close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Květen 2012

Journées

31. května 2012 v 15:49 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Journées

Čti žurné ! I my jsme se to museli kdysi učit, potom nám to přešlo do krve a učili jsme to vyslovovat ty, kteří se chtěli s námi zaplést. Psala se sedmdesátá léta, ach ta beznaděj ! Začala tuhá normalizace, o nějakém ježdění po světě jsme si mohli nechat tak leda zdát, a to ještě se při tom rozhlížet, jestli se někdo nekouká. Chodli jsme na fráninu, taková milá partička lidí, učil nás "Baryk", kluk o něco starší než jsme byli my a po kursech jsme chodili do hospod vymýšlet, jak to udělat, abychom se do té Francie mrkli. A narodily se "Journées francaises"! Ano, vykašleme se na soudruhy, ať si tu hřímají a pomlouvají kapitalismus, my si tu Francii stvoříme sami ! Na našich dalších debatách už bylo znát, jak jsme pro myšlenku zapálení, dobrovolnící se hlásili masivně, teď ještě vykoumat kde, kdy a jak ? A tak se postupně začal krystalizovat program, sehnala se lokalita a našel se termín. Snad ani není důležité, kdy přesně se první akce konala, bylo to ale na Panenské hůrce v Jizerkách, partička nadšenců se oblékla po francouzsku, mluvilo se zásadně francouzsky, jedlo se francouzsky a v noci se i milovalo francouzsky. Byli jsme s holkama tak půl na půl, všem nám bylo přes dvacet, asi jsme byli i svobodní, žádné cavyky se nedělaly, přece jsme byli ve Francii a tam platí, že milování u nás / myšleno ve Francii / se nepočítá jako nevěra. Krásná devíza ! Myšlenka se ujala, hned od podzimku se začala plánovat akce příští, dosud chabý program byl obohacen o olympijské hry a volbu prezidenta na celé další období, ale hlavně bylo potřeba sehnat větší prostory pro vaření, zábavu i noclehování. Volba padla na Pleskoty v Českém ráji, termín byl zvolen červnový, od zimy se vypisovaly přihlášky, z moduritu se hnětly jakési plakety, z divadla byly zapůjčeny kostýmy pro policajta, který strážil čistotu jazyka, kdo promluvil česky, mazal do kuchyně na "galeje" a také pro hostesky, které vítaly návštěvníky . Den "dé" nastal, do Pleskot se sjelo na šedesát lidí a třídenní program mohl vypuknout. Abychom nezklamali očekávání z ochutnávky pravých francouzských vín, vyrobili jsme "originální" etikety a přelepili jimi ty pražské výběry a spol..., české pivo bylo pouze "trpěno", zkrátka docela se chlastalo, tedy ne že né. A tehdy se v mém životě zjevila Jája. Nějak jsme si padli do oka už při těch přípravách, v místě samém jsme seděli spolu, bavili se spolu a pili spolu, až najednou bylo ráno a my se šli projít. A jak tak jdeme a povídáme si těžkým jazykem nějaká moudra, před námi se zrcadlí rybník Věžák. Jája na nic nečekala, svlékla se donaha a hupsla po hlavě ze stavidla do vody. Tak já jsem hupsnul za ní, voda byla krásně ledová, plavali jsme a šlapali vodu, naše hlavy i těla nám byly vděčné a potom jsme vylezli se prohřát v ranním sluníčku. Jája se nehodlala obléknout, tak já také ne, pobíhala po břehu a já si ji s velkým zalíbením prohlížel. Měla dlouhé vlasy, vodou rozčepýřené, neměla žádná prsa, ale to bylo sakra vzrušující, ploché břicho přecházelo v těch dvou "lyžinách" do huňatých třísel a když běžela nazad, ten její nestydatej zadek se ani nepohnul. O mě se nestarala, to bylo dobře, já byl vzrušený a styděl jsem se před ní producírovat. Ale pak mě zaregistrovala, přišla blíž a říká: "není to škoda, nechat ho jen tak bez užitku stát ?" Neodporoval jsem . Milovali jsme se přesně tam, kde později lezli po skále otec a synek v tom slavném filmu, na který se vždy rád kouknu, když je příležitost. Z našich "Journées" se stala milá tradice, začalo se nabalovat stále víc a víc zájemců, jejich počet dosahoval už stovky, pro nás, organizátory už to začala být docela složitá logistika, už nám přestaly stačit podnikové chajdy, bylo potřeba sehnat nějaký objekt, který by nás pozřel všechny a dopřál nám přitom i nějaký ten "komfort". Volba padla tentokrát na krásný areál v Bílém potoce pod Frýdlantským cimbuřím, chatičky pro čtyři, velká kuchyně a jídelna, kolem ideální podmínky pro náplň letošních dní - rekonstrukce bitvy u Waterloo. Přijeli i "Angličané", i oni měli svého bobíka, který hlídal česky mluvící podvodníky, jejich skotské pluky měly doma šité kilty, my, frantíci, bojovali v modrých košilích a z divadelní rekvizitárny jsme měli zapůjčené opravdické dělo a opravdického rekvizitaře Tomáše, který střílel po nepříteli kašírovanými papírovými koulemi. Každý voják měl nafouknutý balonek, účelem bylo nepřítelův balonek propíchnout, ten svůj uchránit. V naší chrabré armádě bojovaly po boku nás mužů i udatné , krásné dívky. Jedna