close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Březen 2012

Malý Hippokrates

31. března 2012 v 10:31 | HONZA F. |  A teď vážně
Malý Hippokrates

Největší muka na vojně jsou ty poslední dny před civilem. Sloužil jsem v ÚVN v Praze ve Střešovicích a mým úkolem bylo ráno po rozcvičce a snídani vykonat náležitou hygienu, obléknout si bílé "hadry", jak jsme doktorským oblečkům láskyplně přezdívali a jít na oddělení. Příbuzní pacientů, kteří postávali na chodbách, nás oslovovali "pane doktore" a nám to dělalo náramně dobře. Byli jsme ale velmi důrazně upozorněni našimi veliteli, že v žádném případě nesmíme prozradit příbuzným diagnózu jejich marodů. Tahle disciplina nás ale zavazovala pouze po dobu vojančení. Kluci, moji nejlepší kamarádi pro další život, odešli do civilu na konci září a já zůstal va válce sám. Tak dlouho jsem si hrál na vysokoškoláka, až mě "vylili", já prošvihl řádný termín nástupu do zeleného a rukoval jsem až na konci listopadu a teď jsem si musel ten restík odkroutit. Ale i těch pár neděl uteklo jako voda a devatenáctého listopadu jsem si navlékl civilní šat, který mezitím vyšel z módy, posuďte sami : červenočerné boty na vysokém podpadku s kulatou špičkou, tesilky s puky,modrozelená flanelová košile, doma pletený svetr s jelením vzorem na prsou, šusťák a k tomu manšestrový klobouček, který zakrýval můj vojenský střih. Toilk obdivných pohledů od mladých holek jsem do té doby a od té doby také ne už nezaznamenal. Nastoupil jsem do libereckého divadla jako kulisák a čas v civilu mi příjemně utíkal, pořád bylo co vyprávět, kluci i holky mi viseli na rtech, když jsem barvitě a s notnou dávkou nadsázky vyprávěl vojenské historky. A přišlo léto a moje první dovolená. Jinou než na Valašsku si neumím představit, sedl jsem na vlak a těšil se, jak budu své Valachy oslňovat v těch našich třech hrozenkovských hospodách těmi krvavými historkami. Hned první večer jsem zašel do "Liďáku", s kámošem Žolou jsme sedli k půllitrům a dali se do pití. Už jsme byli trochu pod parou, když do hospody přijeli vétřieskou lesáci. Ještě voněli smůlou a slivovicí, kterou nasávali už od rána v lese a hned se pustili do borovičky, snad aby měli nějakou změnu. Nevěnovali jsme jim pozornost a bavili se, přicházeli ogaři a dcérky, byla legrace, kterou jsme přerušovali jenom, když si někdo odskočil, aby o ty kecy nepřišel. A tak jsem musel i já, Žola šel obětavě se mnou, stojíme nad žlábkem, tenkrát žádné mušle ještě nebyly a přichází jeden z lesáků. Močí vedle mě, kymácí se dopředu a zase dozadu, až ho ten zadní výkyv dostal a on padl jako zastřelený dozadu. Křápl hlavou o dlažbu a bylo po něm. Hned jsem k němu přiklekl, udělal mu oční test, zorničky měl někde na druhém konci oka, změřil jsem mu tep - byl nehmatný, přiložil mu sklíčko od hodinek ke rtům - nezamžilo se. To bylo vážné, možná tragické. Pamětliv pokynů z vojny jsme s ním nechtěli moc manipulovat, ale v těch "chcankách" jsme ho také nechtěli nechat ležet, vzali jsme ho, podle mých pokynů, v podpaždí a pod koleny a vynesli ho na dvůr a položili do trávy. Lilo jako z konve, já nechal Žolu u raněného a hnal jsem do nedalekého zdravotního střediska, kde držel noční službu mladý doktor s ještě mladší sestřičkou. Na mé naléhavé klepání dlouho nikdo nereagoval, nakonec mi otevřela sestřička, některé části stejnokroje měla protipředpisově oblečené a co že chcu ? Vstoupil jsem do ordinace a ač těžkým jazykem, přesto velmi srozumitelně a polopatě jsem jim oznámil, že v nedaleké hospodě leží člověk v hlubokém komatu a že potřebuje ihned, a to jsem zdůraznil, odbornou lékařskou pomoc. Ozřejmil jsem jim, že jsem již provedl všechna potřebná vyšetření, neopomněl jsem vypíchnout, že jsem slyšel i zvuk prasklé lebky a naléhal jsem, aby se oblékli a pílili za mnou. Doktor na mě nedůvěřivě koukal, asi nevěřil vlastním očím, nebo byl paf z mých odborných znalostí a říká mi : "Mladý muži, to je dobře, že mám ve vsi kolegu traumatologa, ale já znám Valachy lépe než vy, vím, jaké mají tvrdé palice, běžte klidně nasávat dál, ono to nějak dopadne". Tohle řekl mně, kterému dovolily koukat přes rameno největší lékařské kapacity, mně který viděl věci, které on do konce svého života neuvidí ! To byl strašný pocit zklamání, kam že to naše lékařství spěje ! Nezbylo mi, než mu připomenout Hippokratovu přísahu. To ho konečně zvedlo ze židle, otráveně si oblékl plášť do deště, sestra mu nesla brašnu, druhou rukou nad ním třímala deštník a vyrazili jsme za záchranou lidského života. Pobízel jsem je k rychlejší chůzi, zdůrazňoval, že je každá vteřina drahá a za chvíli jsme byli v hospodě. Vzali jsme to přes dvůr, kde měl "nebožtík" dodělávat, ale tam nikdo. Šli jsme tedy do lokálu, tam u baru stál ten hnusnej lesák s mým kamarádem Žolou, pili svorně borovičku, drželi se kolem ramen a bylo jim oběma evidentně dobře. "To je on?", povídá mi pan doktor, "pojďte mi ukázet, kde sa to stalo". Na WC byla malá skvrnka od krve na prasklé kachličce na podlaze, přesně v místě, kam dopadla jeho hlava těsně před tím, než mu pukla. Doktor mu tu leb osahal, asi aby neměl pocit, že sem v tom lijáku šel nadarmo, významně na mne pohlédl, vzal sestru kolem ramen a šli, aby pokračovali tam, kde jsem je přerušil. A já od těch dob už Valachy neléčím, ať si padají na ty své tvrdohlavé palice jak a kolikrát chtějí a taky jsem skončil se svým chvástáním, je přece tolik krásných témat k vyprávění !

