close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2012

Burgundské hovězí

26. dubna 2012 v 12:55 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Burgundské hovězí

Jestli mají Francouzi něco podobného, jako máme my Češi to naše knedlo-zelo-vepřo, je to bezesporu hovězí dělané po burgundsku. A když je to po burgundsku, nesmí tam chybět červené víno, dijonská hořčice, perník a likér z černého rybízu. A taky to hovězí.

Koupíme si kilo a půl loupané plece vcelku. Maso osolíme, opepříme , vložíme do mísy a polijeme skleničkou likéru cassis /černý rybíz/, necháme dvě hodinky odpočinout. Potom vyjmeme, osušíme a opečeme ze všech stran dohněda. Maso vyndáme a do výpeku dáme šest celých oloupaných šalotek a necháme je též zhnědnout, vrátíme maso, zalijeme celou sedmičkou červeného vína, přidáme lžíci švestkových povidel, bobkový list, několik kuliček nového koření, lžičku tymiánu a dvě bujonové kostky a dusíme pod poklicí. Po hodině dušení přidáme nastrouhaný perník , lžíci dijonské hořčice a větší kusy mrkví. Dusíme ještě další hodinu, potom vyjmeme maso a necháme je zchladnout, mrkev a koření. Omáčku rozmixujeme tyčovým mixérem, vrátíme mrkev a maso, které jsme zchladlé snadněji naporcovali. Necháme prohřát a podáváme s bramborami a zapíjíme červeným vínem.

Ryba pro pány

24. dubna 2012 v 7:32 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Ryba pro pány

Je to jednoduché, nemusíme moc přemýšlet, jakou rybu zpracovat, hodí se všechny. Vymažeme plech máslem a poklademe kousky ryb. Osolíme, opepříme a pokryjeme ….. zcezeným, sterilovaným celerem ! Zalijeme smetanou a posypeme sýrem a dáme zapéct do rozpálené trouby.

Malé jubileum

22. dubna 2012 v 15:11 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Malé jubileum