z nich byla obzvlášť krásná, už u snídaně jsem na ní mohl oči nechat, opatrnou konverzací jsem zjistil, že se jmenuje Vlaďka , ale hlavně , že je tu sama ! U oběda už jsme seděli spolu, před bitvou jsme se šli projít do lesa a tam, pod mohutnými jizerskými jehličany si dali první pusu. Ale dál jsme to nedotahli, zvuk polnice nás svolával do války. Kolik lásek už rozdělila vojna ! Při bitvě jsem jí byl neustále nablízku, došlo mi, že protože je krásná, budou na ni mít velký zálusk i osukňovaní nepřátelé. A taky že jo ! Ledva začala bitva, vyřítili se za ní dva Skotové a z jejich výrazu jsem přečetl, že by jí rádi propíchli nejenom balonek. V nastalé vřavě jsem zapomněl na své úkoly být neustále vepředu, hájil jsem pannu Vlaďku vlastním tělem a zahynuli jsme spolu, ona první, já hned po ní. Naše balonky ruply, podmínkou bylo "padnout" na tom místě, kde k defloraci došlo. Jak tak mrtví ležíme v trávě, cítím, že moje milá mi zajíždí rukou pod triko a patrně zkoumá, jak to s mou smrtí vypadá. I já jsem opatrně vsunul svou ruku pod její šat a ke své potěše jsem zjistil, že ta statečná holka dodržela dobové reálie a do boje vyrazila bez podprsenky. Když jsem nezaznamenal žádnou zápornou reakci, tešil jsem se z jejích kozenek, byla to kouzelná resuscitace, protože moje padlá začala vzdychat a kroutit se a sama mi vedla ruku stále níž a níž, až jsem se vpletl prsty do houštiny mezi nožkama a na prostředníčku ucítil něco naléhavě vlhkého. To už ale jsem byl zbaven svých válečnických kalhot, "padlá" si na mě šikovně vylezla a spojila se se mnou, převrátili jsme se na bok a pomaličku, polehoučku se milovali, zatímco kolem nás probíhala rekonstrukce. Naštěstí všichni byli tak plni boje, že se o zahynuvší nestarali, my dokončili milování, natahli si na sebe to potřebné, abychom nepobuřovali a pak už jenom leželi na zádech a koukali se do nebe a prožívali ten útlum, který po milování přichází. Poslední Journées byly, aniž bychom to tušili, v to léto, po kterém přišel listopad a s ním sametová revoluce. Okupovali jsme podnikovou vilu ve Fojtce, v překrásném údolí opět v Jizerkách, protože se psal osmdesátý devátý a my, pravověrní Francouzi, jsme v tom roce slavili , považte, dvousté výročí té naší slavné Revoluce. Přípravy byly velkolepé, my, organizační výbor, jsme do místa slávy jeli už o den dřív , aby všechno klaplo. Garantem celé akce byl místní hrázný Míla, jeho francouzština byla ještě hrůzostrašnější než ta naše, ale měl v obci hospodu a lepší utopence jste nikdy nejedli. Po nezbytných procedůrách s cedulkami na dveře, po uložení mas do lednice, po kontrole povlečení postelí a čistotě sprch a záchodů, jsme vyrazili do Mílovy hospody. A zase, jako na potvoru, jsme byli pohlavně namícháni půl na půl a já, opět jako na potvoru, se usalašil vedle té nejkouzelnější bytosti, která s námi na "žurné" jezdila. Budeme jí říkat "Lištička". Pili jsme jedno pivo za druhým, však také z té debaty o pravidlech českého pravopisu, o nesmyslnosti hnědouhelných revírů a o tom, zda se dává do jitrnic houska nebo rýže, nám pořádně v hrdlech vyschlo. A když jsme potom do útrob přihodili každý svého utopence, začal útlum. Dvojičky se začaly vytrácet až jsme v celé hospodě zůstali my dva, já a Lištička. Ještě jsme si dali panáčka, a ještě jednoho do druhé nohy, potřebovali jsme to oba kvůli rovnováze a vydali se dolů do vsi, do našeho objektu. Tam už byla tma, nikde nikdo a my se šli osprchovat . Když se Lištička začala svlékat, nevěřil jsem vlastním očím, že zrovna já spatřím to, o čem blouznili ve svých představách všichni, kteří ji znali. Lištička si s tím striptýzem dala načas, byla roztomile opilá, všechno, co si svlékla, bylo naruby a ona, jako slušně vychovaná holčina, ty svršky a spodky obracela na tu správnou stranu. To vše už já pozoroval ze sprchy a nemohl se dočkat až za mnou vkročí. Konečně bylo vše tak, jak má být a ta nestyda se svými prsisky s ohromnýni bradavkami , s tím mimořádně černým trojůhelníkem mezi hubenýma nohama a s malým , ale krásně holčičím zadánkem, napochodovala do sprchy za mnou. A pak se stalo něco nepochopitelného. Do té doby jsem byl připraven k milování, vzrušovalo mě koukat na ten boj s oblečením, ale jakmile si ke mně vlezla, bylo po vzrušení. Zkoušela to tak i onak, ale nic. Ani když jsme se přesunuli do pelechu se nestalo nic, co by se dalo vyprávět až po dvaadvacáté hodině. Tenkrát jsem netušil, že to vlastně byla tečka za všemi Journées, začali jsme do té naší Francie všichni jezdit a ta naléhavá potřeba vídat se, plkat po francouzsku, pojídat ty jejich dobroty a milovat se , protože milování tam se přece nepočítá jako nevěra, nenávratně zmizela. Škoda.

