close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Červenec 2012

Připijme si !

18. července 2012 v 14:31 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Připijme si !!!

Ano, takhle začíná slovinská hymna ! Je to milé a přívětivé, stejně tak, jako je celá tato zemička. My jsme do ní vyrazili v neděli 8. července, bus Bova s Jardou a Zbyňkem nám do Prahy přivezl klienty z Hradecka, v Brně jsme se dokompletovali a pod hlavičkou CK GEOPS jsme to vzali směr jih. Projeli jsme zhasnutým Rakouskem a ráníčko jsme již dělali hygienu na hranicích se Slovinskem. Minuli jsme Maribor a abychom se v Ljubljani hned nesháněli po toaletách, udělali jsme ještě jednu přestávku před ní. Ljubljana je malebná provinční metropole a hned dodáváme "zaplaťpánbu" za tu provinčnost. Od nádraží se jde po ulici Miklošiča se zakloněnou hlavou, fasády domů jsou poznamenány střídajícími se vlivy secese a pop-artu. Ve spodním konci stojí kostel Zvěstování, františkáni jej pojednali v červené, hnedle za ním je Prešerenov trg, sám romantický básník, něco jako náš Mácha, trůní uprostřed na kamenném soklu. Ale my pokračujeme přes Plečnikovovo Trojmostí k jeho kolonádě. Ta dnes slouží jako tržnice a tady začíná ta provinciálnost. Babky v šátcích prodávají, babky v šátcích, ale i dámy na šteklích či muži s novinami pod paždí nakupují, smlouvá se, zmrzka stojí jedno euro, kávička o pár centíků víc. U radnice, která je na hlavní město přímo miniaturní, začíná Mjestni trg, zužující se náměstíčko a za ním se začíná stoupat do prudkého kopce k místnímu hradu. V jedenáct nasedáme do busu a pokračujeme v našem putování. Zastavujeme kousek za Bledem, jmenuje se to tu soutěska Vintgar a pro nás je to vlastně první seznámení se slovinskou krajinou. Jdeme podél říčky, ta je smaragdově modrá a naprosto čirá, šlapeme po dřevěném chodníku nad splávky i splavy a tam, kde se voda zklidní, pozorujeme krásně puntíkaté pstruhy. Ještě zastavujeme na chvilku v Bledu, sem ještě zavítáme, seznamujeme se se skvostem nad modrým jezerem a odjíždíme ke skvostu našemu, do vesnice Ukanc na samém břehu Bohinjskeho jezera a do hotelu Zlatorog. Bydlíme v pokojících s příslušenstvím a čeká na nás první večeře ve formě švédských stolů.
Je úterý, po bohaté snídani sedáme do busu a jedeme na první výlet. Když se sjede z dálnice u Kranjskej Gory, přijedete k malému parkovišti a po pěšině dojdete do mrňavé přírodní rezervace zvané Zelenci. Okolo průzračného jezírka opět smaragdové barvy rostou vzácní rostlinní jednotlivci a žijí tu i živočišné druhy, jinde nevídané. Planici zná každý, tady se konají ty báječné lety na lyžích, velký můstek je tak velký, že na ty, kteří se na něj vydali po svých, čekáme celou hodinu. A tady se dělíme na "áčko" a "béčko". Ti zdatnější šlapou na horu Ciprník a z něho do Kranjskej Gory, ti , kteří si tolik nevěří, jdou krásnou lesní cestou k hodinu vzdálenému Domu na Tamarju, kousek za ním je ještě k vidění Crna voda a pramen řeky Nadiže, pivo tu mají čepované a dobře chlazené a k zahození není ani ta jejich juha, což je polévka podávaná ve velkých miskách. Sraz s "áčkem" je v Kranjskej Goře, dalo se do deště, mažeme domů doplnit kalorický výdej.
