close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Červen 2012

ÚLET

30. června 2012 v 9:38 | HONZA F. |  Po 22. hodině
ÚLET

To se tak někdy schumelí, že je jeden z toho jelen . Po roce 2005 jsem měl hodně blbé období, nežil jsem v žádném vztahu, a to je špatně, potřebuji být permanentně zamilovaný, jinak do mě nic není, nejsem to já. Ale život pokračoval, naděje, že se nějaká objeví, tu vždycky byla. Jasně, že jsem se rozhlížel, měl jsem i nějaké tipy, proběhly i pokusy o zblížení, i na sex se tu a tam dostalo, ale pořád to nebylo ono. Cestování s sebou přináší jak různá pokušení, tak i příležitosti. Já ale věřím na náhodu, že můj osud někam popostrčí, žádnou velkou iniciativu jsem nevynakládal. Jednou, v lásky čase, jsem opět zamířil do Paříže, v Liberci nasedala velká skupina klientů, přepočítával jsem je, odpovídal na jejich zvědavé dotazy, vysvětloval jim, jak to všechno bude, čekání na autobus tak lépe "odsejpá". Najednou jde okolo Jitka, holka, po které jsem vždycky pošilhával, v žertu jsme se sváděli, ale nikdy jsme tu skutkovou podstatu nevykonali. Léta jsem ji neviděl, byla to taková divadelní episoda, od těch divadelních dob přece jenom uteklo už spousta vody a najednou ji potkám u libereckého nádraží . To jsou mi ale náhodičky ! Našli jsme se očima, ty moje byly radostně rozsvícené, ty její ubrečené, i když se snažila vypadat vesele. Padly pusy, objali jsme se a pak se vedly takové ty zdvořilosti, jako "jak jde život, a co děti, mají si kde hrát, co starej, nezlobí …?" Zlobil. A proto ty zamlžené oči. Zrovna byli v té fázi, kdy si přestávají ti dva věřit, asi tu někdo byl, ale jistota žádná, neměli děti, tak zase o tak velkou tragédii se nejednalo. Tak jsem ji utěšoval, zrovna já, který toho tolik napáchal ! Jitka se utěšovat nechala, přímo pod mýma rukama tála, hladil jsem ji po vlasech i po tváři a moje ruce si vzpomněly, že přesně tohle už kdysi vykonávaly, evidentně nám bylo v tu chvíli oběma moc dobře. A najednou jsem dostal nápad ! "Máš u sebe občanku?" "Jasně, že mám". "Tak pojeď se mnou do Paříže, tam přijdeš na jiné myšlenky". A teď bacha ! Neváhala ani vteřinu, žádné hloupé otázky, žádné starosti, že nemá nic s sebou. "Tak jo", to bylo všechno, co na to děla. Usadil jsem ji na svou sedačku, kterou mám vždy celou sám pro sebe a jeli jsme do Paříže. Teprve cestou Jitka začala řešit takové ty holčičí problémy, že prý nemá kartáček na zuby, tampóny, jestli se dají v Paříži koupit dámské kalhotky, jestli je v hotelu fén, zkrátka samé zbytečnosti. Od čeho jsou benzínové pumpy ? Tam sežene polovičku žádaného sortimentu, zbytek mají dozajista v metropoli nad Seinou. Při cestě nočním Německem se na mě zcela samozřejmě složila, válela se po mně a klidně si spinkala, já ji tu a tam pohladil po hlavě, aby měla pěkné sny, stejně toho nikdy moc nenaspím, tenhle způsob cestování mi připadal velmi příjemný. Jitka chrněla tak tvrdě, že ji ani nerušilo občasné nepohodlí, které způsobil můj poklopec, který tu situaci nesl velice libě. Ráno jsme si dali croissant a bílou kávu, takové milé francouzské pohlazení, Jitka prodělala hygienu s fungl novým kartáčkem, vystoupili jsme u Invalidovny a začalo naše putování po Paříži. Jitka se courala někde vzadu, ve městě byla poprvé v životě, hladově fotila všechno na mobil, já byl rád, měl jsem čas na své zákazníky, kteří byli samozřejmě zvědaví, co je Jitka zač. Když jsem se jim snažil nabulíkovat, že to je holka z cestovky, která jede se mnou jako elévka, ženy to přešly zvednutým obočím a muži významným zamrkáním. Jasně, že to všem docvaklo, ale já jim dal vědět, že se nemusejí bát, že si své průvodcovské povinnosti splním, naopak, že na tom vydělají, znáte to, spokojený průvodce, spokojení klienti. A najednou byl večer, přijeli jsme k hotelu, lidičky jsem ubytoval