Sýrové meruňkáče

31. května 2012 v 9:55 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Sýrové "meruňkáče"

Není důvod jíst pořád dokolečka knedlíky nasladko. Jde to i jinak. Z jednoho tvarohu, půl kelímku šlehačky, jednoho vejce, dvaceti deka mouky, soli, pepře, půlky prášku do pečiva a pořádné hrsti zelené petrželky vypracujeme vláčné těsto. Necháme chvíli odpočinout a na pomoučněném vále rozválíme na placku. Nakrájíme na čtverce, na každý položíme kousek roquefortu /nivy/, camembertu/ hermelína/ a goudy /cihly/, zabalíme a dáme vařit do osolené vody. Když knedlíky vyplavou, necháme je ještě minutu plavat, vyndáme na talíře, posypeme strouhaným parmazánem / čedarem /, polijeme rozpuštěným máslem a pojídáme. Zapíjíme pivem či vínem.

Tři dny v kraťasech

27. května 2012 v 17:18 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Tři dny v kraťasech

Vyjet si s CK PLUSTOUR v tomto termínu do Paříže, znamená téměř s jistotou trefu do dobrého počasí. Tak tomu bylo vždy i v minulých letech, tentokráte ale se ten pán nahoře, co má na starosti počasí, opravdu vytahl. Je středa 23. května, v Praze si sedáme do busu, který až z Ostravy spolu s klienty přivezli táta Honza a syn Martin Skalíkovi. Míříme na západ, silnice jsou volné, konečně jedeme v termínu, který není ani svátkem, ani prodlouženým víkendem, kdy se stejným směrem vydává každý, kdo má kola. Na hranicích Německa a Francie vjíždíme do husté mlhy a tou se prodíráme až před Paříž. I město samotné připomíná scenerii z nějakého hororu, klidně by tu dnes mohli natáčet Psa baskervilského. Objekty se před námi vynořují až na poslední chvíli a my tou kaší putujeme po levém břehu na náměstí Concorde a míříme přes celá Champs Elysées až k Vítěznému oblouku a po avenue Kléber na náměstí Trocadéro, kde vystupujeme z busu, abychom si poprvé na Paříž šlápli. Z Eiffelovky jsou vidět jenom dvě patra, ale když se člověk podíval na oblohu, spatřil mezi cáry mlhy i modrou oblohu, což věstilo, že studená fronta odchází a začínají neuvěřitelně příjemné dny. Než jsme sestoupili pod vlastní věž, mlha zřídla a my poprvé zahlédli i samotný vršek té kovové nádhery, z něho potom to nekonečné město pokryté mlžným závojem. V poledne už je ale krásně, modroučká obloha, sluníčko v úplňku, jdeme zahradou etnomuzea Branly přes lávku pro pěší na pravý břeh Seiny a kolem zlatého plamene, pod nímž se zabila princezna Diana, přicházíme do přístavu Alma, abychom se nalodili na plavidlo společnosti Bateaux Mouches. Plujeme si to prosluněnou řekou , zíráme na stavby na obou březích, které nám ráno byly upřeny a znovu nabýváme síly poztrácené nočním přejezdem. Po avenue Georges V. s hanbatými divadly, drahými butiky a narvanými restauracemi přicházíme dnes již podruhé na Elysejská pole. Jaký je to rozdíl proti ránu, kdy tu nebylo živáčka ! Teď se prodíráme davy, jdeme se podívat na Oblouk pěkně zblízka a mizíme v díře v zemi, která vede na nástupiště vláčku a ten nás veze do mrakodrpaové čtvrti La Défense. Fotíme si skleněné mrakodrapy, ale i umělecká díla, která tu materiálovou strohost rozbíjejí, nakupujeme v obchodech, kterými se to tu přímo hemží a jedeme zpět do Paříže. Zpodzemí se vynořujeme ve stanici Hotel de Ville přímo v rušném středu a jdeme na malou procházku po místech, kam bychom se asi sami nedostali. S úžasem hledíme na nevzhlednou stavbu místního kulturáku Pompidou, s pobavením na bláznivou, pestrou fontánu Stravinskij a se zatajeným dechem na příšerné chrliče na kostele St. Merri, který je proslulý tím, že tam mají na vitráži patronku prostitutek svatou Marii Egyptskou. U věže St. Jacques se zdravíme se školním trapičem panem Pascalem, který tu klidně stojí, u divadla Sarrah Bernhardtové vzpomínáme na našeho Alfonse Muchu, se kterým byla dotyčná diva v mileneckém vztahu, koukáme bukinistům do těch jejich bedýnek a hladíme si oči i nozdry v pavilonku orchidejí, kterým se dá přijít až ke katedrále Notre Dame. A odtud jdeme prošmejdit dvě vedle sebe stojící sámošky, abychom měli něco na posezení v kufrech busu, stoupáme s nákupy k Panthéonu, kde pod nesmírnou kupolí odpočívají velcí francouzští mužové, vcházíme do Luxemburské zahrady a se závistí pokukujeme po snad stovkách mladých lidí, kteří se tu válejí po trávě, piknikují anebo jen tak popíjejí přímo z lahví. Skalíci jsou už připraveni na smluveném místě za zahradou, pijeme žíznivě pivo Radegast a jedeme do hotelu Premiére classe do čtvrti jménem St. Thibault. Večerní pokec číslo jedna lze hodnotit jako velmi vydařený.
Snídáme čerstvé bagetky a balené croissanty a jedeme do Fontainebleau. Bývalý královský zámek stojí stranou pozornosti těch šílených turistických davů, jsme v idylicky romantickém místě, zámek samotný je umístěný na velkém dvoře a je obklopený krásnými zahradami a rybníkem, ve kterém se předvádějí kapřiska úctyhodných rozměrů. Jestli je zámek kouzelný, tak potom páteční tržnice si s jeho krásou nezadá. Je barevná, ukřičená, pestrá a voňavá, trhovci nabízejí snad všechno, co nějak souvisí s jídlem a ti odvážní z nás si dávají svoji první pečenou křepelku v životě. Po obědě se přesouváme do Versailles, ani tady nejsou žádné závratné davy, prohlídka největší a nejhonosnější evropské královské rezidence probíhá v klidu a máme čas si tu a tam i zafotit. V zahradách už všechno kvete, fontány sice dnes vodu nechrlí, ale zato máme možnost si je prohlédnout, jak vypadají, když jsou bez vody. Jdeme navštívit postupně fontánu Latoninu, Apollonovu, Enceládovu, ta je ze všech nejkrásnější, je na ní obr Encelád, vůdce vzpoury proti bohu Jupiterovi, kterak hyne pod lavinou kamení, které na něho seslal notně rozzlobený Bůh. A po skončení prohlídky se prodíráme obvyklou páteční zácpou na dálnici domů, do našeho hotelu. Jestliže včerejší pokec ve víkách busu byl označen za velmi vydařený, ten dnešní lze zařadit do kategorie z těch nezapomenutelných.
A je tu sobota, na nebi opět ani mráček, dálnice je prázdná a my po ní svištíme na náměstí Bastily, na náměstí Republiky, toho času , bohužel, totálně rozkopanému, po Velkých bulvárech si jedeme prohlédnout nádhernou budovu Opery, další náměstí Vendome se sloupem ulitým z ukořistěných děl z bitvy u Slavkova, na rušnou rue Rivoli a z ní do podzemí muzea Louvre. V největší světové galerii nejsme pochopitelně sami, těch zvědavců, kteří chtějí, stejně jako my, pohlédnout do tváře tajemně se usmívající Mony Lisy, jsou spousty. A odteď až do odpoledne máme volno, které využíváme každý po svém. Scházíme se pod ocasem kovového koně s Karlem Velikých v sedle před katedrálou Notre Dame a noříme se do útrob metra užít si do syta, co to je cestovat vlakem narvaným černochy. Odměnou nám ale je pohled na lopatky červeného mlýna Moulin Rouge, od něhož stoupáme stále výš, až na vrcholek kopce Montmartre, abychom se opět, po kolikáté už, zamíchali do davu turistů. Krásné počasí ale způsobilo jev dosud nepoznaný. Neprodíráme se lidskou masou, foťáky vybavenými lovci obrázků, ale jsme mezi pravými Pařížany, mezi lidmi, které ven vylákalo to nádherné počasí, mezi muzikanty a malíři a mimy, všichni jsou přívětiví a my si užíváme té jejich proslulé pohostinnosti. Ukázkou nám budiž tým chlápků v restauraci Santorini, kteří okolo nás kmitají, abychom si mohli pochutnat na žábách, šnecích, mušlích a dalších proslulých francouzských delikatesách. Vlakem se přesouváme, už naposledy, přímo mezi nohy "Staré dámy", náš bus na nás čeká přímo pod Effelovkou a my čekáme jako na smilování, až se setmí a ta kouzelná kovová věž se rozsvítí. A dočkali jsme se, zlatá barva naší dámě skutečně sluší, odjíždíme domů noční Paříží, hlasitě halekáme na nahluchlého seržanta "Salut sergeanat !", ten nás sem totiž jednoho dne vrátí. Už se na ten den těším, ahoj , váš Honza

Bramborové kotletky

22. května 2012 v 8:10 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Bramborové kotletky

Žádné hlavní jídlo ani sytá večeře, ale i když.... Vynikající nápad francouzských pijáků vína.

Z vařených brambor, dvou vajec, trošky mouky a parmezánu vyrobíme řidší těsto a cukrářským rukávem ho nastříkáme na plech na pečící papír do tvaru kotlet. Pokryjeme šunkou, nebo slaninou, ale nejlépe jakýmkoli pečeným masem od včerejší hostiny a stříkneme vršek kotletky. Potřeme žloutkem, posypeme hrubou solí a pečeme v troubě zhruba půl hodinky. Podáváme se salátem a zapíjíme vychlazeným bílým vínkem !

Tkaničky

18. května 2012 v 10:57 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Tkaničky

