close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srpen 2012

Languedoc a Roussilon

27. srpna 2012 v 12:37 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Languedoc a Roussillon


Tam je cesta předlouhá, ale kdo ji absolvoval, vrátil se obohacen o zážitky z kategorie těch nezapomenutelných. Abyste tam dolů na jih dojeli rozumně, musíte z Prahy vystartovat hnedle poo. Sešlo se nás nadšenců na padesát, nasedli jsme do busu firmy Marfi, vše zagarantovala ck GEOPS a už se jelo. Německo je nekonečné, jede se šest hodin a tma přichází teprve s příchodem francouzských hranic. A když se rozednívá, létají už nad autobusem rackové, jsme u moře a začínáme poznávat jižní Francii. Aigues Mortes znamená mrtvé vody,ale i jehly, myšleny strážní věže na mohutných hradbách středověkého křižáckého přístavu Ludvíka IX. Ale ráno je také mrtvé , na frantíky je to hříšná hodina, po uličkách se procházíme sami. Protože potřebujeme odstavit autobus, spěcháme s přesunem do Palavas, kde budeme po noci v busu odpočívat na plážích. Ve tři, v ničivém vedru , sedáme do místního přibližováku a s přestupy na tramvaj se přesouváme do Montpellier. Katedrála svatého Petra má všechny znaky středověké pevnosti, tady si asi s těmi Saracény užívali! Centrum města je ovšem velmi živé, v tomhle vedru se dá přežít pouze na zahrádkách restaurací. Centrální náměstí u divadla je toho důkazem. Procházíme si i tu jejich zajímavou obytnou a zároveň i obchodní čtvrť Antigonu a jsme rádi, když náš bus s Jardou a Karlem přistává na smluveném místě ve smluvenou hodinu a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe na předměstí.
Znáte takové to vlhké a lepkavé vedro hned od rána? Tak to nás potkalo , ale nenadávame, v programu dne je zakomponované i koupání v řece Hérault. Pádime po novotě vonící dálnici Paříž - Barcelona a sjíždime do kraje vinohradů a kamenných vesnic. Zastavujeme u Pont du Diable, což je most nad řekou a je tak krásně starý, že ho mohl postavit jenom samotný ďábel.
V Nedaleké jeskyni Clamouse nestačíme zírat na aragonitové krajkoví krápníků, je to protože je tu relativně teplo a vápencová voda se odpařuje a ulpívá na všem nad sebou. Teplotní šok, který jsme utrpěli u východu , jsme museli rozchodit v nedaleké vesničce St.Gpuilhelm lé Desert. Kdo neviděl, neuvěří, historie na každém centimetru, hamátné zdi domů, křivolaké a uzounké schody, komíny a komínky, půlkulaté tašky na střechách a všude něco kvetoucího . Uprostřed opatství s románskými okénky a okolo hospody a mrňavé galerie. Ale vedro je nesnesitelné, řeka nedaleko, míříme k ní a noříme se do osvěžující vodičky než vyrazíme do hor za dalšími přírodními skvosty. Škrábeme se po silničce pro osly a doufáme, že nepotkáme nikoho širšího než je bicykl. Circ dé Navacelle nám zavřeli kvůli nějakému sesuvu, škoda, ale máme ještě i i tak bohatý program. Templáři, ohrožování z mnoha stran, si postavili opevněné město na planině v Cevennách a pojmenovali ho Covertoirade. Chodíme po hradbách, nakukujeme do řemeslných ateliérů, sedíme v hospůdkách a zíráme na kamenné kulaté stély na templářském hřbitůvku. Cestou zpět zastavujeme ještě v Lodéve u "nejprimitivnější" katedrály svatého Fulcrama a nakupujeme v obchoďáku vínečka a smraďochy na večer.
