close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Únor 2012

Plněná kotleta

28. února 2012 v 8:37 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Plněná kotleta

Hurá do Normandie - země kraviček a vepřů ! A jeden netradiční výrobek z jejich tradiční kuchyně. Uvaříme zelené fazolky, scedíme je a vychladlé rozmačkáme vidličkou společně s camembertem a jedním žervé, osolíme a ochutíme bílým pepřem. Do telecí nebo vepřové kotlety vyřízneme kapsu a fazolkovou směs do ní nacpeme. Spíchneme párátkem, osolíme, obalíme jako řízek, ale POZOR !, nesmažíme. Na plech prostřeme pečící papír, na něj poklademe kotlety, pokropíme rozpuštěným máslem a pečeme v horké troubě pěkně dozlatova, trvá to asi čtyřicet minut a je to mňam !

Krásné mládí

27. února 2012 v 9:33 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Krásné mládí

Holky na střední vypadají senzačně, v tom mi jistě každý dá zapravdu. Nosí se, tváří se, kaboní se, až by to vypadalo, že jsou všechny stejné . Pokud byste chtěli do té jejich tajemné slupky nakouknout, museli byste je dlouho pozorovat, nebo s nimi prodělat nějaký šok.
Já ho prodělal. To bylo tak:
Už několik let pravidelně jezdím s jednou Obchodní akademií vždy v dubnu do Paříže. Máme trochu nestandartní program, protože se zaměřujeme na zábavu a nakupování, z metropole nad Seinou ale nevynecháme to podstatné, takže studentstvo odjíždí vždy spokojené. Tak tomu bylo i tentokrát. Mrkli jsme se na Eiffelovku, proběhli Louvrem, zanakupovali si na Champs Elysées, prošmejdili jsme Latinskou čtvrť a uličky Montmartru a pochopitelně nejvíc času jsme strávili ve čtvrti La Défense, kde jsou ty největší obchoďáky. Holky a kluci byli disciplinovaní, na nikoho se nečekalo, dokonce i první noc v hotelu F1 proběhla v poklidu, všichni byli po té nepohodlné noční cestě v busu a navíc nachodili dost kilometrů i po městě. To mě ukolébalo a povolil jsem v ostražitosti. Tedy, já, proč zrovna já ? Měli jsme s sebou dva zkušené pedagogy, kteří študáky znali po všech stránkách a nic nenesvědčovalo tomu, že se blíží průšvih. Ale jednou jsem byl vedoucí já, měl jsem mít oči na stopkách.
V Auchanu, to je obří samoška, jsme nakoupili dárky rodičům, které sestávaly ze sýrů a z vína. Večer si "děti" uložily vše do svých zavazadel a šlo se spát. My, dospělí, máme ve zvyku ještě trochu poklábosit ve víkách autobusu, je to vlastěně jediná chvíle, kdy máme úplné volno, navíc to má tu výhodu, že když jdeme i my spát, zkontrolujeme, zda je všude klid. Já , jako šéf, spím sám, ale zato musím na recepci nahlásit číslo svého pokoje, kdyby něco. Hotel hlídá noční služba, černoch s rotvailerem.
Ve tři ráno slyším štěkat psa. Za chvíli mi někdo buší na dveře. Zmíněný černoušek mi vysvětluje lámanou francouzštinou, že moji studenti dělají hluk. Nebylo mi jasné, jak se svými jazykovými schopnostmi může poznat, že se jedná o mé studenty, hotel byl plný pasantů, z nich někteří nevypadali jako velcí spáči, ale obul jsem se , něco na sebe hodil a vydal se po zdroji hluku pátrat. Kdo jste nikdy nebydlel v těchto hotýlcích, vězte, že hygienická zažízení jsou společná na chodbě, sprcha má takovou malou předsíňku se zrcadlem a s háčky na ručníky, vlastní sprchování potom probíhá ve dvacetivteřinových intervalech, kdy si naštelujete teplotu, zmačknete knoflík a už to teče. A právě před jednou takovou koupelnou stála nasupená, tlustá černoška s dítětem na rukách, a ta právě přivolala toho psovoda. Vyjímečně měla pravdu, z koupelny se ozývala čeština namíchaná z dívčích a chlapeckých hlasů. Zabouchal jsem na ně, ale nikdo se neuráčil reagovat. Tak ten milý hoch s pejskem vyzvedl z recepce jakýsi univerzální klíč na koupelny a otevřeli jsme si. A ejhle ! Tři nahaté holky a stejně oblečení dva mládenci sedí v tureckém sedu pod sprchou, mezi sebou mají načatou flašku s vínem, kelímky z autobusu a dělají mejdánek .
"A ven !!!!", zařval jsem na ně, lekli se přeukrutně a mazali do pokojů. V tuhle chvíli povolila ta moje zloba, musel jsem se i nadále tvářit přísně, ale v duchu jsem se radoval, že jsem zase jednou ve správný čas na správném místě. Hejno malých koziček, tři vyholené kundičky a mokré zadečky přede mnou prchaly chodbou, vyťukávaly horečně čísla svých kódů a zmizely za dveřmi. Popadl jsem tu kupu vlhkých hadrů a hodil ji za pány do jejich pokoje, černošce jsem se omluvil a všichni aktéři jsme šli spát.
Ráno u snídaně pohodička, žádné "pardon, promiňte, nezlobte se...". Tak jsem si v autobuse vzal mikrofon a povídám: " Že jsou kluci burani, to vím dávno, ale že vy, holky, v sobě nemáte ten morál, to mě zklamalo. Bohužel, jako vedoucí musím vše nahlásit vašim rodičům a zatahnout do toho i gynekologa". To jsem samozřejmě kecal, nic takového bych neudělal, ale na účastníky průšvihu to mělo skvělý účinek. Tři grácie byly cobydup u mě a že jak to tedy mají udělat. Poradil jsem jim, ať koupí u řidičů karton plzní v plechu a jdou za recepčním, řeknou mu "sorry", dají mu pusu a položí před něj dárek. Šéf hotelu byl mladý kluk, o večerní akci neměl ani potuchy a najednou před ním stojí tři krásné holky, pusinkují ho a dávají mu dárek ! Tady by ta příhoda mohla skončit. Mně ale dlouho vrtalo hlavou, jak to, že těm holomkům ti jejich "vendelíni" nestáli, to já v jejich věku …... Ale asi se nahatí neviděli poprvé, jiná doba !
Za rok jsem s touže školou vyrazil znovu, při nastupování do autobusu se ke mně přitočila jedna kouzelná holka a povídá mi:" dobrý den, pane Honzo, jestlipak se ne mě pamatujete ? Já jsem Lucka a jsem jedna z těch, které vám loni udělaly ten průšvih."
"Lucko" povídám, "když já tě ale oblečenou nepoznal !"