Zeleninový plech

30. března 2012 v 15:07 | HONZA F. |  Předkrmy
Zeleninový plech

Jedl jsem v jedné normandské rodince, zapíjel vychlazeným cidrem a myslel si v tu chvíli, že lepší jídlo neexistuje. A přitom je to sranda, zvládnou naprostí začátečníci !
Potřebujeme zeleninu, kterou máme rádi. Já - cuketa, řapíkatý celer, paprika, okurka, rajčata, květák, růžičková kapusta, červená cibule, šalotka

Na plech nalijeme pár lžic olivového oleje, poklademe na větší kousky nakrájenou zeleninou, posolíme, posypeme tymiánem a nahrubo nakrájeným česnekem a dáme do rozpálené trouby /220/, po dvou minutách ubereme na 180 a dalších deset minut pečeme. Vyndáme a posypeme půlkami vlašských ořechů a vrátíme na dalších deset minut do trouby.

Přikusujeme bramborové placky, které vyrobíme tak, že do osoleného a opepřeného lívancového těsta vmícháme nastrouhané vařené brambory, necháme pár minut odpočinout , lijeme na lívanečník a smažíme z obou stran.

Nemáte cidre ? Vychlazené bílé vínko se taky smí !!!!

Martina

26. března 2012 v 19:24 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Martina

Bormio je kouzelné městečko v části Lombardských Alp, je to středisko hlavně zimních sportů, ale dokázal bych si tam představit i takovou tu obyčejnou turistiku s batohem na zádech. Ale zima je zima, pro nás - průvodce a delgáty jsou to žně, možností lyžovat je nekonečné množství a spousty klientů sem míří za bílými svahy, vynikajícími službami, bombardínem a motolínem, to jsou alkoholické nápoje u nás nevídané a do Bormia konkrétně i za termálními prameny, kterých tu je celá řada a není nic příjemnějšího, než po celodenní lyžovačce vnořit znavené tělo do té teplé bramboračky.
Je nás tu delegátů celá parta, kluci i holky, bydlíme pohromadě v jednom ohromném apartmánu a dělíme se o koupelnu a kuchyň. Mým úkolem , já totiž nelyžuji, je objíždět další střediska v celé Alta Valtelině a dohlížet na spokojenost zákazníků. Ono to ja ale trochu jinak, jsem známou postavou v nemocnici v Sondriu, denně jsem tam buď s nějakým onemocnělým nebo zraněmým Čechem, nebo za někým, kdo přepískl své schopnosti a skončil na stromě nebo pod prknem nějakého divocha. Cio Giovanni ! Takhle mě zdraví zdravotnický personál, byl jsem tak nějak kooptován. Ale tohle cestování má i své kladné stránky. Jezdím si pěknou mazdičkou a mám i dost času zavítat někam, kde se nelyžuje. A tak jsem objevil i jednu krásnou zvláštnůstku. Nad vesnicí Isolacia teče taková ta typická alpská říčka, ani nevím, jak se jmenuje a v jednom místě líně meandruje. Z výšky silnice jsem ten meandr zahlédl a rozhodl se jej probádat. A ejhle ! Na druhém břehu je tůňka, ze které se pěkně čoudí, to bude jistě jeden z těch termálních pramenů, navíc hnedle po mně tu zastavuje auto a dva manželé se v něm svlékají donaha a naprosto bez ohledů na mě brodí říčku a jdou si dřepnout do tůňky. Nejsem tedy tím, kdo to tu objevil, ale mám na večer tip pro ostatní, jak strávit večer jinak než pitím červeného vína , a to zadarmo !
A jsme u Martiny. Je to holka z Brna, mluví srandovní brněnštinou, má milého a má ho plnou hlavu, denně mu telefonuje a u telefonu nyje. Máme společné šichty, tak nějak jsme se našli říkali si ledasco, ale já jako nenechavec myslím i na nemravnosti. Jednou jsem slyšel tekoucí sprchu a jakoby omylem jsem vlezl do koupelny. Místo, abych dostal mokrým ručníkem přes tu zvědavou hubu, shlédl jsem necudný, třívteřinový taneček, Martina zatahla závěs a já vypadnul. Večer jsme trochu "kalili", ale i bilancovali uplynulý den a já zmínil tu tajemnou tůňku , a protože jsem ještě nestačil nic vypít a protože jsem byl objevitelem , bylo na mně, abych tam tu rozjařenou společnost odvezl. Do mazdy se nás naskládalo šest a vyjeli jsme zatáčkami do místa, které jsem tak barvitě popsal. V noci tůň vypadala ještě tajemněji než ve dne, lesklá hladina , ze které se čoudí, jedinou překážkou byla ta ledová, kamenitá řeka, kterou jsme museli přebrodit. Těch deset metrů v nula stupních byla hrůza, nohy vám to sevře tak, že váháte udělat další krok. Navíc my kluci jsme byli nahatí a holky v ručnících, zpět by byla zbabělost, trochu jsme si zaječeli , ale nakonec jsme hupsli do té horké vody a bylo nám fajn. A protože se nám nechtělo myslet na cestu zpět k autu, žertovali jsme a dělali si legraci i sami ze sebe. Martina se uvelebila vedle mě a jak jsme se ve vodě různě čemejřili, tu a tam jsme o sebe zavadili bokem nebo ramenem. Potom jsem periferně spatřil, že další dvě dvojice naprosto odhodily zábrany a využívají té své nahoty docela otevřeně k termálnímu mazlení. Sám jsem si netroufl požádat Martinu o totéž, přece jenom mezi námi byl rozdíl třiceti let a nechtěl jsem vypadat moc úchylně, naštěstí Martina měla víc rozumu než já, popadla mě pod vodou za ruku a dala si ji do klína. Držel jsem tu její chlupatičku v ruce, bylo mi jasné, že Martinka se s tím nespokojí a abych přišel i já s nějakou iniciativou, udělal jsem to, co mají holky rády. Když si Martina uvolnila ruku , vložila ji do klína mně , a tak jsme si navzájem dělali dobře a ve stejnou chvíli jsme začali kňourat a šli jsme pod hladinu, málem jsme se utopili. A potom to kouzlo pominulo, všichni jsme byly vykňouraní, s hulákáním jsme přebrodili zpět k autu, vytřeli se do růžova, nasoukali vlhká těla do šatů a odjeli zpět. Doma se podával svařáček, když jsem šel spát, přišla mi Martina dát pusu na dobrou noc. Ještě než jsem usnul, uslyšel jsem ji jak telefonuje svému klukovi a ujišťuje ho, jak ho miluje. A tak to má být !

