close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Příbramáčci

5. října 2019 v 17:17 | honza |  Pojeď se mnou
Příbramáčci
CK PANGEA dostala zadání vypravit autokar na dalekou cestu do Paříže . V 17.00, jak bylo domluveno, přistává u příbramského bazénu SETRA s Jardou a Láďou za volantem. Na padesát studentů z gymnázia Legií či Komenského, vyberte si, nastupuje, tři kantoři s nimi a jede se. Je pondělí 16. září, pumpa na Kateřině v sedm, za půlkou Německa jsme o půlnoci a ranní hygienu už provádíme v šest ráno na poslední pumpě před Paříží. Je všední den, podle toho vypadá provoz na dálnici, je děsný, k tomu je město, zřejmě pod vlivem blížící se Olympiády, totálně rozkopané , to se nám to, panečku, pěkně drandí Ale nakonec jsme tam, kde chceme a v čase, v který jsme doufali, pod Eiffelovkou a čekáme až nás pustí dovnitř. Není sice bůhvíjaká viditelnost, ale ten pocit, že tam jsme! To noční nepohodlí nahrazujeme pohodlíčkem na horní palubě śífu společnosti Bateaux Mouches , sluníčko nám působí ospalost, byla by škoda prochrnět tu idylku , která podél nás plyne rychlostí naší lodě. Pod kaštany, pěkně ve stínu, kráčíme mezi Velkým a Malým Palácem na nejznámější ulici na světě, na Champs Elysées , zde sestupujeme pod zem a je před námi naše první cestování pařížským obávaným metrem. Ale nakonec to je brnkačka, na jeden přestup jsme u kostela St Sulpice, ano toho, který tak proslavila Šifra mistra Leonarda. A od něj už to je kousek do Luxemburské zahrady, tady na nás čeká hodinový oraz na křesílkách, která si můžeme dát kam chceme. Zatím jsme absolvovali takové ty turistické bonbónky, teď se pouštíme do pravého reje velkoměsta. Jdeme dolů k Seině po bulváru St Michel, kterému se říká mazlivě Bulmiš. Všude okolo jsou školy, tak třeba míjíme věhlasnou Sorbonnu, študákům jsou tu I přizpůsobené ceny oblečení I jídla v bufetech. Když jsme u toho jídla, ledva jsme minuli to, co zbylo z římských lázní, vnořili jsme se do změti uliček tvořených hospůdkami, bary , zmrzlinárnami a kavárnami, voní to tu kebaby , pizzami a čínou , tady máme další volníčko, hurá! Ovšem nelze opomenout katedrálu Notre Dame , tak těžce poškozenou velikonočním požárem. Na její obnově se čile maká, je odstrojená , bez vitráží , venkovní pilíře mají dřevěná lůžka a nad tím vším je propletenec obrovitého lešení. Jdeme přes dva mosty neb musíme přejít ostrov Cité , na něm vidíme Justiční palác s uvězněnou St Chapelle a gotickou Conciergerii, na pravém břehu pak dvě divadla, věž St Jacques se sochou pana Pascala a už jsme u krásné radnice a hup do metra a jede se na Place de la Concorde, kde už čeká náš autobus a jedeme bydlet do hotelu Premiére classe do čtvrti Bobigny.
Je středa, tedy všední den, to znamená, že je Paříž totálně zasekaná. Cesta do Versailles nám trvá dvě a půl hodiny! Ale úplná nuda to zase není. Tou klopotnou cestou se dozvídáme něco o králi Ludvíkovi XIV., na jehož obrovskou sebeprezentaci se jedeme podívat. Na nádvoří nejznámějšího zámku v Evropě je milé prázdno, ty strašné fronty tu vypuknou až o víkendu, ztracený čas máme pěkně zpět. Dav zvědavců je uvnitř, postupuje se pomalu, přece jenom architekti sedmnáctého století nebyli vizionáři a netušili, že jejich úzkými dveřmi se jednou povalí tsunami turistů, většinou šikmookých. Ale je na co koukat, ne že ne. Komnaty a salony jsou vymalovány včetně stropů, obrazy, koberce, nábytek, vše jak na zámcích bývá, ovšem vypíchnout se musí barokní divadlo, křišťálový sál a galerie bitev, paráda. V zahradách jsou všechny záhony vzorně osázené květinami všech barev, je to spolu se zlátnoucími stromy fakt nádhera. A tou nádhernou jdeme k Malému Trianonu, zámečku, který Ludvík XV. nechal postavit své milence Pompadource, za ním pokračuje park a na konci zíráme na vesničku Marie Antoinetty Hameau Pár chalup s doškovými střechami, rybník, mlýn s kolem, zahrádky se zeleninou a kořením, malý vinohrad a farma se živými tvory, jsme v pohádce! Pak trochu volna a přesun do čtvrti La Défense. To je zase jiná pohádka, jsme mezi mrakodrapy ze skla a betonu, každý je jiný, ve večerním sluníčku je vše, I ty spousty lidí, skvěle fotogenické. Ještě nákup domů a jídlo na zítřek a jedeme bydlet.
Ráníčko jako od pana Lady, po snídani balíme a vyrážíme do boje se semafory a zácpami. Nakonec vystupujeme přímo pod kopcem Montmartre na jehož vršku trůní bazilika Sacré Coeur. Je bílá, obří, majestátní a je bez fronty! Je sice už po deváté, to je ale na Paříž brzo, máme celý kopec pěkně sami pro sebe. Sraz u kolotoče a šup do metra. Když z něho vyjíždíme opět na sluníčko, stojí přímo před námi Vítězný oblouk. Nahoru se kvůli místním byrokratům v kase nedostaneme, musíme se spokojit s věčným plamenem nad hrobem Neznámého vojína a s nápisy a plastikami uvnitř I vně toho Napoleonova veledíla. Máme aspoň víc času na courání po Champs Elysées. Znovu do metra, jedeme do Louvru. Lístky jsme sice na dalších byrokratech vydyndali, ale to jsme netušili, co nás čeká. Mona Lisa je přestěhovaná, jediná cesta k ní vede přes děsivou frontu, za níž následuje fronta ještě děsivější a za ní ještě několik dalších. Návštěvníci jsou pouštění po etapách, je to nekonečné a velmi potupné. A tak v tom chaosu stoupáme po širokých schodištích, vzápětí z nich scházíme dolů, našli jsme Chamurappiho zákonník, vidíme čtyři další plátna od mistra da Vinciho, našli jsme Venuši Melskou, postáli před několika velerozměrnými obrazy , ztratili se v říši řeckých soch a sošek, viděli jsme mraky zlatých relikviářů a monstrancí, o šípy probodaných svatých Śebestiánech nemluvě. Venku je krásně, sraz máme u Berniniho sochy Ludvíka na koni a jdeme ten " kulturní " zážitek rozchodit. Zvolili jsme cestu po nábřeží rájem pro zahrádkáře, za chvíli už jsme u Centre Pompidou, pařížského kulturáku, jestli některá stavba rozpálila doběhla staromilce, byla to tahle. Má přezdívku " Rafinerie" , ten kdo ji vymyslel se moc nesekl. Ale co by byla Paříž bez svého dalšího kypícího pupku? Od bláznivé fontány Stravinskij jdeme co nejblíže k Notre Dame a potom už se rozdělujeme a koukáme si najít nějakou hospůdku v uličkách latinské čtvrti. Část jde společně do restaurace Le Latin vyzkoušet si poskládat tříchodové menu . Žabožrouti porazili šnekožrouty 10:5.Ještě jednou , a úplně naposledy , sedáme do metra , cílovou stanicí je Montparnasse a ze střechy místního mrakodrapu zíráme na tu nádheru pod námi. Paříž svítí, vše, co jsme stačili navštívit , krásně idenifikujeme, na rozloučenou jsme si nic kouzelnějšìho nemohli přát. No a pak už jen dlouhá cesta domů. Tak ahoj, nebojte se nepohodl, až vás přestanou bolet nohy a zadky, zůstanou vám zážitky, ty vám nikdo nevezme, váš Honza
 