Ve středu se budeme pohybovat v našem bezprostředním okolí. Bus nás vyvezl k Domu na Savici a teď je to už na nás, pro jakou cestu se rozhodneme. Kdo se vydal přímo k Crnemu jezeru, musel zdolat témeř kolmou skalní stěnu a převýšení skoro tisíc metrů, kdo se pustil k Domu na Komni, pořádně si pošlapal po cikcakovém , nekonečném chodníku též s kilometrovým převýšením. V hospodě nahoře mají za odměnu jídlo zvané obara, takový slepičí eintopf, opět ve velké misce podávaný. Ve spodní hospodě se začínáme lépe poznávat, pijeme první společná piva a jdeme nenáročnou cestou zpět k hotelu.
Na čtvrtek nám CK naplánovala výlet za největší slovinskou turistickou atrakcí - do Škocjanskej jamy a do Postojnej jeskyně. Jama jsou dva neuvěřitelně obrovské podzemní prostory. Tiha dvorana jsou krápníky, od stropu visící jsou stalaktity, ze země vyrůstající stalagmity a ty spojené jsou stalaktáty. A dvorana Šumna je bez těch vápencových zázraků, zato jí protéká nejdelší podzemní řeka na světě, jmenuje se Řeka ! Ale to vše není nic proti té Postojnej. Sednete si do vláčku a jedete rychlostí horské dráhy neuvěřitelným světem všech těch přírodou stvořených artefaktů. A potom vystoupíte a zdoláváte skutečnou horu zvanou Kalvárie, u ucha máte sluchátko a jste vedeni v mateřštině od zázraku k zázraku. V podzemí žije i vzácný endemit, jeden z macarátů, okukujeme ho cestou v jednom akvárku. Po hodině chození a óchání se nasedne znovu do vláčku a šupajdí se na světlo denní. Abychom si nepokazili dojmy, vyhýbáme se tomu komerčnímu mumraji u východu a jedeme si raději zanakupovat do slovinské vesnice Bohinjska Bistrica.
Bylo by asi i tak nějak divné, kdyby pátek třináctého proběhl bez zádrhelů. Celou noc lije jako z konve a pokračuje to i ráno. Výstup na některého z velikánů se jeví jako šílenství, volíme si program každý podle svého gusta. Tak třeba cesta lodí po jezeře, procházka do nedaleké Starej Fužiny s eventuelní návštěvou zajímavého Muzea pastevectví a courání po Ribčev Lazu za drobnými nákupy a lodí zpět k nám domů, se ukazuje jako rozhodnutí velmi rozumné. Ale i ti, kteří se vydali místní linkou do Bledu a dopřáli si prohlídku hradu, neprohloupili. A do hotelu k večeři se vrátili spokojení i ti, kteří navzdory padající vodě, přece jenom obuli pevnou obuv a výlet po skalách nevynechali. A protože jsme se sešli u večeře poslední, konalo se, konečně, i malé společné posezení.
Sobotní počasí už se umoudřilo, svítí sluníčko, balíme, opouštíme pokoje a pílíme k lanovce, která nás vyveze k hotelu Ski pod kopcem Vogel, na který už týden koukáme z našich oken. Pod námi je k vidění komplet naše Bohinjské jezero, sedačka vás vyveze ještě "o patro" výš, ale dá se sejít po nenáročné cestě do Ribčev Lazu a naposledy se projet lodí zpět k hotelu. Odjíždíme v šest, v Bledu se rozprcháváme po hospodách a loučíme se s kouzelnou jezerní krajinou, s tou jejich jednoduchou, ale určitě zajímavou kuchyní, naposledy se mazlíme s pivy Laško, Union či Zlatorog. Loučíme se ale i s jejich milou pohostinností, s jejich všudypřítomnými úsměvy, dáváme vale týdnu plnému krásných výhledů, námahy a plných břich. A tak jim pojďme připít a přejme si při tom se sem zase někdy vrátit.
Ahoj váš Honza