Ano, desítka je už jasně jubileum. Podesáté se nakupily studentky OAMB, ale i pár kluků pod hlavičkou CK PANGEA u boleslavského kulturáku, je středa 18. dubna, tam přistál mercedes s Láďou a Jirkou za volantem, nastoupilo se a vyrazilo na výroční cestu do Paříže. Předpověď počasí byla dubnově brutální, ale pořád platí, že větru a dešti se poručit dá, když jsou účastníci zájezdu pozitvní. A tihle tedy sakra byli ! Cesta bez problémů, dálnice v Německu i ve Francii poloprázdné a v pět ráno už provádíme hygienu na poslední pumpě před Paříží. A protože je město nečekaně průjezdné také, dovolujeme si udělat takovou malou, neplánovanou vyhlídkovou cestu po místech, kam bychom se tentokrát nedostali. Na náměstí Bastily je ještě mrtvo, zelení mužíčci metou večerní binec do vody podél chodníků, v Opeře dávají "Sedláka kavalírem", přejíždíme přes Slavkovský most na levý břeh, koukáme na siluetu katedrály, na botanickou zahradu, na dosud zavřené budky bukinistů, na nábřeží, kde vznikly první kavárny, na druhém břehu paláce Louvru, na našem muzeum Orsay a už jedeme přes most Concorde, který byl vybudován z ruin Bastily. Na stejnojmenném náměstí trčí "Kleopatřin paprsek", to je obelisk z egyptského Luxoru, dar za rozluštění hieroglyfů, frčíme po Champs Elyséées a odbočujeme mezi Velký a Malý palác, abychom dojeli k Invalidovně a vystoupili z busu. A jsme v Paříži ! Pod zlatou kupolí Dómu, spí ten jejich Napoleon, my jdeme k Vojenské škole a po Martových polích se suneme tempem dva kroky - cvak foťákem k té železné Eiffelově věži, která nám při tom přímo roste před očima. A jsme u ní, fronty ještě nejsou, nic nám nebrání ve výstupu na světovou atrakci číslo jedna. Pod námi to obrovské město, koukáme na výrazné orientační body, budou se nám ještě hodit. Na srazu pod platanem jsme všichni včas a jde se areálem etnomuzea Branly , po lávce pro pěší přecházíme na pravý břeh, fotíme si zlatý plamen, pod kterým zahynula anglická princezna Diana, jdeme po avenue Georges V. a jsme na Elysejských polích u Vítězného oblouku. Máme volno na šmejdění a scházíme se u stanice metra Rooswelt a před námi je první dobrodružství, protože cestování pod zemí není v Paříži žádná sranda. Vynořujeme se přímo před těmi obrovskými obchoďáky, ten nejhezčí je La Fayette z doby secese, koho už bolí nožky, jde si sednout na schodiště před nádhernou Operou. A znovu metrem, tentokrát dokonce s jedním přestupem, jedeme ke katedrále a mísíme se do toho mraveniště, které tu po celý den panuje. Stíháme ještě koupit si něco k večeři, po bulváru St. Michel stoupáme kolem římských lázní a kaple Sorbonny k Luxemburské zahradě a za ní už je připravený náš busík, hurá, máme první den za sebou, lebedíme si v měkkých sedačkách a jedeme bydlet do čtvrti La Ville du Roi do hotelu F 1.