Azzuro nahoře, azzuro dole

27. září 2019 v 13:45 | honza |  Pojeď se mnou
Azzuro nahoře, azzuro dole
Kdo by se nechtěl podívat na možná největší turistické lákadlo v celé Evropě? A navíc v čase, kdy už pomalu končí sezóna, daňové šílenství je minulostí, japonští " cvakači" mačkají spouště jinde a němečtí motorkáři pro letošek odburáceli. CK GEOPS vypsala na termín 21.-27.9., lidiček se ale přihlásilo jen tak tak k odjetí, malý leč pohodlný autobusek Setra s Tomášem a Maruškou /!/ za volantem přistál ve tři před Hlavákem a jedeme na dalekou cestu na jih Evropy. Je to taková dálka, že musíme projet Českem, Německem, Rakouskem, Švýcarskem a Itálií, abychom v šest ráno přeťali italsko francouzskou hranici a vjeli do ranní Nice. Je pod mrakem, asi schytáme pár kapek, ale s tím nic nenaděláme. Město se teprve probouzí, couráme po Promenade des Anglais a užíváme si příliv, moře chrastivě převaluje drobné oblázky, dá se do něho I opatrně vlézt, abychom si nezmáčeli vykasané gatě . Ale už je čas vnořit se do starého města , lepší " antré" než je provencálská tržnice si nelze ani představit! Ty spousty kytek, hromady zeleniny a ovoce, olivového oleje, ošatek s kořením, sušených rajčat, ale I marseillských mýdel, pročuchali jsme se až na konec a museli si dát ranní kávičku v hezké kafírničce. Už pod deštníky se noříme do uliček staré Nice, rolety krámků se rachotivě zvedají, jinde už mají nachystáno, čmucháme zase jiné vůně, katedrála svaté Reparáty je nacpaná barokem a náš čekají dlouhé schody na kopec, na hrad. Ten tu ale už dávno není, zato " ty panorámata ! ", červené střechy, kopce a dole fakt azurové moře. Docela se rozpršelo, ideálním úkrytem je hospoda a tři lahvinky růžáčku. V jednu máme sraz a jedeme místním MHD k muzeu pana Chagalla. Dnes je den Evropského dědictví, vstup zdarma, ovšem za cenu výživné frontičky. Soubor Mistrových pláten, na nichž polemizuje se Starým zákonem, je instalován v budově, na které sám autor spolupracoval. A těch pět červených kousků, Píseň písní, má skrytou erotiku! Je sice neděle, nicméně malé sámošky mají otevřeno, musíme si přece nakoupit vínko a smraďochy na večer do hotelu. Ten je v kopcích za městem a jmenuje se Du Baou , mimochodem moc pěkný.
Snídani nám částečně sežrali Číňani, kteří ač měli stravovnu jinde, využívali chvilek, kdy nikdo kulatooký nesnídál a chodili krást. To máš, Miloši, pěkné kamarády! Pouštíme se do sešupu k moři a najednou jsme v Cagnes sur Mer. Je hnedle několik důvodů proč zde zastavit. Tak třeba tu mají na vysokém kopci středověký hrad, vyškrábat se k němu v tom vedru je výkon z kategorie nadlidských. Ale zase, kam oko dohlédne, samá krása. Na kopcích vily se zahradami, pod námi červené střechy starého města a za nimi lesknoucí se hladina moře. A to ještě není všem krásám konec, když se trochu popojde, octnete se v neskutečné zahradě plné tisíciletých olivovníků, mezi nimi víla Colette a v ní muzeum Renoira, který tu dožil posledních deset let života. Do Cannes je to kousek, od přístavu, ve kterém parkujeme, jdeme zdolat kopec Suquet. Nahoře jsou zbytky hradu a senzační výhledy. Posuďte sami - Cannes jako na dlani, Lerinské ostrovy a na severu dokonce Alpy! Starým centrem vede pěší zóna plná lidí, obchůdky se vším myslitelným, ale stejně, ty jejich staré sýrárny, na ty nikdo nemá. Ze světa té milé atmosféry přecházím do světa ramp a filmových studií. Stojíme před filmovým palácem, bohužel společné foto se nekoná, schodiště s proslulým červeným kobercem je zastavěné bednami a trubkami, něco se tu chystá. Je také už čas oběda , restaurací tu je požehnaně, Bon appetit! Ve čtyři máme sraz na parkovišti a jdeme odplout na ostrov svaté Margarety. Moře je krásně živé, plavba je dobrodružná, vystupujeme na molu a můžeme volit mezi koupelí na nahato na zašitých plážičkách nebo malou turistikou na hrad, kde byl vězněn legendární muž se železnou maskou. Ne vše vyšlo, cely byly zavřené a naše "ňadranky" měly hojnost publika. Je už podvečer, máme před sebou cestu zpět do našich kopců, Bonne nuit!
Kuřecí paličky po provencálsku
Vymaž pekáč olivovým olejem, vyrovnej do něj kuřecí paličky, osol, opepřI, osol, posyp nahrubo nasekaným česnekem a provencálským kořením a nakrájenými černými olivami, Do všech mezer nastrkej čtvrtky rajčat, dej do rozpálené trouby a opeč dozlatova.
Dnešní snídaně proběhla bez zádrhelů, s plnými bříšky jedeme za dalším poznáváním. Moře uvidíme pouze z dálky, den strávíme ve vnitrozemí. Kapitola první, Grasse. Město v kopcích proslavili dva Fragonardové. Otec se pustil do neznámé disciplíny, opatřoval vůní z květů místních kytek zapáchající dámské rukavičky a zadělal tak na budoucí byznys, kterému se hned tak něco nevyrovná. Syn byl dokonce malířem , ale ne ledasjakým, maloval u dvora Ludvíka XV. Dostáváme samolepku s "efkem" a vstupujeme do útrob voňavého království. A na konci prohlídky tu mají butik a my máme hnedle spoustu důvodů si parádně zautrácet. S Grasse ale tímto nekončíme. Vysoko nad námi je staré město, jdeme si prohlédnout katedrálu, ale ouha! Jsme na území posvátných siest, pochopitelně vrata jsou zavřená. Jedeme dál. Gourdon je jednou z vesnic, kterým se říká " Orlí hnízdo". Fakt tak vypadá. Vysoko na skále je zavěšený chumel kamenných domků, úplně na vrcholku hrad s muzeem naivního umění a okolo uličky plné krámků a hospůdek. Je čas oběda, jdeme okoštovat místní kuchyni. Abychom jenom nevzdychali nad krásou děl lidských rukou, sjíždíme k jednomu pozoruhodnému přírodními úkazu. Řeka Loup tu přestává být klidným tokem a stává se divokou kaskádou s několika vodopády jako přítoky, to budou, panečku, fotečky ! Ve Vence zastavujeme kvůli panu Matissovi. Místní jeptišky mu tu vyléčily rakovinu, z vděčnosti jim vyzdobil kaplí, ke které přiléhá I Mistrovo muzeum. A taky se tu dá nakoupit v místní sámošce ! Už se nám den chýlí ke konci, poslední štací je St Paul de Vence. Další zavěšená vesnice, navíc v hradbách, uličky a spousty galerií, ocitli jsme se ve světě umění. Právě sem zajížděli kumštýři malířského řemesla, ale I literáti , skladatelé a herci několika generací. Domů přijíždíme už za tmy
Provencálské řízky
Vykostěnou kotletu naklepej klouby ruky,lehce osol a opepři, vlož do marinády ze dvou bílých jogurtů, lžíce dijonské hořčice, lžíce olivového oleje a špetky provencálského koření aspoň na hodinu. Smíchej strouhanku půl na půl s parmezánem a řízky obal. Smaž v másle s olejem. Ze zbytků marinády a obalu udělej knedlíčky do polévky.
Ráno koukáme na Alpy, které tu ještě včera nebyly! Ten čirý vzdoušek nám je přiblížil, máme o zážitek víc. Navíc to znamená, že nás bude doprovázet krásné počasí v jednom z TOP letovisek pobřeží, v Antibes. Abychom nejeli po dálnici, zvolili jsme cestu po pobřeží a udělali jsme dobře. Nikam nespěcháme, užíváme si to. Rybáři mají zapíchané pruty do písku, zelináři už mají vynesená plata s vitamíny před kšefty, míjíme I ten pyramidální habitant Marina Baie des Anges, už je tu Forte carée, jasná zpráva, že jsme dorazili do Antibes Od parkoviště se jde k hradu podél přístavu jachet, mnohé jsou už na moři, v hradu Grimaldiů pobýval Pablo Picasso a zanechal tu na sto padesát obrazů a kreseb. Chodíme mezi nimi a snažíme se přijít na kloub těm záhadným čarám a obrazcům. Mnohem jednodušeji se identifikují produkty trhovců na kouzelné provencálské tržnici , staré město je plné lidiček a děsně to tu voní. Je čas I položit unavené tělo do písku pláže, je jich tu pro všechny dost. Odpoledne se scházíme v přístavu, příští zastávkou bude Vallauris . Jsme v hlavním městě francouzské keramiky, tu zachránil Picasso před krachem, usadil se tu na čas a začal si pohrávat s nápadem jak z té hlíny dostat ty správné pocity. Výsledkem je Muzeum Picasso v místním zámku s kolekcí džbánů a talířů s jeho nezaměnitelným rukopisem. Jo, a taky tu své dny dožil herec Jean Marais, na náhrobku má jelena z Krásky a zvířete. Cestou do našich kopců ještě zastavujeme v Biot, " zavěšené vesnici" známé sklárničkami vyrábějícími bublinkové sklo. Společná večeře v hotýlku Lungo Mai je o telecím sauté s couscousem , moučníkem " plovoucí ostrov" a několika džbáncích růžáčku.
Falešná " bujabéza "
Dej do osolené vody dva balíčky krabích tyčinek a jeden rajský protlak a vše rozvař a rozmixuj tyčákem. Na pánvi v olivovém oleji opeč osolené kousky filé a vlož je do talířů. Ve výpeku osmaž, ale nerozvař nakrájenou červenou a žlutou papriku, nahrubo nasekaný česnek a feferonky. Přidej k rybě, zalij polévkou a dochuť provencálským kořením
Dnes už je všechno naposledy. Naposledy jdeme vyplenit regály v sámošce, naposledy snídáme, naposledy si dáváme panáka před autobusem. Ten necháváme před hotelem a MHD se přemisťujeme do centra Nice. Je to způsob složitý, pár lidí ještě jde do Parku Phoenix, zbytek má volno ve městě. Tržnice praská ve švech, hospody jsou natřískané, na plážích mraky nahatců, ještě vínko u katedrály a jdeme k našemu busku. Z neděle máme malý dloužek, totiž Eze. Tak do toho dalšího orlího hnízda jedeme. Jenomže parkoviště pod hradem je plné, pod záminkou, že jdeme nakupovat, parkujeme u Fragonardů, aspoň pár fotek se nám zadařilo . Do Roquebrune se vůbec nejde dostat, pokorně se vracíme na dálnici a loučíme se s tím krásným mořem. Až se setmí , budeme už mířitj na sever, domů. Tak ať vám to cestuje, váš Honza