Opilý kohout

25. března 2012 v 17:17 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Opilý kohoutek

Teprve když se vám poštěstí ochutnat kohoutí maso, zjistíte, jaká to je dobrota. A ten sosík z vína a spol. je bonus navíc.
Kohoutka naporcujeme, osolíme, opepříme a opečeme na oleji dozlatova. Vyjmeme z kastrolu, do výpeku vhodíme nahrubo nakrájené šalotky, co porce, to šalotka a opečeme dohněda. Vrátíme maso, zalijeme celou sedmičkou červeného vína, přidáme dvě bujonové kostky, dva bobkové listy a několik kuliček nového koření, lžíci protlaku, lžíci švestkových povidel, špetku tymiánu a dva čokoládové perníky slepené povidly nakrájené na kostičky. Přikryjeme poklicí a dusíme hodinku a něco. Maso , bobek a nové koření vyjmeme a šťávu rozmixujeme tyčovým mixérem. Podáváme s rýží a s ošatkou nakrájené bagety na vytírání šťávičky.

Hurá do Polska !

25. března 2012 v 17:07 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Hurá do Polska !

Motto : každý muslim jednou za život do Mekky, každý křesťan do Santiaga da Compostella, každý teenager do Osvětimi !

Ano, je velmi důležité osahat si tu nepochopitelnou hrůzu, na vlastní oči vidět věci, které rozum odmítá pochopit, projít si místa bolesti a utrpení. My jsme si toto všechno nechali až na konec naší dvoudenní cesty do vedlejšího Polska. Je těsně po prvním jarním dnu, scházíme se v nekřesťanských pět ráno před budovou liberecké SPŠSE, mlaďoši i kantoři nastupují, šofér Jirka startuje bus a vyrážíme k severním sousedům. Jedeme přes Habartice, po pár kilometrech najíždíme na dálnici A4 a po ní na dvě zastávky u pump přejíždíme pořádnou porci Polska. V poledne jsme ve Wieliczce a jsme tu proto, abychom si prohlédli jeden z novodobých divů světa - solné doly. Sůl se tu těžila už od dob pravěkých lidí, doba zdokonalovala techniku těžby až se hluboko pod zemí zrodilo na třista kilometrů chodeb. Pro nás, smrtelníky, jsou určeny pouze kilometry tři, ale i tak je to pořádná porce turistiky. Máme dvě česky mluvící průvodkyně, Elišku a Renátku a ty nás vedou po dvěstě sedmdesáti čtyřech schodech čtyřiapadesát pater pod zem. Ocitáme se v neuvěřitelném světě, kde je vše ze soli a dřeva, které je ovšem tak prosolené, že se z něho stala rovnou sůl. Máme za úkol hodně dýchat, každé nadechnutí nám prodlužuje život o pět minut a také můžeme olizovat stěny, stropy i podlahy, abychom se na vlastní jazyk přesvědčili, že pověst o soli nelže. Dozvídáme se legendy o dracích a trpajzlících, patronka všech horníků, kteří dobývali sůl, je svatá Kinga a ta, podle pohádky, podědila po svém otci, králi, solný důl, ale až v dalekém Maďarsku. Dívka nelenila a do země se vydala, do dolu vhodila svůj zásnubní prsten a vrátila se domů. Nařídila svým poddaným, aby v místě, na které ukázala, kopali a skutečně, za chvíli se z hlubiny ozvalo : "sůůůl". A v první hroudě soli se objevil i ten prstýnek, putoval pod zemí, nesen slanými proudy až za svou paní ! Práce v dolech musela být pořádná dřina, ale to nezabránilo horníkům, aby si to nebezpečné prostředí nezkrášlili vlastními výtvory ze soli. A tak jsou tu k vidění sochy velkých Poláků, jejich svatých, pohádkové bytosti, na lustrech se třpytí cingrlátka z krystalů soli, mají tu své modlitebny, ale i stáje pro své koníky, kteří už nikdy nespatřili denní světlo, v jezírcích se obrážejí hrbolaté tvary stropů, prostě paráda ! Dokonce tu mají i bufety s bary ze soli a naše omladina si dává - slané brambůrky ! Prohlídka trvá tři hodiny, ale tady čas utíká jinak než ve škole, uteklo to jako sůl. Jedeme se ubytovat do hostelu Free na ulici Starowislnej, hostel voní pizzerií, která je v suterénu, máme to kousek do centra a po krátkém odpočinku se tam jdeme pěšky mrknout. Orientace je jednoduchá, jdeme pořád rovně k věžím mariánksého kostela na centrální náměstí , po jejich Rynek Glowny. Je to největší náměstí v Evropě, po obvodu jsou hospody se zahrádkami, a protože jsou Velikonoce za dveřmi, všude prodávají spousty kytek. Do kostela jsme pronikli vchodem pro modlící se a až u východu jsme si všimli, že jsme ušetřili šest zlotých. Uprostřed náměstí stojí Sukienica, krytá středověká tržnice, tolik jantaru pohromadě, jste neviděli. Jdeme kolem Czartoryjského muzea s tou jejich Leonardovou Dámou s hranostajem / necháme si na příště / k barbakánu. To je zbytek městského opevnění a vracíme se zpět na Rynek pěší Floriánovou ulicí. Všude jsou spousty lidí, je podvečer, Poláci asi nejsou seriáloví, jinak by jich v ulicích přece nebylo tolik. Kdo má velký hlad, může zajít do jedné ze tří restaurací Chlopskie jadla a u dubových stolů bez ubrusů si dát některou z těch jejich specialit ze zelí a masa a zapít ji dobrým pivem z půllitrů.
Je pátek ráno, snídáme nečekaně solidně , ukládáme si bágly do busu a jdeme si pošmejdit po židovské čtvrti Kazimieř. Svět židů je tu stále patrný, i když se sem po válce už nevrátili zdaleka všichni, v provozu je sedm synagog, starý hřbitov, uličky jsou pojmenované po těch jejich starozákonních postavách, nápisy v jidiš a zvláštní názvy restaurací s košer jídly. Cestou na Wawel jdeme po rušných, ale totálně zpustošených ulicích, takhle to vypadalo v našich městech ještě před dvaceti lety ! Pod hradem i na nádvoří je ale už zase vše načančané, katedrála svatých Wáclawa a Stanislawa je srovnatelná s naším Vítem, v kryptě jsou pochováni velcí Poláci, zvon Zikmund je dvanáctitunový a můžeme si ně něj sahnout a pod kopcem chrlí každou chvíli z tlamy strašný drak opravdický oheň. Dopoledne je pryč a my jedeme podél Wisly do Osvětimi. Kdo by něco už neslyšel o strašném koncentračním táboře , ale kdo to neviděl a nenechal si běhat mráz po zádech při pohledu na dobové fotografie, na hromady kufrů se jmény mrtvých, na haldy dětských botiček, na kupy ostříhaných vlasů a další a další němé svědky té doby, neví nic. A k tomu je všude cítit pach smrti, čas nic nazahladil. Ale ta pravá hrůza je v tom druhém táboře, v Birkenau, rampa, na které byly odděleny rodiny, matky od dětí , tisíce a tisíce jich denně přivážely dobytčí vagony, někteří šli rovnou do plynu, jiní si na smrt museli počkat v naprosto nelidských podmínkách, aby jejich těla byla posléze spálena v šesti obřích krematoriích. Neuděláte tu krok, abyste nešlápli na popel z lidských těl.
Naše krátké putování je u konce, před námi je už jenom cesta zpět, máme o čem přemýšlet. Jsou ale i veselejší místa v naší Evropě. Až budete mít chuť na některé zavítat, dejte vědět, rád se s vámi svezu, ahoj váš Honza.

S Bobíkem po Burgundsku

17. března 2012 v 9:34 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
S Bobikem do Burgundska