a co teď ? Bydlení jsme neřešili, ale bylo jasné, jak to bude. V hotelovém pokoji mají velkou manželskou postel a nad ní je napevno zabudované třetí lůžko. Jitka zcela samozřejmě hodila svou kabelku na letiště a povídá : "Honzíku, jsem chytrá holka a vím, jak to asi bude dál, ale chci tě o něco poprosit. Já ten svůj vztah mám sice v troskách, ale v koutku duše doufám, že to ještě nějak poslepujeme, pojď, spokojme se s mazlením, budeme na to v hezkém vzpomínat a nic tím nepokazíme". A když viděla, že se usmívám a souhlasím, zcela samozřejmě se svlékla do naha vydala se do sprchy. Páni ! Já ji viděl poprvé v životě nahatou ! Trochu ji popíšu, kdyby to někdo četl, aby věděl, jaký mám vkus. V tom roce jí bylo šestařicet, pořád měřila stejně, asi těch metr sedmdesát, hubená jako tyčka , krásný pravidelný obličej s maličko asijskými rysy, hnědé vlasy po ramena se sportovním rozcuchem, malá prsa s velkými bradavkami, v klíně ani chloupek, zadek jedničkový, dlouhé, štíhlé nohy, tlapku taky šestatřicet. Šumění sprchy bylo tak nekonečné, že mi došlo, že jsem asi očekáván. Svlékl jsem se vykročil za ní. Když se holka leskne pod sprchou, vypadá ještě krásněji, než když je na suchu. Sama mi podala šampón a nastavila záda k namydlení. Jenže když nevíte, kde přesně záda končí, stane se vám to samé, co se stalo mně. Pokračoval jsem v mydlení stále níž a níž a čekal, kdy dostanu přes ruku. Jitka držela jako psík, když ho drbete pod krkem. Troufl jsem si jí zajet i mezi půlky a dotkl se toho pokladu, o který přece všem chalanům jde, pořád nic. Obrátil jsem si ji čelem k sobě, dal jí letmou pusu a pustil se do ňadérek , placatého bříška až jsem se dostal na pahrbek . Teprve tady došlo k nesmělému STOP, viděl jsem na ní, že ji to mrzí, ale že ty mantinely , které si stanovila, překročit nechce. Na mně bylo vidět, jak mě to taky mrzí, dostal jsem přes něj přátelský pleskanec, Jitka mě tam nechala samotného a vyšla do ložnice. Když jsem za ní přišel, seděla zabalená v ručníku, ale jenom od pasu dolů, snad abychom vypadali stejně. Měla otevřené víno a na tácku nakrájený sýr, nalili jsme si do kelímků a přiťukli si na přátelství. V noci jsme spali úplně samozřejmě jeden druhému v náručí a i když jsem ráno zlobil, dostál jsem slovu chlapa a o nic se nepokusil . Mám rád, když si moji klienti mohou užít Paříž jinak než Japonci, dostávají dost volna na posezení v kavárnách nebo šmejdění po krámech, rovněž v galeriích se pohybují každý sám a svým tempem, a to je čas na můj klid a odpočinek. S Jitkou to ale nešlo, přece jenom jsme museli dokoupit nějaké spoďárky a trička, teď se teprve zúročilo to, že jsem celý život žil s ženskýma, ať už to byly moje manželky a dcery nebo někdo jiný, pochopitelně také s dcerami. Mám tudíž Paříž docela dobře zmapovanou, vím, kde sehnat levná tanga nebo podprdy, nákup jsme provedli raz dva a sedli si na vínko do mé oblíbené hospůdky. A začali jsme Jitku řešit. Po té noci , kdy jsem ji měl v náručí, mi vůbec nebylo proti mysli, něco si s ní začít a zkusit další život s ní. Ona mi viděla do hlavy a hned z kraje mi řekla, že to nepůjde, že má toho svého ráda a že si ho vybojuje zpátky, jen co nabere nové síly. A že mě prosí, abych to nepokazil nějakým naléháním, že máme před sebou ještě jednu noc a že se vynasnaží mě nějak za všechno odměnit. A tady ať si laskavý čtenář popustí uzdu své fantazii, ve sprše jsme si role vyměnili, ode mě žádné STOP ale nezaznělo, v pelechu s tou krásnou nahotinou se mi leželo ale velice uvolněně. V Liberci jsme si dali pěknou pusu a rozešli se s tím, že, znáte to, někdy zase u vínka a tak... Dlouho jsme se neviděli ani si netelefonovali, zkrátka šmytec. Jenom tuhle jsem ji na dálku zmerčil, šla s chlapíkem, který tlačil kočárek a vypadal zamilovaně. Snad ta léčebná kůra k něčemu byla !