ALSASKO

15. září 2019 v 9:55 | honza |  Pojeď se mnou
ALSASKO
Tak nám končí prázdniny! To chce ještě rychle na pár dní vypadnout. Což takhle dát si Alsasko? Tenhle nápad pojalo na třicet lidí, sešli se 29.8. ve 23.00 před Fantovou kavárnou na Hlaváku, přistál tam malý busek s Tomášem a Radkem za volantem, garantem je CK GEOPS a už se jede. Na tři čůrpauzy jsme před Štrasburkem a po snídani už frčíme Kehlem, to je poslední německé město na pravém břehu Rýna, za mostem už je Francie a Alsasko. Ve Štrasburku začínáme u těch budov evropských institucí. Poslanci nikde, asi je na ně brzo, máme klídek na focení, je perfektní ráno, slunce se odráží jak ve skle těch paláců tak i na hladině řeky Ill, která teče okolo. Prohlídku vlastního historického centra začínáme u katedrály Notre Dame,.kde taky jinde, že ? Je celá z červeného pískovce, portály bohatě zdobené fantastickou kamennou nádhernou středověkých kameníka, uvnitř vitráže, jaké se hned tak v této gotickou přeplněné zemi nevidí. U Arcibiskupského paláce Rohan, dnes muzea, se scházíme a je před námi návštěva starého města. Za protestantským kostelem svatého Tomáše začíná čtvrť La Petite France. Po obou březích všech ramen řeky stojí spousta hrázděných domů, v přízemí kavárny nebo bierstube, horečně se uklízí, čeká se každodenní nápor strávníků, hnedle bychom usedl. Ale ještě musíme chvíli vydržet , ještě Vaubanova přehrada, kryté mosty s masivními strážními věžemi a máme rozchod, sraz u katedrály v jednu. Opouštíme tohle sympatické město a vydáváme se mezi vinohrady vstříc pohoří Vogézy. To jsou takové naše Krkonoše , na jednom tom kopečku trůní hrad Haut Koenigsburg. Mnohokrát pokořený a vypálený, přesto vždy povstal, nakonec ho zachránil císařpán Vilém II., ano ten, který rozpoutal tu první válku. Hrad, tehdy německý, posloužil jako ukázka velkoněmeckosti, jako dílo těch nejschopnějších lidských rukou. Je fakt obrovský, taková masa červeného pískovce, šlape se spousta schodů, z těch nejvyšších pater jsou úžasné výhledy na vinice a městečka pod námi. Už ale musíme odstavit bus, jedeme bydlet do Colmaru, do hotelu IBIS.
Choucrout
Propláchni a vymačkej kysané zelí a dej je dusit s bílým, suchým vínem a pár jalovčinkami. Uvař párky, klobásy, uzené i syrové vepřové kolínko . Naaranžuj na mísu pyramidu zelí, po obvodu ozdob uzeninou na střídačku, dolů polož porce vepřového a věneček uvařených brambor, stolovníci si sami nakládají na talíř .

Po velmi dobré snídani uděláme do našeho fialového prcka a vydáváme se jako závodníci Tour de France získávat Vogézy. Začínáme na jejich úpatí v městečku Than. Už z dálky z parkoviště vidíme věž a barevnou střechu kostela, na to, v jaké jsme obci, je to stavba neuvěřitelně mohutná s filigránskou kamenickou prací na portálech a s krásným vnitřkem. Nedaleko je sobotní trh , to je ve Francii vždy podívaná, která zájezd obohatí. Začínáme stoupat do kopců, Grand Ballon je nad námi o tisíc metrů výš, hory jsou zalesněné jako ty naše, potom přicházejí pokřivené buky, vegetace se kroutí a zmenšuje, občas nějaká dědina, potom pastviny s černobílými kravičkami podélně pruhovanými, předjíždíme zpocený cyklisty, nás zase kožení motorkáři, a už jsme na parkovišti pod vrcholem. Tři hospody tu kmitají, aby ten nápor turistů zvládli, my ještě ale potřebujeme překonat pár výškových metrů a stanout na kótě 1424 m, tam se totiž vrchol nachází. Potom oběd v samoobslužné hospodě a pokračujeme v té spanilé jízdě horami, které bývají noční můrou nejednoho závodníka Tour. Zastavujeme u jezera Blanc utopeného v lesích, je součástí systému vodního elektrárenského díla. Odtud už sjíždíme do té krásné alsaské civilizace, parkujeme v obci Equisheim, která sama sebe nazývá kolébkou alsaských vín. No co si budeme povídat, na kruhovém půdorysu se zámečkem a kaplí uprostřed se to, krom zvědavých turistů, jenž vinařstvími a vinárnami. Jedna rodinka, Antoin Stoffel, nás očekává a chce nás přiopít vzorky své produkce. Těch je celkem šest a v tom vedru " potěš koště " , se jim to málem podařilo. Ještě nákup a přemisťujeme se do Kaysersbergu. Tady nás totiž další rodina v restauraci Bratchall Manala chce " užrat" k smrti. Po salátu vinařů následuje místní specialita Tarte Flambée, jakási alsaská pizza a navrch ještě výborný borůvkový koláč. Uf! Ještě že program nekončí, v další dědině Turckheimu, chodíme za posledním alsaským ponocným, ten na křižovatkách pěje v nářečí a vypráví o tradicích. Doma jsme v jedenáct.

La Tarte flambée

250 g hladké mouky zpracuj se 6 lžícemi oleje, 10 lžícemi studené vody a solí ve vláčné, pružné těsto, zábal do fólie a dej odpočinout do lednice.
Ssmíchej jeden tvaroh s vaničkou kysané smetany
Opeč 100 g anglické slaniny nadrobno nakrájené a nech na ní zesklovatět cibulí na kolečka.
Těsto rozválej na milimetrový plát, přenes na plech s pečícím papírem, pokryj tvarohovou směsí, posyp slaninou a cibulí a hustě zády strouhaným sýrem. Dej zapéct do trouby a podávej horké.

Snídáme, balíme a je tu den poslední. Začínáme v Colmaru, z parkoviště dvěma pochody se nakráčí k té jejich vyhlášené pinakotéce Unterlinden ve starém monastýru. Je ráno, neboli mrtvo, to se ale velmi záhy změní. Tolik hrázděných domů je možno vidět snad jenom tady. Mají tu víc cukráren než hospod! Katedrála St Martin je ještě zavřená, krytá tržnice taky, ožívají nábřeží a stánky okolo tržnice. My jdeme špacírem do čtvrti La Petite Venice, po našem Malé Benátky. A už je čas se nalodit na pramice s gondoliéry , vždy po osmi a plujeme si to po kanálech okolo samých hezkých věcí. Domy s katolíky měly fasádu modrou, s protestanty červenou, kde měli nevěstu na vdavky, šli do růžové. Mostky jsou ověšené muškáty, na fasádách visí staré harampádí. A už je tržnice otevřená, taková ta pravá francouzská, spousta všemožného jídla, ale i barů a zákoutí, kde si můžeme posedět s kafíčkem, vínem či pivíčkem . Otevřená je už i katedrála, vše, co jsme nestihli ráno, v pohodě stíháme teď. U busu jsme , jako vždy, včas a jedeme si prohlédnout další topvesnici Riquewihr. Ta je celá ve svahu, už jsme si mysleli, že nic hezčího než včerejší Equisheim neuvidíme, je to tu minimálně srovnatelné! Ale středobodem dnešního dne je Pfifferdaj, slavnost k zahájení dalšího vinobraní v městečku Ribeauwillé. Parkoviště kaput, u kasy fronty, konečně máme na rukou oranžové pásky a můžeme dovnitř. Je to děs, tolik lidí nepřijde u nás na celé ligové kolo, Na programu je totiž slavnostní průvod deseti kapel včetně té dudácké a osmnácti alegorických vozů. A už to duní! Blízkost Německa způsobuje, že nejvíc jsou slyšet ty jejich milované bubínky až bubínky přecházejí. Vozy jsou nějak podezřele koncipované orientálně, že by čekali tolik brigádníků z východu ? Všude mraky jídla a potoky vína a piva, víno teče dokonce i z kašny ! Den se chýlí ke konci a s ním se chýlí ke konci i naše Alsasko. Snad se vám ta pohádková končina líbila, tak se mějte, ahoj váš Honza

Kuře po alsasku
Kuře posol a vnitřek vytři česnekem. V pánvi rozpusť na kostičky nakrájenou slaninu a v ní jenom prohřej kysané zelí. Naplň jím kuře, otvor spíchni párátkem, vlož do pekáče, podlij čtvrt litrem světlého piva desítky, pokryj máslem a dej nepřikryté péct do trouby. Občas polij výpekem, po půl hodině obrať a dopeč dozlatova. Naporcuj, zelí podávej jako přílohu.

 