Ano, Bobik je vozidlo, které je malé, taková hračka a řidiči Michal s Petrem mu ve chvílích nadšení říkali autobus. Trochu nás jeho velikost a tvar zaskočily, ale nasedli jsme v Holešovicích u nádraží a vydali se za objevováním kraje Burgund ve Francii. Je pondělí 6.7. večer, na cestu nás vypravila CK Geops z Prahy, míříme si to k německým hranicím a potom dále nočním Německem . Za rozednívání už se myjeme na francouzské pumpě, nad námi Vogézy a před námi Belfort. Město opevnil pan Vauban v sedmnáctém století a za francouzsko-pruské války 1870 se díky jemu a statečným obráncům podařilo město ubránit děsivé přesile. Za to vysochal sochař Bartholdi obrovského lva, který číhá na skále pod hradem a cení zuby na Německo. Pokračujeme vnitrozemím Franche Comté do Ronchamp. Na kopci nad bývalým hornickým městem postavil Le Corbusier sněhobílou kapli Notre Dame celou z betonu . A za chvíli už jsme na břehu krásné řeky, která se jmenuje Doubs, zastavujeme ve vesničce l´Isle sur le Doubs vyfotit si domorodce, totéž děláme ještě v Baume les Dames s tím, že tady si dáváme první bílé vínko. A v Besanconu, kde parkujeme pod citadelou, ti odvážní stoupají do prudkého kopce, ti pohodlnější volí přibližovací bus. Nahoře na hradě je několik muzejí a česká holka Petra, která nám podává informace o místě a dole pod kopcem vstupujeme do katedrály sv. Jana s dvěma apsidami. Od kostela do města vede Grande Rue kolem římských vykopávek, vidíme rodné domy Victora Huga a bratří Lumiérových, muzeum hodin, paláce, které nechal postavil slavný a vděčný rodák Nicolas Granvelle. Ale už toho máme pro dnešek dost, přes most Chardonnet, tak se jmenoval pán, který tu vynalezl umělé hedvábí, přicházíme k Bobikovi a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe.
Je krásně, jsme po snídani a šineme si to do kopců pohoří Jura. V Ornans se narodil malíř-rebel Gustave Courbet, mají tu domy na pilířích nad řekou Loue a vůbec je to takové pěkné městečko. A ta další jsou také krásná, my je projíždíme, stále máme řeku po pravici a stoupáme až je pod námi hluboký kaňon a na jeho konci potom zíráme na pramen té naší řeky, který se valí z jeskyně jako vodopád. Na parkovišti je příjemná hospůdka, pijeme chardonnay a jedeme dál. Abychom měli srovnání, navštěvujeme ještě jeden pramen, tentokrát řeky Lison. S krásnou přírodou se pomalu loučíme a jedeme na návštěvu umělého města - solivaru Arc et Senans. To vybudoval v osmnáctém století stavitel Ledoux, bohužel dílo nedokončil, ale i ta půlka stojí za shlédnutí, navíc v ředitelském domě je krásná výstava obrazů Courbeta. A ještě je před námi Dijon, ale my si cestou ještě zafotíme v malém městečku Auxonne, kde mají krásný gotický kostel katedrálních rozměrů. V Dijonu couráme po živém, starém městě, mezi hrázděnými domy přicházíme ke kostelu Notre Dame a k jeho sovičce pro štěstí, procházíme nádvořími Vévodského paláce ke kostelu sv. Michala s renesančním průčelím a potom okolo Justičního paláce k dalšímu kostelu sv. Jana, který ovšem funguje jako divadlo a teprve za ním jsou další dva krásné kousky, sv. Philibert a katedrála sv. Benina. Bydlíme na severu města a posezení u vínka už se stává rituálem.
Dnes jedeme za vínem. Už jsme od včerejška v Burgundsku a když se vydáte po silnici číslo N74 směrem k Beaune, jedete mezi vinohrady a co vesnička, to světová značka. Severní svahy se jmenují Cotes de Nuit a rostou tu vína mužského charakteru a ty jižní zase Cotes de Beaune s chutí medu, rybízu či lesního ovoce, což je charakteristika ženská. V Beaune postavil kancléř Nicolas Rolin se svou ženou Guigonou ze Salin hospic pro chudé nemocné, všechny místnosti jsou dnes představeny jako muzeum, vidíme čím byli v patnáctém století marodi vyšetřováni a operováni a jsme rádi, že doba přece jenom pokročila. Dnes se tu konají světoznámé aukce vína, vždy třetí neděli v listopadu. I samotné městečko je