Ráno vedýrko, jedeme se vykoupat do Séte, ale netušíme, do jaké pasti se chytneme. Spousty rekreantů míří našim směrem do totálně neprůjezdného města. Parkujeme daleko od centra, po krátké koupeli pokračujeme do Beziers. Cesta vede kolem kanálu Midi, veledíla pana Riqueta, kdysi tu pluly obchodní lodě a převážely zboží mezi Atlantikem a Středozemím, dnes tu pod platany plují loďky rekreantů. V Béziers stojí katedrála svatého Nazaira , Ira, který kraj evangelizoval a jehož ostatky tu pietně ochraňují. Na věž opevněného kostela se dá vystoupat po krkolomném schodišti. Aby katedrál nebylo málo, zastavujeme u krásné tržnice v Narbonne. Od ní se jde k další , je opevněná, navíc spojená s arcibiskupstvím, je zasvěcena svatým Justovi a Proteovi a při prohlídce výstavních sálů zjišťujeme s úžasem, že tu mají plátna velkých mistrů ! Katedrála sama je nedostavěná, ale i to, čím procházíme, je neuvěřitelně ohromné a vonící kamením. Nedaleko tu mají zajímavou památku na Římany. Horreum jsou bývalé sýpky, jsou vytvořeny v podzemí s krásným klenutím a my se radujeme z chládku ,který tu panuje. A ještě do Fontfroide, ohromného opatství, je ukryté v horách, kolem rostou cypřiše a vypadá to tu jako v Toskánsku. Provází nás postižená Arienne, jako by sem patřila odedávna. Bydlíme v Perpignan, po ubytování míříme do historického centra, vítá nás červený Lé Castel s mohutnými věžemi a cimbuřími, sídlili tu slaví vládci města Majorkové. Katedrála svatého Jana je v lešení a zavřená, okukujeme ještě renesanční radnici a jdeme na večerní víno pod platanem.
Konečně pod mrakem ! Je to zvrácené, ale už potřebujeme trochu ochladit. Stoupáme do Prades a odtud do Abbey Saint Michel dé Cuxa za krásnými sloupovými hlavicemi kláštera, který pamatuje ještě Saracény. Ve Villefranche dé Conflant nás čeká nemilé překvapení. Zamluvený žlutý vláček, kterým jsme chtěli cestovat přes hory a doly, je plný, věrolomní Francouzi jej zabukovali dvakrát a my ostrouhali. Musíme improvizovat a přesunout sobotní program na dnešek a sem se vrátit v sobotu. Jedeme si do hotelu pro plavky a pospícháme do Elne vyfotit si katedrálu svaté Eulálie a Julie, je úchvatná ! Ale my už se vidíme u moře, už je totiž opět vedro k zalknutí, máme to kousek do Collioure a můžeme si vybrat mezi koupáním a šmejděním po starém městě. Cestou zpět se zastavujeme v obchoďáku nakoupit sýry a vína ,večer bude totiž malá ochutnávka! A byla! Účast hojná, zábava vynikající, sýry vzorně naaranžované a správně vonící, jenom toho vína mohlo být víc.
Odjíždíme po snídani do země katarů. Ti tu postavili řadu hradů, chránili si v nich svou víru v pána boha , která se lišila od té oficiální , nakonec ale byli udoláni a z jejich hradů se staly impozantní ruiny . A my, v pekelném vedru , oba hrady zdoláváme. Stojí nás to pořádné úsilí, převýšení je dobrých čtyři sta metrů, na Peyerepertuse se dostáváme za hodinu a něco a dalších dvacet minut ještě , už s lístkem v kapse, musime supět do dalšího svahu až je před námi kamenná hradba s bránou a my jsme uvnitř. Obrovské ruiny nám naznačují, kde všude středověcí kameníci a stavitelé kladli ty kvádry žuly na sebe až vznikl hrad, který měl znamenat bezpečí, ale neznamenal. Ani ten druhý, Queribus, neodolal síle křižáků a byl rozvalen , i sem supíme ve slunce svitu , ale obě zříceniny za návštěvu stály a budou patřit k těm nezapomenutelným. A ještě stiháme pěkně živé moře v Port dé Barcadés a jedeme domů na společnou večeři.
A je tu den poslední, vracíme se do Villefranche a doufáme, že druhý pokus s vláčkem tentokrát vyjde. Vyšel na sto procent, jedeme přes hory a doly, viadukty, tunely, béžové vesničky s červenými střechami a nad tím vším štíty Pyrenejí. Jsme rozděleni na čtyři skupiny, "déčko" zůstává ve Villefrancheranche a , "áčko" vystupuje ve Fontperdrouse, "béčko" v Planes a ti nejzdatnější v Mont Louis. Smyslem společenské hry je pročesat Pyreneje a sejít se ve smluvenou hodinu na smluveném místě. Konec dobrý, všechno dobré, scházíme se na náměstíčku ve Villefranche, sedíme v hospodě u kamenného kostelíka a popíjíme pastis, který sem sakramentsky patří. Uháníme po dálnici a cedule nás upozorňují na místa, která jsme navštívili. Tak čau Perpignane, sbohem Narbonne, naviděnou Béziers, au revoir Montpellier, snad se ještě někdy uvidíme, ahoj váš Honza