Gizela a Jaryna

15. září 2019 v 9:52 | honza |  Po 22. hodině
Gizela a Jaryna
Jedu z Paříže , Míša a holky jsou na prázdninách , přemítám , co podniknu nežli se za nimi vydám . Nabízí se celá řada pokušení , jako třeba hospoda s kamarády , nebo třeba hospoda s jinými kamarády , a co takhle hospoda s kamarádkami , juj , hospoda s jednou kamarádkou , třeba se z toho něco vyklube . Takhle mudruju , do odjezdu zbývají da dny , přece je nezabiju koukáním na bednu , je léto a nabídka je ještě horší než za normálního provozu . Do knížek se mi taky nechce , těch jsem si za poslední dva měsíce užil až až , boha , co si počnu ? A hele , vyřešilo se mi to samo . Odemykám a vleču kufr do předsíně a z kuchyně slyším hlas . Je to hlas mé sousedky Radky , bydlí pode mnou v bytě drbny Gisely, odtud přezdívka a má klíče od našeho bytu , páč přímo skvěle zalévá kytky . Krom toho miluje dlouhé telefonáty s kamarádkami , které , stejně jako ona , jsou zdesgustované se soužitím s muži , kteří jim nerozumí . Takový jeden telefonát slyším přes dveře , na druhém konci mého / ! / drátu je kámoška Jaryna , poznávací znamení senzační kozy , pipinu jako mimčo. . Mám nápad . Vcházím do kuchyně , dávám sousedce pusu , sluší jí to , má na sobě pouze plavečky ze dvou nevelkých kousků popardálovaného textilu . Radka se mi líbí , je malá , má moc hezkou postavičku , k velikosti kozenek pěkně pasuje její tak akorát zadánek , to všechno už dávno vím , dnes , koukám , jí v rozkroku vykukují černé chloupky , má bobra ! Hurá .
R : hele , zrovna přišel Honza soused , asi jede z Paříže , to se zase budeme mít dobře!
J : tak ho ode mě moc pozdravuj
R : voní dálkou
J : jak se to pozná ?
R : sprchoval se naposledy předevčírem !
/ holčičí smích na obou koncích drátu /
J : zažeň ho do sprchy
Všechno slyším a přetahuji si tričko přes hlavu a házím ho do koše s prádlem
R : on si sundal tričko !
Sundávám si kalhoty a ponožky
J : a to je všechno ?
R : nééé , svlíkl si džíny a ponožky !
Chvíli váhám a šup , slipy jsou dole také
J : jsi nějak dlouho ticho , co se děje , hořím zvědavostí , dělej !!!
R : von je fakt úplně nahatej ! Jde do koupelny a má krásný , malý zadek
J : a co se děje vepředu ? Ježíš , nenapínej mě , to jsi kamarádka ?
R : to jsem nestačila zahlídnout , hned mi zmizel
Další rozhovor neslyším , honem se mydlím a jen tak ledabyle se utírám , balím se do ručníku , ale zahazuji ho a jdu nahatý zpět a doufám , že holčičí plkání pokračuje
R : nó , tak ses dočkala !
J : co , jo , jak jsme o tom mluvily ? Fakt ? Povídej , sakra fix !
R : asi si s ním ve sprše něco udělal , je takový celý vytrčenější , a jde ke mně , já nemůžu utéct , mám krátkou šňůru !
J : hlavně nikam neutíkej , já u toho chci bejt až dokonce ! A honem , podrobnosti !
R : on už je úplně u mně a hladí mi obličej , a už ho má tak napůl .
J : tak ho za něj , proboha , popadni , já se z tebe zblázním !
R : teď mi rozep podprdu a zahodil ji ! A dal si moje ruce na ramena , jak ho mám asi popadnout , v jedný ruce mám navíc telefon . Má úžasně teplé dlaně
J : a kde je má ?
R : kde asi , hladí mi kozy , jejda , to je příjemné , a teď mi vzal bradavky do pusy ! uwa
J : a kde má ruce ?
R : za gumou mých kalhotek
J : a kde máš kalhotky ?
R : u kolen a teď už je nemám !
J : a už mu stojí ?
R : Ježíš , to jsou otázky , ano , ano , ANO ! Teď má on prostředníček víš kde ?
J : vím , vím a co říká ?
R : že mi krásně stojí taky
J : ty jsi blbá
R : ne , fakt mi to řekl a já to cítím , jsem sakra mokrá. Cítím to na stehnu , a je to mňam . A teď mi dal ruce na ramena a jemně mě tlačí dolů .
J : nekecej , popisuj , jsi nějak dlouho zticha ! Já už taky teču , netrap mě !!!
Já : Radka teď nemůže mluvit , při jídle se nemluví ...
J : ona tě… , ona ti… , ona ho má… , jejda , asi vím , co se děje , ta se má
R : tak už jsem zase zpátky , to bylo krásné , když si vzpomenu , jak se mi nikdy do těch věcí nechtělo , teď to bylo takové jiné , hladil mě ve vlasech a rukama mi napovídal jak si mám počínat
J : neříkej , že to tím skončilo !
R : ba ne , teď jsem to já , kdo si to užívá , posadil mě do křesla , dal mi nohy od sebe a jezdí mi tam jazykem a wuah , ví kam ! Ano , Honzíčku , tam , tam , tam , TAM !!! Jarynko , co to provádím , ale houby , kdy se mi zase něco podobného podaří ?
J : já už taky brzy budu , poslouchám vás už bez kalhotek , ani nevím , jak se to stalo !!!
R : teď mi dal ruce na parapet, otočil si mě a hladí mi zadek a zajíždí mi huáw , jo , jo !
J : vy šukáte ?
R: nééé , on mě miluje , já jsem v okně , pode mnou chodí lidi , kdyby se mrkli nahoru , viděli by , jak mi poletují kozy , ale já na to kašlu , tenhle okamžik už - se - nemusí - nikdy - opa - opakovat - já - už - budu - už - jsem Ježíšku na křížku , božíčku , panenko marjááááá !!!!
J : no podívej , jaká je z tebe katolička , a co on ?
R : asi taky , zadek mě pálí , jak mě pevně držel , něco ze mě teče a Honzíček je zralej na další sprchu , jdu s ním , promiň , tak dlouhou šňůru nemáme , zavolám ti
J : téda , děkuju , tohle jsem ještě v přímém přenosu nezažila , taky mažu do sprchy , pa zavolej , a pozdravuj ho , udělal mi krásné odpoledne !
A stalo se to vůbec ? Aspoň v mojí hlavě určitě ! Gizelko , Jarynko , nezlobíte se za to na mě , že ?