Po dobré , křupavé snídani jedeme do Versailles. Na parkovišti před největší evropskou královskou rezidencí je už spousta autokarů, na nádvoří se tvoří fronta, ale ty hlavní davy teprve dorazí, jsme v zámku a necháváme se postrkovat dobrou tisícovkou zvědavců od místnosti k místnosti, ale můžeme fotit a doma si to vše pořádně utřídíme. Zámek má zahrady, ale i podzámčí, kdo se tam vydal, nelitoval, tržnice v centru je to pravé, co si jako velký zážitek, z Francie odneseme. Bodem číslo dvě našeho progranu je návštěva supermoderní čtvrti La Défense. Ve světě dvousetmetrových mrakodrapů se dá také užívat, není to tu jenom o železe, skle a betonu, světoví umělci tu rozmístili svá obří díla, ale hlavně se tu žije a nakupuje , desítky restaurací jsou plné a zrovinka vycházejí "bílí límečci" ze svých kanceláří, lidiček spousty. Máme nakoupíno a smaraďoši i vínko jsou uloženi v busu a můžeme pokračovat, protože náš den ještě zdaleka nekončí. Míříme přes Trocadéro, odkud je ten nejhezčí výhled na Eiffelovku, do přístavu Alma a naloďujeme se na palubu lodi společnosti Bateaux Mouches a plujeme si to večerní Paříží po Seině a potom teprve jedeme do našeho hotelu.
Abychom si Paříž ještě trochu užili, nejedeme do Louvru tou nejkratší cestou, ale projíždíme končiny, do kterých se nemáme šanci dostat. Po Gobelínce a pod Panthéonem míříme na Montparnasse kolem těch přeslavných kaváren inteligence, vyvracíme hlavy, abychom dokoukli na vršek montparnasského "Rukávu", zdravíme se v naší Invalidovnou a přes náměstí Concorde míříme do podzemních útrob Louvru. A odteď máme volno až do tří, mažeme za Monou Lisou, ale i za dalšími výtvarnými skvosty, někdo jde naproti do Orsay podívat se na skandální obrazy, někdo jde šmejdit a někdo jde chodit je tak. Ve tři se scházíme pod ocasem našeho koníka před katedrálou a jdeme se namačkat do naprosto narvaného metra, které nás veze pod kopec Montmartre. Z "díry" vylézáme přímo před červeně natřeným "Červeným mlýnem", po jejich Moulin Rouge. A do kopce a pořád výš, až jsme u Muže, který prochází zdí a za ním už je to kousek na náměstí Tertre, kde malíři malují jako o život. Dominantní tu je bazilika Sacré Coeur, od které se nádherně kouká na město pod námi. Poslední naše cesta metrem je, jak jinak, dobrodružná, v Paříži se něco koná a všichni u toho chtějí být, bohužel pro nás si vybrali tu samou linku jako my. Ale konec dobrý, všechno dobré nakonec jsme na náměstí St. Michel a tady se rozprcháváme. Velká skupina jde s průvodcem do restaurace ochutnat opravdickou francouzskou kuchyni, menu je bohaté, a tak ty statečné holky a jeden kluk ochutnávají žáby, šneky či mušle. V nabídce hlavních jídel nechybí jehněčí či ryby a mezi moučníky kraluje créme brullé. A opět všichni pěkně pohromadě jedeme vlakem k Eiffelovce, čekáme až se setmí, abychom si pořídili záběry té krásné věže, která , když je nasvícená, vypadá naprosto úžasně. A potom už se jelo domů. Bacha, navzdory škarohlídským předpovědím jsme ani jednou nezmokli a třeskutou zimou jsme se též netřásli. Byli jsme prostě pozitivní ! Ale takhle už to s touhle školou chodí, už se těším na příští rok, ahoj Honza