Romana II

30. června 2012 v 7:25 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Romana
"Bože, Honzi, já bych chtěla být v Rakousku krávou", hlásí mi Romana na výletě k jezeru Formarinsee. Je srpen 2002 a Romana za mnou přijela s posledním turnusem do Lechu v rakouských Alpách. Jsem tu v žoldu jedné cestovky nikoli jako průvodce, ale jako kuchař! Již pátý týden připravuji českým turistům polopenze, práce je to výborná, jako nespavcovi mi nevadí, že musím vstávat v šest, abych vyzvednul úplně čerstvé, křupavé houstičky, naaranžoval je do ošatek, nakrájel máslo, uvařil vajíčka, rozprostřel po talířcích kolečka salámu a čtverečky sýra, roznosil džemy a medíky a uvařil kávu a čaj. A už jsou tu první strávníci, pro chlapy schovávám polévku od večera, rozleželá je ještě lepší, vařím totiž polévky zásadně zapražené. Po snídani uklidím jídelnu, mezitím už se mi vaří právě polévka, potom oškrabu brambory, nebo namočím rýži nebo zadělám na knedlíky, udusím masíčko, nebo opeču kuřecí stehna nebo obalím řízky, každý den také peču něco sladkého, potom mrknu na hodinky, je jedenáct, dám si sprchu , obleču se do turistického a vyrazím do hor. Za celé čtyři týdny jsem ani jednou nevynechal, mám k dispozici permici na přibližovací autobusky i na lanovky a sedačky, platí mi i do nádherného koupaliště. A tak rázuji po těch pěkných horách, kochám se výlety, objevuji denně něco nového a k tomu nejkrásnějšímu se rád vracím. Shodil jsem dobrých deset kilo, asi budu pochválen. Celou dobu nosím v hlavě plán, kam všude zavedu Romanu, až za mnou přijede. A teď je tady, začínáme spíš procházkou než výletem, autobus nás zavezl ke zmiňovanému jezeru ukrytému mezi kopci a my si vykračujeme travnatým chodníkem podél čisťoulinkého potoka, Romana se mazlí se zvědavými krávami, které za námi chodí jako pejsci, nechávají se hladit, mají vlhké tlamy a drsné jazyky a celé léto žijí mezi květinami na šťavnatých lukách pod vysokými kopci. "Bože, Honzi, já bych chtěla být v Rakousku krávou", slyším od Romany, která se s nimi objímá a poplácává je po zádech jako staré známé. "Romanko, mysli taky na mě, co bych s tebou dělal? Nic proti kravičkám, ale ženská je ženská". A vedu si ji do předem vyhlídnuté pozice, protože jak jsem tak coural po horách, hledal jsem místečka, kde bychom se mohli milovat. Jedno takové je tady u potoka, v místě, kde se proud zrychluje a přechází do malého vodopádku. Cesta vede víc vrchem, odnikud sem není vidět, i to jsem vyzkoušel, navíc se není koho bát, tudy nechodí skoro nikdo. Pod vodopádem je malá , travnatá plážička, ideální k tomu, co mám za lubem. Nad námi je skalní masiv Rotewand, prostředkem skutečně vede macatá červená žíla. Tolik tedy kulisy. Našimi svědky jsou dva dravci na obloze, rodinka prdelatých svišťů a v dálce se pasoucí koně. Moc toho na sobě nemáme. Romana má džínovou minisukni a žluté kalhotky a rovněž džínovou podprdu, v batohu mám její hambaté tílko. Já jsem v šortkách na ostro, tričko rovněž v batohu. Nahatí jsme tedy natotata a milujeme se s pohorkama na nohou! To tu ještě nebylo. Vypadá to legračně, já jsem tradičně vespod, Romaniny boty mám střídavě v podpaží a střídavě u zadku, hladím ji, kam až dosahnu, potom se překulíme a já jsem nahoře, háčky na šněrovadlech se nám zachycují o sebe, trochu nás to ruší, ale užíváme si dál. Romanino kňourání, silnější než zvuk vody, přilákalo zvědavého koníka, ale když uviděl, s čím zacházím, rozřehtal se a odklusal to říct ostatním. A potom jenom tak ležíme, díváme se na modrou oblohu a posloucháme ty zvuky přírody, pak jdou i boty dolů a my se koupeme v ledové tůňce a smýváme stopy té naší lásky. Ale taky turistujeme, chodíme i regulérní vysokohorské tůry, lanovka nás vyveze nahoru, do jakéhosi mezipatra a my potom putujeme, někdy i po starém sněhu, prolézáme skály a těšíme se na to, uvidíme za nimi. Občas narazíme na farmu, kde nám pohostinní Rakušáci dají napít čerstvého mléka a zakousnout sýra /obojí ale pohostinným Rakušákům musíme zaplatit/. Nosíme chleba pro koně, ale i pro jezerní pstruhy/!/, hlavně nás ale zajímají naši kamarádi svišťové, jsou směšní, neohrabaní a docela oprsklí, nechají nás přijít dost blízko než vedoucí zapíská a jejich vypasené zadky zmizí v dírách. Tak nám ten týden krásně utíká, vaříme ve dvou, můžeme chodit dříve a zbývá nám i čas k návštěvě koupaliště, které je tak krásné, že jsem asi hezčí nikdy neviděl. Voda v bazénu je, jak jinak, sytě modrá, všude kultivovaná travička, okolo převysoké kopce, lidí málo. Máme svůj koutek, ležíme na jednom ručníku, druhým jsme přikrytí a děláme pod ním rukama nemravnosti. Po večeřích sedíme s partičkou Pražáků a jejich kamarádem, horským vůdcem Drahošem. Vyprávějí se historky a vtípky, popíjí se , ale hlavně se zpívá, mají mezi sebou houslovou virtuozku Mariku a opravdivého, živého dudáka, jehož jméno jsem zapomněl. A noci? Ty jsou taky kouzelné, cestovka, aby ušetřila, nám nepřidala