Usmálo se na mě štěstí. Na začátku devadesátých let jsem se stal dvorním průvodcem později nechvalně známé CK ORANGETOUR. V tom světě tisíců Karos, které křižovaly Evropu, jsme si lebedili v hotelbusu ! To byla mašina, ve které jste seděli přes den po čtveřicích, vždy dva a dva proti sobě u stolečku "prostři se !" a v noci tuhle sestavu šoféři přestavěli během pár minut, během kterých se klienti myli u pumpy, na lůžkovou úpravu. Ložíry byly nad sebou, na každý se položili velmi pohodlně dva lidé a už se jelo vleže. Klienti byli nadmíru spokojeni, u stolečků baštili guláš k večeři a párky k snídani, k tomu se pilo jedno pivo za druhým, hotelbus měl pochopitelně WC. Mírně napařeni poslouchali mé komentáře o krajině či dílech lidských rukou a mozků, které jsem částečně někde nastudoval z toho minima materiálů, které tenkrát byly k dispozici, částečně jsem si vymýšlel, ale tak, abych moc škod nenapáchal. Protože muži byli většinou velmi unaveni a spali jako broučci, většina mých komentářů byla adresována ženám, které mají ve všem mnohem větší výdrž. A tak jednou jsme v Praze cestou do Savojských Alp naložili partičku čtyř bab, všem bylo kolem čtyřicítky, to je ten nejkrásnější věk, děti už je neotravují, muži se bojí nepohodlí, a tak si hoví doma, jsou dostatečně bohaté a jedou si užít. Od samého začátku se mnou navázaly kontakt, potykali jsme si už někde ve Zličíně, připili si na zdar celé akce a vydali se na západ. Moje lůžko bylo hned za kabinou a měl jsem to priviliegium, válet se na něm sám. A to právě přilákalo Marušku, hezkou potvoru, pokukovali jsme po sobě už ve dne a když se zalehlo, přišla za mnou, že jí je smutno, že Alena chrupe, že se ji vlastně ani nechce spát a že si chce "jenom" povídat. Různými dotazy ze mě vytahla, jak jsem na tom se ženatostí, děl jsem, že jsem, že mám doma krásnou ženu Míšu s velkýma prsama a pevným tělem vypracovaným amatérským baletem a dvě holky. Vyklopil jsem to na sebe, abych měl nějakou obrannou stěnu pro případ nějaké větší dotěrnosti. Maru mi naoplátku prozradila, že je vdaná za anglického podivína a že žijí, zatím bez potomstva, v Pretorii, což je v Jihoafrické republice ! To ovšem vyprovokovalo můj zájem, přece jenom muži jsou sběratelé a badatelé, takovýto exemplář neměl, pokud vím, žádný z mých kamarádů, též badatelů. Spali jsme spolu ve vší slušnosti, občas jsem ji v polospánku objal, při tom jsem tu a tam zavadil o její zadek nebo kozičky, ale bylo to tak letmo, a bez jakékoli odezvy, že jsem usoudil, že se nic neděje. Ale stali se z nás kamarádi, ta první noc nás zblížila, Maru si přesedla do kabiny, kde jsem měl sedačku a mikrofon a do místa určení jsme už přicestovali bok po boku. Savojské Alpy jsou nádherné, bydleli jsme v penzionu přímo na svahu u vleků a sedaček a mně začalo sladké nicnedělání. Klienti od rána do večera lyžovali, já jim po večerech zařizoval to, co potřebovali, jenom jsem nelyžoval, protože jsem to neuměl ! To bylo nemyslitelné pro šéfa penzionu i pro Marušku. Ten první mi daroval/!/ svoje starší lyže včetně veškeré výbavy, Maru mě vyvezla sedačkou na kopec , postavila mě na svážek pro děti, poradila, jak mám držet lyže a hůlky a odjela si sjíždět nějakou černou sjezdovku. Spolu se mnou na té loučce dělaly své první krůčky i dvě ženy. Jedna z Egypta, druhá z Holandska. To nejsou zrovna lyžařské ráje, těžko jsem od nich mohl něco pochytit. Byli jsme víc na zemi než na lyžích, smáli jsme se tomu, ale ta pravá legrace nastala ve chvíli, kdy jsme se všichni tři sešli dole u pomy. Ta byla dimenzována na malé špunty, naše váha způsobila, že milá pomička začala zlobit. Pojmenoval jsem ji "kulotrh", což se do těch jejich jazyků dá přeložit pouze velmi složitě. První vyrazila Egypťanka, druhá Holanďanka, jám jim kryl jejich macaté zadky. Paní E spadla po deseti metrech, paní H se převalila přes ni, já , abych tu legraci nezkazil, je převálcoval obě dvě. Vlekař nás rozpletl, sjeli jsme ten kousek dolů a vyměnili si pořadí. První jsem jel já, spadl jsem po dvanácti metrech, na mě lehla paní E a jako třešnička na dortu přistála nahoře paní H. To už vlekař zavětřil náramnou bžundu, vysílačkou zavolal další a při třetí jízdě už jsme měli slušné publikum. A nezklamali jsme ! Třešničku zahrála tentokrát paní E , smích přihlížejících byl hurónský. Tak by to asi šlo celý den, kdyby nepřijel můj anděl strážný - Maruška. Vzala si mě do parády a odpoledne jsem poprvé ten šílený svah sjel bez pádu. Dostal jsem pusu a už to jelo. Večer jsme šli na diskotéku. Dýdžej pouštěl světové hity, na plátně jezdili snouborďáci a já tančil jako o život. Napřed se všema babama z našeho zájezdu, ale potom jsem už držel v náručí pouze jednu tanečnici. Protože miluji kontaktní tance, tančil jsem samé ploužáky, a protože v tom randálu nebylo slyšet vlastního slova, domlouval jsem se rukama. A najednou Maru vykřikla : "tobě svítěj tkaničky!". No fakt, já měl botasky a jak na nás blikal stroboskop, tkaničky začaly nádherně fosforeskovat. Sedl jsem si a obě šňůrky jsem z bot vypreparoval , jednu jsem dal Marušce jako čelenku, tu druhou si sama vpletla do vlasů. Všichni na ní mohli oči nechat a já se dmul pýchou, že to je moje holka, která je středem pozornosti. Byli jsme také čím dál opilejší a začali jsme ztrácet zábrany. A když jsme si brali bundy ze šatny, vyslovil jsem větu, kterou bych si měl nechat patentovat : "Maru, chtěl bych se s tebou pomilovat, ale nevím, jak ti mám říct". Tím jsem z ní sejmul tu strašnou zodpovědnost, kterou slušně vychované dívky mají, když jde do "tuhého". Na očích jsem viděl, jak se jí ulevilo, že s tou iniciativou nemusela přijít ona a šlo se ke mně. Pomohl jsem jí ze šatů a najednou přede mnou stála jenom v těch dvou kouscích prádla. Ta hra byla kouzelná, oba jsme věděli, kam že se to řítíme, ale hráli jsme dál. "Můžu ti sundat podrpsenku?" , vznesl jsem nesmělý dotaz. "Hm", asi souhlas , usoudil jsem a pustil se do háčků na zádech. Prsa měla nádherná, trochu zpocená, honem jsem se zeptal i na ten druhý kousek a obdržel další souhlasné "hm". A už byla nahatá ! Paráda. Holení klínů ještě do JAR nedorazilo, zadek, o kterém jsem potažmo ploužáků věděl, že je ze železa, byl skutečně ze železa. Teď byla řada na ní. Na nic se neptala, přetahla mi svetr přes hlavu, za ním šlo triko, džíny pro ni nebyly také žádná překážka, trochu se nadřela se slipy, tam už stála protisvlékací zábrana, ale i tuhle marginálii zvládla a byli jsme nahatí oba. Ve sprše jsme se pomilovali poprvé, v posteli znovu a ráno ještě jednou. Nastěhovala se ke mně, přes den mě učila, a naučila, lyžovat, já ji na sedačkách učil valašské písničky, večer jsme se opíjeli a v noci milovali. V sobotu mi odjela a zmizela ze života, dal jsem jí na památku ty slavné tkaničky, já zůstal ještě dalších dlouhých deset týdnů a příběh skončil. Nic podobného už mě tam nepotkalo, ani jsem o to nestál, vrátil jsem se s pořádnou dávkou černého svědomí k rodině a byl jsem dlouho hodný. Ani nevím, jak Maruška žije, nic o ní nevím a asi ani nechci, zůstala mi krásná vzpomínka na holku, která vtrhla do mého života jako živel a já si ji tu a tam představuji s těmi tkaničkami na hlavě.

Se zmrzlíky do Polska

14. května 2012 v 6:49 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Se "zmrzlíky" do Polska