Jak jsme se pořádně ohřáli

23. února 2012 v 5:42 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
Jak jsme se pořádně ohřáli

Poprvé jsme se uviděli na Budějovické v pátek 30.6. 06. Stali jsme se účastníky zájezdu do Francie pořádaného CK Geops a CK Mayer. Před námi je putování po končinách, "kde Japonce nepotkáš". Je teplíčko, libujeme si, aniž bychom tušili, jaká vedra nás ještě čekají.
Brzy ráno v sobotu se myjeme u pumpy, která se jmenuje Brána Alsaska. Z jedné strany Schwarzwald, z druhé Vogézy, naše poznávání začíná v Belfortu, kde pan Vauban postavil v sedmnáctém století pevnost tak mohutnou, že ji ve století devatenáctém Prušáci nedobyli, a tak se stala legendou. Tuto událost připomíná obrovský lev od sochaře Bartholdiho přilepený na skále pod hradem a sousoší obránců města na centrálním náměstíčku od téhož autora. Dnes je město poklidné, roztomilé, v místní tržnici probíhá trh, začíná se nám ve Francii líbit. Kousek odtud stojí na kopci nad městečkem Ronchamp kaple Notre Dame du Haut od architekta Le Corbusiera, zvláštní betonový kostel s hravým interierem. A potom pokračujeme podél krásné řeky Doubs do Besanconu, kde se opět potkáváme s citadelou od Vaubana, která chrání pod sebou město, kde se narodil Victor Hugo, bratři Lumiérové, kde stojí kostel Sv. Jana s dvěma apsidami a unikátním orlojem, s dvoubarevnou radnicí, kostelem Sv. Petra se zvláštním průčelím a s paláci, které nechal postavit další slavný rodák pan Granvell. Bydlíme v hotelu Premiére classe na předměstí.
Od rána už to pere, dopoledne ale strávíme v přírodě, netrápíme se tím. Začínáme v Ornans, což je městečko na řece Loue, domy nad vodou se opírají o dno pilíři,ze středověkého kamenného mostu s muškáty pozorujeme macaté pstruhy, na levém břehu stojí kamenný kostelík Sv. Vavřince, na náměstí voní lípy, nad tím vším bdí na vysoké skále hrad a narodil se tu slavný malíř Gustav Courbet. Jedeme dál proti proudu řeky, je stále na co koukat a vystupujeme na parkovišti, abychom si prohlédli něco, co doma nemáme. Řeka, okolo které jsme jeli, tu pramení prazvláštním způsobem - valí se ven z jeskyně jako vodopád ! Podobnou scenerii máme možnost obdivovat i za chvilku, tentokrát jsme u pramene říčky Lison. Kraj se jmenuje Franche Comté, je to kraj třešní, smržů, vepřů a krav, hlubokých lesů a žlutých vín. Ze stínu lesa vyjíždíme u Arc et Senans. Tady se pokusil stavitel Nicolas Ledoux ve století osmnáctém postavit továrnu na sůl a oklopit ji městem, které mělo být po všech stránkách soběstačné. Revoluce jeho plány zhatila, ale i to, co tu dnes stojí, je úcty hodné, škoda, že si nemůžeme prohlédnou interiery, koná se tu jako na potvoru přehlídka pěveckých sborů. Opouštíme sympatický region a vjíždíme do Burgundska.Fotozastávku děláme v centru Auxonnu u senzační katedrály a máme před sebou Dijon, město, které bylo za slavných vévodů mocnější než Paříž. Procházíme se mezi paláci i hrázděnými domy, hlavy si chladíme v kostelích Notre Dame a Sv. Michala, pro štěstí si hladíme symbol města sovičku a potom jen tak couráme uličkami za justičním palácem a nacházíme další kostely Philiberta a Benigna s těmi krásnými barevnými střechami, tak typickými pro tuto končinu. Spíme , jak jinak, v 1. Classe.
Po snídani vyrážíme po slavné vinné stezce, dnes silnici , která vede mezi nekonečnými vinicemi, co vesnice či zámeček, to světová značka vynikajícího burgundského. Zastavujeme v Beaune, abychom si prohlédli hospic postavený manželi Rollinovými v patnáctém století. Nádherná budova, kde bylo postaráno o nemohoucí ubožáky i ty majetné, je dnes jakýmsi muzeem, které tu dobu připomíná. Jinak městečko samotné je přímo prošpikované sklepy a vinotékami, k vidění tu je i krásný kostel Notre Dame, bývalý parlament, dnes muzeum vína s unikátními lisy a živé uličky. Pokračujeme podél Saony do Tournus. Nad řekou tu stojí ohromný románský kostel Sv. Philiberta, jeho ostatky jsou uloženy v kryptě a do kostela je možno nakouknout i z horního patra za varhanami, což je nečekané a milé. Ve městě je ještě jeden prastarý kostelík, Svaté Magdalény, k tomu přejíždíme busem. A potom jedeme krajinou bílých kraviček, zastavujeme u hradu Brancion, v minikostelíku Sv. Petra ze století dvanáctého nám hraje živý harfista a my koukáme dolů pod sebe do krajiny, která je podobná té naší. A ještě jedeme okolo zámku Cormatin do Cluny podívat se na dílo zkázy, které napáchala revoluce na největším opatstvím, jaké kdy svět spatřil. Rozvaliny jsou dodnes uchvacující. A ještě nemáme dost, ještě se jedeme podívat na přírodní zázrak. Z idylické krajinky vinohradů a kopečků vyrůstá skála Roche de Solutré z jejíž ostré hrany padaly tisíce poplašených koňů kdysi za doby pralidí. Dnes je tu archeologické pracoviště a naše poslední fotozastávka. Jedeme bydlet do Chalon sur Saone, rodiště Josepha Nicéphora Niépse - vynálezce fotografie.
Vedro nepolevuje, my máme před sebou Autun. Římané město postavili, dali mu název a zalidnili je ochočenými Kelty. Zůstalo po nich divadlo, brány do hradeb a název, křesťané tu potom postavili nádherný kostel , který ukrývá ostatky Sv. Lazara a skvostnou výstavku románských hlavic. Tympanon nad hlavním portálem unikl pozornosti revolucionářů, protože ho nějaká chytrá hlavička zatřela sádrou! Děkujeme. A jedeme do lesů. Musíme se totiž ještě seznámit se životem Keltů. Míříme do pohoří Morvan, k jejich posvátné hoře Mont Beuvray, do osady Bibracte. V muzeu si prohlížíme výstavku o jejich životě, na hoře samé nás opět čekají výhledy do krásné burgundské krajiny. Pohořím jedeme ještě dobrou hodinku a půl, míjíme Vaubanův zámek Bazoche a vystupujeme pod kopcem ve vesnici Vezelay. Strmou uličkou supíme na vrchol, odměnou nám je nádherná bazilika Sv. Máří Magdalény postavená z barevných kamenů, opět nádherné hlavice sloupů, sem se jezdí dodnes "dobíjet" řada lidí, mariánské poutě jsou záležitostí desetitisíců, o čemž svědčí dobové i současné pohlednice, které tu jsou všude k mání. Ještě návštěva sklepa s ochutnávkou vína rodiny Camu, a to je symbolické rozloučení s Burgundskem, přejíždíme do Šampaně, bydlíme v Troyes. Noční bouře s průtrží mračen trochu vyčistila vzduch, ale ráno už to opět peče, když si jen tak couráme po městě od kostela ke kostelu. Je jich tu požehnaně, všechny mají krásné vitráže, však taky v Troyes vznikla první huť, která tuto nádheru vyráběla.A naší poslední "štací" je Remeš, kde nás čeká dlouhá zastávka. Nakupujeme si sýry a vína domů, jdeme si prohlédnout baziliku Sv. Remigia, chladíme si hlavy v šampaňských sklepích rodiny Taittingerů, obdivujeme dekorativnost katedrály Notre Dame, konečně mokneme, společně večeříme a večer odjíždíme. Užili jsme si vedra, památky, přírodu, města, atmosféru, vínko i historii. Klimatizace nám trochu pochroumala zdraví, ale to nás v cestování přece nemůže zastavit. Až budeme fit, začneme přemýšlet, kam příště. Rád bych byl u toho, ahoj váš Honza Flégl