pro Romanu přistýlku, my ovšem neprotestujeme, jsme zvyklí spát v objetí. Vyprávím historky z cest, za ty roky se už přeci jenom něco nashromáždí. Tak třeba moje první cesta vůbec. Je listopad 1990, volá mi kamarád Zdeněk, který zareagoval na změnu režimu mnohem dřív než já a živí se paralelně s doktořinou i průvodcováním. Chce po mně, abych za něho vzal zájezd do Paříže. Ve škole jsme seděli vedle sebe a měli jsme nejlepšího franštináře všech dob, pana profesora Jirsu. Ten v nás s neuvěřitelnou erudicí a láskou k Francii vypěstoval velmi kladný vztah k této zajímavé a rozporuplné zemi. No a proto si Zdeněk vzpomněl na mě. "Neblbni, vždyť já to neumím a nikdy jsem tam nebyl a jsem trémista a neumím mluvit do mikrofonu" , říkám mu do telefonu. "Neboj, vybavím tě textem, dám ti mapu, hlavně jim najdi Eiffelovku a Notre Dame, dej jim trochu volna a bude to. A dostaneš to dobře zaplacené. A je to parta taxikářů z Prahy". Tak jsem jel. Hlásek se mi při představování pěkně třásl, ale cestou přes starý Rozvadov, kdy jsem ty borce viděl v akci, předjelí jsme celou tu šílenou frontu a kdy si se mnou všichni potykali, jsem ostych odhodil a od té chvíle už to šlo. Tenkrát se provozoval takový zvláštní systém, klienti zaplatili určitou částku a průvodce v busu, hned za hranicí, ještě vybíral po padesáti markách. A ty jsem odnesl v Paříži do banky, abych jimi potom zaplatil za hotel. Jenže! Janek z Valašska neviděl skleněné dveře a napálil to do nich pěkně čelem. Normálně jsem se složil, peníze se mi rozletěly po podlaze, lidé mi je posbírali a vložili do dlaně a já s nimi dovrávolal k okénku. Tam mi začala z obočí kapat krev, pokladník odešel někam dozadu a přinesl lékárničku, ránu mi ošetřil a hlavu ovázal fáčem a peníze mi beze všeho vyměnil. To bylo, panečku, haló, když jsem vyšel z banky ven. Dotazy jenom pršely. "Co se ti, Honzo, proboha stalo?" "Nebudete tomu věřit, ale přepadli mě a prachy mi sebrali", já na to a čekal jsem na jejich reakci. "Kašli na to, hlavně, že žiješ, my ti dáme jiný", halekali a vytahovali peněženky z kapes. Když jsem jim po pravdě řekl, jaký jsem hňup, mohli se potrhat smíchy. To naše přátelství ještě utužilo a večer jsme to pořádně zapili. Eiffelku jsem našel, Notre Dame také, ovšem největší zážitek pro taxikáře byl šílený mumraj okolo Vítězného oblouku. Chlapi byli nadšením bez sebe, auta najížděla k Oblouku bez jakéhokoli řádu, zprava, zleva, systémem silnější a drzejší vyhraje. Jezdili jsme v té bramboračce několikrát okolo, z chlapů se staly malé děti, větší nadšení už jsem potom z ničeho nezažil. V úterý jsem se vrátil domů a ve středu mi volali z cestovní kanceláře, co že jsem to s těmi taxikáři udělal, od rána telefonují, děkují za super cestu a druhá parta jede ve čtvrtek a nechtějí nikoho jiného, než zase mě. Tak jsem byl v jednom týdnu dvakrát v Paříži, skleněnými dveřmi v té samé bance jsem prošel jako suverén, už jsem se po městě pohyboval bez mapy, věděl jsem, kde zaparkovat a kde mají Řekové ty dobré gýrosy. Tak začal můj seriál Paříží a cestování vůbec." A teď, Romanko, už dobrou noc, zítra nás čeká další tůra". Usínám a cítím, jak mi kožíškem kartáčuje stehno.

Rasisitická

26. června 2012 v 7:04 | HONZA F. |  A teď vážně
Rasistická

O Paříži trochu zeširoka. Je to docela šichta přežít noc v autobusu a když je to patnáctkrát za rok, je to šichta tuplovaná, ti chytří si to vynásobí dvěma, protože dobře vědí, že se musí počítat i cesta zpět ! Ale vybral jsem si tyhle šichty dobrovolně, naučil jsem se dělat věci tak, abych se nesesypal fyzicky ani duševně. Patří k nim i aktivní odpočinek poté, kdy mám klienty, pěkně utahané, ubytované a vysprchované. Potom dochází k psychické úlevě, nastává čas dát si prvního panáčka se šoféry busu, kteří toho mají také plné kecky. A po chvíli vylézají z děr i ti, kteří nabyli zpět síly a ještě se jim chce "dát řeč". Za pěkného počasí jsme na tyhle pokecy dobře vybaveni, máme piknikový stoleček, skládací židličky, jako další sedáky poslouží kufry busu pod zvednutými víky, ale v hlavní roli je gril a dobrůtky na dřevěném uhlí. Pije se, jak jinak, francouzské vínko, a protože ho srkáme z plastových kelímků, není potřeba za kvalitu platit horentní sumy. Občas na nás někdo přijde, že jsme příliš hluční a že rušíme pasanty ze spánku, ztišíme se, jsme disciplinovaní a respektujeme mantinely. Jenom si lámeme hlavu, jak to, že stěžovatelé jsou výhradně černoši ? Copak mají lehčí spánek ? A nebo je to proto, že míň makají a jsou tím pádem méně unavení ? No, takhle blbneme, ale nic zlého tím nemyslíme, spíš bavíme naše děvčata, která jsou, na rozdíl od svých samečků, někdy k neutahání a dokáží do sebe klopit jeden kelímek za druhým. Rozcházíme se kolem půlnoci, abychom se úplně nezničili, ale druhý den nikam nepospícháme, můžeme si pospat. Tolik tedy na úvod, ona tahle písmenka tu nejsou pro nic za nic, ještě nám k pochopení problému budou užitečná. Snídaně