Odesláno z iPadu

Burgundy

19. srpna 2012 v 9:32 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Burgundský příběh

Jó , když se několik ck neseštěká , ale naopak spolupracují , podaří se naplnit bus aspoň tak, aby se dal zájezd odjet. V Holešovicích na nádraží jsme se opatrně okukovali, bylo pondělí 13.8. , vše při kryla ck Geops, bus s Pavlem a Milanem dorazil přesně, rozložili jsme se po sedačkách a vyrazili na západ.
Cestou Německem se nepříhodilo nic , co by stálo za zaznamenání, ráníčko jsme se už myli na první francouzské pumpě, pod zalesněnými Vogézami a před námi naše první zastavení v Belfortu. Prohlížíme si pevnost postavenou panem Vaubanem, díky němu přečkala strašidelné bombardování jěstě dvěstě let poté, co byl ten ďábelský architekt už po smrti. Také dvaadvacetimetrový lev z červeného pískovce od sochaře Bartholdiho podtrhuje již beztak vojenský charakter jinak poklidného města. Ještě jdeme do místního kostela pozdravit našeho patrona svatého Kryštofa a pokračujeme v poznávání. Nacházíme se totiž ve Franche Comté, o něm v názvu cesty není zmínka, ale to neznamená , že si jeho kouzlo necháme utéct. Tak hnedle ta krajina je velice zvláštní, jedeme přes kopce a městečka , zastavujeme v Pont dé Roide a vstupujeme do gotického kostela Notre Dame s neuvěřitelnými vitrážemi. Pokračujeme přes Sv. Hyppolita a Maiche do městečka Villers le Lac a naloďujeme se na plavidlo, které nás veze po jezeře Chaillexon až ke krásnému vodopádu. Jsme nadšeni, ale to ještě netušíme , že nás čeká ještě jeden vrchol dne. Ocitáme se v kopcích , ve vesnici Grandfontaine postavené ze samých masívních statků s plochými střechami , z jednoho z nich se line neuvěřitelná vůně , jsme totiž v prastaré udírně , sympatická holka nás tím rájem provází , nad námi visí na tři sta šunek a bezpočet salámů a klobás ve třináct metrů vysokém komíně. Nakupuje naprosto netradiční dárky domů a jedeme bydlet do města Besancon.
Ráno je už pořádné vedro, a to nás čeká výstup na místní citadelu postavenou naším starým známým Vaubanem . Byla to makačka, ale jsme nahoře a pod námi je celé mrtvé město neb dnes frantíci slaví Nanebevzetí a berou to smrtelně vážně. A jedeme zpět do přírody. V Ornans zastavujeme proto, abychom vzdali hold panu Courbetovi , místnímu slavnému rodákovi, ale také proto , abychom si poslechli až dojemný sborový zpěv v gotickém kostele svatého Vincenta a pokochali se pohledem na pstruhy v průzračné řece Lou. Když se vydáte proti proudu řeky, vidíte úžasné věci. Topvesnici Lods s ohromným jezem na peřejnaté řece, tábořiště vodáků , rybáře nebo obyčejné pěšáky , kteří odstavili své mazlíčky a vydali se po svých. I my jsme aspoň na chvíli zastavili na jednom z belvedérů a pokochali se pohledem do hlubin kaňonu pod námi. Vlastní pramen naší řeky je neuvěřitelná vyvěračka z jeskyně, voda se valí svým korytem, aby se z ní stala po pár kilometrech ta nevinná , průzračná nádhera. Ještě ale musíme do Arc et Senans omrknout futuristické město postavené v osmnáctém století architektem Ledouxem. Kdysi velkolepý projekt ztroskotal na malé výtěžnosti soli , ale i na nedobré politické situaci , nám nezasvěceným ale připadá zajímavým. Cestou do Dijonu si povídáme o keltech, Římanech a Burgunďanech, opouštíme Franche Comté, kde nám bylo fajn a čeká nás trochu jiný svět. Dijon je rozkopaný , samý zátaras , ale staré město je nedotčené a nebýt náhlé průtrže mračen, užili bychom si ho dosyta. Ale i tak jsme spokojeni, viděli jsme hrázděné domy , barevné střechy, vévodský palác, baziliku Notre Dame, kostely svatých Benigna a Philiberta a našli jsme si čas i na posezení v hospodě. Bydlíme opět v "premiérce".