Alsaské kuřátko

22. února 2012 v 7:19 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Alsaské kuřátko

Alsaská kuchyně je jakýmsi kompromis mezi francouzskou a německou kuchyní a výsledek je dokonalý, pokud ho doplníme českými bramborovými knedlíky.
Kuře uvnitř posolíme a vytřeme česnekem. Na pánvi vyškvaříme kostičky slaniny a dáme do nich pouze prohřát kysané zelí i s lákem. Vše nacpeme kuřeti do břicha, otvor spíchneme párátkem a osolené a popepřené položíme do pekáčku prsama dolů a poklademe plátky másla. Podlijeme slabým světlým pivem a pečeme vtroubě asi půl hodiny. Potom kuře obrátíme prsíčkama nahoru a dopečeme pěkně dozlatova. Rozporcujeme, ozdobíme zelím a plátky knedlíků, přelijeme šťávou a podáváme. Pokud se cítíme býti Francouzi, zapíjíme bílým ryzlinkem nebo tramínkem, ostatní si dopřejí pivo.

Modrá pyramida

19. února 2012 v 18:45 | HONZA F. |  Pojeď se mnou
S Modrou pyramidou ve Francii

V šest hodin ráno v neděli 23. května se to na Pavláku hemžilo lidmi a jejich taškami. To kluci a holky z Modré pyramidy vyráželi na sedmidenní putování po Francii. Jelo se pěkně v klidu Německem, jindy tak přecpaným kamiony, i Francií, která ve dne vypadá určitě lépe než v noci. Navečer jsme byli v Paříži , pouze jsme si ji projeli, víme, že nás čeká ještě jednou v pátek. Náš hotel Kimotel stojí za městem, u dálnice do Normandie, bude se nám to náramně hodit zítra.
Po klasické francouzské snídani sedáme do busu a jedeme do Rouenu. Cestou si povídáme o Monetových zahradách v Giverny, o hradu Gaillard, který Francouzi dobyli přes latríny, o "kótě milenců", kam zamilovaný Kelt Raul vynesl svoji milou Caliste a puklo mu srdce. Samotný Rouen je krásné normandské město se zakonzervovaným historickým středem, spousta hrázděných domů různě šišatě stojících, gotické kostely Saint Maclou a Saint Ouen, to je ten s korunou normandských vévodů, postáli jsme i v Aitre S. Maclou, bývalém špitále, všude připomínky smrti vyryté do dřeva a nebohá, za živa zazděná kočička. Ještě nebožejší ale byla statečná Johanka z Arku, která se tu sama hájila a neuhájila před fanatickým klérem. 28.5. 1431 tu byla ve věku devatenácti let upálena, dnes tu stojí moderní kostel se starými vitrážemi. Poslední zastavení je u katedrály Notre Dame, tolikrát malované panem Monetem, v gotické nádheře tu odpočívají normandští vévodové i biskupové z Anjou. Odjíždíme do malého městečka Allouville, kde je k vidění unikátní dubisko, v jehož koruně už šestset let stojí malý, dřevěný kostelík. Naproti v hospodě u Serge jsme poprvé ochutnali calvados. Další přípitek byl v nedalekém Fécamp, jsme na návštěvě v budově, která se jmenuje Benediktýnský palác a postavil ji Alexandre le Grand v devatenáctém století. Dnes tu je zajímavé muzeum, každá místnost reprezentuje jinou architekturu a ve spodní části se vaří podle staré receptury mnicha Bernarda Vincelliho "benediktýnka". A jedeme dál. Ještě stíháme Etretat s jeho úžasnými útesy, které připomínají pijícího slona i s roztomilými hotýlky, které toho už hodně pamatují. Taky se tu "zrodil" slavný Arsén Lupin a narodil Maupassant.Ohromným přístavem Le Havrem jenom projíždíme, zážitkem je přejezd subtilního Pont de Normandie, mostu, který je zavěšený na pilířích 856 m od sebe. Za mostem je malý přístav Honfleur s dřevěným kostelem Sv. Kateřiny a s celou řadou prodejen s calvadosem. Sedíme v hospůdkách, kterých tu je také požehnaně. Ještě nás čeká přejezd do Caen, do hotelu Best, kde bydlíme i večeříme.