v našich hotýlcích jsou výhradně francouzské, což zní velkolepě a vyvolává to asociace o barevných mísách a exotickcýh vůních, ale skutečnost je prostá, normální překlad zní : jsou sladké ! Bagety, croissanty, kterým našinci tak rádi říkají krojsanty, marmeládičky , pro anglány pochopitelně pomerančová, medík, nugeta, briošky, kafčo, čokoška nebo čaj , jogurty a hlavně kvanta vychlazeného džusu, ten je po ránu jedůležitější. A když to všechno našinec zkonzumuje a připočte k tomu i nepravosti z večera, je to docela slušná dávka na to, aby se něco tu a tam stalo. A stalo se. Došli jsme ke katedrále Notre Dame, dal jsem lidem volno a šel si jen tak courat po Paříži, byl jsem zvědavý na novinky u bukinistů, to jsou takové malé antikvariátky na kamenné balustrádě nad Seinou a jsou jich stovky. Jenže jsem došel jednom na náměstí Chatelet, ale místo toho, abych obdivoval dvě krásná divadla a obelisk, který laskavě ukradl Napoleon pro nás turisty v Egyptě, začal jsem mít zcela jiné starosti. Dohnala mě totiž má zničující životospráva, pochopitelně na místě, kde je nevíc lidí, navíc za účasti hordy černochů, kteří byli tak černí, že byli až modří. Ti tu proti něčemu vehementně protestovali, tloukli při tom do bubnů, tančili a vykřikovali sborově nějaká domorodá hesla. Mezi těmi kudrnatými hlavami jsem ovšem zahlédl ten jekrásnější nápis mezi všemi nápisy : TOILETTE. Bože, mám já to kliku, zajásal jsem a prodral se s nohama u sebe tím černým houfem. Teď ještě, aby byla nějaká kabinka volná, toužebně jsem prosil pánaboha. Vyslyšel mě, hned ta první byla k mání, papír nechyběl, v poslední chvíli jsem se vyprostil z kalhot a byl jsem zachráněn. Úlevný stav duše se ve mně rozprostřel, ale jen do chvíle, než mi někdo vzal za kliku. Nemám to rád, přece jenom při tak jímavě prožívané chvilce má být klid, navíc si člověk nemusí dělat starosti s akustickými doprovody konání. Odbyl jsem to pouhým zamračením, stát se to může, nebudu prudit. Najednou znovu klika v pohybu, tentokrát sice zcela jistě od stejného rušiče, ale jaksi naléhavější. Zamračil jsem se ještě víc, ale ještě jsem verbálně nezaútočil. Třetí lomcování už bylo přímo surové, jak to může někdo nechat až na poslední chvíli ? Zařval jsem : "seru, černá hubo!" Za dveřmi se ozval ženský hlas : " tam je nějaký muž a mluví česky !" Já vůl byl na dámských záchodcích ! V tom kalupu jsem na detaily nehleděl. Teď jenom, jak vylézt a být nenápadný ? A co bude, když to budou ženské z mého zájezdu ? Naštěstí nebyly, vyšel jsem jakoby nic, slušně je pozdravil a honem vypadl. Ty české báby jsou taky všude !

Normandie plná impresí

25. června 2012 v 8:14 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Normandie plná impresí
/imprese = dojem /
Den "DÉ" pro Gymnázium Jeronýmova byl stanoven na osmnáctý červen, na rybníčku stáli uslzení rodičové, studenti zasedli na svá místa a expedice "Normandie" mohla začít. Za volantem busu Mercedes Travego firmy LI-TOUR se střídali Jarda s Mílou, vše zagarantovala CK GEOPS z Prahy. Cesta napříč Německem a Francií proběhla bez zádrhelů, ráno jsme se zapojili do tradičního "bouchonu", což je pro nefrancouze výraz pro dálniční zácpu. Ale nakonec jsme proskákali tam, kam jsme chtěli, totiž na velkou pumpu s hygienickým zázemím a dali jsme se po noci vsedě do pucu. Zastavení první - Giverny. Abychom si vůbec ujasnili pojem imprese, zavítali jsme do růžového domečku se zelenými okenicemi, který tu posledních třiačtyřicet let svého života obýval pan malířský mistr nad mistry Claude Monet. Dům je roztomilý, plný kopií jeho obrázků, ale i japonských grafik, jejichž byl pilným sběratelem. Ale jeho dvě zahrady, obě pečlivě ošetřované k obrazu jeho, jsou úžasné. Ta "normální" je jedním slovem přebarevná, jsme tu v tom nejšťastnějším vegetačním období , ta japonská je trochu pralesní, jezírko s lekníny fotíme přes bambusové porosty nebo přes převilslé větvě smutečních vrb. Opouštíme břehy Seiny a přijíždíme na jedno velmi zvláštní místo. Nad maendrem řeky, na skále, stojí zřícenina hradu Gaillard. Ten za pouhopouhý jeden rok postavil anglický král a normandský vévoda Richard Lví Srdce jako baštu proti rozpínavým Francouzům. Hrad měl ale jedno slabé místo, Francouzi do něho pronikli přes latríny, otevřeli brány a osud hradu byl zpečetěn. Ale to, co tu dnes stojí, je dalším velkým dojmem na naší cestě za poznáváním. A potom už vystupujeme v Rouenu před katedrálou Notre Dame a čeká nás takové malé putování po městě, kde Angláni upálili v roce 1431 nebohou Johanku z Arku. Na místě popravy stojí veliký kříž a kostel se střechou v podobě obrácené viningké lodice. Ve městě je k vidění celá řada hrázděných domů a kostelů, ale nás zajímá runový kámen v parku za Svatým Ouenem, do kamene jsou tu vytesány znaky v neznámé řeči těch velkých mořeplavců. Bus nám odvezl bágly k hotelu, my se tam přemisťujeme místním roztomilým metrem, bydlíme v hotelu Premiére classe.