Najít si v kalendáři datum, kdy ti zpropadení tři chlapíci se železnou pravidelností dorazí, jako termín zájezdu, můžou jenom dobrodruzi nebo kluci a holky do nepohody. To druhé bylo pravdou, v sobotních brzských jitřních hodinách dne 12. května 2012 se v Liberci na terminálu MHD pod hlavičkou CK HAPTOUR zformovala skupina lidí, kteří se rozhodli prozkoumat, jak to chodí v sousedním Polsku. Přijel pro ně dlouhatánský žlutý bus s Vláďou za volantem a přes Frýdlant, Habartice a Zgorzelec jsme se prozatáčkovali na dálnici A4 a po ní zamířili do čtyřista kilometrů vzdáleného Krakova. Tedy, ne že by nás nějaká dobrodružství nepotkala. Tak třeba jsme si vyzkoušeli, jaké to je kvůli dopravní nehodě někoho jiného kličkovat vnitrozemím mimo autostrádu. Ale čas jsme srovnali a hnali se dále na východ tou žlutou krajinou, kterou známe i od nás. Naší první zastávkou byla Wielicka, městečko - předměstí královského Krakova. Tady jsou solné doly, neuvěřitelná ukázka lidské důmyslnosti a vytrvalosti chráněná samotným UNESCEM. Tady jsme si prožili dobrodružství číslo dvě. Místo slibovaných krásných česky mluvících holek, které nás tím podzemním labyrintem měly provést, přicházejí dva pouze polsky mluvící chlapíci. Ale jejich výklad byl srozumitelný a té podzemní kráse zase tak neuškodil. Nekonečné chodby po desítky let kutané primitivními nástroji, sluje, kterým se říká komory, prastará technika, podzemní solanková jezírka, ale i místnosti s lustry se solnými cingrlátky, kaple, ze soli tesaní slavní Poláci a Polky, slané legendy a pohádky a chudáci koně . Skoro po třech hodinách strávených v tři kilometry dlouhých chodbách jsme vyfárali na povrch, sedli do busu jeli se zabydlet do nedalekého Krakova. Náš hotel se jmenuje Kosmopolita, stojí na ulici Dluga a patří do kategorie těch nenápadných, ale solidních hotýlků s dvoulůžáky s vlastním hygienickýcm zázemím. Po nezbytné pauze na regeneraci sil vyrážíme do historického jádra královského města. Od Barbakánu jdeme pěší zónou, ulicí Florianskou na Glovny rynek, tak tu říkají největšímu čtvercovému náměstí v Evropě. Renesanční budovy kolem dokola, obrovský mariánský kostel s dvěma nestejně vysokými věžemi, z té vyšší každou celou hodinu zazní fanfára, která končí v okamžiku, kdy strážci, který avizoval příchod Mongolů, prostřelili krk. Uprostřed náměstí tu mají Sukenicu, krytou tržnici, kde se ve středověku obchodovalo s plátnem, dnes tu ani štůček plátna nenajdete, zato jantaru tu mají všude požehnaně. Za tržnicí ční k nebi gotická věž radnice a abychom v tom výčtu památek na něco nezapomněli, musíme připomenout i legračně umístěný kostelík svatého Vojtěcha. Ale nejen památkami živ je člověk, polská kuchyně je hodně lákavá, mnozí míří do restaurace Chlopskie jadlo na nějakou tu jejich specialitu a také vyzkoušet, jak chutná místní pivo Okocim.
Snídaně je bohatá, děvčata z hotelu nám podstrojují, posíleni dobrou krmí a kvalitním spánkem jdeme znovu do města. Tentokrát míříme na Matejkovo náměstí podívat se na obří jezdeckou sochu krále Vladislava II., který ve slavné bitvě u Grunvaldu v roce 1410 porazil odvěké nepřátele Němce. Vracíme se na náměstí, kdo to nestihl včera, jde se podívat na známý oltář od Veita Stosse do mariánského kostela, na náměstí už mají stánky trhovci, většinou prodávají květiny, což je milé a my se vydáváme hlavní městskou ulicí Gradskou k Wawelu. Cestou potkáváme spoustu kostelů, ale i třeba pochodující a zpívající vojáky. Na kopci nad Vislou stojí ten jejich symbol státnosti, hrad Wawel a katedrála, dnes ale mají v pokladnách zavřeno, zatím netušíme proč, nezbývá nám, než buď se postavit do fronty do hradu, nebo jít jako individuál do katedrály, o skupiny tu dnes zájem nemají. Ale o to víc času máme na to, abychom se za tři zlaťáky spustili z hradeb točitým schodištěm do jeskyně Smocza jama, ve které sídlí kovový drak, který každou chvíli chrlí z tlamy oheň. A tady začíná naše dobrodružství číslo tři. Náš sraz pod hradem je překažen nekonečným procesím k poctě svatého Stanislava, koukáme na krojované Poláky a Polky ze všech končin země, za nimi představitelé cechů se svými zástavami, guralové v dlouhých zelených pláštích s karabinami na ramenou, církevní hodnostáři, všude obrazy panenky Marie Czentochovské a zmiňovaného svatého. Ještě, že existují mobily, odjezd je přeorganizován a smalým zpožděním se vydáváme do místa naší poslední štace. Tentokrát nás čeká koncentrovaná hrůza v snad nejstrašnějším ze všech koncentráků. Parkujeme před areálem muzea v Osvietimi. Místo nesmyslného vraždění a ponížení lidských bytostí je rozděleno na dvě části, v té první chodíme z baráku do baráku a se zatajeným dechem zíráme na dokumenty o lidském utrpení, neskutečné hromady vlasů, dětských botiček, brýlí, holicích štětek, kufrů, kabelek, do toho fotografie, prostory pro lidské utrpení, ale tou pravou hrůzou je Auschwitz II, nechvalně známá Březinka /Birkenau/, kde lidský jedinec neměl ani tu nejmenší šanci přežít. Tentokrát máme výklad v rodném jazyce, pan průvodce nám do všech podrobností vylíčil vše, co se tu dělo. A je před námi cesta zpět. Abychom ty černé myšlenky něčím rozptýlili a aby nám cesta rychleji utekla, pouštíme si českou veselohru, svištíme po dálnici s dvěma čůrpauzami a ještě před půlnocí přistáváme na libereckém terminálu a loučíme se s tím, že se zase někdy někam pod hlavičkou CK HAPTOUR vydáme. A ti zmrlíci ? Když se berou s úsměvem, zase tak moc neškodí. Rád pojedu příště s vámi, ahoj váš Honza Flégl