Dáreček

13. dubna 2012 v 15:08 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Dáreček

Opuštěný, zapuzený , zoufalý, prostě sám po rozchodu s dlouholetou známostí, čekal jsem na pokyn shůry, jak naložit se svým životem. Hledání někoho, kdo by mi zaplnil mou frustrovanou duši, nebylo vůbec jednoduché. Příležitostí bylo požehnaně, moje zaměstnání mi to usnadňovalo, podobně postižených jsem potkával na svých cestách dost a dost, ale nechtěl jsem být někým, kdo bude léčit , chtěl jsem být léčen. Na jedné cestě po Francii jsem libě spočinul okem na jedné drobné paní. Přes svou mrňavou postavičku kypěla životem a nezničitelnou energií, dělala věci, které se mi u holek vždycky líbily. Drze komentovala má povídání do mikrofonu, večer se nebála strčit do pusiny jakýkoliv sýr, víno pila z kelímku, v busu měla fernet, ale hlavně se o všechno zcela živě zajímala, fotila jako o život, zkrátka byla to taková malá, milá divoženka. Když jsme se v Praze loučili, bylo mi to líto. Dal jsem jí pusu, prohrábl jí dlouhé pačesy a řekl jsem si v duchu , jako již mnohokrát : "Tak jsi mi , holka, zmizela ze života".
Tři čtvrtě roku nato, mě potkal den mých narozenin. A najednou mi volá Jiřka, ano jmenovala se Jiřina, že je v Liberci a že má pro mě dáreček. Dodnes netuším, jak se toho data domákla. Vysvětli jsem jí, kde bydlím a rozechvěle čekal na zazvonění. Že si ale dala načas ! Jasně, že zabloudila, to mají holky ostatně v popisu práce, ale nakonec stála u mě doma v předsíni, rozhlížela se a chválila mi byteček. Ale nějak se neměla k tomu, aby si sundala svůj letní kabátek. "Odlož si", povídám a snažím se galantně pomoci jí z pláštíku. "Nepospíchej, nech mě uklidnit, nemysli si , pro mě je dost těžké udělat to, co mám za lubem".
"Bože, co mě to asi čeká?", říkám si a cítím takové to milé klučičí vzrušeníčko.
"Tak jo, jdu do toho", říká Jiřka a shazuje na zem ten kus textilu. Pod ním je normálně oblečená, má na sobě světlou blůzku, krátkou sukýnku staženou páskem, minipodkolenky a letní střevíčky. Ale jednu věc má navíc, tu holky normálně nenosí. Od pasu přes prsa má něco jako šerpu, ale při bližším ohledání vidím, že to je normální mašle. Mašle !, kterou se zdobí dárečky.
"Dlouho jsem přemýšlela, jaký dárek ti k narozkám mám koupit, koukla jsem se ale na fotky z našeho krásného zájezdu a vtom mi to docvaklo. Ty na nich na mě tak zálibně koukáš, že jsem se rozhodla vlézt ti do hlavy a mrknout, co by ti udělalo největší radost. Když za tu mašli zatahneš, začneš s rozbalováním toho dárku, který jsem pro tebe vymyslela",
Páni, jasně, že jsem zatahl. A začal jsem s rozbalováním. Blůzka byla na knoflíčky, opatrně jsem je rozepínal a snažil jsem se nezavadit o ty vybouleniny pod nimi. Podprsenku měla hnědou, s kraječkami, už už jsem natahoval ruce dozadu, abych ji rozháčkoval, ale potom jsem upřel pozornost k sukýnce. S páskem nebyl problém, byl tam jenom pro parádu, sukýnka se svezla k zemi a Jířa stála jenom v prádélku. I kalhotky, tedy jestli se tangám dá ještě říkat kalhotky, byly barvy hnědé, též krajkované. Abych to překvapení ještě trošku oddálil, klekl jsem před ni, pomohl jí ze střevíčků a sroloval jí něžně podkolenečky . No a přišel ten slavnostní okamžik, narozeninový balíček byl připravený ke konečnému rozbalení. Podprsenka byla dvouháčková, po krátkém zápolení jsem ten horní udolal, s tím spodním to už byla hračka a.....Co vám mám povídat. Jak může mít tak malá holka tak velká prsa ? A jak to, že na ně nepůsobí gravitace ? A kde vzala ty ohromné dvorce s bradavkami jako malinami uprostřed ? Ale ještě bylo přede mnou další rozbalování, na kochání bude ještě času dost. Tanga se sundávají tak, že tu nit vezmete ukazováčky a stahujete směrem dolů. Když stojíte vepředu, objeví se vám za chvilku ten holčičí klín. Byl jsem napjatý, co za účes mě to čeká. Mám rád klíny huňaté, tvrdím, že zrovna tady by se přírodě nemělo moc pomáhat. Jiřinka ji měla takovou kompromisní. Od štěrbinky vzhůru vedl porost černých chloupků sestříhaný do obdélníčku, myslím, že se tomu "účesu" říká přistávací plocha, nevěděl jsem, co mám dělat dřív. Otočil jsem si ji, abych zkontrolovat její zadek, no jasně, ťuhýk ! S takovým dárkem se musí zacházet opatrně, my, kluci, jsme hraví, tak jsem si hrál , až mě napadlo se zeptat. "A kdy máš narozeniny ty?"
"Co třeba zrovinka dnes, nemáš pro mě taky nějaký dáreček ?" Potvora, ta to tedy měla vymyšlené !
"No jasně, i já mám pro tebe dáreček", povídám a honem si uvazuju tu její mašli. Ženské jsou v rozbalování dárků sběhlejší, asi jich dostávají víc, navíc jsem toho měl na sobě o podprsenku míň, a tak byly za chvíli oba dárečky vybalené a jestli jste zvědaví, co se dělo potom a je vám to přece jasné, tak bacha ! Jiřinka byla hodná, vdaná ženuška, dobře věděla, kde je ta hranice, kdy se z flirtu stane skutková podstata, já nenaléhal, i když musím přiznat, že to hodně bolelo. Ještě jsme se společně vysprchovali, Jířa se oblékla sama, dala mi pusu a byla pryč.
"Tak jsi mi, holka, zmizela ze života", řekl jsem si, jako již mnohokrát, ale mýlil jsem se. Vídáme se, píšeme si, jenom jsme se přestali rozbalovat.