Po nočním deštíčku je opět vymetýno a nás čeká cesta za vínem. Jedeme totiž po Route des grands crus, což je cesta mezi těmi nejvěhlasnějšími značkami burgundských vín. Co vesnice, to světový pojem mezi vinaři. My pozorujeme vinohrady a vesničky či městečka s domy z kamene porostlými břečťany, snažíme si pamatovat jejich jména a sbíhají se nám sliny. Však ty choutky za chvíli ukojíme! Jsme totiž v Beaune, prohlížíme si neskutečný hospic postavený kajícným hřišníkem Nicolasem Rolinem, veledílo z patnáctého století, ložíry marodů , lékařské nástroje, ze kterých jde hrůza , lékárnu s mletýma vraníma očima, kuchyň s připravenými králíky a kuřaty a triptych od Rogiera Weidena s posledním soudem. Úžasné ! A ještě do staré stodoly na výstavu lisů na víno, do baziliky Notre Dame a do města a už sedíme v hospodě a dáváme si ta jejich vínka. Caves des Jacobins a Aligoté jsou bílá vínka mňam mňam! Po dálnici se přesouvame do Tournus omrknout kostel svatého Philiberta . Je to krystalicky čistá románské stavba obřích rozměrů, nečekaně světlá, všude kolem prodávají umění . A potom jedeme takovou milou krajinou mírně zvlněnou, bílé kravky , opět kamenné vesničky a nad tím vším pobořený hrad Brancion a pod ním víska jako malovaná s románským kostelíkem a výhledem do té malebné krajiny. A ještě pořád nemáme dost, ještě si jedeme prohlédnout to, co zbylo z kdysi hrdého opatství Čluny. A úplný závěr dnešního dne je pod skálou Roche de Solutré. Trčí z vinohradů v kraji Maconais a my se loučime s krajinou vína a malebných vesniček, jedeme bydlet do Chalons sur Saone.
Dnes míříme za Římany, Kelty i křesťany, je před námi pěkně namíchaná směska kultur. Začínáme v Autunu, městě , které si na území Keltů postavili Augustovi Římané. Zůstalo tu po nich krásné divadlo nad jezerem a i dnes se v něm konají v létě spektákly. V historickém centru nelze přehlédnout katedrálu Sv. Lazara s neuvěřitelným tympanonem, který před zběsilými revolucionáři kdosi tenkrát zalil do sádry , a tím pádem pro nás zachránil. Jako bonus máme dnes na náměstí trh a užíváme si ty barvy, vůně a křik. Opouštíme civilizaci a noříme se Černého lesa, keltsky je to Morvan. Tady měli Keltové svou posvátnou horu Beuvray, na tu si vystoupáme, ale ještě předtím se podíváme do zajímavého muzea. Po krásné procházce mezi vykopávkami a pohádkově zakřivenými olišejníkovanými buky nás čeká dlouhý přejezd lesy a pastvinami, přes ta malá, kamenná městečka do Vezelay. Dnes naštěstí není Maří Magdalény, poutní městečko je mile poloprázdné, obchodníci nemají žně, ale bez kšeftu také nejsou, jenom my jsme si tu pěkně zautráceli v malých rodinných vinotéčkách. Máme ale ještě před sebou dlouhou cestu , přemisťujeme se do Troyes, to už je v Šampani , dáváme sbohem té roztomilé a klidné zemičce, od zítřka už budeme mířit směrem domů.
Od rána je vedro, můžeme si pospat a vyjíždíme do města gotických kostelů a jejich vitráží, ale i do města hrázděných domů . V kostele Máří Magdalény je úžasná chórová přepážka a ještě krásnější vitráže než v katedrále svatého Petra a Pavla. A protože tu mají dnes trh, máme možnost si ještě jednou zanakupovat v tom pestrém prostředí. V poledne vyrážíme za další šampaňskou zvláštnůstkou , pro nedostatek kamene si tu na vsích stavěli kostelíky hrázděné, které jsou tak pěkné, že dají zapomenout na ty kamenné. Ten náš je v obci Longuesols. Do Epernay, kam máme namířeno, se jede těmi nejznámějšími vinohrady na světě, na svazích dozrávají hrozny pinotů a chardonnay, aby z nich vznikl nejproslulejší mok světa. Jsme na návštěvě u Mercierů, u rodiny, jejíž věhlas je celosvětový. Spouštíme se výtahem do třicetimetrové hloubky a jedeme vláčkem mezi miliony lahví ve sklepích, které jsou vyhloubené v křídě. A ještě do Remeše. V bazilice svatého Remigia je svatba a černé jeptišky zpívají novomanželům aleluja, v katedrále Notre Dame dní varhany a zpívá se i v kostele svatého Jakuba, kde jsou ty slavné a senzační Šímovy vitráže. A to je konec našeho putováni, před námi je už jenom předlouhá cesta domů. A jestli zase někdy hodláte někam do té krásné Francie vycestovat, dejte vědět, rád pojedu a vámi! Ahoj Honza