V zemi kalvádosu a dobrých sýrů

26. srpna 2019 v 11:47 | honza |  Pojeď se mnou
V zemi kalvádosu a výborných sýrů
Normandie je dalším políčkem do francouzského puzzle, tak jak jej postavila CK GEOPS. Skládačku si chce zkompletovat partička lidí, kteří se I s nováčky sešli 20.8. před pražským Hlavním nádražím. Přijíždí bílá Setra s Tomášem a Radkem za volantem, nasedáme a vyrážíme na dalekou cestu, kterou budeme rozbíjet pravidelnými čůrpauzami. Po sedmé jsme před Paříží a kupodivu se nikde nezasekáváme, jedeme plynule po okruhu a před devátou už děláme tu hlavní hygienicko gastronomickou přestávku. A před desátou už máme koupené vstupenky do Monetových zahrad v Giverny. Spolu s námi tu jsou davy, převládají Japončíci, ti jsou tu jako doma, starý pán jim tu vytvořil pohádkovou zahradu s můstky, bambusy, smutečními vrbami , ale hlavně s jezírkem pokrytým lekníny. Vlastní mistrův růžový dům se zelenými okenicemi, utopený v další kvetoucí zahradě, je galerií kopií jeho děl v původních interierech. Dal se stihnout I Monetův hrob na místním hřbitůvku. Po půlhodině jízdy zastavujeme na dalším zajímavém místě. Z výšky koukáme a jdeme si I osahat zbořený hrad Gaillard, dílo Richarda Lví Srdce, za jeho života nedobytný , za vlády jeho bratra Jana Bezzemka, dobytý Francouzi přes latríny ! Už ale musíme odstavit autobus, míříme do Rouenu. Začínáme u gotického kostela St Maclou obklopeného hrázděnými domy. A za ním je staré morové pohřebiště s morbidními motivy vyřezanými do hrázdění, jmenuje se to tu Aitre de St Maclou .Středověkou uličkou Damiette se dojde k opatskému kostelu St Ouen. A opět gotika jako hrom, ta výška, ty vitráže! V zahradě stojí kopie runového kamene a socha zakladatele dynastie normandských vévodů Rollona. V centru města obdivujeme Justiční palác z období pozdní gotiky, rozjímáme na místě, kde v roce 1431 upálili Johanku z Arku, jí zasvěcený kostel ve tvaru převrácené vikingské lodice je zkrátka úžasný. Velerušnou Hodinovou uličkou se dojde ke katedrále Notre Dame, dominantě města, tolikrát malované panem Monetem. A máme volno, kaváren a vinárniček tu je dostatek. Metrem na nádraží a vlakem do čtvrti St Etienne du Rouvray, čtvrt hoďku pěšky a už po té šichtě konečně bydlíme v hotelu P'tite dej.
Hotel, který se jmenuje " Snídaně" , dostál svému jménu a my si pochutnáváme na šunčičce, sýru, křupavých bagetách a čerstvém croissantu. Jedeme na sever tím zajímavým vnitrozemím, bokáže jsou statky obehnané hliněným valem s mohutnými dubisky, všude kravičky, některé s brýlemi, to jsou ty pravé normandské a všude pokosený a na poli ponechaný len. Zajíždíme do jedné z top vesniček , Veules les Roses a je před námi výzva. Chceme totiž zdolat místní řeku od pramene až do ústí do moře. Popravdě moc velké úsilí jsme nevynaložili. Říčka Veules je totiž nejkratší francouzskou řekou, měří pouhých dvanáct set metrů, ale po obou březích jsou hrázděné chalupy s doškovými střechami, mlýny a spousty kytek. A moře je sice daleko, je odliv, ale ty bílé útesy vpravo I vlevo, rackové a malá rybí tržnice nám ke štěstí stačí. Naší další štací je přístav Fécamp. Začínáme prohlídkou Benediktýnského paláce pana Alexandra Le Grand , muzea krásných umění , v suterénu se potom dozvídáme skoro vše o výrobě Benediktýnky, to tajemství je neprolomitelné , celá řada bylinek nám je zatajena , na konci prohlídky nás čeká ochutnávka toho sladkého zázraku. K moři to máme cobydup, je modroučké, čisťounké a teploučké, což mohou dosvědčit ti, kteří z té oblázkové pláže do něj hupsli. Po půl hodině jízdy zastavujeme na parkovišti v Etretat. Ocitáme se o století zpátky, jsme v mondénním letovisku zakonzervovaném ve stavu, kdy před stovkou let bylo vybudováno pro bohatou klientelu. Právě tady jsou ty notoricky známé skalní útesy tolikrát malované a fotografované. Ani se nám od moře nechce, ale náš program pokračuje, nutně musíme vidět vesničku Allouville ze dvou důvodů. Tím prvním je tisícileté dubisko s kostelíkem , který už také hodně pamatuje, ve své koruně, tím druhým je retrohospoda paní Dominiky, tady si dáváme všichni panáka calvadosu, neb se to v Normandii sluší. Sjíždíme k Seině a kousek za Caudebec zastavujeme u skaliska, ze kterého vylétá dvouplošník Latham 47. Jsme u monumentu vytesanému na památku statečným chlapům, kteří odtud v roce 1928 vylétli , aby zachránili ztroskotavší vzducholoď Italia , leč nedoletěli a všichni zahynuli, mezi nimi I Amundsen. Ještě musíme skouknout nedaleké opatství St Wandrille, lépe řečeno to, co z něho po té jejich Revoluci zbylo. Přes nádherně subtilní most Brotonne přejíždíme Seinu a vracíme se do našeho hotýlku.
Ráno to bylo hustý! Přijeli jsme k přívozu přes Seinu a kvůli husté mlze trajekt nejel. Počkali jsme půlhoďku a dočkali se, přesunuli jsme se na druhý břeh a byl před námi dvacetiminutový špacír k rozvalinám kdysi obrovského opatství Jumiége. Ale i to co zůstalo stát je olbřímí ukázka dovedností našich prapředků. Vracíme se stejnou cestou, je před námi cestování vnitrozemìm, vesnicemi s hrázděnými domy a s došky na střechách, na hřebeni kosatce, paráda! Ale taky musíme dokompletovat naše mosty přes Seinu. Tím prvním je most Tankarvilský, nejstarší z toho triumvirátu, za chvíli už ale najíždíme na Pont Normandie ,úžasně subtilní stavbička postavená nad deltou Seiny. A na druhém břehu v rafinovaném zálivu se ukrývá bývalé pirátské město Honfleur, dnes extraligová turistická atraktivita, břidlicové domy okolo maríny mají v přízemí hospody, všechny narvané, konzumují se kvanta ryb a veškeré myslitelné mořské havěti. My ještě ale nemáme dost, krajem Camembert projíždíme na západ, všechny obce tu jsou zároveň názvy těch nejvěhlasnějších " smraďochů " - Livarot, Pont l'Eveque , Neufchatel… Parkujeme v Caen přímo pod hradem Viléma Dobyvatele, z hradeb si prohlížíme správní středisko kraje a už víme kam vyrazíme. V areálu hradu je moderní budova galerie Krásných umění, pod námi je gotická katedrála svatého Petra, vpravo mohutné Mužské opatství a vlevo to Ženské, obě nechali postavit Vilém a Matylda jako úlitbu církvi za to, že se vzali a byli přitom příbuzní. Taky se dá jen tak courat po rušném městě a posedět někde u kafe nebo vínečka. Bydlíme v pěkném hotelu B+B.
Vajíčka, slaninka, croissanty, takhle má vypadat snídaně! S plnými bříšky trochu pospícháme do Arromanches, na devátou jsme objednáni do Muzea vylodění a začínáme filmem v naší mateřštině! Městečko s pláží, v moři jsou stále zbytky Morušového přístavu, se pomalu probouzí , všude suvenýry s válečnou tématikou, ale I dobré ranní kafíčko, klidně bychom pobyli . Leč čas je neúprosný, jedeme podél pobřeží do Colleville. Tady je americký hřbitov, devět tisíc sněhobílých křížů je uspořádáno do vojenských šiků, I trávníky kolem jsou sestříhány do předepsaného armádního účesu. Už ale před tou naší dlouhou cestou musíme odstavit autobus, ještě honem nakupujeme v obchoďáku dobroty domů I na cestu a jsme odstaveni. Program tady v Bayeux je ovšem bohatý, začínáme v Muzeu Viléma Dobyvatele. To, co celý svět Bayeux závidí , je sedmdesát metrů dlouhá výšivka , na ní je v padesáti osmi obrazech znázorněna s obrovským smyslem pro detail bitva u Hastings, v ní Vilém na hlavu porazil svého soka Haralda a zmocnil se anglického trůnu. Výšivka pochází z roku 1077! Stejného stáří je místní katedrála, ve které se chladíme , celý skorotýden do nás totiž nemilosrdně pere slunce. A je až do večeře volno, dá se jít, a někteří tak I činí , do Memoriálu opět za válčením, jiní jen tak courají po tomhle pěkném a živém městě. Večeříme v restauraci Assiette Normande, a fakt dobře. Posuďte sami - paštika forestière s karamelizovanou cibulí, krůtí prso na smetaně, jsme přece v Normandii, hranolky z trouby, zelené fazolky, jablečný koláč se zmrzlinou, k pití cidre či různě zabarvená vína. Místo abychom se odkulili k autobusu, nachystali místní pro nás třešničku na tom našem normandském dortíku. Za katedrálou mají obra platana, říkají mu strom Svobody a po setmění na jeho kmenisko projektují světelnou šou s muzikou! Ještě panáka calvadosu pro všechny, ahoj nebo raději nashledanou naše milá Normandie!
Tak se mějte a cestujte, váš Honza
Sobí lejno
Kilo a půl masa / krkovici, kotletu, krůtí prso, loupanou plec / vcelku osol, opepři , opeč zprudka na oleji, potři dijonskou hořčicí, podlej dvěma kelímky smetany, nakrájej jablko a rozeber dvě palice česneku, přidej k masu a dus v troubě pod pokličkou hodinu a půl / hovězí déle / na 180. Maso vyjmi , omáčku přeceď a podávej s knedlíkem
4 housky na kostičky
3 lžíce polohrubé mouky
2 vejce
1 tvaroh
Soupe au cresson / řeřichová polévka /
Ve velkém hrnci rozpusť máslo, přidej rozdrcné tři stroužky česneku a vzápětí vsyp půlkilové balení řeřichy / listového špenátu / .Nech zavadnout , zapraš hladkou moukou a zalij silným zeleninovým vývarem. Provař dvacet minut, dochuť solí a pepřem a rozmixuj tyčovým mixérem. Podávej se lžící zakysané smetany a s krutony.
Normandské pot au feu / hrnec v ohni /
Na dno hrnce dej nahrubo nakrájenou cibuli, kusy mrkve, celé stroužky česneku, kůže z vepřových, nožiček , posyp hrubou solí, vlož krkovici I s kostí, osol, opepři , pohoď dva bobkové listy a pár kuliček nového koření, pokryj silnými kolečky cibule , vše zalij plnotučným mlékem až po vrch, nech bublat na mírném ohni pod pokličkou hodinu, odkyj, zvyš plamen a nech veškerou tekutinu odpařit / nepřipal! / Podávej se šťouchaným bramborem.
Tarte aux pommes / jablečný koláč /
Z osminky másla, čtvrt kila hladké mouky , třech lžic studené vody a špetky soli vypracuj pevné těsto a dej ho ve folii odpočinout do lednice. Na pánvi zkaramelizuj dvě lžíce cukru, přidej lžičku másla, skořicí a nakrájená jablka. Těsto vyválej a natlač do kulaté formy lehce vymaštěné a dej na deset minut " uschnout " do trouby. Naaranžuj jablka, zákápni šlehačkou a dej upéct. Podávej se zmrzlinou.