Počasí mám přeje i další den, máme naplánované invazní pláže. Začínáme v Arromanche, část z nás se jde podívat na panoramatický dokument o vylodění, zbytek courá po pláži nebo po městečku. Všude už je vidět i slyšet horlivá aktivita, blíží se šedesáté výročí operace Overlord. To americký hřbitov v Colleville, nad pláží Omaha, je oazou piety a klidu, odpočívá tu přes devět tisíc amerických kluků, kteří vylodění nepřežili. Chvilku se vezeme a vystupujeme před zázrakem přírody i lidských rukou. Jsme pod Mont Saint Michel, kláštera na skále v moři nebo v písku, záleží na tom, zda je příliv či odliv. Budovy samotné jsou dílem jinde nevídaným, mohutné pilíře drží nad sebou románsko-gotický kostel a snad nejkrásnější křížovou chodbu na světě. Městečko pod klášterem je živé, hospůdky se plní a my také neváháme. Bydlet jedeme do St-Malo, města, které postavil stavitel Vauban, je celé v hradbách, ze kterých jsou krásné výhledy na protější Dinar i na ostrov Bé, kde je pohřbený pan Chateabriand. Večeříme v několika hospůdkách, které voní rybami a jedeme si ještě trochu zapařit k hotelu Premiére classe.
Poprvé dnes vidíme déšť, drobně prší, my si prohlížíme městečko Dinan, má dřevěný střed a dva prastaré kostely, v tom prvním , St. Malo, vidíme na vitráži Bretoňci milovanou Annu - manželku dvou francouzských králů, v tom druhém, St. Sauverovi je zase pohřbený hrdina Bertrand du Guesclin, který nedovolil Angličanům obsadit jeho Bretaň. A jedeme na jih, už je zase pěkně a když vystupujeme na špici poloostrova Quiberon, abychom se přivítali s Atlantikem, je už zase krásně slunečno. Brouzdáme si nohy, kocháme se a ještě si děláme krásnou procházku nad skalisky na straně, které se říká Divoké pobřeží. Nedaleko se nachází největší soubor megalitických útvarů na světě. Kameny vražené do země tvoří "aleje" kilometr dlouhé, nikdo neví, kdo je sem před pěti tisíci lety zasadil a proč. Jmenují se menhiry, ty zakryté ze shora potom dolmeny. Procházíme se mezi nimi a někteří i doufáme, že se nám vrátí bývalé síly. Bydlíme ve Vannes, ještě před odjezdem do hotelu šmejdíme po dalším krásném městečku v hradbách, pod kterými jsou kouzelné zahrady a stará prádelna.
Předposlední den jsou na pořadu zámky na Loiře. Je jich tu požehnaně, králové i šlechta se předháněli v nápadech a turisté chudáci nevědí, kam dřív. My si vybrali Ussé, odtud pochází Šípková Růženka. Nejsme ale objednáni, můžeme si alespoň prohlédnout kapli, sklepy, kočáry a chomouty a pohádkovou expozici nahoře ve věži. Za zmínku stojí i fantastická cibulačka v hospůdce dole pod zámkem. Zahrady zámku Villandry patří k těm nejkrásnějším. Postavili je ve třech podlažích nad sebou, v tom dolním jsou květinové záhony, ovšem místo květin tu roste pěkně sestříhaná zeleninka. A ještě stíháme projet Amboise, kde se zabil úderem čela do futra král Karel VIII. , v nedalekém Clos Lycé je expozice génia Leonarda da Vinci, kterého si sem z Itálie přivezl král František I. a který tu dožil svůj život. Máme domluvený sklípek, ochutnáváme a nakupujeme místní vyhlášené víno spíše v jeskyni, než ve sklepě a to nakoupené bohatství si odvážíme s sebou . Před večeří ještě malá procházka po Blois, krásné výhledy na Loiru a je před námi poslední noc v posteli.
Za senzačního počasí přijíždíme do Paříže. Vystupujeme na náměstí Concorde a vydáváme se k Madelaine - kostelu, kde se sloužily mše za zdar Napoleonových tažení, jdeme okolo Olympie, kde zpívala Edith Piaf, ale i naše Hana Hegerová, obdivujeme nádheru vestibulu Opery, povídáme si na náměstí Vendome pod obeliskem ulitým z děl z bitvy u Slavkova o hotelu Ritz a Coco Chanel, o krásné hraběnce De Castiglione, která "přesvědčila" Napoleona III. o potřebě požehnat sjednocení Itálie. V Tuillerijských zahradách mrkneme na Hold aviatikům od Aristida Maillola a už jsme v útrobách Louvru, kde si dopřáváme krátký odpočinek. Za chvíli už jsme v Latinské čtvrti, kličkujeme k Odeonu, divadlu v rekonstrukci a odpočíváme v Luxemburské zahradě. A potom jdeme okolo Sorbonny a starých římských lázní po "Bulmiši" k Notre Dame a odtud metrem pod Montmartre. Od Moulin Rouge stoupáme výš a výš až jsme pod vrcholem u sochy "Muže, který prochází zdí", kterou vysochal svému homosexuálnímu příteli Marcelovi Ayméemu sám velký Jean Marais. Na samotném vrcholku sledujeme práci malířů a posloucháme sbor jeptišek v Sacré Coeur. A večer pěkně metrem zpátky a poslední společná večeře v jedné z mnoha hospůdek této živé čtvrti. V devět přijíždí na smluvené místo bus a my jedeme domů. No nebyl to pěkný týden? Tak někdy ahoj Honza