Na Frantíky nikdo nemá

11. května 2012 v 14:33 | HONZA F. |  A teď vážně
Na Frantíky nikdo nemá

Frantíci jsou Francouzi, ale to oficiální pojmenování mi k nim vůbec nesedí. Stalo se v roce 1992, byli jsme okouzleni možnostmi cestovat, kam se nám zachtělo, kdo měl lyže, popadl je, kdo měl kola na autobuse, vyrazil někam do kopců. Navíc v únoru toho roku organizovali Frantíci zimní olympiádu a my jsme, shodou okolností, bydleli ve středisku Les Karelis, nedaleko od Albertville. Byli jsme totálně zasaženi nekonečnými možnostmi lyžování, ale byli jsme i okouzleni tou jejich kuchyní, pozor, to není kuchyně francouzská, jejich kuchařka už u nás vyšla a šla na dračku, ale kuchyně savojská ! Ta je o zvláštně voňavých sýrech, o bramborách ve šlupce, o plátcích syrového masa, o tom jejich víně, nikde se víno tak vysoko nepěstuje. Bylo krátce po revoluci, měli jsme v zádech pana Havla, všude jsme byli vítáni a zavalováni úsměvy a zvláštními službami. Ta jejich pierrade byla jako ze snu. Přinesou vám na stůl rozpálený "náhrobní kámen", k němu misky s omáčkami, brambory ve šlupce a hafo syrového masa nakrájeného na tenké plátky. A vy jste si to maso sami opékali přímo na stole ! Přikusovali jste k tomu křehounký salát, opakuji, že byl únor ! A ty jejich fondue ! Vždycky, když si Češi objednali fondue, hospoda stichla. Tohle jídlo je savojský národní klenot, to se nejí, to se vychutnává, vyčuchává, kotlík je nad plamenem, sedí se u něj celý večer. Ale kampak na nás. My ten kotlík zblajzli v pár minutách, nemohli jsme se odvalit od stolu, pro Savojce věc nepochopitelná, ale shovívavě přijímaná, byli jsme taková příjemná atrakce. Taky mi majitel Bernard nabídl svezení na rogalu. Teda svezení, ono to létá v povětří a taky to není žádné obyčejné rogalo, nýbrž rogalo motorové s pilotem . A já byl první, a zadarmo, byl jsem šéf výpravy. Slibovali si od toho propagaci a frontu na svezení za poloviční cenu, než účtovali okolnímu světu. Vyfasoval jsem přilbu, rozloučil se se životem, složitě se zavěsil do sedátka nad pilotem a už jsme padali volným pádem do kilometrové propasti. Ani nevím, jestli jsem ječel, asi ne, krve by se ve mně nedořezal, skalnatý konec na dně propasti se strašně rychle blížil. Najednou ale naskočil motor, pád se zastavil a začali jsme stoupat. Otevřel jsem oči, ač nevěrec, poděkoval jsem tomu pánovi nahoře a potom už jsem jenom zíral a zíral. Byli jsme propojeni sluchátky a Frenkie , tak se můj osobní pilot jmenoval, mi popisoval tu nádheru pod námi. Mont Blanc, Grandes Jorrasses, Aiguille du Midi, Mont Cenis, dodneška si ty názvy pamatuji. A navíc to mraveniště lyžařů, kabinky, lanovky, sedačky , horské chajdy a na terasách pololeže, polosedě holky se shrnutými lacly od kombinéz s tváří k slunci. Ta paráda trvala půl hodiny, na delší čas nebylo dost pohonných hmot, když jsme přistáli, bylo mi to líto. A propagaci jsem udělal hned večer při obchůzce pokojů a od druhého dne byli Češi nejčastěji létajícími lyžaři. A do toho přišly ZOH. Už asi týden jsme ve zprávách sledovali, jak se olympijská pochodeň , zapálená slunečními parsky kněžkami v bájné Olympii blíží do Alp. Všude, kam ji přinesli, se pilo a hodovalo přímo na ulicích - Annecy, Grenoble, Chambéry a najednou zpráva jako blesk z čistého nebe - poslední noc před hrami bude olympijský oheň přebývat ve vesničce Albanne , asi kilomter od toho našeho bydlení. Bernard za mnou přišel a poprosil mě, abych to oznámil všem Čechům, že nebudeme litovat. Nelitovali jsme ani vteřinku. Po lyžovačce a sprchovačce a nějakém tom panákovi jsme měli sraz před penzionem a vyzbrojeni placaticemi začali jsme sestupovat do Albanne. Tam už byly přes jedinou ulici nataženy transparenty s tím jejich "bienvenue", savojské vlajky vlály ze všech oken a za garáží se kouřilo z kotle a v něm byl voňavý svařáček a na něm plavala kolečka pomerančů, jablek a kiwi . A v garáži samé byly instalovány dlouhé stoly a na nich pláty sýra beaufort, tomme, raclette, ementálu a écorse du sapin, což v překladu znamená jedlová kůra a je to ten úplně nejlepší ze všech savojských sýrů. Hnedle vedle byly mísy s tou jejich žvýkací šunkou a tvrdé salámy s velkými mastnými oky. V ošatkách bagety a chleby na plátky. A na dalším stole byly vyskládány už dopředu otevřené lahvinky s tím dobrým, suchým vínkem a spousty skleniček a ne kelímků, jak jsme byli zvyklí. Jediná divná věc byla, že tam, krom nás, nikdo nebyl. Že by ta sláva začínala později, než nám bylo řečeno ? Poptal jsem se a dozvěděl se, že je vše v pořádku, že běžci jsou již nedaleko a pan starosta dovečeří a přijde se slavnostním proslovem. Tak jsme čekali a dočkali se. Začala přijíždět auta s papaláši a konečně se objevil i běžec s tou posvátnou pochodní. Tleskali jsme jako diví, nikdy předtím jsme nic podobného nezažili, oheň až z Řecka dorazil a zítra jím bude zažehnuta ta olympijská mísa, ve které bude hořet až do konce her. Pan starosta promluvil do mikrofonu, který nefungoval, po něm řečnilo ještě několik lidí , běžec dostal prošívanou bundu a sklenici svařáku a začala oslava. Jak jsme tak popíjeli plnými doušky a cpali se těmi dobrotami, napadlo někoho, zda bych nevyjednal zapůjčení olympijské pochodně za účelem fotografování. Ta stála zapíchnutá v takovém zlatém, kovovém stojanu, krásně svítila do noci , a protože nebylo koho se zeptat, všichni oficálové už byli pryč, zeptal jsem se běžce. Ten, už pod parou, mi odvětil "klidně, mně je to jedno, já už mám po šichtě". Bože , ten pocit, držet věčný oheň v ruce a připadat si jako olympionik ! Pochodeň šla z ruky do ruky, fotili jsme se sami, po dvojicích, v houfu, s lahví v druhé ruce, se šunkou nad plamenem, až nás to omrzelo a pochodeň jsme vrátili do stojanu. Aby ji někdo z opilců nepokácel, někdo z místních ji odnesl ke garáži a umístil na hromadu sněhu. Pařba pokračovala, přepdokládaly se , když ne tisíce, tak stovky zvědavců, na ty hory jídla a pití jsme byli ale sami, ale snažili jsme se nic nenechat. Těch pár místních bylo úžasně srdečných, pobízeli nás k dalším a dalším přípitkům, najednou se objevila kytara a užaslí Savojci poprvé v životě slyšeli "Stavěli tesaři..., Já ti ho tam našroubuju...., Když se ten tálinskej rybník..., Studentská halenka... a další naše hity. Místní nevěřili vlastním uším, nechápali, že umíme všichni slova, zkoušeli to s námi, až někdo pronesl : "A kde je oheň ?" No fakt, tam, kde do noci svítil plamen , byla náhle tma. První myšlenka byla, že ho někdo ukradl. Naštěstí to bylo jinak. Někdo ho při vrávoravém močení asi převrhl a milý plamen "jenom" zhasl. Nastalo zděšení . Vždyť , jak pravil pan Coubertain kdysi před dávnými roky, "Až plamen uhasne, uhasne i olympijská myšlenka". Místní to ale tak neprožívali, asi ta velká slova k nim nedorazila, jeden dědek rozbafal doutník , pochodeň zapálil a myšlénka žila dál. Další den Olympijské hry v Albertville byly slavnostně zahájeny. Čtyřicet tisíc návštěvníků, mezi nimi světové celebrity, dychtivě očekávalo, až ceremoniál skončí a Allain Calmat, krasobruslař z éry našeho Karola Divína, olympijský oheň zažehne. "A už běží !", volal francouzský reportér pohnutým hlasem, "a nese oheň, jenž byl zažehnut před měsícem tam, kde Prométheus ukradl pro lidstvo oheň samotným bohům ! Ano ten oheň , který proputoval velkou částí Evropy, ten oheň, který nesli sportovci, ale i obyčejní lidé, ten oheň, který nikdy nesmí uhasnout!". Frantíci, víte prd, jak to bylo ! My víme svoje.

Byli jsme u voleb !

8. května 2012 v 17:54 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Byli jsme u voleb !