Provencálské biftečky

13. dubna 2012 v 14:00 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Provencálské biftečky

Je to provencálsky jednoduché. Do misky dáme dva bílé jogurty, klepneme do nich dvě vajíčka, mírně osolíme, přidáme dva stroužky utřeného česneku, provencálské koření a zamícháme. Nakrájíme vepřovou panenku na dvoucentimetrové plátky, rukou zploštíme /neklepeme/ , opepříme a vložíme do jogurtové marinády. Necháme v lednici dvě hodiny. Obalujeme ve strouhance smíchané půl na půl se strouhaným parmazánem / proto solit jenom mírně /. Rukou vytvarujeme biftečky a smažíme v rozpáleném olivovém oleji. Zbytek marinády smícháme se zbytkem obalu, nalijeme na pánev po smažení, usmaženou omeletu nakrájíme na nudličky a dáme do nějaké polévky jako zavářku.

O klucích, co měli za ušima

12. dubna 2012 v 14:38 | HONZA F. |  Moje písání
O klucích, co měli za ušima

V království Krásných holek měli svízel. Na vysokém kopci nad hlavním městem se usalašil drak. Ten drak byl, na rozdíl od ostatních draků, mladý, takové telátko mezi těmi starými dračími "voly", které zná každé dítě z pohádek. A ten drak si usmyslel, že se bude živit výhradně pannami. A to byla ta svízel. Nad královstvím visela strašná hrozba, drak coural po městě, kontroloval domácnosti a měl přehled, kde pannu mají a kde už ne. Navíc vyhlásil, že každá panna, která přestane být pannou, bude sežrána i se všemi svými nezletilými sestrami. Místní mládenci, místo, aby šli draka zabít, začali odcházet za děvčaty do vedlejšího království, zůstali jenom ti zadaní a ti, kteří neměli za kým jít. A tak království chátralo, na polích pracovali jenom staří lidé, z kováren se přestal ozývat zvuk kladiva a kovadliny, hospody se vylidnily a na starém bělidle ustal zpěv žen, které tam každý den praly a bělily prádlo. Královská spižírna byla vyjedená, v kuchyni bylo smutno, nikdo nenaklepával řízky, neřinčelo tam nádobí, na hrncích s královskou polévkou nenaskakovaly poklice, nebylo slyšet zaklapávání dvířek trub s pečínkami a koláči a dokonce ustalo i pravidelné pohlavkování, které uštědřoval mistr kuchař svým kuchtíkům. Král chodil po zámku se svěšenou hlavou, neustále bědoval a každou půlhodinu chodil za svou dceruškou Bětkou utěšovat ji, neboť i ona patřila na seznam pannen, které budou sežrány tím monstrem. Bětka pro slzy neviděla a pořád vedla svou : "Kde jsou ti mladí a stateční rytíři, kterými se to v pohádkách jen hemží ? Kde je nějaký Bajaja ? Tatínku, dělej něco, nenech mě sežrat, tatínečku rozhlaš, že si vezmu každého, kdo mě vysvobodí a ty mu dáš i půlku království, prosííím, prosííím". Tak král nechal pochytat všechny královské holuby, přivázal jim na nožičku svitek papíru s královskou prosbou o pomoc. V jedné daleké zemi žila hezká, ale chudá máma se svým synkem Kájou. Kluk od rána do večera ležel v knížkách a četl a četl. A jednou, jak takhle čte, najednou slyší na okně nějaké ťukání. Jde se podívat a po římse si to vykračuje holoubek a má něco s nožičkou. Má ji celou zavázanou. "Mamííí, pojď sem honem!", zavolal na mámu. A ta spráskla ruce a zvolala: "To není obvaz, to je holubí pošta, to se někde muselo něco stát !" A opatrně otevřela okno, něžně vzala holoubka do dlaní, pohladila ho, dýchla ne něho, aby se nebál a odmotala mu z nožky ten papírek. A četla :" Kdo čteš tento vzkaz, věz, že v království Krásných holek žije strašný drak, kdo ho přemůže, dostane princeznu za ženu a půl království k ní". Máma nevěřila vlastním očím. "Kájo, to je ale štěstí, honem se oblékej a spěchej tam, jestli na toho draka někdo vyzraje, jsi to jedině ty !" A Kája šel do světa. Všude se ptal, kde že je to království Krásných holek, lidé ho posílali od čerta k ďáblu, až narazil na předobrou stařenku, která mu vysvětlila cestu. V království už netrpělivě vyhlíželi prince na vyšňořených koních, ale žádný se neobjevil, všichni měli z draka nahnáno. Až najednou přichází pěkný chasník a povídá hospodskému v hostinci pro pocestné, kde se zastavil na něco k jídlu : "Zdalipak jsem správně v tom smutném království ?". A hospodský, když uviděl, že mládenec je zdaleka, si přisedl a celou tu strašlivou historii