Kukulín

19. února 2012 v 18:36 | HONZA F. |  Po 22. hodině
Kukulín

Aneb jak jeden přijde k přezdívce, o kterou zrovna nestojí. V hospodách se k sobě sesedávají lidé, kteří, mají něco společného. Tak jsem se kdysi dostal do společnosti vojenských veteránů , kteří si u piva rádi vyprávějí, u které že to zbraně sloužili a jak se tam vytahli. Tak jeden tam tvrdil, že skákal s padákem do nepřátelského týlu, kde měl za úkol zlikvidovat vpichem dýky do ledví strážného muničního skladu. Jiný zase děl, že u dělostřelců podával střelci náboje tak vydatně, že imperialisty rozstříleli na cimpr campr. Další se chlubil, že jako velitel tanku udržel svůj stroj v takové formě, že při vojenské přehlídce v Praze nevybočil z řady a byl povýšen. A když se ti supermani obrátili na mě, zda i já mohu rozšířit řady zachránců socialismu, odpověděl jsem:" Já jsem hoši holil dívkám moudí !" Doufám, že nevyzradím nějaké vojenské tajemství, když vylovím ze vzpomínek jednu, která do této rubriky patří.
Po veleúspěšných studiích na Vysoké ekonomické, ze kterých jsem byl vyloučen kvůli nevalné docházce, mizerných výsledcích a velmi vlažných politických postojích, jsem narukoval do Ústřední vojenské nemocnice. Prodělal jsem kolečko po operačních sálech, kde jsem svítil do ran, obsuhoval odsávačku krve a bděl nad bezporuchovým chodem přístroje, který pálil žíly, aby z nich netekla krev. A tu a tam holil místa, kam posléze vnoří chirurg svůj skalpel.
Na chirurgii jsem ke všem těm místům vyfasoval i intimní partie, jak mužské, tak ženské. Ono totiž, když jdete na operaci slepáku, není vůbec jisté, že to, co vás trápí, je právě slepák. Už se párkrát stalo, že problém byl jinde a bylo nutno řezat dál. A právě proto bylo dobré, když ta cesta, tedy pravá půlka moudí, byla již preventivně předholena. Tak všichni, kteří šli na apenďoura, prošli mýma šikovnýma rukama. Tedy, ne všichni. Chlapy a tělnaté ženštiny si holily holky na oddělení a mně přenechávaly mladé kočky.
"Honzo, máme pro tebe dneska tři pěkné kousky!", volaly na mě hnedle po ránu, ledva jsem přišel na oddělení.
Ale ta vůbec první, to byla pěkná fuška. Byla to jedna stříbrná olympionička z LOH v Mexiku, senzačně zakožíškovaná, chuděra měla nahnáno z vlastní operace, mě vnímala jako někoho, s kým si o zákroku pokecá a přijde na jiné myšlenky. To tedy přišla!
Moje zbraně byly : červený kelímek s holícím krémem Barbus, štětka s kostěnou rukojetí, břitva /!/ a řemen na broušení téže.
Štětku jsem navlhčil a vnořil do kelímku, poté jsem té milé dívce namydlil tu nádheru, mydlil jsem předlouho, protože jsem netušil, jak to bude dál. Když už to bylo podezřelé, podívala se na mě a já viděl, že si myslí něco o úchylech. Odložil jsem kelímek i štětku, přetahl břitvu na řemeni a..... začal jsem "holit". Pokud jste nikdy dívčí houštinu neholili, nevíte, co je to za fušku. Hned ta první řada chloupků mi břitvu zastavila, dívka vykřikla bolestí a já ucuknul, div jsem se sám nepodřízl. Druhý pokus. "Aaauuuu!" Třetí , to samé. Až ta milá duše konečně pravila : "Vojáčku, budeš za to muset vzít". Bože, ani neumím popsat, za co jsem musel vzít, ale když se TO natahne, najednou jde všechno líp. Několika brilantími tahy jsem dílo dokončil a odvezl pacientku na sál . Tam z ní byl stažen ten zelený "anděl", který měla na sobě a když doktor spatři to moje dílo, řekl :"To nejhorší už máte za sebou, teď už se ničeho nemusíte bát".
Nakonec jsem dosahl takové virtuozity, že jsem to holkám oholil všechno, co by asi tak dělaly s tou druhou půlkou, že ? A měl jsem i štěstí, že jsem dříve narozený, dnes už bych si tak pěkně nezaholil !
Tak kdo si tu vojnu užil víc, já nebo nějací paragání či tankáni ?