kouzelné, samá hospůdka, však také v jedné se nás sešlo osmnáct a pijeme tu jejich lahůdku. Po dálnici pokračujeme do Tournus do kostela sv. Philiberta, románské stavby s nečekaně světlým interierem, do lodě se dá nahlédnout i z patra od varhan, což je pohled více než nečekaný. V městečku ještě mají prastarý kostelík Máří Magdaleny, ani ten našim foťáčkům neunikl. A potom vjíždíme do kraje , kde už nejsou vinice, ale všude jenom pastviny a na nich bílé kravičky. A my tou krajinou jedeme stále do kopce, až vystupujeme pod hradem Brancion a procházíme se krásnou, kamennou vesnicí a od románského kostelíka sv. Petra koukáme do burgundské krajiny. V Chapaise děláme fotozastávku u dalšího románského kostelíka, jedeme okolo zámku Cormatin a za chvíli jsme v Cluny. Tady stál neuvěřitelně obrovský kostel, zde bylo kdysi hlavní město křesťanství a zde ta jejich Revoluce zanechala spoušť, které se ani nechce věřit. Kostel sv. Petra rozbořený s důslednou dokonalostí, zbytky napovídají o rozměrech stavby, která tehdy neměla nikde obdoby. Ale už máme těch kostelů dost, míříme opět mezi vinohrady, jsme v Beaujolais a fotíme si obrovskou skálu Roche de Solutré. Večer, před hotelem v Chalons sur Saone, sedíme opět u vínka a bilancujeme.
Autun je staré římské město, ovšem z těch dob tu zůstaly pouze zbytky kdysi ohromného amfiteátru, prolézáme si je a pokračujeme do centra. Na kopci tu mají katedrálu sv. Lazara s nádhernými románskými hlavicemi sloupů a s portálem, který kdysi kdosi zalil do sádry, a tak ho uchránil před zlobou revoluční lůzy. Ve městě je dnes trh, to je taková krásná francouzská záležitost, kterou si místní užívají a my si to užíváme s nimi. A znovu do hor, pohoří se jmenuje Morvan, což jsou po keltsku Černé hory a na jednu z nich míříme. Je posvátná, jmenuje se Mont Beuvray, keltové tu kdysi pořádali sněmy a kdo se chce o keltech dozvědět víc, vstoupí do místního muzea a my, Češi jsme se zatetelili, neb tu mají makety našich Stradonic a Závisti. Bobik teď musí překonávat serpentýny pohoří, musíme ho celé přejet, protože máme před sebou Vezelay. Krajina opět plná krav a kamenných vesnic, vpravo Vaubanův zámek Bazoche a najednou jsme na dalším velmi svatém místě. Opět na kopci nad vesnicí stojí nádherná katedrála sv. Máří Magdaleny, jejíž ostatky tu jsou uloženy. Poutní místo všech křesťanů, místo, kam zajížděly hlavy států, kde pobýval sám papež a odkud byly vypraveny dvě křížové výpravy. Jestli se nám líbily hlavice sloupů v Autunu, teď jsme přímo nadšeni těmi místními. Jemná kamenická práce v obrovském interieru románského kostela, každá z nich vypráví nějaký biblický příběh. Pod vsí mají sklep bratři Camu, degustujeme a nakupujeme jejich dobré burgundské. A jedeme do Troyes, ahoj Burgundsko !
Ráno v Troyes chodíme od kostela ke kostelu, mají jich tu požehnaně, krásné vitráže, chórová přepážka "jubé" v Magdaleně, trh v kovové hale. Tady by se dalo pobýt déle, musíme ale do Remeše odstavit Bobika před dalekou cestou domů. Začínáme nákupem smraďochů a vínka pro naše blízké a jdeme se něco dozvědět do šampaňských sklepů rodiny Taittingerových. Dozvídáme se ale kulové, slečna průvodkyně nepřipustí paralelní překlad, tupohlavě vše vykládá francouzsky, ve čtyřicetičlenné výpravě jsou Francouzi čtyři, zbytek tvoříme my, Brazilci a Američani. Někdy jsou ti Francouzi na zabití. A ještě bazilika sv. Remigia a křest prvního krále Chlodovecha v roce 496, katedrála Notre Dame s Chagallovou vitráží a s dalšími od našeho Josefa Šímy, volno na velmi rušné pěší zóně a už je tu společná večeře. Sedíme v pravé francouzské restauraci de la Paix, jíme pravá francouzská jídla, zapíjíme je pravým francouzským vínkem a to je vlastně tečka za tím naším francouzským putováním. Bobik nás veze domů, v Praze jsme před jedenáctou, loučíme se a slibujeme si takové to " tak zase příště". Chtěl bych být u toho, ahoj váš Honza