mu převyprávěl. Kája poslouchal, ani nedutal a hned se mu v hlavě rodil plán, jak draka přemoci. Nechal si vysvětlit cestu do zámku a vydal se za panem králem a tou mladou nešťastnicí. "Pane králi, jmenuji se Kája", slušně, jak ho máma vychovala, se představil panu králi a hned, kde prý je ta slečinka. "Bětko!", zavolal její královský otec, dveře se pootevřely a do síně se přišourala ta ubrečená a usmrkaná holka. Ale i přes ta opuchlá očka a nudli pod nosem bylo vidět, že je to holka velmi hezká a že by ji bylo pro draky škoda. "Pane králi", povídá Kája, "já vím, jak na draka, ale nechci to prozradit, bojím se, že mi mé tajemství někdo ukradne. Potřebuji jít za ním sám, dejte mi jenom trumpetu, já na ni zatroubím, až bude po drakovi". Kája totiž z chytrých knížek věděl, že draci jsou chytří a suroví, že je těžké, přetěžké na ně vyzrát, ale jednu slabinu mají. Draci se nedokáží smát ! Před jeskyní, kde drak pobýval, se Kája zastavil a zvolal: "Drakůůů, vylez, přišel jsem se tě na něco zeptat". Drak vyskočil na všechny čtyři a vyběhl před jeskyni. "Tak se ptej, lidský červe a nezkoušej na mě žádné podrazy, já na všechno přijdu a ztrestám tě!" "Já, jsem draku", povídá Kája " ti přišel dát jednu hádanku, když ji uhodneš, povím ti, kde schovávají nejkrásnější pannu v království, když neuhodneš, tak ti to, holt, neřeknu". Drak, jak uslyšel o krásné, neznámé panně, zavětřil a hned "tak sem s tou hádankou, žádná taková není, kterou bych neuhodl" . "Tak dobře poslouchej", povídá Kája, "co dělá lenochod, když hoří les?" A drak začal mudrovat, vymýšlel, lámal si hlavu, koukal do země i do oblohy, přešlapoval z nohy na nohu, ale na tu záhadu nepřišel. "Tak dobrá, vyhráls, pěkně mi to prozraď", povídá drak. A teď přišla ta rozhodující chvíle. Lhaly knížky nebo nelhaly ? "Tak víš, co dělá lenochod, když hoří les ? Hoří taky !!!!" Drakovi to hned nedošlo, ale když se dovtípil, propukl ve smích. A protože se smát neuměl, začal mlátit hlavou o zem a umlátil se k smrti. Kája popadl trumpetu a hlasitě zatroubil. A teď se začaly dít věci ! Z města vyrazil na koni pan král, za ním seděla Bětka, za nimi vyběhli zbrojnoši, komorníci, zahradníci, kuchaři a úplně vzadu kuchtíci. Když doběhli, to bylo slávy ! "Okamžitě tu zrůdu zakopejte", nařídil král zahradníkům a ti se čile pustili do kopání ohromné jámy. Najednou se ze zástupu ozvalo" "Počkejte s tím zakopáváním!" Král se udiveně rozhlížel, kdo že si to troufl a vidí malého kuchtíka, Vojta se jmenoval, jak k němu míří a povídá: "Při vší úctě pane králi, drak by měl zmizet, to jo, ale nebude škoda takové hromady masa? Vždyť je mladý a celý život měl i vzornou životosprávu, žral jenom panny, to maso bude křehké a voňavé a vzpomeňte si, pane králi, ve spižírnách je prázdno." A hned vzal nůž a pustil se do bourání. "Tady vidíte panenské ramínko, to dáme naložit do medvědího česneku a upečeme s mladou cibulí a tymiánem. A tady se nám krásně vyloupla panenská loupaná plec, to bude, panečku, rajská, mňam, mňam, a z panenského pupíku uděláme ten nejsilnější vývar a vložíme do něj knedlíčky z panenských játýrek, a copak to tu máme , to je přece panenská kýtička, tu upečeme s trochou slaniny na zelených bylinkách a z té druhé uděláme řízečky na másle smažené. Panenskou kotletu protahneme sušenými švestkami, podlijeme bílým vínečkam a dáme dusit , panenská žebírka okmínujeme, upečeme v peci a dáme lidem, aby si je obrali, a to nejlepší si necháme nakonec. Panenskou svíčkovou nakrájíme, mírně naklepeme a zprudka osmažíme na trošce oleje jenom se solí a kmínem a sníme s hořčicí a křenem. A aby tu ti zahradníci nebyli zbůhdarma, můžou kůži, hlavu a ocas zakopat". Král nevěřil vlastním uším. A taky se mu hned, po tom dlouhém půstu, začaly hromadit sliny v ústech. Vzal oba kluky okolo ramen, za nimi hopsala Bětka a šli zpět do zámku. Kája dostal Bětku za ženu, půl království věna spravovala jeho máma, Vojta byl na ženění ještě malý, tak dostal aspoň velkou kuchařskou medaili, holky, poschovávané po půdách, vylezly, mládenci se vrátili a aby už nikdy tak strašná situace nenastala, v království Krásných holek pannu abyste pohledali.