něco o mně

18. února 2012 v 5:06 | HONZA F. |  Aktuální písmenka

Mgr. Jan Flégl


Mgr. Jan Flégl
Cestovatel tělem i duší, jakých mnoho nepotkáte. Nerad vzpomíná na éru komunismu, kdy byly zavřené hranice a tak alespoň hltal, co se tehdy dalo - ve čtrnácti letech měl zmáklého Hanzelku a Zikmunda, Čapkovy Listy, Obrázky i Cesty a Halliburtonovy dobrodružné cestopisy, se kterými se celý svůj mladý život toulal a prožíval jejich příběhy.
Jednou to však přijít muselo!… a když to přišlo, tak vyrazil plnit si své klukovské sny. To už měl procestované celé Československo, učarovala mu však Francie, země-žena, tak srozumitelná a blízká! Nezamilovat se nešlo: do její kultury, gastronomie, rozmanitosti všech vůní a chutí, které nabízí.
Dnes učí francouštinu na jednom severočeském gymnáziu, ale o prodloužených víkendech byste jej ve škole marně hledali: potkáte jej však v milované Francii; ostatně hodně ženských v autokaru jej motivuje k nevšedním výkonům - vystudoval totiž DAMU a komedianství při průvodcování na svých zájezdech nezapře. Z cest si vede deníček a jako správný cestovatel k němu přikládá i své fotografie.