Děkujeme ti Vašku

19. srpna 2019 v 7:31 | honza |  Pojeď se mnou
Eh, vezu révu z Burgund sem….
Je pátek 2.8. , k Hlaváku přistává bílá Setra s Poldou a Tomášem za volantem, garantem cesty je CK GEOPS, jedeme do krásné části Francie. Na tři vyčůrání jsme v Alsasku ! Obloha je modroučká, po pravici máme pohoří Vogézy , umytí a nasnídáni vyjíždíme do Belfortu. To už jsme ve Franche Comté a zdoláváme mohutnou pevnost postavenou panem Vaubanem. Ta odolala i masivnímu bombardování za Prusko francouzské války, dnes je v ní muzeum, my máme kliku, všude se pohybují vojáci a markytánky v dobových kostýmech, dnes tu vypukne velká sláva, bude se vzpomínat na události staré sto let! My ale musíme dál. Jedeme do Ronchamp porozjímat do kaple Notre Dame du Haut vysoko na kopci nad kdysi hornickým městem. Autorem běloskvoucí stavby je pan Le Corbusier! Fotečky nám budou závidět všichni, kteří jméno slavného architekta znají. Teď nás čeká putování vnitrozemìm. V Ils sur Doubs si na chvilku podupáváme na mostě přes průzračnou řeku a potom už jedeme pastvinami a lesy pohoří Jura. Máme totiž za lubem navštívit udírnu že sedmnáctého století ve vesnici Grandfontaine. Komu se poštěstí prohlédnout si tak staré selské prostředí s kulisou desítek nad námi zavěšených šunčiček? A ještě si můžeme zanakupovat v místním butiku. Dnes jsme ještě měli v plánu navštívit Besançon, ale už musíme odstavit bus, tak stavíme aspoň na předměstí u obchoďáku a kupujeme si vínečko a smraďochy na dva dny neb zítra je neděle a Frantíci budou mít všude zavřeno.
Odjíždíme za kuropění, máme dluh ze včerejška. Besançon leží v meandru řeky Doubs, na převysoké skále nad ním stojí hradby další Vaubanovy citadely, je to pěkná makačka se k ní v tom ranním vedru vyškrábat, ale odměnou nám jsou výhledy na město pod námi a na katedrálu svatého Jana. Mají tu i docela rozsáhlý areál římských vykopávek, narodili se zde bratří Lumiérové, vynálezci kinematografu a pan Victor Hugo. A je před námi půlden přírody. Jedeme údolím řeky Loue do Ornans a vyprávíme si o malíři Courbetovi, který svým skandálním obrazem pořádně rozčeřil svět pařížských maloměšťáků. A ejhle, ve městě je dnes trh s uměním všeho druhu, paráda! Dále sledujeme krásnou řeku až k jejímu prameni, to ovšem není žádný idylický čůrek, ale voda se valí z obřího jícnu jeskyně ! Naším dalším zastavením je památka UNESCO, umělé město Arc et Senans postavené Nicolasem Ledouxem v osmnácté století. Tady se mělo vyrobit tolik soli, že by pokryla veškeré potřeby místních a ještě by zbylo na královskou pokladnu. Dnes tu je muzeum architektových děl ve zmenšených maketách, krásná botanická zahrada a expozice historie výroby soli. V šest už vystupujeme v Dijonu, procházíme si historické centrum, na stěně baziliky Notre Dame si hladíme magickou sovičku, před vévodským palácem si dáváme rozchod, abychom si koupili zdejší vyhlášenou hořčici, cestou k busu ještě žasneme nad krásou katedrály svatého Benigna a jedeme bydlet.
Dnešní den nelze začít jinak než recitací. Nerudova Romance o Karlu IV. nám náramně pasuje ke krajině, kterou projíždíme. Mezi Dijonem s a Beaune se táhnou Côtes d'Or, jsou to nejkrásnější a nejvěhlasnější vinice na světě, co vesnice, to název světového vína. Samotné Beaune je rozkošné město s úžasným hospicem z patnáctého století, ta barevná střecha! A ty staré a mohutné lisy, a kostel Notre Dame, a ta spousta vinoték a vináren, však jsme také do jedné zapluli v úctyhodném počtu a dali si košt. V Turnus parkujeme přímo na břehu majestátní řeky Saôny a jdeme se podívat na další skvostné dílo lidských rukou, na baziliku svatého Philiberta. Čistě románská stavba má nečekaně světlý interiér, část rajské zahrady a okolo jsou výstavní prostory s obrazy, keramikou a spol. Teď nás čeká jízda fakt malebnou Burgundskou krajinkou . Vinice, kamenné vesnice s románskými kostelìky, bílé kravičky. Na kopci stojí pobořený hrad Brancion a pod ním jedna z těch vesniček a od kostelíka parádní rozhled na tu Bohem požehnanou zemi. Po pár kilometrech přijíždíme do Cluny . A zíráme na to, co zbylo z kdysi největšího opatství v zemi. I ty trosky vypadají neskutečně, lámeme si hlavy nad tím, jaká zloba či strach vedla ty bohabojné lidi, aby dílo, do kterého chodily generace jejich předků,za té jejich Revoluce šmahem zničili. Ještě si ale musíme pofotit jednu přírodní kuriozitu. Z nekonečných vinic tu ční k nebi ohromné skalisko, dnes archeologický areál, jmenuje se to tu Roche de Solutré . Bydlíme v Chalon sur Saône.
Po křupavé snídani a trochu pod mrakem jedeme do Autunu. Město založené císařem Augustem má římské divadlo, dodnes funkční, ale i katedrálu svatého Lazara s ostatky světce, hezký střed. To pravé dobrodrůžo nás ale čekalo v horách Morvan . Přijeli jsme za Kelty do oppida Bibracte dozvědět se v precizně udělaném muzeu o tom, jak a kdy žili. Potom následoval výlet na posvátnou horu Beuvray malým přibližovákem, leč cestu zpět našli jenom ti nejschopnější. Čekání na hlavního tuláka nás málem stálo změnu programu. Ale konec dobrý, všechno dobré, nakonec jsme ve Vezelay v bazilice Máří Magdaleny přenesení o mnoho století zpět. Je to naše poslední turistika, odtud už jenom dlouhý přejezd nekonečnými lány sklizeného obilí do Troyes. Zde naposledy bydlíme a velmi nevalně i společně večeříme.
Den poslední je tu, můžeme si pospat, začínáme v historickém středu kdysi přebohatého města, vždyť na jednom kilometru tu mají sedm ohromných kostelů. Posuďte sami zprava doleva :Nicais, Petr, Urban, Jan, Máří Magdaléna Pantaleon a Roch, a mezi nimi hrázděné domy a krytá a voňavá tržnice! Když už jsme u toho hrázdění což takhle si dát i jeden kostelík? V obci Longsols ho mají, a jakého fešáka ! V Epernay jsme hosty šampaňského sklepa rodiny Castellanů. Chodíme mezi těmi miliony lahví a dozvídáme se vše o výrobě a distribuci tohoto všeobecně milovaného moku. V Remeši parkujeme přímo za katedrálou, chvíli putujeme společně po památkách, nakonec nás rozpráší místní Monoprix, přece nepřijedeme domů s prázdnou. A o je vlastně konec našeho cestování, teď už jen dlouhá cesta domů. Tak ať vám to cestuje i nadále, váš Honza

eh, vezu révu sem...

19. srpna 2019 v 7:30 | honza |  Pojeď se mnou
Eh, vezu révu z Burgund sem….
Je pátek 2.8. , k Hlaváku přistává bílá Setra s Poldou a Tomášem za volantem, garantem cesty je CK GEOPS, jedeme do krásné části Francie. Na tři vyčůrání jsme v Alsasku ! Obloha je modroučká, po pravici máme pohoří Vogézy , umytí a nasnídáni vyjíždíme do Belfortu. To už jsme ve Franche Comté a zdoláváme mohutnou pevnost postavenou panem Vaubanem. Ta odolala i masivnímu bombardování za Prusko francouzské války, dnes je v ní muzeum, my máme kliku, všude se pohybují vojáci a markytánky v dobových kostýmech, dnes tu vypukne velká sláva, bude se vzpomínat na události staré sto let! My ale musíme dál. Jedeme do Ronchamp porozjímat do kaple Notre Dame du Haut vysoko na kopci nad kdysi hornickým městem. Autorem běloskvoucí stavby je pan Le Corbusier! Fotečky nám budou závidět všichni, kteří jméno slavného architekta znají. Teď nás čeká putování vnitrozemìm. V Ils sur Doubs si na chvilku podupáváme na mostě přes průzračnou řeku a potom už jedeme pastvinami a lesy pohoří Jura. Máme totiž za lubem navštívit udírnu že sedmnáctého století ve vesnici Grandfontaine. Komu se poštěstí prohlédnout si tak staré selské prostředí s kulisou desítek nad námi zavěšených šunčiček? A ještě si můžeme zanakupovat v místním butiku. Dnes jsme ještě měli v plánu navštívit Besançon, ale už musíme odstavit bus, tak stavíme aspoň na předměstí u obchoďáku a kupujeme si vínečko a smraďochy na dva dny neb zítra je neděle a Frantíci budou mít všude zavřeno.
Odjíždíme za kuropění, máme dluh ze včerejška. Besançon leží v meandru řeky Doubs, na převysoké skále nad ním stojí hradby další Vaubanovy citadely, je to pěkná makačka se k ní v tom ranním vedru vyškrábat, ale odměnou nám jsou výhledy na město pod námi a na katedrálu svatého Jana. Mají tu i docela rozsáhlý areál římských vykopávek, narodili se zde bratří Lumiérové, vynálezci kinematografu a pan Victor Hugo. A je před námi půlden přírody. Jedeme údolím řeky Loue do Ornans a vyprávíme si o malíři Courbetovi, který svým skandálním obrazem pořádně rozčeřil svět pařížských maloměšťáků. A ejhle, ve městě je dnes trh s uměním všeho druhu, paráda! Dále sledujeme krásnou řeku až k jejímu prameni, to ovšem není žádný idylický čůrek, ale voda se valí z obřího jícnu jeskyně ! Naším dalším zastavením je památka UNESCO, umělé město Arc et Senans postavené Nicolasem Ledouxem v osmnácté století. Tady se mělo vyrobit tolik soli, že by pokryla veškeré potřeby místních a ještě by zbylo na královskou pokladnu. Dnes tu je muzeum architektových děl ve zmenšených maketách, krásná botanická zahrada a expozice historie výroby soli. V šest už vystupujeme v Dijonu, procházíme si historické centrum, na stěně baziliky Notre Dame si hladíme magickou sovičku, před vévodským palácem si dáváme rozchod, abychom si koupili zdejší vyhlášenou hořčici, cestou k busu ještě žasneme nad krásou katedrály svatého Benigna a jedeme bydlet.
Dnešní den nelze začít jinak než recitací. Nerudova Romance o Karlu IV. nám náramně pasuje ke krajině, kterou projíždíme. Mezi Dijonem s a Beaune se táhnou Côtes d'Or, jsou to nejkrásnější a nejvěhlasnější vinice na světě, co vesnice, to název světového vína. Samotné Beaune je rozkošné město s úžasným hospicem z patnáctého století, ta barevná střecha! A ty staré a mohutné lisy, a kostel Notre Dame, a ta spousta vinoték a vináren, však jsme také do jedné zapluli v úctyhodném počtu a dali si košt. V Turnus parkujeme přímo na břehu majestátní řeky Saôny a jdeme se podívat na další skvostné dílo lidských rukou, na baziliku svatého Philiberta. Čistě románská stavba má nečekaně světlý interiér, část rajské zahrady a okolo jsou výstavní prostory s obrazy, keramikou a spol. Teď nás čeká jízda fakt malebnou Burgundskou krajinkou . Vinice, kamenné vesnice s románskými kostelìky, bílé kravičky. Na kopci stojí pobořený hrad Brancion a pod ním jedna z těch vesniček a od kostelíka parádní rozhled na tu Bohem požehnanou zemi. Po pár kilometrech přijíždíme do Cluny . A zíráme na to, co zbylo z kdysi největšího opatství v zemi. I ty trosky vypadají neskutečně, lámeme si hlavy nad tím, jaká zloba či strach vedla ty bohabojné lidi, aby dílo, do kterého chodily generace jejich předků,za té jejich Revoluce šmahem zničili. Ještě si ale musíme pofotit jednu přírodní kuriozitu. Z nekonečných vinic tu ční k nebi ohromné skalisko, dnes archeologický areál, jmenuje se to tu Roche de Solutré . Bydlíme v Chalon sur Saône.
Po křupavé snídani a trochu pod mrakem jedeme do Autunu. Město založené císařem Augustem má římské divadlo, dodnes funkční, ale i katedrálu svatého Lazara s ostatky světce, hezký střed. To pravé dobrodrůžo nás ale čekalo v horách Morvan . Přijeli jsme za Kelty do oppida Bibracte dozvědět se v precizně udělaném muzeu o tom, jak a kdy žili. Potom následoval výlet na posvátnou horu Beuvray malým přibližovákem, leč cestu zpět našli jenom ti nejschopnější. Čekání na hlavního tuláka nás málem stálo změnu programu. Ale konec dobrý, všechno dobré, nakonec jsme ve Vezelay v bazilice Máří Magdaleny přenesení o mnoho století zpět. Je to naše poslední turistika, odtud už jenom dlouhý přejezd nekonečnými lány sklizeného obilí do Troyes. Zde naposledy bydlíme a velmi nevalně i společně večeříme.
Den poslední je tu, můžeme si pospat, začínáme v historickém středu kdysi přebohatého města, vždyť na jednom kilometru tu mají sedm ohromných kostelů. Posuďte sami zprava doleva :Nicais, Petr, Urban, Jan, Máří Magdaléna Pantaleon a Roch, a mezi nimi hrázděné domy a krytá a voňavá tržnice! Když už jsme u toho hrázdění což takhle si dát i jeden kostelík? V obci Longsols ho mají, a jakého fešáka ! V Epernay jsme hosty šampaňského sklepa rodiny Castellanů. Chodíme mezi těmi miliony lahví a dozvídáme se vše o výrobě a distribuci tohoto všeobecně milovaného moku. V Remeši parkujeme přímo za katedrálou, chvíli putujeme společně po památkách, nakonec nás rozpráší místní Monoprix, přece nepřijedeme domů s prázdnou. A o je vlastně konec našeho cestování, teď už jen dlouhá cesta domů. Tak ať vám to cestuje i nadále, váš Honza