Míša

17. března 2012 v 9:32 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Míša

Korsika byla mým největším klukovským snem, četl jsem Černíkův a Heckelův "Ostrov krevní msty" , a protože mám dobrou představivost, viděl jsem v duchu ty hory , vyšší než naše Tatry, kalánky, což jsou takové malé fjordy vyryté miliony let dorážejícím mořem na skály, viděl jsem i to krásné moře s loděmi na obzoru, ale když jsem na ni připlul poprvé, překonalo to veškerá má očekávání. Když plujete z italského Livorna, vidíte postupně dva ostrovy. Vpravo to je Capraia a asi za půl hodiny vlevo Elba. U obou se tají dech, je to takové duševní cvičení na to, co teprve uvidíte. Najednou se na obzoru objeví převysoké hory, říkáte si, to není možné, to musí být nějaký optický klam ! Ale on to je ten rozeklaný hřeben horstva, které se tahne od severu k jihu před celý ostrov. A když připlujete blíž, spatříte něco, co jinde neuvidíte. Na svazích těch velehor jsou jakoby zavěšená orlí hnízda, ale jsou to korsické vesnice důmyslně postavené tam, kam bylo složité dostat se s nepřátelskými úmysly. Když jsem potom do těch vesnic zavítal, potkal jsem se s obyvateli, všichni byli v černém, muži dlouho neoholeni, ženy v šátcích, všichni kolektivně zachmuřeni. Ale honem k moři, které je jiné tam kde bydlíme a jiné tam, kam se vydáme na výlety. Máme chajdu v botanické zahradě, všude kolem jsou pinie, eukalypty a olivovníky, hned pod schodky je travička, na veliké louce, po které chodíme k moři, jsou trsy zvláštního rákosí a za ní už je pláž, která je nekonečná, což je fajn, protože poodejdete pár metrů a celý den nepotřebujete plavky. Jsem tu se svou ženou Míšou, je to naše už několikátá dovolená s klienty, já se o ně starám a organizuji výlety, Míša s drzostí svého mládí je tu se mnou jako instruktorka surfování, aniž by až do loňska na tom zpropadeném prkně stála. Teď se musím z Korsiky přenést o rok zpět do italského kempu Waikkiki. Míša je prsatá kočka a učí chlapy surfovat bez podprdy ! Dovedete si představit, jak jsou pánové učenliví, výuku absolvují v hojném počtu a radují se, když Míša stojí na prkně a pěkně jim předvádí, jak se držet ráhna, jak se prohnout a držet rovnováhu, jak se předklonit, když taháte plachtu z vody. Je tu s námi parta dalších krásných holek, taky při opalování a koupeli nepotřebují vršky plavek a večer dokážou krásně pařit. A po jedné takové pařbě jdeme chladit hlavy i těla do půlnočního moře. Je úplněk, což je důležitý detail. Holky už jsou nahaté a s tím holčičím jekotem letí do vody. A když se postaví, nevěříme vlastním očím. Ty jejich kožíšky svítí, jakoby měly mezi nohama baterku. Je to prý ojedinělý úkaz, plankton se jednou do roka naakumuluje slunečním svitem a potom čeká, až ho někdo za úplňku rozvíří. Je s tím spousta legrace, holky se nestydí, naopak jsou pyšné, jak pěkně svítí, když jim reflektory pohasínají, sedají si do vody a staví se znovu krásně rozsvícené. A ty oholené jenom tiše závidí. Ale teď jsme na Korsice, chodíme ráno plavat nahatí, milujeme se v moři, vlny za nás dělají ty krásné pohyby, když jsem si poprvé sundal trenky, začal se mi chechtat racek chechtavý, když jsem vystupoval z vody, racek ani nedutal. Na naší pláži se vlévá do moře řeka Tavignano, v ústí je spousta velkých ryb a místní je loví do házecích sítí. Nic kouzelnějšího jsem nikdy neviděl, okamžitě jsem po jedné zatoužil a v místním městečku si ji koupil. Ta síť, pokud to umíte, se vrhem nad hejno rozvine, po krajích má kovové háčky, dopadem na hladinu ryby vyplaší, ty vyjedou nahoru, síť se s nimi uzavře, háčky dopadnou na dno a je to ! Jo, holenkové, to se lehce řekne, každý pokus končí, jako když hodíte batoh do vody a ryby se klidně pasou dál. Jednou ráno jsme tu sami, nahatí a ryby se blýskají u dna, honem mažu jak jsem, nedbám zvědavých pohledů a letím zpět zahalen do sítě jako chytrá horákyně. Rybolovu se ujímá Míša. Viděli jste někdy nahou, krásnou holku, jak vrhá do moře síť ? Nic úžasnějšího jste v životě neviděli ! Nechám na vaší představivosti, ale co je podivné, je to, že síť se krásně rozvinula, dopadla přesně tam, kam měla, ryby poslušně vyrazily vzhůru, háčky je přibily k písku a byla večeře. Rozpletli jsme kus plotu a upletli rošt, na pláži je spousta vyplaveného dřeva tvrdého jako kámen, pod piniemi jsou obrovské šišky a všude v naší botanické zahradě roste rozmarýn a tymián. Ještě teď vidím tu mořskou vílu a cítím tu neopakovatelnou vůni pečených ryb .