O princezně, co ráda ryby

17. února 2012 v 11:05 | HONZA F. |  Moje písání
O princezně, co ráda ryby

V jednom království měli ohromné štěstí. Z kopců tam tekly živé potůčky, vlévaly se do čisťounké řeky, ale našli byste tam i jezera a rybníky. A všude ryby, ryby, ryby. Všichni lidé v tom království rybařili a ryb bylo tolik, že nikdo nepotřeboval rybářský lístek. Také proto tam nebyli žádní pytláci. Pan král byl vdovec a měl jedinou dceru Betku. Holka to byla krásná, veselá a chytrá, měla krásnou postavičku, protože nadevše milovala ryby, a po těch se, jak ví každé malé dítě, netloustne.
Ale jak už to chodí, všechno se jednoho dne pokazilo. Jeden rybář chytil totiž zlatou rybu. Byl to kapr a byl tak krásný, až oči přecházely. Rybář dobře znal tu pohádku o třech splněných přáních, ale netroufal si o ně říct a rozhodl se vzít rybu domů a poradit se s manželkou. Jako by nevěděl, k jakým koncům to povede. Rybářova žena byla pochopitelně hamižná a šla na to od lesa. Když kapr už po několikáté prosil a sliboval splnění těch tří přání, roztopila rybářka sporák, postavila na něj velkou pánev, nalila do ní omastek , přinesla kapra v síťovce ke kamnům a povídá :" a teď, holenku, mi koukej splnit těch přání deset !!!" Chudák kapr ale už byl dlouho bez vody, lekl se a lekl. "No co", povídá si ta baba, "udělám ho na kmíně".
Ale toho dne skončila pohoda v království, ten zlatý kapr byl králem všech ryb a ty začaly držet smutek. A když ryby drží smutek, tak pstruzi zalezou pod kameny, úhoři se omotají kolem kořenů, sumci se zavrtají do bahna, kapři také, štiky odplují do rákosí a všechny ostatní ryby a rybičky leží na dně a sto let nežerou. Rybáři přišli o práci a v zemi vypuknul hlad. Ale nejvíc trpěla ta krásná princezna, byla na ryby zvyklá, ráda je jedla, ale ráda si s nimi i povídala, sedávala často na břehu , nosila jim zbytky z královské kuchyně a ryby vděčně skákaly z vody a na hladině se za nimi dělala veliká kola.
Teď milá Betka začala chřadnout, přestala jíst a král dostal velký strach, že mu umře. Zavolal všechny své doktory, ti princeznu prohlédli, poslechli si ji, ale pomoci jí nedokázali. Holka se přímo ztrácela před očima. Zkoušeli jí nosit všelijaké pamlsky, ale kdeže ! Betka se jich ani nedotkla, zkoušeli to s dorty ve tvaru ryb, z kuřecích prsíček kuchaři vytvarovali tak dokonalá rybí těla, že byste je pouhým okem od pravých ryb nerozeznali. Dokonce jí z ciziny přivezli zmrzlé filé, krabí tyčinky a sardinky v roztomilých krabičkách, ale princezna věděla svoje a těch dobrot se ani nedotkla. Jeden doktor poradil králi, aby vyhlásil, že kdo princeznu uzdraví, dostane ji za ženu. A už se k zámku sjížděli princové zblízka i zdaleka, přiváželi s sebou drahé látky, šperky a všelijaké dobroty, ale Betka se na ně ani nepodívala, jenom neustále plakala a hubla.
Zpráva o té hrozné události se donesla až do země, kde také měli čisté řeky, jezera a rybníky, ale ryb v nich bylo pomálu a těch pár bylo hlídáno zlými porybnými. V té zemi žila máma s klukem Vojtou. To vám byl sígr všech sígrů. Uměl vylézt na nejvyšší strom, dohodil nejdál kamenem ze všech kluků, plaval jako ryba a byl to i vyhlášený pytlák. Porybný Bárta by ho rád chytil za pačesy a zavřel do vězení, ale Vojta mu stále unikal. Když se doslechl o tom strašném trápení v rybím království, už do něho nic nebylo a jenom přemýšlel, jak by princezně pomohl.
"Přece, když přišli o zlatou rybku, musí jim znovu pomoci zlatá rybka, to dá rozum". A protože při svých nočních pytláckých výpravách tu a tam zahlédl ve třpytu měsíce něco zlatého se zablýsknout pod hladinou, věděl, že zlatá rybka žije i u nich. Ale jak ji chytit ? Zkusil to se třpytkou, vláčel ji u dna i těsně pod hladinou, ale nic. Vyzkoušel žížaly, které ryby milují, nic. Potom těsto, brouky, mušku, třešně, nic, nic, nic. Utrmácený přišel domů a hned se hnal k plotně, měl hlad jako žralok. Máma zrovna dělala jeho milovanou "šustku", kdo neví, co to je, tak to jsou škubánky, nabaštil se a šel spát. A ráno ho napadlo, co takhle zkusit chytat na šustku ? Podíval se do kastrolu, ale ouha ! Zbytek té dobroty byl celý polezlý rezavými mravenci ! Ále co, to přece zlaté rybce nebude vadit. Počkal do večera a s příchodem tmy se vydal k řece. Byl zrovna úplněk, hladina byla jako zrcadlo, ušoulal z těsta malou kuličku, navlékl ji na háček a hodil doprostřed řeky. Ještě se nad návnadou nezavřela voda a už Vojta cítil, že má záběr. Pod vodou se něco zlatě třpytilo a když si Vojta rybku přitahl blíž, ukrutně se zaradoval, na háčku visela zlatá rybka !
"Vojto, pusť mě, prosím", žadonila rybka, "splním ti tři přání". Vtom se na břehu objevil starý Bárta a Vojta honem poprosil :" Rybko, rybičko, ať mě porybný nevidí". A věřte, nevěřte, porybný prošel oklo Vojty jako nic, vůbec ho neviděl !
"Sláva, tak ono to funguje!" Jásal Vojta a hned vymýšlel další dvě přání. Co takhle novou udici? Nebo prak, luk, kolo, na zimu sáně, už se nadechoval, že některé z nich vysloví, když si vzpomněl, že vlastně potřebuje zachránit tu cizí princeznu.
"Chci, aby se v Betčině království opět objevily ryby, to je moje první přání. A chci také, abych to byl já, kdo chytí první rybu". Rybka kývla hlavičkou, Vojta ji hodil zpátky do řeky a vydal se do Betčina království.
Betka se ráno probudila, bylo jí špatně od hladu, už dlouho neměla nic v ústech, dopotácela se k oknům, otevřela je a do nosu ji udeřila ta její milovaná vůně pečených ryb. Přímo pod oknem stál stánek, na pultě se mrskaly živé ryby, vedle bylo ohniště a na roštu se tam pekly kousky kaprů, línů, okounů,štik a úhořů ! A ty ryby otáčel a sypal kořením počertech pěkný mládenec ! Princezna zcupitala se schodů, poprosila toho pěkného kluka, jestli by jí kousek nedal a pustila se do jídla. Vůně brzy pronikla do všech zámeckých komnat , i pan král byl překvapen, co že to tak krásně voní a vyběhl jen tak v županu a trepkách ven. Nevěřil vlastním očím ! Betka s mastnou pusou objímala nějakého cizího kluka, kolem ohniště se tlačili zvědavci a pochutnávali si na té dobrotě a král dostal pěkný kousek candáta. Brzy byla svatba a mladý pár si dal do znaku velkého, rezavého mravence .
A co se stalo s tou hamižnou bábou ? Zlatého kapra sice upekla na kmíně, ale vzápětí se udusila kostí z prvního sousta !