GOP

27. června 2019 v 12:46 | honza |  Pojeď se mnou
GOP s GEOPSEM
V Radotíně se schyluje k půlnoci, je pátek 21.6.2019 , gympl ve většinové holčičí sestavě usedá do busu firmy ALVATOUR s Tomem a Jirkou za volantem. Máme před sebou solidní porci kilometrů, ale kupodivu Německo je dnes krásně průjezdné , dokonce si můžeme dopřát luxus hledání pumpy s WC, abychom do našeho prvního bodu programu dorazili nasnídaní a umytí. Tímprvním bodem programu je pevnost, součást Maginotovy linie - Fort Schoelenburg. Musíme se rozdělit na dvě party, každá má svého průvodce, je to proto, abychom se v těch nekonečných podzemních prostorách nepoztráceli. Armáda ve třicátých letech pamatovala na vše, pod tunami betonu je důmyslný svět kanónů, ale I kuchyní, nemocnic, ubikací , vzduchotechniky, skladů, generátorů a bůhví čeho dalšího. Po dvou hodinách v zimě a vlhku jsme rádi na čerstvém vzduchu, sedáme do busu a jedeme do hor. Ty se jmenují Vogézy, jsou porostlé vínem, jsme totiž v Alsasku a na vrcholcích mají tu a tam zříceninu hradu. Ten jediný nezřícený se jmenuje Haut Koenigsburg, a je to místní, ale I celofrancouzská senzace. Na začátku minulého století ruinu dostal darem od města Selestatu, tehdy německého, německý císař Vilém II. A s teutonskou dokonalostí na troskách vystavěl pýchu svého velenároda. Hrad je to obrovský, s plánkem v češtině procházíme ty nekonečné prostory, koukáme z hradeb na tu malebnost pod námi a ještě máme I čas zamíchat lžičkou v kávičce v bistru u parkoviště. Ale už toho máme pro dnešek plné kecky, ještě si trochu zanakupujeme na kraji Colmaru v obchoďáku a jdeme bydlet do kempu L'ill do chatiček s bazénem.
Ráno je obloha vypucovaná, prognóza počasí je skvělá, kdo dnes nevyrazil v kraťasech nebo v sukýnce hořce zalituje. Den začíná darovanou čerstvou bagetkou, jedeme do centra Colmaru. Jsme ve městě, jakých je na světě málo, všude stojí nádherné měšťanské domy s hrázděním, spousta muškátů, katedrála svatého Martina v ranně gotickém slohu, protestantský kostel Dominikánů, krytá tržnice, kanály s lodičkami, však se odpoledne na některých svezeme! Máme volno na obídek nebo třeba jenom kávičku, anebo si můžeme jen tak pocourat mezi tou spoustou kafíren, hospůdek a krámků. Přístav našich plavidel je ve čtvrti La Petite Venise, po našem v Malých Benátkách, na každém šífu je gondoliér nebo gondoliérka a my si to plujeme pod těmi kouzelnými domy. Na třetí máme zarezervovanou návštěvu v muzeu Unterlinden, galerie sídlí v bývalém dominikánském klášteře a chlubí se fakt jedinečnými kousky .Asi největším tahákem tu je Issenheimský retabl , několika křídlý oltář od umělce počátku 16.století Grünewalda .Krom toho sledujeme exkurs epochami , sochy, obrazy, vykopávky, ale I umění posledních staletí, fakt paráda !Ale honem do kempu, po krásném letním dnu nám bodne bazén před dokončením dnešního programu. Je to výlet do Turckheimu, jednoho z těch typických alsaských městečko, hrázděné domy, kašny, , kostelík, radnice, vstupní masivní brány, hospůdky a pochopitelně všudypřítomné vinice. Ale přece jenom se něčím vymyká. V deset večer nastupuje pravý ponocný s třírohým kloboukem a v černém plášti, v jedné ruce halapartnu, v druhé lucernu, na krku kravský roh. Jdeme za ním, dělá řadu zastávek, zpívá sytým basem a skvěle vypráví o všech místních zajímavostech. Domů se vracíme před půlnocí.
Dnes si můžeme přispat, zašopovat si, potěšit se s bazénem, v klidu se nasnídat, odjíždíme totiž kvůli povinné pauze busu až v jedenáct. Je azurovitě, chtěli bychom začít Na Opičí hoře, zní to podivně, ale fakt tu mají rezervaci Makaků . Jenže ouha! Jsme v zemi poledních siest ! Dorazili jsme přesně, pauza právě začíná, musí se improvizovat. Ukrajujeme že zítřejšího programu a jedeme do Riquewihr. Nádherné městečko v tom našem stylu, barevné fasády, hrázdění , pelargónie, vinotéky, jsme oblasti vín s přívlastkem Grand cru, vyšší klasifikace neexistuje. Vracíme se za opičáky, tentokrát je vše OK, fasujeme k lístku hrst popcornu a jdeme mezi makaky berberské. Kdo by to řekl, že ve Francii spatříme něco podobného! Makaci vybíhají z lesa, škemrají o popcorn, ládují se a mají výraz i pohyby lidí. Mají I několik mrňat, ta se musela narodit včera, starost o ně je společná, inu lidi. Ještě že jsou tu vzdálenosti skoro zanedbatelné, za chvíli už vystupujeme u továrny Haxaire, ta vyrábí ty úplně nejlepší " smraďochy" , oranžové sýry Munster. Starý sýrař nás provází provozem, pochopitelně za sklem a exkurze končí bohatou ochutnávkou a ještě bohatším nákupem. Nedaleký Keyserberg je zase o víně, nad městem zřícenina hradu, mají tu ale kouzelný románsko gotický kostel se zlatým deskovým oltářem a v rodném domě pana doktora Alberta Schweizera je muzeum tohoto statečného muže. A jedeme domů, uvaření , ale obohacení o další zážitky.
Dnes razíme už v devět, má to svůj důvod. Je totiž opět vedro už od rána a my máme za lubem zdolat hrady nad obcí Ribeauvillé. To se musí od parkoviště projít celá ta dědina poskládaná z měšťanských domů, jednou zastavujeme u radnice, ze zdejší kašny totiž vždy první neděli v září prýští místo vody bílé vínečko ! A potom už stoupání a stoupání, ten první z hradů stojí na vysokém návrší nad městečkem a jmenuje se St Ulrich. Zbroceni potem nakonec stojíme v rozvalinách, pod námi jsou ale za odměnu přímo letecké pohledy na obec I na její nekonečné vinice. Ten druhý z hradů nese jméno Girsberg , k němu už to není taková makačka. Po dvou a půl hodinách se vracíme do dědiny, máme volno , je čas oběda a ve dvě sedáme do busu , poslední zastavení nás čeká v Equisheimu. Zatímco dosud prošlé obce měly centrální ulici, na které bylo všechno podstatné, teď jsme na místě, kde je uprostřed šlechtické sídlo a městečko se koná v prstencích okolo. Cestou do kempu ještě musíme poplenit náš obchoďák, na rozloučenou totiž dostaneme " pravou" provencálskou bujabézu, poslední bazén, poslední pétanque, už nás čeká jenom uklízení a loučení, poslední den strávíme celý ve Štrasburku. Parkujeme skoro v centru, míříme ke katedrále, je celá červená, nesmírně zdobná, ale - zavřená ! No nic, však oni nám ji v jednu otevřou, jdeme zatím do čtvrti zvané La Petite France. Nad kanály řeky Ill jsou k vidění opět ty charakteristické hrázděné domy s tsunami muškátů, zahradní restaurace jsou pod prastarými platany a je odtud vidět na přehradu pana Vaubana. U již otevřené katedrály je rozchod, už ho potřebujeme, je fakt děsné vedro . Před třetí se vracíme k busu a je tu už úplně poslední bod našeho programu - Evropský parlament. Vcházíme do chrámu ze skla a oceli, provází nás sympatický Francois, dozvídáme se zajímavé věci, sedíme a čůráme tam, kde posedávají a čůrávají ti, jež jsme si zvolili, voní to tu penězi. Docela šok po těch vinohradech a perníkových chaloupkách! Ale i rozmanitost patří k cestování, že? Tak ahoj, váš průvodce Honza
Kuře po alsasku
Kuře osol a uvnitř potři utřeným česnekem. Na pánvi rozpusť na kostičky nakrájenou slaninu a prohřej v ní pořádnou hrst kysaného zelí. Nacpi kuřeti do břicha a spíchni párátky . Vlož do pekáče, pokryj vločkami másla a podlij pivem. Peč asi hodinu dozlatova , zelí podávej jako přílohu.
Alsaský koláč
Do čtvrt kila hladké mouky rozdrob osminku másla, osol, opepři, dej hrst zelené petrželky tři lžíce studené vody a vše zpracuj do pevného těsta, dej zabalené na hodinu do lednice. Těsto rozděl na poloviny a každou vyválej na kruh větší než je průměr pizzaformy. Těsto do ní natlač, potři dijonskou hořčicí a poklaď silnou vrstvou na kolečka nakrájených rajčat. Posyp sušeným provencálským kořením a poklaď plátky goudy / eidamu. Dej zapéct do trouby. Mezitím si připrav druhou polovinu. Na těsto ve formě dej směs opečené slaniny a bílých částí pórku, zalij třemi ve smetaně rozšlehanými vejci a posyp nastrouhanou nivou. Dej zapéct a oba koláče podávej najednou.
Tarte flambée
Připrav si slané palačinkové těsto, do kterého zamíchej lžíci rozpuštěného sádla. Vlij na pánev a opeč z jedné strany. Otoč a na opečenou stranu nalij ušlehané vajíčko s kostičkami opečené slaniny. Posyp sýrem , přikryj poklicí a nech vše ztuhnout. Nakonec polij lžičkou vodky a zapal.