CK PUSTOUR nám vymyslel vskutku zajímavý termín pro cestu do Paříže. Ono není divu, dlouhý víkend 4. - 8.5. k tomu svádí, ale svedl i všechny další cestovky, na pumpě Kateřina to vypadalo jako na autobusovém veletrhu, těžko byste našli značku, která se všeobecného guláše nezúčastnila. To nás vedlo k ostražitosti a rozhodli jsme se jet celou trasu do Paříže pouze na dvě zastávky a povedlo se ! Na obou pumpách jsme čůrali sami a nedopřáli tak našim děvčatům tu potupnou frontu na dálničních toaletách. Ono to mělo i jiné výhody ! Tak třeba náš nečekaně brzský příjezd do města nám umožnil prohánět se po ulicích, viděli jsme toho tedy více, nežli jsme doufali. Projeli jsme se kolem kanálu Svatého Martina a prohlédli si zaparkované jachtičky, na náměstí Bastily černoušci zrovna poklízeli binec po včerejším, posledním , prezidentském mítinku, v Opeře dávají Sedláka kavalírem, na mostě Austerlitz zíráme na siluetu katedrály Notre Dame, vidíme i botanickou zahradu, Technickou univerzitu a Institut arabského světa, bukinisté mají ještě zavřeno, před katedrálou je ještě klídek, na náměstí Concorde trčí k nebi obelisk z Luxoru, zato my nikde netrčíme a jedeme si to po Elysejských polích, obkružujeme Oblouk a za chvíli vystupujeme na Trocadéru, abychom si užili ten nejhezčí pohled na Eiffelovku. Nemůžeme se ale kochat donekonečna, tušíme, že za chvíli pod věží vypukne peklo. Sestupujeme parkem dolů a raději si stoupáme do zatím malé fronty ke kasám. Odměnou nám je úžasný pohled na město pod našima nohama, tamhle je Vítězný oblouk, a támhle v dálce bazilika Sacré Coeur, jako sluníčko září kopule dómu Invalidovny, tamhle je zelená střecha Opery, za Martovými poli je Vojenská škola, za ní dvě tupé věže katedrály a zapomenout nesmíme ani na černý mrakodrap na Montparnassu. A to, prosím, nám mělo od rána pršet ! Cestou do přístavu Alma jdeme zahradou moderního etnomuzea Branly, po mostě pro pěší přecházíme na pravý břeh k muzeu Moderního umění, zajímavý je i zlatý plamen sochy svobody nad tunelem, ve kterém se zabila nešťastnice Diana, za chvíli si to už ale plujeme po Seině a po noci strávené v busu příjemně relaxujeme. Potřebujeme ještě spoustu sil, jdeme totiž po ulici Georges V. na Champs Elysées, den již pokročil a naše ranní volné procházení je nahrazeno prodíráním. Pod Obloukem hoří věčný plamen nad hrobem Neznámého vojína, my se spouštíme pod zem a máme před sebou naše první metro. Zatím je to brnkačka, jedeme jedničkou na konečnou do La Défense. Pařížský Manhattan se leskne sklem, lidé chodí sem a tam, my se noříme do obrovského obchoďáku nebo do kaváren a stáváme se na chvilku více Pařížany než turisty. A znovu do metra a ven z něho u radnice. Ještě z posledních chvil si dáváme malé kolečko, ale odměnou nám je mumraj u kulturáku Georgese Pompidoua, praštěná barevná fontána Stravinskij, ponurý gotický kostel St. Meri s patronkou prostitutek Marií Egyptskou na vitráži, věž Svatého Jakuba, náměstí Chatelet s dvěma divadly a konečně i dům orchidejí, kterým procházíme ke katedrále Notre Dame. Ještě než se vydáme k našemu busu, musíme si nakoupit nějaké to vínečko a smraďocha na večer, potom s nákupem stoupáme na horu Svaté Ženeviévy k obrovskému Panthéonu a potom už procházíme Luxemburskou zahradou k místu, kde již na nás čeká náš bus s Milošem a Honzou za volantem. Bydlíme v La Ville du Bois v hotelu Premiére classe a cestou na hotel jsme svědky docela šílené průtrže mračen.
A je tu šestý květen, den o kterém se mluví v celé Evropě. Frantíci mají druhé kolo prezidentských voleb ! My se jich zúčastníme ve Fontainebleau, budeme si prohlížet královský zámek, jeho obrovské zahrady, mrkneme i na chlapáky kapry v rybníce, pokocháme se ale i krásou, barvitostí a halasem pravé francouzské tržnice. A při tom všem budeme po očku sledovat, jak si místní vedou ve volbách. Velké fotografie obou státníků jsou domalovány tykadly, fašounskými knírky, průstřely čel a začerněnými zuby, francouzské věznice věru musí praskat ve švech pod náporem pozavíraných autobusáků ! Necháme se překvapit, koho že budou dnes večer velebit i zatracovat. My máme svůj program, přesouváme se do Versailles a začínáme zahradami, dnes je neděle, fontány fontají a k tomu hraje krásná muzika. Jdeme až k velkému Trianonu a když to vodní šou začíná, jsme u kamením zavaleného obra Enceláda. Postupujeme k Apollonově a Latonině fontáně, v lesíku Bosquet, kde sportovaly ženy, obdivujeme sousoší s unesenou Sabinkou, nedaleko je hudební fontána, která vystřikuje provazce vod v rytmu muziky, v tanečním sále pod širým nebem se plazí po kaskádě laskavé jazyky vody a kousek odtud až k nebi dosahuje mohutné schodiště nad překrásnou oranžérií. Mezitím fronta do zámku na nádvoří zmizela a my máme , konečně, možnost podívat se na sebeprezentaci krále Ludvíka XIV. v těch honosných interiérech největší evropské královské rezidence. Doma jsme ještě za světla, prezidentem je pan Hollande.
Je pondělí a my začínáme nákupem těch správných dobrot, kterými Francie oplývá. A jedeme přes Italské náměstí, po Gobelínce na Montparnasse, k Invalidovně a po nábřeží do podzemních útrob Louvru. Architekt Ming Pie vymyslel skleněnou pyramidu, v ní je veškeré zázemí největšího muzea na světě, my si jdeme každý za tím , co nás zajímá, největší tlačenice je u Mony Lisy. A potom přichází volníčko až do čtvrt na čtyři, kdy se opět všichni scházíme pod ocasem našeho, vlastně jejich, koně s Karlem Velikým v sedle. Přemisťujeme se tím nejnarvanějším metrem, které si jen dokážeme představit, ale nakonec jsme vyhřeznuti a před námi je procházka od Moulin Rouge až na vrcholek Montmartru k bazilce Sacré Coeur. Pár nás ještě absolvuje takový malý špacír od Muže, který prochází zdí k posmrtné masce Dalidy a ke kabaretu Lapin Agile, ve znaku má králíka na pekáči, který si z toho nic nedělá a třímá v pacce lahvinku. Naproti je poslední místní vinice a od ní se po schodech dostáváme k tomu proslulému Place du Tertre, na kterém malíři malují jako o život. Od baziliky se nám naskýtá poslední pohled shůry na nekonečné město pod námi, jdeme opět k metru a za malou chvíli už vystupujeme v Latinské čtvrti, abychom zcela obsadili jednu z několika desítek sympatických restaurací. Pochutnáváme si na zvláštnostech francouzské kuchyně, zapíjíme je lahodným vínkem a jdeme si sednou do vláčku patráčku a necháváme se přemístit k nádherně rozsícené Eiffelovce. Děláme poslední fotečky a před námi je cesta domů. Voláme sborem na starého seržanta "salut!" a dálnice nás vede na východ. Počasí bylo skvělé, nic z chmurných prognóz místních meteorologů se nenaplnilo. Bylo to tou skvělou partou, to je jasné, ahoj váš Honza

Rouenská omáčka

3. května 2012 v 10:17 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Rouenská omáčka

Není zvykem v našich končinách připravovat teplou omáčku "jen tak". V Normandii je to normální a nemá to daleko ke genialitě.

Lahvinku červeného dusíme s třemi karotkami, tymiánem, bobkovým listem, stroužkem česneku a snítkou petrželky / dohromady se této kytičce říká bouquet garni /, osolíme, přidáváme postupně máslo a zredukujeme na polovinu. Přecedíme , vrátíme na plotnu a přidáme nasekaný morek a naškrábaná drůbeží játra, opepříme, kápneme tabasco a ždímneme citrón. Provaříme a podáváme ke všem minutkám, ale i k pečené drůbeži či jehněčímu.