SIAL

15. února 2012 v 19:28 | HONZA F. |  A teď vážně
SIAL

Není podstatné, co přesně ta zkratka znamená, pro obyčejného smrtelníka je to název největší světové výstavy potravinářství, kterou organizuje, kdo jiný než Paříž. Práce průvodce je někdy úmorná, ale protože je čas od času proložená akcemi podobného druhu, ve výsledku je to činnost veskrze pozitivní.
Oslovila mě jedna CK, na kterou se obrátila Škola gastronomie - obor cukrář, pekař z Jilemnice. Měli jsme si prohlédnout Paříž a poslední den celý strávit ve veletržních prostorách, kde se festival konal.
Villepinte je oblast na severu města, tady vyrostlo zatím nejmodernější výstaviště a právě zde se koná každé dva roky ta óbrakce. Přestože jsem měl vstupenku zdarma, prohlédl jsem si u kasy jejich tarify, abych měl představu, kolik bych toho musel sníst, abych měl pocit, že jsem si ty prachy "odjedl". Ve dvou obrovských pavilonech byly rozmístěny stánky jednotlivých zemí, za nimi kanceláře pro uzavírání kontraktů a aby se kšefty hýbaly, předváděly jednotlivé státy to nejlepší ze své gastronomie. Normální člověk, průměrný jedlík, musí být hned u vchodu naprosto ohromen tou hojností. Já nejsem normální člověk, nejsem ani průměrný jedlík, já si to sem přišel užít ! Ale dal jsem si takové milé předsevzetí, že to nebudu přehánět, že mám zdraví jenom jedno, že tedy budu koštovat jenom sýry a ryby. Ale ouha ! Ledva jsem zabloumal do sektoru Australanů, nestačil jsem zírat. Podával se klokan, pštros a krokodýl. Protože jsem gastronomicky zvědavý a navíc ve svých předsevzetích totálně neukázněný, stoupl jsem si ke grilu a nechal si naložit na talíř od každého masa pěkný, desetidekový kousek. Bylo to vynikající, každá porce měla jinou šťavnatost i chuť, přikousl jsem i jejich zvláštní chléb, schroupnul pár lístů salátu a šel jsem dál. Á, Řekové ! Konečně ryby ! Kdepák ryby, gýros zvící velikosti školáka, jemně vonící jehněčím, dlouhým nožem jsem si nechal seříznout několik proužků té dobroty, vložil si je spolu s cibulí do toho jejich chleba pity, sedl si do plastové židličky a užíval si středomoří.
Organizátoři naštěstí mají s námi, obžery, zkušenosti, celý areál je vybaven neskutečným množstvím úzkostlivě čistých toalet, já mám dobrý metabolizmus a celkem třikrát jsem tam za sebou zabouchl dveře. To jenom na okraj, kdyby se někdo trápil myšlenkou, jak jsem to mohl přežít.
Vedle Řeků vystavují Finové. Tady to mělo dvě výhody. Konečně byly ryby, pečené i naložené nakyselo, ale hlavně tu tekla vodka proudem ! Sem budu chodit prokládat tu svou neukázněnost kalíšky na trávení !
Francouzi na domácím hřišti se fakt vytáhli. Jemňoučká játra z husí, které jsou nacpávány hrůzostrašným "nazouvákem" a plejáda milých sýrů - smraďochů. Kouzlem nechtěného se vedle "Frantíků" octli "Angláni", o kterých přece každé malé dítě ví, že pro vaření se nenarodili. Holenkové, to byste se pěkně spletli ! V misce roztomile plaval šťavnatý kousek jehněčího v ostré rajčatové omáčce, Španělé měli ty své ohromné pánve s paellou, to je od šafránu žlutá rýže, v ní kousky kuřecího, ale i krevety a rozinky, mňam ! U Italů byste čekali těstoviny, ale oni nás přečůrali, podávalo se osso bucco, morková kost obalená masem. A už jsme u Američanů a Kanaďanů. Takový steak z mustanga nebo z medvěda přece nenechám bez povšimnutí, a pozor ! Porce jsou patnáctidekové ! A k tomu hromady zmzliny. Honem k Finům na panáka a jde se dál. Belgičani v jakémsi akvárku předváděli koncert pro čtyři ruce. Dva řezníci v rukavicích utkaných z ocelových nití tu před našimi užaslými zraky rozbourali za jednu minutu celou krávu a sousední Rakušani z ní ihned vyráběli ty jejich táfelspitze s jablečným křenem. Rumuni přinesli celou dozlatova upečenou husu, před lidmi ji ovšem k mé lítosti, svlíkli z kůže a polili kysanou smetanou, čemuž ovšem všichni přihlížející hromově zatleskali. U lakomých Skotů jste dostali biftek a a panáka jednomaltové whisky, u Maďarů jste si popálili pusu při halászlé. Možná jsem na někoho zapomněl, ale nezapomenutelné byly dvě země, které jsem si nechal nakonec. Švýcaři jsou tak bohatí, že jsou zároveň hamižní. Na tak malé kousky byste ementál nenakrájeli. A Češi ? Bože, jak jsem se styděl ! Údajná pražská šunka byla rozkrájena na kousíčky, místo příboru se podávala párátka a pivo plzeňské se nalévalo do něčeho, co vypadalo jako zkumavka. My jsme to normálně rozkradli !
Snad si z toho studenti nevezmou mustr a až oni budou stát v těch stáncích při příštích SIALECH, budou stejně velkorysí , jako "lakomí" Skotové.

Vepřové nožičky ze Saint Menehoud

14. února 2012 v 7:24 | HONZA F. |  Hlavní jídla
Vepřové nožičky ze Saint Menehoud

Všechny ženy, které to teď čtou, vykřiknou sborem " Fůůůůůj !". Ale čtete dál , dámy, a uvidíte, jak si Francouzi dokázali poradit i s tímto nepopulárním pokrmem.

Pečlivě očištěné nožičky rozpůlíme podélce, každou půlu na řezu osolíme a silně popepříme, přilepíme na ni jeden bobkový list , přiložíme zpět k sobě a svážeme nití. Vložíme do studené, osolené vody, přidáme cibuli, česnek a kořenovou zeleninu a na nejmenším ohni vaříme způsobem "mijoter" / na hranici varu / minimálně čtyři hodiny. Uvařené vyjmeme, za horka odstraníme nit a bobkové listy a horké půlky obalíme v chlebové strouhance. A máme nachystáno. Před večeří / je to jídlo k večernímu pití vína či piva / dáme na gril a opečeme do zlatova ze všech stran. Podáváme s chlebem a jablečným křenem.