Odesláno z iPadu

Kameňák 4

12. srpna 2012 v 21:50 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Kameňák 4

Ne, nejsme žádní troškaři, to jenom jsme si vyrazili do kamenné země, která je tak daleko, že tam Japončíka nepotkáš. CK GEOPS má zájezd do Bretaně již několik let na repertoáru, tentokrát se účastníci sešli na Holešovickém nádraží v neděli 5. srpna. Náš nebesky modrý bus s Pepou a Zdeňkem za volantem se potom vydal přes předlouhé a nezáživné Německo a když se začalo rozednívat, míjeli jsme již francouzské pastviny s bílými kravkami. Okolo Paříže doprava zhoustla, my se ale prodrali po vnějším okruhu a po poledni jsme již parkovali ve městě Chartres. A tady jsme se poprvé potkali s kamením. Katedrála Notre Dame je gotický skvost, dvě nestejné věže jsou viditelné už zdaleka, uvnitř jeden neví, kam dříve stočit zrak, zda na labyrint v kamenné dlažbě, nebo na bezpočet vitráží, černá Madona je tu už od keltů, modrá Madona na nás přísně hledí z jednoho okna, vnímáme i drobný mosazný hřebík v atipické kachli, na něj dopadá o slunovratu sluneční paprsek přes chybějící sklíčko v jedné vitráži. I dolní město podél říčky Eur je kouzelné, musíme ale dál. Bydlíme ve městě Le Mans, ti kteří si vyrazili do centra, se vrátil s očima navrch hlavy, v římských hradbách je k vidění středověké hrázděné městečko !
Ráno je jako z obrázku. Obloha vymetená, a tak to bude po celou dobu našeho putování. Zastavujeme v městečku Vitré, kdysi hradu, který bránil Bretaň před Francouzi. Spotřeba kamene na hrad se strážními věžemi byla enormní. Kostel Notre Dame nemá klasickou kamennou klenbu, ale trup lodi postavený opačně, tradice loďařství je v Bretani všudypřítomná. Sklenička vychlazeného muškátu vypitá na růžku je takovým milým políbením se zemí, kde strávíme skoro celý týden. V nedalekém Guerche zastavujeme proto, abychom si vyfotili náměstíčko s hrázděnými domy s podloubími, ale dnes tu mají trh, který vše překrývá. Za dalšími kameny míříme do nedalekého kaštanového háje. Prastarý dolmen Roches aux Fées je tak nepochopitelně obrovský, že legenda vypráví o vílách, které mnohatunové kameny nanosily ve svých závojích. U legend ještě zůstaneme. Co bychom to byli za expedici, která by minula tajemný Broceliandský les. Vždyť tady se odehrával boj pohanství s křesťanstvím, zde žil kouzelník Merlin, víla Vivianne a zlá Morgana, tady se odehrával příběh svatého grálu a rytířů kulatého stolu. At´si Angličané tvrdí, co chtějí, my tu mystiku přímo nasáváme. Neskutečný dub, který to vše pamatuje , ukrytý v hlubokém lese, jsme našli, trochu více námahy nám dalo vypátrat Merlinův hrobeček a fontánu věčného mládí. Ale nakonec jsme vše našli a mohli vyrazit dále. V Josselin stojí nad kanálem Nantes -Brest další kamenný skvost. Hrad Rohanů byl trnem v oku kardinálu Richelieu a ten jej také pokořil a pobořil. Ale i to, co tu zůstalo, je kouzelné, stejně jako městečko kolem. Bydlíme ve Vannes, po krátkém ubytování se vydáváme do přístavu pokochat se křivolakými domy v křivolakých uličkách, ale hlavně sednout do nějaké milé restaurace a dát si konečně palačinku či galetku.