Paříž velikonoční

9. dubna 2012 v 16:45 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Paříž velikonoční

Kdo by si bláhově myslel, že se to bude v Paříži o velikonočních svátcích hemžit zajíčky, kuřátky nebo beránky, pěkně by se sekl. Francouzi to mají nastavené trochu jinak než my. Jsou duchovnější, a proto každý rok vyklízejí Paříž a prchají do svých víkendových chalup, tam zamíří do místního románského kostelíka, a uvolňují ji pro statisíce turistů, kteří jsou zvědaví více nežli jindy, jak že to tam chodí. Nás byla také pořádná porce, CK PLUSTOUR vypravila ten nejdelší autobus, který si dokážete představit a naplnila jej do poslední sedačky. Společnost to byla různorodá, posuďte sami : Budějičáci, lidičky od Vlašimě, Chachaři, Slezané, Hanáci, Brňáci, obyvatelé Vrchoviny, Pražané, Středočeši a Sudeťáci ! Je čtvrtek 5. dubna , za volantem dva Martinové a na tu velkou sešlost i dva průvodci, Lída s Honzou. Předpověď počasí nás spíš straší, má nám to propršet, ale když budeme pozitivní, tak na ty francouzské rosničky vyzrajeme. V pátek ráno jsme již před Paříží, konáme nezbytnou hygienu, sliníme prst, abychom zvěděli, jak dnes bude a vyrážíme. Protože tu mají svátky, dálnice je krásně průjezdná a my tím pádem můžeme maličko vybočit z trasy a poodjet na náměstí Bastily okouknout tu jejich moderní Operu a mrknout na místa, kde se jim "rozjela" ta jejich Revoluce. Potom přejíždíme most Austerlitz, teď už víme, že je to most Slavkovský, míjíme botanickou zahradu, Institut arabského světa, koukáme na dosud zamčené zelené bedýnky bukinistů, už je tu katedrála Notre Dame, za Justičním palácem vykukuje věžička Svaté kaple, jedeme po nábřeží, kde kdysi vznikly první kavárny, na Novém mostě už je rušno, a je tu Akademie vybudovaná kardinálem Mazarinem, Škola krásných umění, naproti nekonečný Louvre a na naší straně Musée Orsay a najednou je před námi Invalidovna a vystupujeme z busu a opatrně si ošlapáváme tu pařížskou dlažbu. Invalidovnu postavili architekti Ludvíka XIV. pro válečné vysloužilce, pod zlatou kupolí dómu odpočívají ostatky Napoleona a dnes tu je největší vojenské muzeum široko daleko.. Od Invalidovny už je pěkně vidět Eiffelovka, je sice v jakémsi oparu, ale když k ní kolem Vojenské školy docházíme, nebíčko se už trhá a my vidíme modro. Mezi nohama "Staré dámy", jak místní mazlivě věž přezdívají, je pěkně husto. Mraveniště zvědavců chce mrknout na město z výšky tří set metrů, my se mezi ně mísíme a nakonec se nám ten pohled naskytne. Potom nás čeká procházka zahradou moderního etnomuzea Branly, po lávce pro pěší přecházíme Seinu na pravý břeh a naší další zastávkou je přístav společnosti Bateaux Mouches, nastupujeme na mohuitnou loď a necháváme se unášet proti i po proudu a koukáme se na majestátnosti na obou březích. Po noci v busu to byl i dobrý odpočinek, pokračujeme pěšky po ulici Georges V. kolem těch drahých módních domů na Champs Elysées. A tady máme vlastně první volníčko, dá se jít pod Vítězný oblouk, nebo jen tak courat po nejznámější ulici na světě. Sraz máme u vchodu do metra a poprvé využíváme tuto vymoženost, která nám šetří čas i síly. Čtvrť La Défense je složená ze samých mrakodrapů, ale protože je každý jiný, vůbec nepůsobí jako nějaké sídliště, naopak je velmi fotogenická a živá. Vracíme se do centra a vystupujeme ve stanici Hotel de Ville, což je radnice. A protože máme ještě trochu sil, vydáváme se ke kulturnímu domu Pompidou, který spolu s bláznivou fontánou Stravinskij " vytočil" tolik staromilců, když tu v semddesátých letech vyrostl. V nedalekém gotickém kostelíku