe uběhla, vyprávíme si o Louvru, proč vlastně vznikl a při tom koukáme z okének busu na končiny, kam se už nedostaneme. Vojenská nemocnice Val dé Grace je bratříčkem naší Invalidovny, na Montparnassu jsou ty slavné intelektuálské kavárny , také už víme , kde je Rodinovo muzeum a už je tu Louvre a jeho garáže a my si procházíme celý ten geniální podzemní svět architekta Ming Pie-autora skleněné pyramidy na nádvoří . Největší zájem je o Monu Lisu, to je jasné, stíháme ale i jiné krásy a ty které nestíháme, uvidíme příště. A máme volníčko až do odpoledne a jdeme se stát Pařížany a posedět si na kafíčku či u vínečka a pozorovat ten cvrkot kolem nás. Srážíme se pod ocasem našeho koníčka u Notre Dame a je před námi velké dobrodružství. Pojedeme totiž nefalšovaným , narvaným metrem! Odměnou nám ale je pohled na Moulin Rouge a docela strmé stoupání na kopec zvaný Montmartre. V mumraji v uličkách si nakupujeme poslední dárečky, kláníme se kráse a velikosti baziliky Sacré Coeur a koukáme naposledy z výšky na město, které nás po dva dny hostilo. Metrem zpět do centra a je před námi společná večeře. Kluci u Santoriniho okolo nás kmitají a my si kombinujeme jídlo z nabídnutého menu, které je ryze francouzské a někteří z nás se stávají členy klubu "žabožroutů". A jedeme úplně naposledy vlakem k rozsvícené Eiffelovce, potom ještě noční Paříží, voláme na seržanta "salut!" a míříme domů. Tak zase někdy příště, ahoj váš Honza


Odesláno z iPadu