Počasí drží, nebe je bez mráčku, potřebujeme to, dnes budeme velkou část dne u Atlantiku. Začínáme v Carnacu a zíráme na kamenné aleje menhirů, kterých tu je na tisíce a jsme rádi, že dodnes nikdo nevymyslel, kdo a proč je sem umístil. V městečku samotném mají kostelík zasvěcený svatému Cornelymu - ochránci rohatého dobytka, ale nás stejně přitahuje bretaňský trh plný zeleniny, ovoce, ryb, sýrů a hrbolatých salámů. Ale honem k vodě ! Jedeme přes celý poloostrov Quiberon, v jednu chvíli máme moře po obou stranách busu, na jižním konci jsou pláže, zrovna dnes se tu koná turnaj v plážovém rugby, odvážlivci mezi námi skáčí do chladných vln Atlaniku, všichni potom šlapeme po chodníku nad útesy nad "Divokým pobřežím". Dnes má do divokosti daleko, moře je mírumilovné, na obzoru plachetnice, ale my vdechujeme ten příjemný mořský vzduch a je nám pod modroučkou oblohou blaze. Přesouváme se do městečka Auray a můžeme si prohlédnout asi desítku roztomilých galerií s obrázky. Dolním městem pod kostelem St. Goustan protéká řeka Loch, toho času ovšem vysrklá odlivem. A ještě do Pont Aven, městečka, které proslavil malíř Paul Gaugin a jeho hlučná parta , dnes tu ovšem najdete víc zakonzervovaných sardinek než obrazů. Bydlíme v Quimper.
Ráno jedeme do města, v řece Odette , která je přemostěna snad desítkou omuškátovaných mostků, pozorujeme macaté ryby a postupujeme ke katedrále svatého Corantina. Ta je roztomilá tím, že má chórovou část mimo osu hlavní lodě. Mezi věžemi je socha legendárního krále Gradina a jednou do roka se odtud hází sklenička vína, kdo ji chytí a nevylije, dostane sto zlatých ecu ! Ještě se to nikomu nepodařilo. Svět kamení opouštíme a vydáváme se do uličky Kereon opět se potěšit s hrázděnými domy a zanakupovat či zafotit si na místní tržnici. Před polednem už zase sedíme v busu a míříme na západ, naší další zastávkou bude sám konec Francie - Pointe du Raz. K mysu se jde od parkoviště vřesovištěm nad útesy k majáku , před námi je už jenom ostrov mrtvých Sein a za ním už americký kontinent. Ahoj Atlantiku, opouštíme tě a jedeme se podívat na tvého bratříčka - kanál La Manche. Ale ještě předtím musíme projet vnitrozemím a podívat se na ty jejich farní dvory. Jsou to, jak jinak, kamenné soubory kostela, brány smrti, kostnice a kalvárie. Na kamenném kříži je rozmístěna řada postaviček , které vyprávějí s bretaňskou naivitou příběhy ze života Krista. Prvním z nich je Locronan, celokamenné městečko s huňatými hortenziemi všech barev, s desítkami krámků, šišatým kostelíkem s náhrobkem svatého Ronana a s hřbitůvkem posetým kamennými kříži všech myslitelných