Snídáme sladké francouzské dobrůtky a před devátou vyrážíme na sever, do města Dieppe. A ta cesta je jako šachovnice, ale pestrobarevná, jednotlivé čtverce jsou hnědé tam, kde je sklizeno a zoráno, žluté od mladého ječmene, zelené od salátů a nezralé pšenky a nádherně bleděmodré na místě , kde místní sedláci pěstují len. Na loukách jsou stáda bílých, ale i strakatých kraviček a lesy jsou nízké a huňaté, statkům se říká "bocage", jsou obklopené vysokými valy z hlíny a chráněny staletými dubisky na nich. A najednou sjíždíme z té pohádkové krajiny do pohádkového přístavu Dieppe. Všude vlají kanadské vlajky, však také Kanaňadané napřed neúspěšně a potom i úspěšně osvobozovali město za války s Němci. Parkujeme u pláže, jdeme ke kamennému hradu, od něho ke katedrále a už jsme v rybářském přístavu, ten je velmi živý , pokřikují na nás rackové, hospody jsou plné, ale nás to tahne na pláž, je senzační den, užíváme si , my suchozemci, přímořské pohodičky. Další zastávkou je městečko Veules les Roses. A proč tu jsme ? No přece abychom si dopřáli další dojem ! Komu se poštěstí jít pěšky podél řeky od jejího pramene až k ústí ? Nutno přiznat, že tok je dlouhý jeden kilometr, ale to nám nevadí, naopak jsme rádi, těšíme se z macatých pstruhů a vodních mlýnů s dřevěnými koly a s doškovými střechami. A u moře si užíváme opět té zvláštní atmosféry zvuků a pohledů. Pořád sledujeme pobřeží, jedeme na západ a za chvíli vystupujeme ve Fécamp a jdeme se podívat do Benediktýnského paláce, do muzea výtvarných děl, ale i tajemství destilace té jejich přeslavné benediktýnky, a protože jsme již plnoletí, dostáváme i ochutnat v závěru prohlídky po skleničce tohoto věhlasného moku. Hned nad palácem je náš kemp! V prudkém svahu, přímo na mořem, jsou roztroušeny chatky, my zabydlujeme jedenáct z nich, ze všech je krásně vidět i slyšet moře, a to je ze všech dojmů ten nejdojemnější !
Ráno vyrážíme na dlouhý výlet. Zastavujeme před neskutečným dílem lidských rukou, před mostem Normandie. Na tlustých lanech tu visí na nekonečně od sebe vzdálených pilířích nádherný, subtilní most. My ho přejíždíme a pokrařujeme po dálnici do Bayeux. Kdo neviděl na vlastní oči neskutečnou výšivku, takový kouzelný komix, vyprávějící příběh Viléma Dobyvatele a jeho expanze do Anglie v roce 1066, přišel o hodně. Výšivka pochází z jedenáctého stloletí, se sluchátkem, které umí česky, jdeme od výjevu k výjevu a žasneme nad šikovností patrně ženských rukou. Opouštíme středověké bojiště, abychom se v čase přemístili do století dvacátého, na místa, kde došlo v den "DÉ" k vylodění a tím pádem i zvrácení průběhu druhé světové války. Mrtví američtí kluci odpočívají v obci Colleville na hřbitově pod sněhobílými kříži postavenými v přesných řadách v počtu téměř deseti tisíc na pedantsky ošetřeném trávníku. Kousek odtud je městečko Arromanches , z moře dosud vyčnívají betonové kesony, které kdysi vytvořily slavný Morušový přístav. Ale dost bylo válečné vřavy, jedeme se uklidnit do naprosto malebné vesničky Beuvron en Auge, do kraje calvadosu, cidru a těch jejich voňavých smraďochů. Česká holčina Katka nás provází svým krámkem se vším možným a my jí za odměnu děláme alespoň jakous takous tržbu. Den se nám už nachyluje , ještě ale musíme přece vidět pirátský přístav Honfleur s desítkami hospůdek, ze kterých se line ta nejsenzačnější vůně pečených ryb, jakou jste kdy cítili.