Pikardie 2012

8. července 2012 v 12:40 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
PIKARDIE 2012

Motto : není nudných míst ve sladké Francii

A právě s vědomím tohoto sloganu byl kdysi vytvořen projekt návštěvy neprávem pomíjeného francouzského regionu. CK GEOPS a sesterské cestovky dělaly co mohly, aby naplnily bus zvědavými cestovateli, zadařilo se tak napůl, ale nakonec se jelo. Šoféři Míra s Pepou z firmy Martin Lim, bus Mercedes, je pondělí 2. července a nad Prahou se stahují fialová mračna. Rádi jim ujíždíme, na pumpě před hranicemi si čistíme zoubky a zvědavě po sobě pokukujeme, přejíždíme noční Německo a ráno jsme již na pumpě u Verdunu, tady začíná naše poznávání. Krajinou dosud rozbrázděnou výbuchy granátů a hřbitovů přijíždíme na bojiště, kde došlo k největšímu masakru první války. V Zákopu bajonetů dodnes stojí ti zasypaní kluci s puškami v rukou, hřbitov identifikovaných je až k obzoru plný křížů, z těch, kteří zemřeli anonymně , je dnes jen obrovská hromada lidských kostí v Kostnici. Ještě pár záběrů na děla před Memoriálem, pohled na kamenného lva a míříme dolů. Před námi je totiž Remeš. Bazilika Svatého Remigia je napůl ještě románská, ale je to první z mnoha kostelů, které ještě navštívíme, vrýváme si ji do paměti a pokračujeme ke katedrále. Ta je na první pohled mnohem zdobnější, však jsme se také přenesli do éry gotiky, obdivujeme Chagallova a Šímova okna a jdeme se ještě podívat na pěší zónu a juknout do Sv. Jakuba, kde též náš rodák kostel krásně vyzdobil. Městečko Laon bylo postaveno kdysi ve středověku na vysokém kopci nad jinak rovnou krajinou, jede se do něho takovou směšnou krabičkou, nahoře je ovšem další gotická katedrála Notre Dame s volky na fasádě. I kostel Sv. Martina už hodně pamatuje, jedeme ale dolů bydlet do hotelu Premiére classe.
Ráno míříme do Soissons. I tady je skvostná katedrála celá z mlčícího kamene, potkáváme se tu s naším prvním Rubensem, "Klanění pastýřů" je plné emocí. Jaké asi emoce ale přemohly revolucionáře, když se jali bourat opatství St. Jean de Vigne ? Kamenný portál kdysi hrdého kostela na nás kouká svým jediným okem - dírou po rozetě, i ostatní budovy jsou v rozvalinách, ale zážitek pro nás, turisty, je to nezapomenutelný. Podél řeky Aisne se slepými rameny míříme do kopečků, hustým lesem přijíždíme k pohádkovému hradu Pierrefonds. Zrcadlí se v hladině rybníka s lekníny, interiery jsou spíš prázdné než přeplněné, přítomnost historie je tu ale hmatatelná. Dalším zážitkem je vagon maršála Foche na louce u Compiégne. Jmenuje se to tady Clairiére de l´armistice, tady napřed Němci a po letech potupně i Francouzi podepisovali kapitulace. Ještě ale den nekončí, míříme do Beauvais okouknout katedrálu Sv. Petra s nejvyšším vnitřním prostorem. Výška do stropu je 48 m, na středověk něco neskutečného ! Škoda, že stavitelům spadla hlavní loď, ale i tak nás z té výšky bolí za krkem. Puštění orloje je zpoplatněné, jdeme si tedy prohlédnout živé město. Bydlíme v Amiens, opět v "Premiérce".