Kuře na mrkvi

13. března 2012 v 18:57 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Kuře na mrkvi

Kuřátko je takové vděčné jídélko, dá se připravit na ix způsobů, tenhle je z ostrovva Jersey, takže to je takový kompilát anglické a francouzské kuchyně.

Kuře naporcujte a porce osolte , opepřete a zprudka opečte na másle s olejem. Dejte stranou a do téhož kastrolu dejte na dno silné plátky anglické slaniny, na ně poctivou vrstvu na kolečka nakrájené mrkve, nahoru porce kuřete, podlijte šálkem vývaru a duste pod poklicí na mírňounkém ohni přesně hodinu. Potom odstraňte poklici, k porcím kuřete přidejte lehounce osolená kuřecí játra a dejte do rozpálené trouby ještě na čtvrt hodiny zezlátnout, dobré jsou k tomu hranolky.

Králík v balíčku

12. března 2012 v 7:13 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Králík v balíčku

Kdo by neznal králíka, kterého prázdniny co prázdniny konzumoval u své babičky o prázdninách ! Pro mě to byl vždy svátek a bylo mi jedno, jestli byl pečený na česneku nebo jako svíčková. Až do chvíle, kdy jsem ochutnal ve Francii toho jejich. Nebo lépe řečeno jednoho z mnoha.
Oni králíka vykuchají /samozřejmě /, játra dají stranou, rozporcují jej, porce osolí a opepří, potřou dijonskou hořčicí a zabalí do plátků libové slaniny. Jednotlivé balíčky opečou zprudka na husím/!/ sádle a vyjmou. Do výpeku vhodí celé šalotky, jeden nahrubo nadrcený stroužek česneku, snítku čerstvého tymiánu, pár sušených rajčat a naškrábaná játra. Mírně vše provaří a vrátí maso, podlijí bílým vínkem a přidají několik proužků vepřové kůže. Dusí pod pokličkou asi tři čtvrtě hodiny, na posledních dvacet minut vloží do rozpálené trouby a nechají zezlátnout. Šťávu z výpeku proženeme cedníkem a podáváme, třeba se širokými nudlemi.

KENAVO !

11. března 2012 v 12:19 | h |  Pojeď se mnou
KENAVO!!!