A je tu poslední normandský den. A hnedle jeden skvostík ! Ve vesničce Allouville mají tisíciletý dub a v jeho koruně už šest set let trůní malý dřevěný kostelík ! Vydáváme se přes další úchvatný lanový most - Brotonský, do meandru Seiny. Bus necháváme na břehu a jedme přívozem ! Komu se to kdy poštěstí ? Po silničce okolo hýkajících oslíků přicházíme k tomu, co zbylo z kdysi obrovského opatství. Jmenuje se to tady Jumiéges, ta jejich Revoluce z něho udalala ruinu, ale i tak je tu co fotit, obrovské bílé zdivo na zelené louce je kulisa , která tají dech. Cestou zpět zastavujeme ve městečku Caudebec en Caux, zde vyrobili a odtud i odlétl aeroplán Latham 47, který se v roce 1928 vydal zachránit expedici vzducholodě Itália, všichni ti stateční muži, mezi nimi Amundsen, zahynuli a na jejich počest tu ze skály vylétá to jejich letadlo. Taky si musíme někde nakoupit dárky rodičům, zastavujeme cestou do Etretat u obchoďáku Carrefour a máme problém z krku. Lázeňské městečko Etretat proslavil spisovatel Maurice Leblanc, který sem zasadil příběh svého vymyšleného lupiče Arséna Lupina. Neuvěřitelné skalní útesy sem jezdil malovat i pan Monet, my se na ně šplháme a zvlášť ten, kterému tu přezdívají "pijící slon", nám dává pěkně zabrat. Ještě že se to ve městě hemží palačinkárnami, ztracené síly rychle nabýváme zpět, zvlášť při představě, že dnešní den končí dřív a my si užijeme našeho kempíku.
Balíme již v osm, musíme zdolat kus světa, dnes budeme od oběda do večeře v Paříži !Po těch idylických vesničkách s domky s doškovými střechami a s kosatci na nich, šachovnicovývh polích a kravičkách se ocitáme v kadlubu davů, řek aut, randálu a zmatků. Začínáme na Trocadéru, odtud jsou ty nejkrásnější pohledy na Eiffelovku, scházíme až k ní jdeme si vyšlápnout těch sedm set schodů do druhého patra, a někteří jedou až do toho třetího, abychom pohlédli na to bílé nekonečno pod námi. Dalším bodem programu je plavba lodí po Seině, se společností Bateaux Mouches si to plujeme a na obou březích objevujeme krásy jednoho z nejslavnějších měst. Pěšky se přesouváme na Champs Elysées a znovu dobrovolně šlapeme další nekonečné schodiště na Vítězný Oblouk, abychom se pokochali dvanácti ulicemi paprskovitě se rozbíhajícmi zpod něho. Metrem se přesouváme k radnici a jdeme si odpočinout do katedrály Notre Dame, v Latinské čtvrti si dáváme večeři v té změti malých či větších restaurantů všech možných světových kuchyní a jdeme s plnými bříšky po bulváru St. Michel k Panthéonu, kam přijíždí náš bus a nám je jasné, že naše putování za dojmy je u konce. Uteklo to jako voda v Seině, kterou jsme po celou dobu přejížděli, ale i jako voda v moři, které jsme slyšeli, viděli i cítili. Ahoj Normandie, jsi krásná !!!

Paříž plná dětiček

17. června 2012 v 18:40 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Paříž plná dětiček

Pokud se vydáte do Paříže někdy v půlce června, musíte počítat s pomedardovským počasím, ale i s náporem malých kudrnáčů, kterým vrcholí sezona školních zájezdů. CK PLUSTOURU se podařilo strefit se do obojího, vyjeli jsme třináctého června, ráno před Paříží jsme smyli noční únavu a před sedmou jsme si již užívali krásnou zácpu na dálnici vedoucí do centra. Ale odměnou nám byla kouzelná přehlídka jezdců na koních, kteří v dobových kostýmech projeli přímo okolo busu Martina a Honzy Skalíkových, kteří byli našimi šoféry. Vystoupili jsme pod Eiffelovkou a zařadili se do milé fronty, která se tam tvořila od božího rána. Ale pohled z výšky tří set metrů na obrovské město pod námi nám dal na ztracený čas zapomenout. A potom jsme si vyšli na první procházku po městě. Prošli jsme areálem etnomuzea Branly, přes lávku pro pěší jsme přešli na pravý břeh Seiny, mrkli na Tokijský palác, ve kterém sídlí Muzeum moderního umění, sklopili hlavy u zlatého plamene , pod kterým zahynula nešťastná princezna Diana a nalodili se na loď společnosti Bateaux Mouches, která nás pomaličku povozila po hladině řeky okolo památek, které ještě navštívíme. Spolu s námi pluje horda spratečků, pod každým mostem řvou a nevypadá to, že by je to do konce plavby mohlo omrzet. Po avenue Georges V. se jde rovnou za nosem na Champs Elysées, cestou koukáme na ty drahé butiky, na americkou katedrálu, na hanbaté tančírny, ale zíráme i Frantíkům do talířů, je čas oběda a podívaná to je náramná. Vítězný oblouk si zatím jenom prohlížíme zevnitř i zvenčí a luštíme nápisy, ale už je čas seznámit se poprvé s pařížským metrem. Potřebujeme se totiž mrknout do mrakodrapové čtvrti La Défense. Máme skvělé fotografické podmínky, skleněné mrakodrapy jsou každý jiný, sluníčko se v nich krásně zrcadlí, na ploše jsou spousty lidí, ale i výpravy těch malých cherubínků, kteří se stanou naším doprovodem zřejmě až do konce zájezdu. Znovu metrem frčíme do stanice Hotel de Ville a když vylézáme zpodzemí, ocitáme se v jednom z mnoha center velkoměsta. Jsme u radnice a ještě si dáváme kolečko k tomu jejich provokativnímu kulturáku Pompidou, před gotickým kostelem St. Merri je další "pecka", totiž mnohobarevná a pohyblivá fontána Stravinskij. U zvonice kostela St. Jacques se zdravíme se školní noční můrou, totiž se sochou pana Blaise Pascala, na náměstí Chatelet okukujeme dvě krásná divadla, v tom jednom hrávala Sarrah Bernard, největší diva všech dob a milenka našeho Alfonse Muchy. A ještě pavilonek na květinovém trhu a orchideje, levandule a voňavá mýdla a už jsme u katedrály Notre Dame. Činíme i malý nákup v nedaleké samošce, abychom na hotelu mohli posoudit kvalitu vína i sýrů, s nákupem jdeme po bulváru St. Michel, kterému místní říkají mazlivě Bulmiš, míjíme zbytky římských lázní a kapli Sorbonny a už jsme v Luxemburské zahradě a za ní na nás čeká náš bus s vychlazeným Radegastem. Bydlíme ve čtvrti Villejust v hotelu Premiére classe.