Po snídani jedeme do centra. Místní katedrála Notre Dame je tím největším gotickým kostelem na světě , na podlaze labyrint, lebka Jana Křtitele, plačící andělíček, tisíce vysochaných i vyřezaných postaviček svatých a zase ta obrovská výška ! Portálu se říká "Kamenná bible" a my chápeme proč. Ještě tu mají malebnou čtvrť St. Leu poskládanou z hospůdek a vodní zahrady Hortillonages. Opouštíme Amiens a jedeme údolím řeky Sommy, míjíme řadu vojenských hřbitovů , ale už se začínáme soustřeďovat na jiné bitevní pole. Zastavujeme u prostého kamenného kříže, ano jsme u Kresčaku na místě, kde nám Angličané ve Stoleté válce zabili krále Jana Luxemburského. Ale dnešní den je i jinak slavnostní. Poprvé se potkáme s mořem. Jsme v Le Touquet Paris Plage, ve středisku, na které se hodí přívlastek mondénní. Vily všech možných tvarů v zahradách a dvanáctikilometrová písečná pláž, někteří z nás neváhali a teplotu moře vyzkoušeli. V nedalekém Boulogne sur Mer máme na výběr. Buď staré město na kopci, nebo Nausiccaä, to druhé je ohromné akvárko s deseti tisíci mořskými tvory. A ještě po krásném Opálovém pobřeží do Calais podívat se na přímo božské ztvárnění "Občanů z Calais" od pana mistra Rodina. Bydlíme v hotelu Ibis, to je panečku paráda !
Ráno jedno překvápko, zastavujeme mimo plán v St. Omer, v místní katedrále visí další Rubens - "Snímání z kříže", v záplavě svící stojí i zázračná Panenka Marie a na hrob Sv. Erkemboda pokládají matky špatně chodících dítek jejich botičky. Musíme se ale zastavit i v La Targette, na velmi vkusně upraveném hřbitově odpočívají naši kluci, kteří na francouzských bojištích položili životy v obou válkách. Arras je kouzelné flanderské město, dvě náměstí jsou "obklíčena" domy se štíty a podloubími, na to vše se krásně kouká z převysoké radniční věže, na kterou nás zavezl výtah. V Cambrai sídlili jezuité, je to vlastně první naše setkání s barokem, sbírku Rubensů tu nerozšíříme, plátno s jeho "Ukládáním do hrobu" je v zavřeném kostele St. Géry. V místním obchoďáku si nakupujeme ty jejich milé "smraďochy" a dobrá vínka domů. Starosta nedalekého St. Quentin vybudoval na jinak nádherném náměstí koupaliště s pláží, gotickou radnici, klasicistní divadlo a domy ve stylu pop- art musíme identifikovat jednotlivě, jako celek to nejde. A katedrála je, jak jinak zavřená ! Přejíždíme do Charleville - Méziers ubytovat se do hotelu Formule 1, je před námi noc poslední.
V Charleville je kouzelné náměstí Ducale s podloubím na všech stranách, na hřbitově odpočívá místní slavný rodák Artur Rimbaud, jehož muzeum stojí na břehu meandrující řeky Másy. V nedalekém Sedanu obdivujeme největší evropskou pevnost, která ovšem neodolala v té hanebně prohrané válce s Prušáky. Ale musíme si dát i porci přírody. Přejíždíme nádherné hory Ardenny symbolizované všudypřítomnými sochami divočáků a zastavujeme už na belgické straně v Bouillonu. Hrad rytíře Gottfrýda se tyčí nad řekou Semois, městečko pod ním je živé a všude prodávají desítky druhů piva, inu Belgie. U města Lutychu se sjíždí z dálnice a jede se do Remouchamps do obrovské jeskyně, kilometr musíte ujít po svých po kluzkých podlahách, schodech a žebřících provázeni krápníkovými útvary, druhou polovičku urazíte na lodičce, která pluje nízkými a úzkými tunely, zkrátka další velký zážitek. A zastavení poslední je už v německých Cáchách. Dóm už nestíháme, ale jinak atmosféra ve starém středu kolem právě katedrály a radnice je úžasná. Hospoda na hospodě, všude narváno, živá hudba, zkrátka taková hezká tečka za tím naším týdenním putováním. Další důkaz, že ve Francii je všude dobře. Až se rozhodnete v poznávání pokračovat, dejte vědět, vyrazíme tam společně. Ahoj váš Honza