To je, prosím, bretaňsky, a takhle jsme se loučili v Praze 15.7. 2007 po předlouhém putování po tajemné Bretani. Začalo to příjezdem našeho busu Volvo k "Lidovce" v neděli 8.7. Nesměle jsme se okukovali, ale ta dlouhatánská cesta přes temné Německo prolomila ledy a ve Francii už jsme se na sebe usmívali. Bylo pěkné počasí, času habaděj, zastavili jsme v Remeši, abychom mrkli na baziliku Sv. Remigia, protože je jednak neuvěřitelně jednoduchá ve své ohromnosti a za druhé na místě, kde dnes stojí, byl pokřtěn první francouzský král Clovis, bylo to v roce 496 a je to oficiální začátek civilizace této krásné země. Nedaleko odtud se k nebi vypíná další skvost středověké architektury - katedrála Notre Dame. To už je čistá gotika s usmívajícím se andělem v levém portále, s krásnými vitrážemi, na jejichž záchranu dohlížel náš Josef Šíma, v apsidě je ta nejhezčí od pana Chagalla. Potom jsme přejeli pořádný kus Francie, další zastavení bylo u opět u katedrály Notre Dame, tentokrát v Chartres. Říká se: " do třetice všeho nejlepšího", tady to platí pětinásobně! Gotika se vším všudy, ty nejkvostnější vitráže, které svět kdy viděl, modrá Madona, černá Madona, závoj Panny Marie, bod slunovratu v podlaze, tajemný labyrint, krypta se studní,a to všechno, prosím, v jednom jediném kostele. Plni dojmů jedeme odpočívat do místního hotelu Formule 1.
A opět dlouhý přejezd, přeci jenom je ta Bretaň na konci světa, ale netrvá to zase tak dlouho a už jsme v ní, tedy v městečku Vitré. A už tu jsou ty křivé hrázděné domy, křivolaké uličky, už vidíme první palačinkárny a hortenzie u kamenných zdí, první kostelní klenbu vytvořenou šikovnýma rukama stavitelů lodí. A nad tím vším bdí mohutné zdivo a věže středověkého hradu, který chránil tuto hrdou zemi před Francouzi. A taky tu žila markýza de Sévigné, která tak hezky a bez bázně popsala poměry na dvoře krále Ludvíka XIV.. Kousek odtud je Guerche, další dřevěné městečko s kamenným kostelem, ale to už je těch kostelů fakt dost, pojeďme se podívat na historii trochu starší. Na lukách, v dubovém hájku mimo vesničky je dolmen zvaný Roche au Fées. Některé balvany na stropě čtrnáct metrů dlouhé a dva metry vysoké stavby váží více než čtyřicet tun, jediné vysvětlení, jam se tam dostaly je, že je tam nanosily víly ve svých závojích. Co by ne ? A ještě jedeme k hradu rodu Rohanů do Josselin. Zrcadlí se nad řekou, jeho kamenná krása je bretaňská, vesnice nad ním je přímo okouzlující, koukáme na , zatím, to nejhezčí, co nás potkalo. Ubytováváme se v Premiére classe ve Vannes a po krátkém odpočinku si jedeme prohlédnout staré město. A opět hradby, hrázděné domy, záplava květin, katedrála Sv. Petra a spousta palačinkáren v křivolakých uličkách. Jedny se dělají na sladko, ty jsou z mouky pšeničné, ty druhé, lepší, na slano, a ty jsou z mouky saracénské, po našem pohankové.
Ráno honem do Locmariaquer, ale ouha, jsme ve Francii a tady se život probouzí až po desáté. V Carnacu ale na čase nezáleží. Menhiry tu stojí v kamenných alejích již dobrých pět tisíc let a stále nikdo neví, proč. A to je na tom to krásné ! V městečku je pravý, bretaňský trh, zíráme na tu spoustu věcí, některé ani neumíme pojmenovat, vidíme poprvé hrbolaté salámky a neforemné sýry, ryby s otevřenou tlamou, ohromné artyčoky, trhovci mají na hlavách černé klobouky a žiletku viděli naposledy v květnu. Za chvíli nás už čeká Atlantik. Tedy, Atlantiky dva. Ten vlevo je přívětivý, klidný , s hladinou jako "mácháč", ten vpravo je divoký, s vlnami a je nekonečný. A jak to, že vidíme oba? Jsme na úzkém kousku pevniny, která spojuje poloostrov Quiberon s Bretaní. Dole , na jihu, už nedočkavci brouzdají nožky v oceánu, městečko je plné obchůdků a restaurací, jinak je víc lidí v ulicích než v moři, sezona "nahoře bez" ještě evidentně nezačala. A pak nás čeká první z výletů, nebo, jestli chcete, procházek, jdeme po tom divokém pobřeží asi hodinu, voda pod námi naráží do ostrých skalisek, hlasitě to komentují rackové a svítí nám do toho sluníčko. Takto vyfoukáni a vysluněni ještě zajíždíme do městečka Auray podívat se do jeho proslulé čtvrti St.Goustan dole u řeky Loche. Dva prastaré kostelíky porostlé lišejníkem, uličky na rozpažení s těmi šišatými domy a hospoda na hospodě. Na řece je zakotven dvoustěžník, v něm se dá nakoupit něco tretek! Podruhé spíme ve Vannes.
Ráno je mlha jako v prádelně! Jsme holt coby kamenem dohodil od Anglie. Ale je to mlha teplá, ne ta protivná, studená, jakou ji známe z domova. Je ale o to vytrvalejší, doprovází nás v Quimpér - městě barevných fajánsů, kostela, který je postaven do zatáčky a mezi jehož věžemi sedí legendární král Gradlon na koni. Zpoza něho se vždy v červnu hází sklenička vína mezi dav, kdo ji zachytí i s vínem, dostává sto zlatých ecu. A prodíráme se mhou na poloostrov Sizun, kde končí Francie. Škoda, že ten konec nevidíme, Point du Raz je v té kaši neviditelný, oceán je jenom slyšet a ostrov statečných Sein jenom tušit. V Locronanu už je to s mlhou lepší, jsme v neuvěřitelném městečku postaveném z kamení, vše tu je jako zakleté, v pravém bretaňském kostelíku je pohřben misionář Ronan a jako na potvoru je dnes takzvaný pardon, tedy svátek všech těch jejich svatých, každý je vyřezán ve své svatyňce z chvojí. Městečko narvané zvědavci, krámky nabízejí zboží, které jinde nekoupíte. Cestou k farnímu dvoru v Guimilliau se stavujeme u farního dvora v Pleybenu. Ty dvory, to je taková ta další bretaňská specialitka. Branou smrti se vchází do areálu uzavřeného v kamenných zdech, součástí je kostel, márnice, ale hlavně kalvárie - kamenný, jak jinak, kříž, se stovkou a více postaviček, s výjevy z bible pojednanými naivně, ale opravdově Bretonci, kteří žili a tvořili v šestnáctém století. Bydlíme v St. Brieux v hotelu Quaie des Etoiles.
Mlha je ta tam, my na ty špacíry máme prostě štěstí. Dnes si to vykračujeme od majáku na Cap Fréhel ke středověké pevnosti La Latte.Hluboko pod námi kanál La Manche a všude okolo fantasticky namíchané žluté kručinky s fialovým vřesem. Potom nákup smraďochů a vínka v supermarketu cestou, městečko Dinan vysoko nad řekou Rance a jeho dva kostely, v tom St. Malo je krásná vitráž s Bretonci milovanou královnou Annou, v tom druhém, St. Sauveur, zase pohřbené srdce místního hrdiny Bertrána du Guesclin. A opět ten jejich střed městečka - křivý, dřevěný, ohortenziovaný, tentokrát i ozvučený hráčem na niněru. Idylka končí, jdeme se prodírat davem, abychom shlédli klášter, který chce vidět každý. Mont St. Michel je impozantní zdálky i zblízka, stavba je neuvěřitelná, chodíme hluboko v podzemí z místnosti do místnosti a když se vynoříme, začíná příliv ! S mořem se loučíme ve večerním opevněném městě St. Malo u pomníku objevitele Kanady Jacqua Cartiera s výhledem na hrob - ostrov pana Chateaubrianda.
Poslední den trávíme z části v autobusu, z části v Paříži. Frantíci mají dnes svůj velký svátek, Pařížané prchají v kolonách aut ven z města, turisté míří dovnitř. Bereme to v pořadí Eiffelovka, metrem ke katedrále Notre Dame, dalším metrem Montmartre a dalším metrem na loď do přístavu Alma. A čeká nás zlatý hřeb celé cesty - úžasný ohňostroj, který máme to štěstí sledovat z paluby lodě. Oči přecházejí nad tou barevností a do nás se vkrádá už takový ten smutek, který prodělávají všichni cestovatelé, když něco pěkného končí. Však ono zase něco znovu pěkného začne! KENAVO !!! váš Honza