St. Merri mají na jedné vitráži pěknou kuriozitku. Je to Marie egyptská, patronka prostitutek ! Ale proč ne, jsme přece v Paříži . V krásně zrekonstruované věži St. Jacques stojí socha pána, který některé z nás tak pronásledoval v dobách studií, je to fyzik Pascal. Na divadelním náměstí Chatelet stojí, jak jinak, dvě krásná divadla, na protějším břehu, na který míříme, opravují bývalý královský palác a my se noříme do květinové tržnice a čmucháme ty vůně kytek a koření. U katedrály Notre Dame je dav, na který si už ale pomaličku zvykáme a z posledních sil stoupáme přes změť řeckých uliček po bulváru St. Michel k Panthéonu, kde sedáme do busu a jedeme bydlet do Velké Paříže, do čtvrti Epinay sur Orge do hotelu Premiére classe. A je tu sobota a my jedeme zahájit sezonu do Versailles. Ano, ode dneška opět o víkendech vytrysknou fontány a rozezní se muzika starých mistrů ze šikovně poschovávaných reproduktorů. Ale nemlich stejný nápad mají ti všichni, kteří nás včera dusili pod Eiffelovkou a u katedrály, máme ale muzejní pasy nebo jsme mladí, a ti to mají gratis, nemusíme se tlačit ve frontě na lístky a pokorně trpělivě postupujeme s pomalu se šinoucí frontou do vlastního zámku. A honem ještě do zahrad, mohutné proudy vody stříkají k nebi, do toho nám hraje pan Lulli, kaštany kvetou, tráva je zelená, sluníčko navzdory prognózám vykukuje z mráčků, radujeme se z jara, které k nám domů ještě nedorazilo. Na co koukat je i v dalekých Trianonech a ve vesničce Hameau, kterou zbudovala Marie Antoinetta. Odpoledne se přesouváme k dalšímu královskému zámku, jedeme do Fontainebleau. Jaký to rozdíl proti přelidněným Versailles ! Zámek je idylicky poloprázdný, nikdo do nás nekope, nikdo nás nikam netlačí, máme čas prohlédnout si interiery a sledovat, jak se v čase měnily trendy, v zahradách je také kouzelně, macatí kapři v zámeckém rybníce už loudí o chleba, pejsci pod sochou Diany už zase čůrají, jenom ti místní pávové se tu ještě neproducírují. Městečko samo je také přemalebné, jakoby se tu zastavil čas někdy na začátku minulého století. Večer jsme pány šoféry pozváni na grilovačku za autobusem, sedíme v kufrech a bilancujeme nad kelímky s vínem a nad tácky se sýry za vůně opékaných uzenin ty dva proběhlé dny. Ráno je jako vymetené, dálnice je prázdná, v Louvru, kde dnešní den začínáme, jsme před desátou, probojováváme se ke kasám a je před námi dlouhé volno. Máme na vybranou z několika variant, kdo si chce užít svůj muzejní pas, jde naproti do Orsay, kdo chce jen tak courat, jen tak courá, všichni se opět shledáváme pod ocasem našeho koníka před Notre Dame a šup do pravého, narvaného metra a jedeme pod kopec Montmartre. Lopatky Moulin Rouge se ještě netočí, na to je ještě moc světlo, stoupáme ten strmý kopec , ale nakonec jsme na vrcholku, koukáme na to mraveniště lidí, malíři malují, muzikanti muzicírují, Japonci zběsile fotí a my šmejdíme. Však je tu po čem. A koho bolí nožky, jde si sednout do ohromné baziliky Sacré Coeur. Společně potom jdeme k metru a přesouváme se do centra. Blízko stanice St. Michel, od které budeme večer odjíždět, je naše zamluvená restaurace a z některých z nás se stávají "žabožrouti", neboť jsme překonali Kelišovou v nás a šli do toho. A vláčkem patráčkem už naposledy míříme k Eiffelovce, která je jiná než si ji pamatujeme z předvčerejška, je krásně nasvícená, ale hlavně pod ní stojí náš autobus s vychlazeným kozlíkem! Děláme si efektní fotečky, nasedáme a jedeme domů. A protože jsme byli fakt pozitivní, ta škrohlídská předpověď počasí se vůbec nenaplnila ! Tak zase někdy příště ! Váš Honza