Koloušek

3. května 2012 v 10:06 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Koloušek

Ne, nejsem na zvířátka, použil jsem přezdívku, která vznikla postupnou metamorfózou Olga - Olinka - Oloušek - Koloušek. Historka začíná v roce 1970, jsem čerstvě přerušený vysokoškolák, rok ekonomie mám za sebou časově, nikoli studijně, chybí mi dvě zkoušky. Matiku nejsem schopen zvládnout, politická ekonomie mě z duše nebaví. Z té jsem vyletěl za humorných okolností. Zkoušení vedl kantor proslulý svou krutostí, byl zaníceným milovníkem Sovětského svazu a fanatickým přívržencem nerostného bohatství. Modlil jsem se, abych si vylosoval průmysl nějaké smysluplné země, vytahl jsem si, samosebou, těžbu apatitů v Sovětském svazu. Nezbývalo než začít s improvizací, neboť jsem netušil, jak takový apatit vypadá, k čemu se používá , ani jaké "i" se v něm píše. Po čtvrthodince přípravy jsem si stanovil rámcový plán. Všechno důležité se těží na Sibiři, apatit se dozajista používá v kosmickém průmyslu a zanedbatelný není ani jeho vývoz do spřátelených zemí, které sice do kosmu nelétají, ale používají ho v těžkém průmyslu, který byl všudypřítomný. Nadechl jsem se a spustil jsem povídání o rozlehlosti sibiřských plání, o tisících verstách, které vedou k průmyslovým centrům, o nepříznivých povětrnostních podmínkách a jedním dechem i o neskutečné odolnosti sovětského nadčlověka. Zkoušející na mě zachmuřeně zíral, dlouho nic neříkal, později jsem si uvědomil, že nevěřil vlastním uším a že jenom čekal až se nadechnu, aby mi do mého vyrávění vstoupil. Ta chvíle nastala a kruťas zařval : " na Kole, vy ignorante, na Kole !" Tím myslel jakýsi poloostrov na tisíce verst vzdálený od mé milované Sibiře. A vyhodil mě mezi nervózní čekatele přede dveřmi. "Vy spolu pojedete na nějaký cyklovýlet ?", ptal se mě hoch, kterého zkouška teprve čekala. "Ano", odtušil jsem, "počkám na tebe a pojedeme všichni spolu" . Za malou chvíli vyletěl i on a šli jsme k Bulharovi se opít. Jelikož nad podobnými studenty visel Damoklův meč vojny, bylo potřeba přijít s náhradním řešením. Známý lékař mi vystavil dobrozdání o nedobré slinivce, doporučil rok klidu a já přerušil. Abych ten rok zcela neprozahálel, nastoupil jsem do "abikurzu". Ten se konal v Liberci a já se octl sám chlapec mezi třiatřiceti holkama. Učili jsme se francouzsky, rusky a anglicky a k tomu umění psát na stroji. Rok školy končil státnicemi, učivo bylo našlapané, ale jestli nějaké studium mělo v mém životě smysl, bylo to toto. Abychom se ze samého učení nezbláznili, vymysleli jsme relaxační večery a scházeli se v různých hospodách, kde jsme utužovali vzájemné vztahy. I já jsem pilně utužoval, holky tenkrát žádné cavyky nedělaly, ale k té jedné jediné jsem se nedoutužoval. Olina z Opočna byla tou nejkrásnější holkou, kterou jsem kdy spatřil . A nebyla ani žádná "upejpavka", ale já jí asi nějak neseděl. Protože byla slabší ve fránině, nabídl jsem doučování, nic. Zval jsem ji na soukromá posezení , nic. Lákal jsem ji do přírody, nic. Ani prázdný byt, když rodičové a sestra vypadli, ji nezlákal. Abych ji trochu popsal. Metr sedmdesát, světlejší, dlouhé vlasy, chytrý čumáček, zvědavé oči, krásné zuby při veselém smíchu, senzační prsa, hubená v pase, malý zadek a dlouhé nohy. Oblékala se rafinovaně, bože, jak jsem si přál ji vidět nahatou ! Ale nepoštěstilo se mi to, zůstaly mi představy a sny. Po škole jsme se rozešli, já se vrátil na VŠE a za rok jsem vyletěl definitivně u toho samého magora, který si mě pamatoval a dal mi to "sežrat". Takže vojně jsem neunikl a můj život se začal odvíjet jiným směrem. Léta běžela, po "revoluci" jsem začal s cestováním a potkával jsem se se spoustou lidí ze všech koutů naší země. Až v roce 2007 jsem při povídání u vínka někde ve Francii zbystřil, dva manželé byli z Opočna ! A já si vybavil Olinu, kterou jsem třicet sedm let neviděl ! Tak jim vyprávím o jedné krásné holce z toho jejich města, jestli náhodou nevědí, co s ní je a tak dále.... A oni že jo, že to jméno znají, ale že se rodina odstěhovala již před dávnými lety a oni netuší kam. Ale protože jim to nedalo a protože poznali, že by mě to zajímalo, objevil jsem asi po měsíci v poště povídání o Olince, že žije v Praze v Holešovicíh a pracuje v pojišťovně. Potom už byla hračka dobrat se k dalším podrobnostem a já najednou seděl před počítačem a smolil jsem škobrtavě vzpomínkový dopis. Jaké bylo mé překvapení , když se Olinka ozvala, z její reakce jsem poznal i nadšení a hned jsme si domluvili rande v Liberci, kde přece naše známost začala. Nervózně jsem čekal na autobusáku na spoj, kterým měla dorazit, uvědomil jsem si, že ji třeba nepoznám a ona mě, proboha, abychom se tak nesetkali ! Ale všechny starosti byly plané, Olina vystoupila z busu, hned mě poznala a vletěla mi do náručí. Ani jsem neměl čas si ji prohlédnout. Teprve, když jsme se od sebe odtrhli, postavil jsem si ji na metr od sebe a nestačil jsem zírat. Pořád to byla ta krásná holka, na její postavě se nic nezměnilo, zůstal jí úsměv, jenom vlasy byly kratší, pleť taky ty roky trochu odskákala, ale celkový výsledek byl víc než uspokojivý. Ale hlavně ! Jakoby žádné roky neuplynuly, nemuseli jsem se složitě znovu seznamovat, navázali jsme tam, kde jsme před lety přestali, šli jsme se projít po městě a pořád jsme se olíbávali, nedělali jsme nic zakázaného, byli jsme oba volní, jenom trochu směšně staří. Skončili jsme u mě doma, Olina si chytře koupila lístek zpět do Prahy až na další den. To už jsem jí neříkal Olino, ale Oloušku, až z toho vznikl ten Koloušek, já byl pro ni kocour Mour, když si dnes píšeme, oslovujeme se "Kolo" a "Mo". A potom jsem ji hladil pod blůzkou, sama mi vložila ruce na svá prsa a najednou se mi splnil můj klukovský sen a já ji viděl, konečně, nahatou ! Dali jsme si společnou sprchu a zalezli pod peřinku a já mohl dělat rukama úplně všechno, to Koloušek byl zdrženlivější a já poznal, že tu pomyslnou hranici něčeho nevratného váhá překročit. Usnuli jsme si v náručí, já se probudil dřív s krásnou erekcí a začal jsem ji "pošťuchovat". Dlouho se tvářila, že hluboce spí a že nic z toho nevnímá, ale, jak se později přiznala, dobře věděla, která bije a sbírala odvahu na to, co se chystala udělat. A potom to udělala ! Tu hranici nepřekročila, přesto , a poprvé v životě, provedla něco, co my, kluci ceníme stejně vysoko, jako tamto. A potom odjela do svého života, občas si napíšeme, já jí posílám svá povídáníčka z cest, to kouzlo neopakovatelného ale pominulo.