tvarů. Tím druhým byl Pleyben, na kalvárii tu ženy, ukládající Krista do hrobečku, mají vytesané i slzičky na tvářích! Cestou k tomu třetímu a nejkouzelnějšímu, do Guimiliau, zastavujeme pod vrcholem druhé největší bretaňské hory, třista osmdesát metrů vysoké Hory svatého Michala. Makačka po patnácti pražcích vedoucích na sám vrchol se vyplatila, odměnou nám je pohled do Bohem požehnané krajiny pod námi. A jako bonus tu stojí již po staletí kamenný kostelík s břidlicovou střechou porostlý mechem a uvnitř hraje živý varhaník ! V Guimiliau je na kříži více než dvě stě postaviček, nás zajímá hříšnice Katka, která je , nahá, za své hříchy týrána zběsilými čerty. A had na výjevu z Ráje na fasádě kostelíka, má rovnou hlavu Evy ! Popíjíme vychlazený cidre a jedeme do města St. Brieuc ubytovat se do dalšího hotelu Premiére classe.
Dnes nás čeká opravdický výlet v dobré obuvi. Po cestě okolo nádherných Zlatých písků vystupujeme u majáku Fréhel. Ten má xenonovou obloukovou lampu viditelnou na sto dvacet kilometrů. A tady začíná náš výlet po útesech nad La Manchem k pevnosti La Latte, kterou po celou dobu máme na očích. Koberec vřesovců, vřesů a hlodášů je tak nádherně barevný, že musíme paní přírodu velmi pochválit. Od pevnosti, kterou jsme zdolali za hodinu a půl, jedeme do nejbretaňštějšího města, do Dinanu. Domy hrázděné a správně vychýlené, domy kamenné s nezbytnými hortenziemi u podezdívek, šikmá strážní věž, kostel St. Malo s milovanou královnou Annou na jedné vitráži, další kostel St. Sauveur se srdcem národního hrdiny Bertranda Duguesclin, živý hráč na niněru, palačinky a zmzlina a to vše vysoko nad řekou Rance plnou jachtiček a motorových člunů. Idyla středověku je vystřídána nesmírnými davy pod Mont - Saint - Michel. Tenhle románsko gotický skvost na skále v zálivu ročně navštíví miliony zvědavců. Jsme jedněmi z nich a jako jedni z prvních okoušíme zcela nový způsob návštěvy kláštera. Z parkoviště musíme pěkně capat dva kilometry na zastávku busu, který má řízení vepředu i vzadu a po hrázi, která kdysi sloužila autobusům, osobákům i karavanům, přejet pěkně disciplinovaně a organizovaně k samotnému klášteru. Obdivujeme opět tu masu kamení, ze které lidské ruce postavily něco, čemu se dnes říká "Zázrak". Jedeme se ubytovat do St. Malo a pospícháme do starého města podívat se na západ slunce za ostrůvky, na tom největším z nich, jmenuje se Bé, je hrob pana Chateaubrianda. Ale pro samou romantiku nezapomínáme ani na naše těla a jdeme se nadlábnout něčím, co přináší moře.
A je tu den poslední, dlouhý přejezd do Paříže, návštěva Eiffelovky, procházka po centru, společná francouzská tříchodová večeře, plavba lodičkou po Seině a odjezd domů. A tak zase někdy nashledanou "šutry", hortenzie, palačinky, Atlantiku i La Manchi a dobří a usměvaví domorodci, ještě se možná někdy uvidíme. Kenavo ! Ahoj váš Honza