V noci sprchlo, ale ráno je ucházející, jedeme navštívit dva královské zámky. Tím prvním je Fontainebleau, zámek, na kterém se podepsala celá řada žen, ať už to byly manželky či milenky panovníků. Jejich bdělý zrak a vyhlášený vkus vytvořily dílo, které nepatří do zorného pole všudypřítomných Japonců. Ale čím méně těch šikmookých tu potkáváme, tím více se nám všude pod nohama pletou malé dětičky. Jsou jich tu stovky, přivezla je řada autobusů a je jasné, že budou i dnes naším osudem. Zámek je kouzelný, prohlídka je rozšířena i o expozici o Napoleonovi, v rybníce se rozvalují macatí kapři, zahrady jsou krásně osázené, ale je potřeba seznámit se i s vlastním městečkem, které je jakoby zamrzlé někdy na konci devatenáctého století. A protože je dnes pátek, mají tu ten nádherný, voňavý, pestrý a ukřičený trh, úžasné. To ve Versailles se to na nádvoří před obrovskou královskou rezidencí přímo hemží lidmi, v zámku je hlava na hlavě, jsme rádi, když nás ty davy vyhrnou ven a můžeme se projít těmi nekonečnými zahradami, kde se v sedmnáctém a dalších stoletích procházeli ti šťastlivci, kteří směli žít v bezprostřední blízkosti svého panovníka - Ludvíka XIV. Dnes se tu prohání vzorek francouzského obyvatelstva, dětičky jsou různobarevné, stejně jako ty, které jsme doposud potkávali ve městě. Koho ještě nebolí nohy, vydává se od Latoniny a Apollonovy fontány k fontáně Enceládově, obr zavalený horou vypadá věru zoufale. Malý i Velký Trianon stojí v areálu zahrad, sem se uchylovali králové za státnickým klidem, ale i za prostopášnostmi se šlechtičnami, které nic jiného na práci neměly. Před příjezdem zpět do hotelu si jedeme ještě trochu zanakupovat, přece nepřijedeme domů s prázdnou ! Gigantický obchoďák Carroussel je nekonečný, nakonec nacházíme to, co potřebujeme a jedeme naposledy bydlet.
Od rána je hnusně, prší a ochladilo se, pan Medard nás konečně dohnal, nám to ale zase tak moc nevadí, na programu je Louvre, Orsay a další muzea a galerie, do těch neprší. Dětská havěť je, jak jinak, nahnána do těch samých prostor, kde se pohybujeme i my, už jsme ale zvyklí a se zájmem ty malé tvorečky pozorujeme, jak se mají k světu. Odpoledne už je dobře a my máme sraz pod ocasem našeho koníka před katedrálou a vydáváme se narvaným metrem pod kopec Montmartre. Od Moulin Rouge, který je fakt červený, stoupáme na vrcholek kopce, kterému vévodí bazilika Sacré Coeur. Mraky lidí courají zdánlivě bez cíle, je to tu samá tričkárna, krámek se suvenýry, hospůdka či muzeum, do toho zuřivě malují na náměstí Tertre malíři a na schodišti pod bazilikou zní krásná muzika. Koukáme na to nekonečné město pod námi, už jsme schopni identifikovat jednotlivé památky a pomalu se spouštíme dolů, nasedáme naposledy do metra a vynořujeme se v Latinské čtvrti. A jdeme na společnou večeři ochutnat takové zvláštní pokrmy, jako jsou žabí stehýnka, šneci či mušle. Hlavní chod tvoří masa jehněčí, hovězí či kohoutí, kdo má rád ryby, má možnost jít do nich. Vláčkem patráčkem se přesouváme zpět k Eiffelovce a čeká nás dobrodružství, na jednom pilíři sedí sebevrah, pluky hasičů pomocí dlouhých žebříků se ho snaží dostat dolů, nakonec vše dobře dopadá, lidský život je zachráněn, věž se konečně rozsvěcuje a my jí dáváme sbohem. Projíždíme rozsvěcující se Paříží, voláme na seržanta "salut" a je před námi dlouhá cesta domů . Paříž se nám líbila i s těmi caparty, ani jednou nás nenapadlo volat "Herodesi, přijď si pro ně !" Fakt ne .