Vídeň v kraťasech

6. června 2019 v 7:42 | honza |  Pojeď se mnou
Vìdeń v kraťasech
Průmka , kde se studuje polygrafie a další výtvarné předměty se sídlem v Hronově ,se vydala v těch parných dnech začátku června do Vídně. Úkol zněl jasně : navštívit za jediný den aspoň dvě, ale lépe tři věhlasná muzea a co nejvíc památek tak, aby ještě zbyl čas na šmejdění a šopování. Je středa 5.6. 2019, čas odjezdu se nedá ani nazvat nekřesťanským, je spíš včera než dnes. Jede se busem SCANIA s šoféry, kteří mluví mnohem lépe polsky nežli naší mateřštinou. Ale šoférování jim jde náramně, a to je hlavní. Když se rozednívá, jsme již u Litomyšle, potom Svitavy, Brno, Mikulov, tady děláme čůrpauzu a už jsme v Rakousku. Do Vídně to máme 70 km, je nejvyšší čas si o ní povyprávět. Povinné dějiny jsou krátké, je lepší poslechnout si klevety o císařovně Sisi, o válce mezi rodinami Sacherů a Demelů o autorství dortu sacher , o vykutáleném českém kuchaři, který chybějící ingredience pro milánský řízek nahradil něčím jiným a přivedl na svět Wienerschnizel. Ani jsme si nevšimli jaká je na příjezdu do města zácpa, naší Poláčci prokličkovali k Hundertwasserovu Hausu tak brzy, že je ještě všechno zavřené. Tak blik blik pár záběrů na tu fantasy architekturu a jedeme raději zaparkovat na Maria Therese Platz a dopřát šoférům povinný odpočinek. Je devět hodin, v Albertině otvírají až v deset , máme fůru času. Sochu císařovny si strategicky volíme jako místo našich budoucích srazů a kráčíme v tom vedru do největšího objektu ve městě, do královského, císařského a dnes prezidentského paláce Hofburgu. Do muzeí nejdeme, tak jenom verbálně, tady se po šest set let tvořily dějiny Evropy, sídlili tu velcí panovníci a panovnice , ale I slaboši a poloblázni. Dnes je tu jezdecká škola lipicánů a klučičí pěvecký sbor. Krom jiného. Máme pořád ještě čas projít si kouzelné pěší zóny Kohlmarkt, Graben a Körnten strasse , je deset a jde se na umění. V krásné Albertině jsou jak stálé tak I putovní výstavy, porce je to náramná. Docela ucaprtaní se jdeme " osvěžit " do polední výhně, u Štefaňáku, jinak se tu jejich katedrále neřekne, si dáváme konečně volníčko, kdo chce, může ještě pohlédnout na Figaro Haus, ano tady žil a tvořil génius Wolfgang Amadeus, ale taky se jde mrknout do talířů těm šťastlivcům, kterým se zadařilo usednout do lokálu restaurace Figlmüller a dát si ten jejich šnycl, jaký svět neviděl. Ale honem znovu za uměním. Ještě musíme do Kunsthistorische Muzea nechat se pohltit tsunami obrazů. A je tu večer, ochladilo se, jdeme na sraz s naším busem , musíme prokličkovat hustým provozem, na náplavce zíráme na to, jak Vídeňané dovedou masově pařit a zrcadlově uháníme domů, do pelíšku. Až nás přestanou bolet nožky a zadky zůstanou nám vzpomínky na krásné město, do kterého se rádi někdy vrátíme. Tak ahoj někdy, váš Honza Flégl

Paříž po požáru

29. dubna 2019 v 13:48 | honza |  Pojeď se mnou

Paříž po požáru


Letošní Velikonoce se asi budou od těch předešlých sakramentsky lišit. Není to ještě ani týden co město postihlo neuvěřitelné neštěstí . Katedrála Notre-Dame v pondělí vzplála z dosud nevyjasněných důvodů. Sakrální stavba, prastarý symbol Paříže, budova stavěná od dvanáctého století, která přežila války, mory a revoluce, je náhle v troskách. Neuvěřitelně rychle se šířící požár zlikvidoval osm set let staré dubové trámoví, střecha se propadla do interiéru, zřítila se i téměř stometrová věž nad transeptem a proudy vody z hasičských stříkaček dílo zkázy dokonaly. Je pátek 19.4.2019 a my , spolu s CK Plustour , se na tu hrůzu jedeme podívat. Oranžový Bus firmy Mirobus s Petrem a Milanem za volantem , dlouhatánská cesta před námi. Ale svátky jsou milosrdné, vše je dobře průjezdné a v šest ráno jsme přesně tam, kde jsme chtěli být. Na poslední pumpě před Paříží si "čechráme peří" a jdeme na to ! Katedrálu vidíme napřed v siluetě z mostu Austerlitz, vypadá jako dort, kterému někdo ušmikl vršek. A zblízka teprve zíráme na to dílo zkázy, prohořelé lešení a absence té subtilní věžičky , obnažené zvonice, ale už i jeřáby a stavební ruch. Protože je sobota, nelze nic plánovat. Všechny mosty jsou zablokované , čeká se další pochod " žlutých vest" a demolice té pařížské atmosféry. Je to další smutný dojem i navzdory senzačnímu počasí. Prokličkovali jsme se na Trocadéro , vyfotili si Eiffelovkou dokud ještě stojí a sestoupili jsme do toho šíleného brableniště . Ale stihli jsme vše , Paříž pod námi je nekonečně bílá a my se můžeme těšit, že celou řadu památek navštívíme. Musíme se ale přesouvat po svých, metro nejezdí ! Jdeme si odpočinout na loď a vsedě si vychutnáváme město, které líně plyne okolo nás. A je tu další turistika. Do Louvru jdeme chvíli ve stínu kaštanů a potom po náplavce, na které zrovinka probíhá trh starožitností! Konečně jsme u té skleněné pyramidy, fronta je snesitelná, uvnitř ovšem hlava na hlavě . Už jsme fakt utahaní , ještě ale musíme zmobilizovat zbytky sil a dojít na Place St Michel, to je jediné místo, odkud se na Trocadéro k našemu busu můžeme přepravit. Tady ale jdou žerty stranou. Napřed ztracení klienti a jejich cesta "taxálem" do vzdáleného hotelu za pěkný balík, potom v metru oloupená naše ženuška s dobrým koncem. Zaplaťpánbu, nakonec bydlíme v moc pěkném hotelu Campanile ve čtvrti Montesson.
Po snídani ,už zabaleni, sedáme na své sedačky a jedeme do té futuristiké čtvrti La Défense. A máme kliku, do těch skleněných ploch svítí ranní sluníčko, paráda ! Část cestovatelů odjíždí do Disneylandu, my, pozůstalí ,míříme k Lucemburské zahradě. Procházka pod kaštany až ke stejnojmennému paláci Kateřiny Medicejské je velepříjemná, fotíme si Panthéon a vykračujeme si po Bulmiši okolo Sorbonny a zbytků římských lázní do změti uliček s bistry, kafírnami a hospůdkami, a protože je poledne, ukájíme hlad i chuť. Katedrála je v obklíčení lovců obrázků, kavárny okolo praskají ve švech, život jde dál. Před námi je dnešní první cesta metrem, jedeme pod kopec Montmartre. Po včerejší neblahé zkušenosti s kapsářem máme všichni batohy pěkně na břiše, narvaným vlakem a na dvakrát se ocitáme přímo pod Moulin Rouge ! A užíváme si legraci na fukaru z metra, holky obdařené bujnými kšticemi budou mít fotečky z kategorie záviděníhodných . Je před námi výstup na vrchol kopce , pardon hory . Na vrcholku je každý kdo není v metru , prodíráme se těmi zástupy okolo náměstí Tertre k bazilice Sacré Coeur , zrovna probíhá hodobožová mše , máme volno a jdeme se ponořit do toho světa suvenýrů, triček, palačinek a vínečka. Sraz je dole v parku u kolotoče, znovu do metra , tentokrát si jedeme odškrtnout Vítězný oblouk. Nechutná fronta u kasy , jde se aspoň ke hrobu neznámého vojína, luštíme nápisy , o to víc času máme na courání po nejslavnější ulici na světě, po Champs Elysées. Teď je před námi večeře v Latinské čtvrti, někdo půjde samostatně , je tu ale i skupina, která touží po gastronomických zážitcích, máme rezervaci v restauraci Le Latin. Hoši číšníci okolo nás kmitali, roznosili celou škálu jídelníčku, pro zajímavost žáby to nandaly šnekům 9:2 ! A jedeme naposledy metrem rozloučit se s Paříží pohledem ze střechy montparnasského mrakodrapu. Město svítí asi milionem světýlek, je to moc hezká tečka za tím naším dvoudenním putováním . Tak zase někdy příště, ahoj váš Honza


Kam dál