Javory

2. srpna 2012 v 6:08 | HONZA F. |  Moje písání
Milý Jalovče,

máš příhodné jméno pro vyslechnutí příběhu, který ti posílám. Jsi symbolem Valašska, kdysi tě tu všude bylo plno, trčel jsi jako menhir na loukách i na krajích lesů, voněl jsi už na dálku a dařilo se pod tvými větvičkami klouzkům a ryzcům. Už tě také ubylo, jsi sice Valach, to znamená odolný, ale nejsi nesmrtelný, už tě nepotkáváme tak často, jako v dětství a trápí nás to, protože s tebou nenápadně odchází opět něco rázovitého, originálního, něco, co jinde neuvidíš. Stejný osud potkává ale i celé Valašsko, pokrok a ruku v ruce s ním trh jsou zaklínadla moderní doby, jenom se rozhlédni kolem. Kam se poděly dřevěničky, kam zmizely ostrévky, kde je konec chlévikům, mlýnským náhonům a ondatrám v nich ? Kde se tu vzalo tolik asfaltu, zámkové dlažby, celou noc svítícího elektrického osvětlení nad opuštěným parkovištěm ?
Budu ti vyprávět příběh z městyse Nový Hrozenkov. Budu ti vyprávět o tvých bratříčcích javorech, které, stejně jako ty, patří k symbolům Valašska. Kdysi, už je to déle než sto let se zatoulalo pár semínek, na břeh mlýnského náhona, tam se jim asi zalíbilo a rozhodly se tu vyklíčit a vyrůst ve spanilé stromy. Můj děd místo zakoupil v době, kdy v obci nebyla ještě zavedena elektřina, kdy v Bečvě žili spolu s pstruhy, fuskami, špuláni a střevlemi i raci, kdy se Valaši kvůli obživě dřeli a mnohdy i udřeli v lesích nebo na kamenité půdě. Jako kluci jsme po stromech šplhali, větve, na které jsme vyskakovali , jsou dnes mimo dosah dospělého muže, z javorů vyrotly stromy, které jsou unikátní, protože jsou posledními exempláři svého druhu, nikde jinde se s nimi nepotkáte. Mají mohutná kmeniska, vyrostly do nejavorových výšek a jejich kůra je černohnědě šupinatá a připomíná kůru středomořských platanů. Kdyby uměly mluvit, vyprávěly by o Valíčkových polích, na kterých se pravidelně střídalo obilí, zemáky a tráva, vyprávěly by o proměně, která se s nimi stala poté, co byly rozprodány a jako stavební pozemky se přeměnily ve vily se zahradami a hospodářskými staveními. Ale vyprávěly by i o tom, jak skleníky na jedné straně plotu vypudily dávno před nimi zasázené modřínky na straně druhé, té naší. Vyprávěly by o "náhlém" skonu dospělého smrku, který svými kořeny ohrožoval sklizeň čehosi , co bylo zaseto v časech smrčí dospělosti.
Ale teď vyprávějí o bolesti, kterou jim způsobil konkrétní člověk. Do obce se přistěhoval kdosi zřejmě bohatý, a tím pádem i dostatečně arogantní , bezohledný a hloupý. Zakoupil stavení sousedící s naší zahradou a místo, aby se , jak káží mravy, slušně představil, uvedl se tím, že ořezal všechny větve, které zasahovaly nad jeho "území". Nedosti na tom. Pokácel i dva stromy přímo v naší zahradě, s nikým se neradil, nikoho nežádal, zkrátka jako zloděj, v čase naší nepřítomnosti, se naprosto neomaleně vlámal skrz plot a dva naše a jemu překážející stromy s klidem zlikvidoval. Dřevo si ovšem se samozřejmostí těmto lidem vlastní složil na svém pozemku a s naprostou samozřejmostí s ním topí ve svém krbu.
Jak se dá bránit takovému počínání, Jalovče ? Samozřejmě se pozve policie, ta vše zdokumentuje a předá příslušnému orgánu ve Vsetíně. A ten si pozve nás, žalující stranu a jeho , evidentního zloděje a primitiva . A kdo vychází z kanceláře odboru přestupků jako zpráskaný pes ? Ano, strana žalující ! Paní referentka dá zapravdu panu sousedovi a na jeho výhružky, že pokácí všechny stromy, které jsou nakloněné směrem k jeho panství, nezavolá doktora Chocholouška, ale dá mu požehnání !
A tak my, javory, voláme o pomoc. A vy všichni, kteří naše volání čtete a slyšíte na ně a máte rádi přírodu a nostalgii, kterou v sobě ukrývá, přijďte se na nás podívat, přijďte si nás poslechnout, přijďte si nás obejmout. A ty, Jalovče, z bratrské lásky nám podej pomocnou ruku, a my budeme i nadále bojovat i za tebe.

Za osazenstvo Mgr. Jan Flégl, Nový Hrozenkov 027